Má Odysea Svetozár Barica Autor Vydavatel Licence Vydání Autor obálky Svätozár Barica Greenie knižnica CC-BY-NC-ND Prvé (2021) Pavel Sekerák Poezie – člověk o ní sní, představuje si ji, Touží po ní a ona ho často navštěvuje. Poezie je všude, jako Bůh není nikde. Poezie – toť jedna z nejpravdivějších, nejtrefnějších a nejužitečnějších přezdívek života. Jacques Prévert O knize Sbírka básní Má Odysea je o lásce k člověku, ke všemu krásnému kolem nás, na co lidé často zapomínají. Přitom krása lidského těla je inspirací pro vztahy mezi mužem a ženou, mezi lidmi obecně. Obsah Má Odysea 1 O knize 3 Buď pozdravena, lásko… 5 Chvilka soucitu 6 Poklesky 7 Bláznovství okamžiku 8 Noční rozjímání 9 Prázdná krajina 10 Hanba 11 Má Odysea 13 15 14 Naděje 16 Bludiště 17 Stesk 19 Neučesané myšlenky 21 Svlékání z (hadí) kůže 22 Pokus o seznámení se 24 Ve slabé chvilce 25 Jen se ptám 26 Úvahy 27 Osamění 28 Poušť 29 Čím voní žena 30 Jak si tě nakreslím 32 Neony Tvých očí 34 Snad nespím 36 Podivné kreslení 37 Čekání 38 Pláč 40 Tichý nesouhlas 41 Vábení 43 Snění (o tobě) 44 Snění (a s tebou) 45 Letní radosti 46 Buď pozdravena, lásko… …a věz: já od tohoto okamžiku jen pro tebe chci žít. Pokládám hlavu na tvé rámě a prosím: odpusť, že přicházím snad nečekaně, asi nezván. Buď pozdravena, lásko A věz: - já nehodným jsem byl. Tvé přátelství mi sílu dalo, dnes za sebe se nestydím. Pokládám hlavu na tvůj klín a šeptám: Buď pozdravena lásko… Chvilka soucitu Ne a ne Pořád ne Nač to čekání Hodit návnadu s jistotou bohatého úlovku Hezká náhoda... Tak pusť A promiň Poklesky Směješ se a pláčeš. Křičíš a mlčíš. Sníš a bdíš. Miluješ a nenávidíš. Zároveň. Bláznovství okamžiku Mám strach – Ty nevíš jak začít... Zprůsvitnělá okamžikem nejistoty zrazuješ svá tajemství. Zmalátněná touhou usínáš v mém náručí. Mám strach... Noční rozjímání Bláznivé sny Přerušovaná soulož Pocení zbabělých myšlenek Pátrání ve vlastních genech Egoismus? Prázdná krajina Bloudím jakousi pustinou. Pod chodidly pálí zem sežehnuta lidskou zlobou, potřísněna spermatem nenávisti. Dýchám jedovaté výpary čehosi nedávno zapomenutého. Sám. Pořád sám. Jen na potemnělé obloze září tvůj akt namalovaný snad samotným Leonardem. Hanba Ta úzkost. Čeho se obávám? Vždyť nejsem až tak nejhorší. Stydět se za lásku? Proč? Myslím na tebe. Chci tě. Tak co... Má Odysea „Tak co fešáku!“ Slyším hlas a zvonivý smích za zády. S podivem – to oslovení patří mně. Ztuhlý trémou koktám nesmysly. Znovu ten zvonivý smích a pomalu na parketu ztrácím ostych... …„Jsi nemotora“ a ujímá se výuky. Jako kdyby se milování dalo naučit. (Snad jen technika.) 15 Od té doby zmítám se ve spleti náhodných známostí, velkých lásek, vášní, předstíraných orgasmů a prázdnoty. „Tak co básníku“, slyším za zády nějaký hlas. A zvonivý smích... …“Ach ta vaše generace!“ Co se ji nelíbí? Snad nechce to mládě poučovat! Hifi orgasmus – a pak slyším: „Tak ahoj básníku“ a znovu ten zvonivý smích... Odkud já jej jenom… Naděje Blízká setkání letmých pohledů Nesmělé doteky zjizvených niter Asi jsem to já Asi jsi to ty Tak vyšlu myšlenku Vstříc tobě Pokud jsi to ty Má naděje Bludiště Vstupuji do neznáma Po špičkách Bludiště myšlenek To ticho mě děsí Zbožná úcta Nedokážu ani zašeptat Tady jsem Uctívání psyché Rouhání se životu Klanění se lásce Lhostejnost k okolí