Zvitezit nebo zemrit Autor Vydavatel Licencia Vydanie GKBN Vojtech Raska Greenie kniznica CC-BY-NC-ND Prve (2019) 001100 O knize Mlady veterinar Ambrose Alvar Harrison ziska diky pomoci sveho profesora praci. Praci v tajne podzemni zoologicke zahrade, kde zvirata jsou tim nejnormalnejsim. Co na tom, ze jsou to casto obludy, ktere by ani nemely existovat... Ale jak se rika, darovanemu koni na zuby nekoukej. Timto heslem se rozhodne ridit i Harrison a docela se mu to dari. Dokud se nezacnou dit zlociny, umirat lide a profesor, ktery prijel na navstevu, zahadne nezmizi. Kdo a proc ho unesl? Jak je mozne, ze nikdo na povrchu o nicem nevi? A je reditel skutecne dobrym krestanem, jak tvrdi, nebo sleduje vlastni temne cile? Podekovani Tuto knihu by se mi nejspis nepodarilo dokoncit bez ohromneho odhodlani podporovaneho spoustou hrnku silne kavy. Psal jsem prevazne po odpolednich a po vecerech, coz se nikomu z rodiny pochopitelne prilis nelibilo. Nicmene me od psani prilis neodrazovali. Rodino – dekuji vam. Velky dik patri take dalsim lidem, kteri me svou virou a nadsenim ustavicne povzbuzovali a davali mi silu pokracovat. Jsou to: Vsichni clenove krouzku tvurciho psani na ZUS v Trinci. V psani me podporovali od chvile, kdy jsem jim precetl prvni kapitolu. A ma pani tridni ucitelka z trineckeho gymnazia. Ma velkou zasluhu na tom, ze jsem sve dilko prezentoval na literarnim odpoledni v dubnu letosniho roku, cimz se, jak doufam, dostalo do povedomi aspon male skupinky lidi. Dekuji vam vsem. Obsah Zvitezit nebo zemrit 1 O knize 2 Podekovani 3 cast prvni - Osetrovatel 5 1. Pod Kingstonem 6 2. Neobvykla zebra 11 3. Dieta 16 4. Rozhovor se sefem 24 5. Pomsta 32 6. Predvolani 41 7. Nad pecenym divocakem 48 8. Podezrele skutecnosti 51 9. Nahodne vyslechnuty rozhovor 55 10. Sblizovani 62 11. Kde je profesor? 68 12. V archivu 75 13. Ukol 84 14. Odboj 89 cast druha - Rebel 92 15. Na kordy 93 16. Zbrane 99 17. Rychle a tise pryc 106 18. Nabidka 113 19. Prvni subjekt 116 20. Rad padlych andelu 123 21. Druhy subjekt 131 22. Treti subjekt 134 23. Jako hrabe Monte Christo 138 24. Nemoc 149 25. Vyslech 156 26. Lecitel 162 27. Retrospektiva 168 28. Volni 173 cast prvni - Osetrovatel 1. Pod Kingstonem Mobil hlasite zapipal. Jsou lide, ktere zapipani mobilu dokaze vazne vyvest z miry. Mohou pak zacit splasene pobihat, kricet, ohrozovat vsechno a vsechny ve svem dosahu. Jini zase zacnou dotycny pristroj hledat, i kdyz mnohdy lezi primo pred nimi. Ja takovy nejsem. Kdyz se jeden vyuci veterinarem, stane se z neho v nejryzejsim smyslu slova nekdo jiny. Nejen ze pak dokaze snest pohled na krev nebo vnitrnosti, tedy takove veci, pri jejichz spatreni normalni lidske bytosti padaji do mdlob, ale take mu to rychle mysli, je bystry a – v neposledni rade – neni lekavy a zbrkly. Takze jsem nechal mobil jeste parkrat pipnout, abych se ujistil, ze me nesali sluch, a teprve pak ho zvedl. „Prosim.“ „To mam radost, ze jsem vas zastihl!“ zahlaholil bodry hlas jednoho z mych vysokoskolskych profesoru (radeji ho nebudu jmenovat). „Jak se dari?“ Protocil jsem oci, coz nastesti nemohl videt, jinak by se nepochybne rozcilil. „Pane profesore, vzdyt jsem pred tydnem promoval.“ „No a?