Motlitba: Sex náš každodenní... Úniková chodbička Spleť otázek: Poprvé: Sním – tedy jsem? Podruhé: Miluji – tedy nenávidím? Nakonec: Myslím – tedy blouzním? Pchá! Konce nevidím Stesk Jen tiché osamění drží tě za rameno a důrazně se ptá: Proč jsi to udělal! Co – udělal... Tak dost, neptej se, neřeknu. Jsi jako svědomí... Pchá – svědomí... Nechal jsi ji. Samotnou. Na pokraji rozkoše. Ona neví jak dál – Tvé svědomí... Padá na ni stesk. Padá na vás stesk – na oba. Zhrzené milování... Neučesané myšlenky Jen jemný vánek zavadil o kštici mých myšlenek. Střapaté, rozlétly se – kdoví kam. Jindy mlčím, no jedna z nich... Vlastně už nevím, zda byla tak důležitá. Svlékání z (hadí) kůže Oči plné vzdoru s němým slibem pomsty Zanechání výměšků Odhozené relikvie její svátosti Výsměch důvěře Právo na (alespoň) ukojení touhy Příště už... Pokus o seznámení se Je krásná Je milá... Tak neutíkej – chci tě poznat Tak neuhýbej – chci tě pohladit Tak necouvej – chci tě políbit Tak poslouchej – chci ti šeptat: Jsi krásná Jsi milá... Trpím Trpím láskou Tak utíkej – Nač ještě čekáš! Ve slabé chvilce Ve slabé chvilce slíbil jsem... a sliby se mají plnit. Co ale říct, když slova – váznou v hrdle trémou? Co napsat, když vše podstatné – bylo už napsáno? Co za čin vykonat, když ve své podstatě – byl jsem vždy zbabělcem? Co naplat – sliby se musí plnit. Tak se dívejte. Jen se ptám Proč lhostejný pohled nezájmu, když jenom očima hltám zde, nekonečnou vaši krásu? Proč pohrdavý úsměv odmítání, když jenom dlaněmi pohladit hodlám si, pramen vašich vlasů? Vím – je to nepatřičné, je to drzé, když neznámý... Úvahy Jen tápání v... Ničemu nerozumím. Co vlastně chci? Zbytečný povyk pro... Nic nového se nekoná. Kdo vůbec jsem? Osamělá hrdost bez... Lepší už nebudu. Co ode mne žádáte? Vysoká daň za... Svou touhu neprodám. Proč se vlastně ptám? Osamění Pár očí. Krásných, mandlových očí. Vzrušením zářících a provokujících. Zároveň. Laskavých očí, nořících se vší sílou do mého osamění. Pociťuji závrať. Nedokážu zůstat lhostejný. Ale co mé osamění? Poušť Znovu se halíš do neznáma a odcházíš s nevyslovenou výčitkou. Marně se ptám na důvody. Jen významné ticho je odpovědí a trpkou ozvěnou zároveň. Tvé odchody bolí stejně jako tvé návraty. V srdci zůstává obrovská poušť. Čím voní žena Nejprve jemným heřmánkem. To když vzpomíná si na léta her s panenkou. Později vůní růžovou, jako rozvíjející se poupě v představách dospívání. K večeru touhou po lásce, naplno vychutnávajíc krásu milování, toužíc po nekonečnu. V noci pak letním vzduchem, překonávajíc teplem svého klínu hranice rozkoše. Jak si tě nakreslím Jako svěží pivoňku rdící se na záhonu mých představ, zalévajíc tě chorobnou touhou lidského poznávání. Jako vzrušující sen v noční samotě, chvějíc se strachem, že tě zítra opět ztratím v zástupech zklamaných a neopětovaných lásek. Jako laskavý úsměv němě doznívající na okraji paměti, který hladil kdys mé bolavé nitro dlaněmi soucitu. Jako něžný soucit, o který jsem se neprosil, ale za který ti patří dík, přestože jsem zůstal sám, přestože si tě zítra nakreslím úplně jinak. Neony Tvých očí Cítím rozpalují se ve mně neony něčích očí a ta rudá životem vonící tekutina opět buší ve skráních jako vánek hrající si na uragán Je to krásné až se mi chce křičet o objevených neonech něčích