“ „A nic. Poslyste, ja vim, ze jste me mel vzdycky docela rad, ale mate nejaky zvlastni duvod volat mi…“ pro jistotu jsem zkontroloval svitici digitalni budik vedle sebe, ale od chvile, kdy jsem to udelal naposledy, ubehla sotva minuta, „ve ctvrt na ctyri rano?“ Normalni clovek by se v tehle chvili vzpamatoval, omluvil se a zavesil s tim, ze zavola v civilizovanejsi hodinu. Dalsi dukaz toho, ze profesori – a zvlaste tento – nejsou normalni. „Mam. Nasel jsem vam praci.“ Oddalil jsem mobil od ucha a vrazil si do nej prst, abych se ujistil, ze nemam neco se zvukovodem. Kdyz mi doslo, ze asi ne, preptal jsem se: „Rikal jste praci?“ „Jiste,“ potvrdil mily potrhly profesor mirne prekvapenym tonem. „Neco se vam na tom nezda?“ Kdybych mu mel vysvetlovat, co vsechno se mi na tom nezda, trvalo by mi to do zitrka. Takze jsem se radsi rozhodl jen delat prekvapeneho, coz mi vzhledem k okolnostem nedalo moc prace. „Ani ne, ale ja uz praci mam, a vubec, nemuzete zavolat tak za pet hodin? Rad bych si jeste pospal.“ „Vy mate praci? Vazne?“ Poprve za dobu, co jsem ho znal, se do profesorova hlasu vloudil sarkasmus (ale jak se tam dostal, to vazne netusim). „A co delate?“ „Mozna vas to prekvapi, ale jsem veterinar,“ odsekl jsem prikre. No co, zaslouzil si to. Nema me budit tak brzo. „Po formalni strance urcite,“ odvetil profesor, jako kdyz masla ukrajuje. „Ale povezte mi, uz za vami nekdo prisel?“ Musel jsem priznat, ze ne. „Tak vidite!“ zajasal profesor. „Ale me to nevadi,“ vyhrkl jsem rychle – mozna az prilis rychle. Zbytecne. Profesor uz mluvil a nedal se zastavit: „Ano, jiste, ted vam to mozna nevadi, ted jeste nejake penize mate, ale co az vam dojdou? Z ceho budete platit najem, co budete jist? Ja vam nabizim praci s vydelkem milion liber rocne…“ Jeste ze jsem sedel na posteli. Mobil mi upadl jenom na deku. Setkani s podlahou by nemusel vydrzet. Zvedl jsem ho a opatrne se ujistil: „Prominte, rikal jste milion liber rocne?“ Taxi uz cekalo venku. Ridic vystoupil a ochotne prevzal obrovsky kufr, s nimz jsem se vlacel, nacez pod jeho vahou podklesl v kolenou a traslavym hlasem se preptal, jestli tam nemam kameni. „Kdepak,“ zavrtel jsem hlavou, „jenom nejake nastroje, par knih, notebook, prenosny skener…“ „…par bomb…“ „…mobil, pytlik krupek, obleceni, par lahvi, takove ty veci, ktere si clovek bere s sebou, kdyz cestuje za praci, znate to.“ Taxikar, jehoz praci bylo rozvazet lidi a jejich zavazadla vsude mozne, nejspis nechapal. Spokojil se s nic nerikajicim pokrcenim ramen a hodil muj kufr na zadni sedadlo (do prostoru k tomu urcenemu se nevesel). Mozna ponekud hrube – zaslechl jsem zlovestne zarinceni skla, skoro jako by… „Kriste pane, clovece, pozor na to vino!“ „A kam vlastne jedeme?“ zeptal jsem se, sotva jsme vyjeli. Taxikar se na me podival jako na vraha. „Vy to nevite?“ „Ne,“ priznal jsem. „Vite, me pred chvili vytahl z postele muj profesor s tim, ze pro me ma praci. Rekl mi, ze se mam sbalit a vyjit ven, ze tu na me bude cekat taxik, ktery me tam doveze. Ale kde je to tam, to nevim.“ Nejakou dobu bylo ticho rusene jen skripanim naprav a nepopsatelnym stenanim motoru. Pak se ridic ozval: „Kingston nad Temzi.“ „Ale co tam budu delat?“ Dalsi osklivy pohled. „To vam ten vas profesor taky nerekl?“ „Ne.“ Taxikarovi asi doslo, ze se chova hrube a odvetil trochu mirneji: „Podivejte, jste veterinar, ze?“ „Ano.“ Jak to, ze toho o mne tolik vi? „Tak to asi budete pracovat pro zoo nebo pro nejakeho soukromeho chovatele.“ Po zbytek cesty jsme druzne mlceli. Kingston nad Temzi je od Londyna vzdaleny kolem dvanacti mil, zalezi na tom, jakou cestou jedete. Takze ten zbytek cesty netrval ani pul hodiny a mohl jsem se s nerudnym taxikarem rozloucit. Vysadil me na jakemsi malem namesticku, kde cekali dalsi dva muzi a kratili si dlouhou chvili pokurovanim doutniku. Mensi z nich, jenz tvarem pripominal soudek, me kupodivu spatril driv nez jeho vysoky (a tenky) spolecnik, a mohutnym hlasem zaburacel: „Halo, vy tam s tim kufrem! Jste pan Harrison?“ Nad tim oslovenim jsem prevratil oci v sloup, ale odvetil jsem: „Ano, ale netusim co vam je do toho.“ „Pujdete s nami.“ Vlozil se do toho vyssi z dvojice. Dneska uz me nic nemohlo prekvapit, jinak bych se urcite podivil, jak tenky a pisklavy ma hlas. Cele to neprijemne pripominalo razii tajne policie. „Nevim, jestli se mi chce,“ kontroval jsem. „Proboha, clovece,“ vlozil se do toho tloustik, „to vam profesor nerekl, ze mate jit s nami? Vim, ze byl vzdycky tak trochu…“ zavahal, „…divny, ale to bylo urcite tim, ze byl tak prepracovany. Chudak nekdy pracoval tak dlouho, ze ani nevedel, kde mu hlava stoji, ale rikal, ze tohle vam urcite sdelit nezapomene…“ „Ocividne zapomnel,“ utal jsem soudkoviteho muzika v nejlepsim. „A vy jste kdo?“ „Jmenuji se Peter Johnson,“ odrikal tlusty muz s neutralnim vyrazem ve tvari, jako by slo o nejakou nesmirne slozitou frazi, kterou se musel naucit nazpamet. „A tohle,“ pokynul hlavou ke svemu spolecnikovi, „je John Fletcher. Delame pro Kingstonskou podzemni zoologickou zahradu…“ „Kingstonska podzemni zoologicka zahrada?“ prerusil jsem ho. „Co to zase je?“ Pokud trpite klaustrofobii a nesnasite vysoke rychlosti, ani se nesnazte ziskat misto v Kingstonske podzemni zoologicke zahrade. Ponevadz je podzemni a vicemene tajna (vi o ni jenom ti, kteri si mohou dovolit zaplatit vstupne, a zamestnanci), jedina cesta vede primo dolu – a sice vytahem a poradne rychle. Primo na namesti stala telefonni budka. Johnson se nejdriv rozhledl, jestli nekdo nezevluje pobliz, a pak nas nahnal dovnitr. Ocitl jsem se primacknuty ke stene, protoze tloustik samotny zabiral vetsinu stisneneho prostoru a musel se tam vejit jeste i Fletcher. Pak se podlaha znicehonic propadla. Svisteli jsme dolu uzkym tunelem tak rychle, ze mi az hvizdalo v usich. Podle podivnych mlaskave skripavych zvuku, vzdy nasledovanych stavnatymi kletbami, se dalo soudit, ze Johnson svym rozmernym telem skrta o steny. V te rychlosti to nemohlo byt nic prijemneho. Zastavili jsme tak prudce, ze jsem poskocil kousek nahoru. Jakmile jsem se rozhledl, doslo mi, ze jsme pristali v jakesi pracovne – ale velmi, opravdu velmi rozlehle pracovne. Podlahu te mistnosti ode zdi ke zdi pokryval vysoky huste tkany cerveny koberec, steny lemovaly cetne skrine a vitriny a zhruba uprostred – nakolik presne se da zjistit stred dokonale kulate prostory – stal stul z tresnoveho dreva, za nimz v kresle sedel muz. „Tak jsme ho privedli, pane rediteli,“ oznamil Johnson. „Dobre,“ odpovedela postava v kresle. Do tvare jsem tomu muzi nevidel, protoze tonula ve stinu. „Muzete jit.