očích Tvých očí třpytících se na vlnách mého já Snad nespím snít opět jenom sen marné vidiny rozplývající se v prvních paprscích rána Neony Tvých očí se noří do kusu ledu v mé hrudi a ten taje Podivné kreslení Opět si tě touho nakreslím, dnes jako divou vášeň žhnoucí, k vrcholům rozkoše se pnoucí, svým toporným veršem nepřesným. Takovou tě hlídám v paměti, nebyl to jen obyčejný sen. Nad závist, zlobu povznesen, hlas srdce ódu pěje ti. Proč tady jak žebrák postávám /Asi se občas tohle stává, že na lásku si někdo hrává./ a tvrdou zas lekci dostávám, když nabízím čas laskání. Co víc než lásku můžu dát, i když mi za to budeš lát – - to k šílenství mně dohání. Čekání Usínáš jako děvčátko, znavena svou hrou na lásku, netušíš, že už zakrátko, zodpovíš jednu otázku. Sen usedá ti na víčka, v úsměvu prozrazuješ děj. Někdo tě líbá na líčka, spánek, ten tichý čaroděj. Ptá se tě za mne maličká, kdy na tvůj návrat čekat mám, pak zulíbaná celičká, oddáš se našim lásky hrám. Spěchej mé lásky královna, už brzo svitne nový den. Zašeptám slůvka čarovná: jsem tebou navždy okouzlen. Pláč Cože děje se to s námi, co hubí sílu lásky v nás? Už všimli si to i známí - s cizím se domluvíme snáz. Zoufale hledám řešení s hlavou zabořenou v dlaních, nač kalné vody čeření, krev divoce tepe v skráních. Jen tichý pláč můj pod polštář zná, co před světem se tají, že každý máme jinou tvář, poslední song nám hrají. Proč, proč? Ptám se neustále, slzy po lících mi kanou, hroutí se mé piedestale, osud zazvoní mi hranou. Tichý nesouhlas Ozývá se ve mně svědomí, konkrétního nic říct nemůže, jen tak lehce šimrá vědomí, kdo s nápovědou mi pomůže? Vzdal jsem se prý jednou bez boje, když zašveholil v telefonu hlas. Byla to touha, vášeň, oboje? Vyslovuji tichý nesouhlas. Vnitřní svou válku denně vedu, bez boje vzdát se nehodlám. Striktně „Ne“ říci nedovedu, jak dilema to řešit mám? Miluji, miluji, miluji, člověka, jenž je pro mne vším, polepšit se přesto slibuji, o strpení krátké poprosím. Vábení Jak štíhlá břízka u hluboké tůně tiše vábíte mně k sobě: „Blíž, jen blíž!“ Mé plaché srdce trpkým žalem stůně, utonu, až začnu vám být na obtíž. Lehce můj sen se v nekonečnu ztrácí, došlo na má slova,dnes to všechno vím, zlo za dobro jak bumerang se vrací, přesto vězte: já se na vás nezlobím. Snění (o tobě) Potkal jsem tě, asi ve snu, vešla jsi spěšně – zvědavá, omámen krásou, sotva hlesnu: tak pojď štěstěno měňavá. Sen dál pokračuje tryskem. Svádíš mne, lákáš, miluješ, jsem bezmocen tvým blízkem. Svým horkým klínem bičuješ. Pak usínáš v mém náručí, tak vláčná, svůdná, spokojená, že těžko mi někdo zaručí, prosím: sne, nekonči! Klesám na kolena. Snění (a s tebou) Touláme se, ruka v ruce, městem při třpytu neonů tvých očí. Úsměv kolemjdoucích je jen gestem, my víme – štěstím se nám hlavy točí Tulíme se k sobě, zasaženi vášní, svět kolem je jen chudá náhrada. Hltáme doušky život z lásky kašní, proč náležíme k sobě, není žádná záhada. Letní radosti Tam kde třpyt rosy svítil v trávě, my ulehli jsme v objetí. Slunce nad hlavami skotačilo hravě a z naší lásky plálo v dojetí. Oči pak cudně klopilo, když líbal jsem tě na ňadra. Pokračování? To už nestihlo, přihnala se mráčků eskadra. Náš hifi duet krajem zní, když dolétli jsme k výšinám. A o čem hravé slunce sní? To známé mráčky píší nám.