“ Moji pruvodci tise presli mistnost a vysli z ni dvermi umistenymi ve vyklenku asi pet palcu nad zemi (ocividne proto, aby pri otvirani neposkodily koberec). Opatrne za sebou zavreli. „Tak si pohovorme, pane Harrisone,“ vyzval me reditel. Nekdo by tomu cloveku mel rict, ze nechat hosty stat je nezdvorile. Kvuli naproste absenci zidli ci jineho sedaciho nabytku jsem ale nemel jinou moznost. A jeste jedna vec me znervoznovala – at jsem se snazil, jak jsem chtel, nedokazal jsem zahlednout ani kousek tvare sveho noveho zamestnavatele, zatimco on me ze sve pozice na rozhrani svetla a tmy nepochybne videl dobre. „Vite, proc jste tady?“ ozval se znovu ten neosobni hlas z temnoty. Zdalo se, ze na odpovedi mu naprosto nezalezi. „Domnivam se,“ utrousil jsem. „A co se domnivate?“ Zase ten cisty, chladny a nezaujaty ton. Bylo to az neprijemne… profesionalni. „Mam tu delat osetrovatele,“ tipl jsem si. „Vyborne.“ Tentokrat se preci jen do hlasu promitl naznak lidskosti – snad udiv. „A vite, co konkretne budete osetrovat?“ Na tohle jsem si netroufal. „Necham se prekvapit.“ Chvili bylo ticho. Ne takove to protivne vyckavave ticho, jake obvykle byva prave pri takovychto prilezitostech (vas novy sef uvazuje, jakou obzvlaste potupnou praci by vam mel zadat), rusene tikanim hodin nebo zvuky aut na ulici, ale naproste ticho. Hodiny tu nebyly a auta tak hluboko pod zemi neuslysite. „Sverime vam neco vzacneho, nejake pekne, klidne zviratko…“ pravil pak hlas premitave. „Treba zebru.“ 2. Neobvykla zebra Nasledoval jsem sveho noveho predstaveneho dvermi, jimiz pred chvili vysli Johnson a Fletcher. Ty vedly – jak jsem ocekaval – na jakysi kovovy balkon ci snad ochoz, ktery obkruzoval budovu ze vsech stran. Odtud jsem videl celou zoologickou jako na dlani. Rict, ze byla velka, by bylo hrubym poprenim skutecnosti – byla obrovska a tahla se na vsechny strany, kam az oko dohledlo. Prostranstvi mezi jednotlivymi budovami, vybehy a volierami pokryval peclive zastrizeny travnik a mensi objekty – zahradni restaurace, obchudky, kasny a zdobene lavicky. Cesta, vedouci napric celym arealem, byla dlazdena mramorovymi bloky a lemovana zivym plotem. „Mate to tu… pekne,“ hlesl jsem. „Podivejte se nahoru,“ vyzval me reditel. Poslechl jsem. Zoologickou zastresovala ohromna kupole z tisicu tabuli mlecneho skla barvy svetleho karamelu. Cely tento utvar drzela pohromade masivni, presto vsak nenasilna ocelova konstrukce. Primo nad nami ji prochazel skleneny tunel – spise vytahova sachta. Podobnych jsem po celem komplexu videl nekolik. Reditel se vratil do sve pracovny a me si prebral jakysi zrizenec v sede uniforme. Pres rameno mel boulovitou kozenou tasku a u pasu mu visela uspavaci pistole. Aspon jsem doufal, ze je uspavaci. Jeli jsme dzipem k memu novemu pracovisti, vybehu zeber. Cestou jsme videli prekvapive malo lidi, a kdyz uz, byli velmi vybrane obleceni, pokurovali drahe doutniky nebo jim u nohy cupitali vzacni psi. Z toho jsem si vyvodil, ze Kingstonska podzemni zahrada je jen pro vyssi vrstvy. „Ano,“ potvrdil zrizenec, kdyz jsem se ho na to zeptal. Vic nerekl, mozna mel neco s hlasivkami. Ale zbohatlici nebyli to jedine, co clovek nevida bezne a co se tu vyskytovalo. Nektera zvirata byla, po pravde receno, dost neobvykla. V jednom vybehu se paslo stadecko koni cernych jako smola – na tom by jeste nebylo nic divneho, ale vsichni meli rude oci. Jinde jsem zase mohl spatrit bileho lva, stribrneho tygra ci cosi chlupateho, co vypadalo jako yetti. „Mate tu dost podivna zvirata,“ obratil jsem se na sveho mlcenliveho pruvodce. To ho konecne rozmluvilo. „Vite, kolik stalo vsechno to tu postavit?“ spustil. „Vysekat cely tenhle prostor, vztycit tu kopuli, najmout tolik personalu, abychom to tady dokazali udrzovat v provozuschopnem stavu?“ „To netusim,“ priznal jsem. „Hodne. A proc bychom to delali jen tak, kdyz obycejnou zoologickou zahradu si muzeme postavit kdekoli na povrchu? Ale mame tady tahle zvirata a to nam dost vynasi. Neveril byste, kolik bohacu zaplati i polovinu sveho jmeni, aby se mohli podivat na masozrave kone, operene hady, mluvici slepice a vsemozne mutanty.“ Ten clovek mluvil jako kniha. „Pockejte, vy mi tu tvrdite, ze nektera vase zvirata mluvi?“ preptal jsem se pro jistotu. „Samozrejme,“ vratil se zrizenec zase ke sve puvodni usecnosti. Dneska uz me vazne nemohlo nic prekvapit. Dzip jel docela rychle (i kdyz travnik by si na to urcite stezoval, kdyby mel usta), takze asi za deset minut jsme dorazili na misto urceni. Kupodivu se zdalo, ze obycejne zebry jsou docela popularni, protoze kolem vybehu se mackalo asi dvacet lidi. „Uhnete nam, vazeni!“ pokrikoval muj pruvodce a neurvale odstrkoval bohace stranou. „Vedu noveho osetrovatele! Bezte, bezte, vybeh se pro dnesek zavira!“ Aby sva slova jeste zduraznil, zabouchl za nami vrata a otocil klicem. „Tak,“ nadhodil, „jak se vam tu libi?“ „Dejte mi chvilku,“ poprosil jsem a rozhledl se. Na prvni pohled jsem nespatril nic neobvykleho – pravda, zdi vybehu byly z neceho, co vypadalo jako kristal, rostly tu cizokrajne stromy a cele to bylo velke jako prumerna zahrada, ale vlastne nic moc vyjimecneho. Na druhy uz ano. Blizila se k nam zebra. Byla napadna uz tim, ze byla sama – jedina v celem vybehu. A dalsi zvlastnosti u ni byly barvy. Mela totiz modre pruhy. A tim nemyslim „modre“ jako treba u modrych tygru nebo slepic, tedy stribrite sede, ale ciste, zarive modre s diamantovym leskem, jako lak na autech. Podkladova srst, ktera u ostatnich prislusniku jejiho druhu miva casto slabe nazloutlou barvu, byla u teto zebry dokonale bila jako cisty list papiru. A mela modre oci. „Tohle je Diamond,“ oznamil mi zrizenec, zatimco jsem tam stal s povislou bradou a ziral na to zjeveni. „Vysvetlim vam, co a jak kolem ni budete delat.“ Poznamenal jsem neco vazne chytreho, asi: „Eeee…“ Muj pruvodce shodil tasku z ramene, sahl dovnitr a vylovil malou sklenenou dozu s necim, co vypadalo jako pena do koupele, pak dalsi, plnou jakehosi modreho kremu, jeste jednu s modrymi kulatymi bonbony a nakonec sacek modreho prasku. „Tohle,“ zvedl prvni nadobku, „ji pridate kazdy vecer do koupele, timhle,“ ukazal na krem, „ji pak natrete. Kazde rano musi dostat jeden tenhle bonbon a kazdy vecer ji do piti pridejte spetku tohohle prasku. Nejake dotazy?“ „Ano,“ dodal jsem si odvahy, „k cemu to vsechno je?“ Zatvaril se, jako bych ho prinutil vypit jed, ale odpovedel: „Jsou to v podstate leky. Diamond ma jakousi podivnou genetickou vadu, takze musi mit velmi prisnou dietu a brat tohle. A pak se to taky libi navstevnikum, protoze z toho… tak trochu zmodrala.“ Tohle mi prislo dost divne, ale moudre jsem mlcel. Zrizenec mi nechal vsechny modre leky a vydal se k dzipu. „Pockejte!“ volal jsem za nim. „Kde budu bydlet?“ Zastavil se, otocil a ukazal na opacny konec vybehu, kde jsem matne rozeznaval obrysy nejake budovy. „Tam. Kdybyste jeste neco potreboval, nebo kdyby vam dosly leky, mate tam telefon a soupis cisel, obratte se na reditele.“ S tim nastoupil do auta a rozjel se. „Na lednicku jsem vam prilepil rozpis diety!“ volal jeste. „Ostatne, Diamond si umi sama rict, kdyz neco potrebuje!“ Tak ja se staram o mluvici zebru. Vzdycky jsem vedel, ze moji profesori jsou blazni, a obzvlast jeden z nich, ale domnival jsem se, ze jsou v podstate neskodni. Ale kdyz me probudi uprostred noci, a jeste navic musim pracovat v blaznive zoologicke zahrade hluboko pod zemi, s nenormalnimi zviraty a jeste nenormalnejsim personalem… to uz prestava vsechno. Zkontroloval jsem hodinky. Pet rano. Nevrle jsem se obratil na Diamond. „Uz jsi mela bonbon?“ „Ne.“ Mela prijemny hlas, mekky, i kdyz zaroven malinko chraptivy. Mozna proto, ze stavba lidskych a konskych hlasivek (ktere ani nemaji byt schopny tvorit jakekoli srozumitelne zvuky) je diametralne odlisna. Odsrouboval jsem vicko spravne dozy a vytahl jednu cukrovinku (rozhodne to vonelo jako obycejny bonbon, prestoze melo jit o lek). Diamond si pochoutku vzala a s ocividnym pozitkem ji zvykala – po stranach mekke tlamy ji skapavaly provazce namodralych slin. „Je to dobre?“ zeptal jsem se. Se zavrenyma ocima prikyvla. V tu chvili vypadala tak mirumilovne, tak nevinne a duverive, ze jsem se zastydel, jak jsem na ni byl hruby. Koneckoncu, ona vlastne za nic nemohla. „Promin,“ rekl jsem tise. Neco zamumlala, zdalo se, ze vubec nevnima, co se kolem ni deje. Ale proc? „Podivej, je dost brzo,“ zkusil jsem to. „Ja jsem vzhuru od ctvrt na ctyri, takze bych si rad jeste zdrimnul. Co ty na to?“ Konecne zareagovala. „To by bylo fajn,“ vydechla ospale. „Ja jsem taky utahana jako kun. Pojd…“ a vydala se k budove, kde jsem se mel ubytovat. Pokrcil jsem rameny a nasledoval ji. Na prvni pohled to vypadalo jako docela normalni obydli osetrovatele – trochu opryskana omitka, spis mensi odrene dvere s upadavajici klikou, zkratka mi to nesedelo k tomu okolnimu luxusu. Ale uvnitr… Hned za dvermi byla sikma plosina vedouci pomerne strme dolu, asi metr pod venkovni uroven terenu. A protoze jsme tu byli de facto pod zemi, zadne zdi neomezovaly plosnou rozlehlost obytneho prostoru… Predsin nebyla moc velka, vesla se tu akorat zidle, mala skrin a vesak. Ale hned za ni se nachazela kuchyne s barovym pultem a malou lednici, plnou – jak jsem se hned presvedcil – vsemoznych alkoholickych napoju, vina nevyjimaje. V dalsi, vetsi chladnicce, byly uskladneny potraviny. Dalsi byl obyvaci pokoj, zpola tak velky jako prumerny byt. Podstatnou cast podlahy pokryval mekky cerveny koberec, na nemz do pulkruhu pred stolkem s televizi stalo nekolik pohovek a kresel. Loznice taky predcila vsechna ocekavani – vyhrivana mramorova podlaha, obrovska postel s sarlatovymi nebesy, pred ni maly koberecek ve sladenych odstinech teplych barev. Na stene proti posteli viselo drahe italske zrcadlo, pod nimz stal pulkruhovy stolek se zidli. A koupelna… Prvni, ceho jste si pri vstupu vsimli, byla logicky vana – spis maly kulaty bazen oblozeny medove zlatohnedymi mramorovymi kachlickami s mosaznymi kohoutky, tak velky, ze by se do nej veslo dvacet nebo tricet lidi. Jedine dalsi vybaveni tvorila mala predlozka, zachodova misa a umyvadlo se zrcadlem. „Je to tu pekne, ze?“ ozvala se Diamond. Odpoved jsem omezil na jakesi neutralni zabruceni a vravoral zpatky do loznice. Usnul jsem jako spalek, sotva jsem se hlavou dotkl polstare. Ani jsem si nestacil vsimnout, jak se zaridila Diamond. Spal jsem pet hodin. Rano (nebo spis dopoledne) me probudil neprijemny pocit hladu – a taky skutecnost, ze se mi neco mekkeho a tepleho otiralo o oblicej. Otevrel jsem oci a spatril nad sebou cernou zebri tlamu. Podivuhodne rychle jsem si vzpomnel, co se vcera, nebo spis dneska rano, stalo, takze jsem ani nezacal panikarit. Misto toho jsem se prekulil na druhy bok a pritahl si pokryvku az k usim. „Jeste chvili,“ zamumlal jsem jako male dite, kteremu se nechce do skoly. Vzapeti ze me cosi stahlo deku. Roztrasl jsem se zimou a zacal protestovat. „Vstavej,“ nekompromisne prikazala Diamond. „Mam hlad.“ 3. Dieta Na lednici s potravinami opravdu visel rozpis diety, nacmarany raznym, roztazenym pismem. Rozpis diety – Diamond rano: teply oves s vinem, zapit vedrem studene vody v poledne: vedro spec. praskove kase (spodni police) zalit medem, zapit studenou vodou. vecer: teply oves s vinem, zapit vodou s praskovym lekem „No teda,“ hvizdl jsem, „to je neco!“ „Mne to prijde normalni,“ reagovala Diamond. Nekdo by ji mel rict, ze lidem je neprijemne, kdyz jim stojite za zady a uprene zirate do tyla. A vzhledem k tomu, ze jediny „nekdo“ jsem tady byl ja… Hodil jsem to prozatim za hlavu a zacal shanet – protoze bylo neco po desate a nikdo z nas jeste nesnidal – oves a neco, do ceho bych ho mohl nasypat. Ani me prilis neprekvapilo, ze jsem pytel teto obilniny nasel spolu s kbelikem, pod barovym pultem. Taky kdo kdy slysel, ze by se oves skladoval v lednici, ze. Usypal jsem z pytle asi tak do poloviny kbeliku ovsa, pridal teplou vodu a zgruntu promichal. Pak jsem z kufru vytahl lahev vina (sveho, prece jenom jsem Diamond zacinal mit rad) a stedre ho ke smesi prilil. Zatimco moje pruhovana spolubydlici jedla, likvidoval jsem nacate vino. Puvodne jsem sice taky mel hlad, ale z pohledu na zebru, ktere od tlamy odletovaly cakance bahnite hnede brecky, se mi neocekavane zvedal zaludek, takze jsem se to rozhodl neriskovat a zustal jsem jenom u piti. Diamond se cpala opravdu az neslusne rychle, – myslim, ze tomuto zpusobu konzumace potravy se rika hltava pazravost – takze za malou chvilku byl kbelik prazdny a ja ho mohl vymyt a nabrat do nej vodu. Pak jsem vzal hadr a utrel podlahu. Zbytecne – voda byla za chvili vypita a bylo treba vytirat znovu. „Tak co budeme delat ted?“ nadhodil jsem po chvili, protoze kolem panovalo tizive ticho. Byli jsme v obyvaku, ja sedel v kresle a jedl krupky a Diamond se rozvalovala na kanapatku potazenem cervenou kuzi, ktere pod jeji vahou tise upelo (ne ze by byla tak tlusta, ale zebry obecne spadaji do trochu jine vahove kategorie nez lide). „Nevim,“ odpovedela line. „Jak je venku?“ Vstal jsem, vysel ven a zkontroloval teplomer pripevneny na stene. Dvaadvacet stupnu. V podzemi udivujici teplota. Za stenou uz se mackalo nekolik zbohatliku v marne snaze zahlednout div vsech divu – modrou mluvici zebru. A taky ji neuvidi, ledaze bych je pustil do sveho bytu, coz jsem tedy udelat nehodlal. Jeden z nich, muz neco po ctyricitce v drahe kozene bunde a s vychazkovou hulkou, si me vsiml driv nez ostatni. „Hej, vy tam!“ zakricel. „Kde jsou ty zebry?“ Premohl jsem se a dosel az ke kristalove zdi, takze jsem mu mohl pohlednout do oci. „Tak za prve,“ zacal jsem, nez mohl cokoli dodat, „takhle se mnou mluvit nebudete. Za druhe,“ zvedl jsem ruku a umlcel ho, protoze se chystal neco rict, „nebudete mi skakat do reci. A za treti, pokud chcete videt zebru, slusne poproste a ja ji privedu.“ Muz behem meho monologu stridave rudl a ztracel barvu, ale ted se asi rozhodl, ze tmava barva je elegantnejsi, a zfialovel. „Co si to dovolujete, vy jeden…“ zasipal, jako by se o nej pokousel infarkt – coz podle nezdrave purpuroveho zabarveni a zbesile tepajici zily na cele bylo klidne mozne. „Pokud vam muzu poradit,“ nedal jsem se zastrasit jeho zjevem, „sundejte si tu bundu, musi vam byt horko, pomalu pocitejte do deseti a napijte se studene vody, nebo by vam mohlo selhat srdce.“ Nastesti me poslechl. „Kde mate ty zebry?“ zeptal se skoro normalnim hlasem, kdyz se trochu uklidnil. „Zebru mam tam,“ ukazal jsem za sebe k one pochybne vypadajici chatrci. Pokud mu bylo divne, ze bydlim primo ve vybehu, a co vic, delim se o pokoje se zebrou, moudre to nedal najevo. Ovsem ne vsichni byli tak moudri. „Tady je jenom jedna zebra?“ vyjekla mohutna, kriklave nalicena pani s naondulovanymi vlasy a v prezdobenych satech. „Jenom jedna? To si delate legraci!“ „Nedelam,“ ujistil jsem ji s bohorovnym klidem. Ve skutecnosti jsem se sotva ovladal – to stvoreni pripominalo vzhledem i mluvou vyslouzilou prostitutku. Nekolik dalsich lidi mirne zneklidnelo a vypadali, ze jsou pripraveni odejit. „To je teda uroven!“ zajecela zenstina pronikavym, do fistule vymodulovanym hlasem. „Za co jsem zaplatila tolik penez? Abych videla jednu pitomou zebru, ktera bude stat za stenou a cumet na me jak tele na nova vrata? A to ostatni zvirectvo… to je proste hnus! Nikde nic zajimaveho, jenom same chlupate a zubate obludy a peclive zastrizeny travnicek, stupidni kasny, stupidni sochy…“ „Madam, nikdo se nedoprosuje, abyste tu byla. Pokud se vam to nelibi, tak prosim odejdete, ale nekazte den nam ostatnim,“ hladce ji prerusil stary pan o holi, ktery vypadal, ze se naramne dobre bavi. Na starika mel prekvapive zive oci a silny hlas. Prezdobena pani odesla a s ni i nekolik dalsich nespokojencu. Vydal jsem se pro Diamond, nez to zabali vsichni. „Tos tam byl nejak dlouho,“ uvitala me. „Prosim te, dej mi pokoj,“ zaskuhral jsem, sahl do lednice a vytahl whisky. Potreboval jsem se vzpamatovat. Panak mi pomohl, po dalsim jsem se uz citil vyrazne lepe. Dopral jsem si jeste treti. „Muzu taky?“ zaskemrala. „Ne,“ odsekl jsem a vratil lahev do lednice. „Prosim…“ „Rekl jsem ne,“ zopakoval jsem pomalu a zretelne. „Poslys, venku jsou nejaci lide a chteji te videt.“ „Nejaci lidi“ uz cekali venku. Vsichni, kteri zustali, to asi mysleli opravdu vazne, protoze se tiskli na kristalovou zed tak silne, az jsem se bal, aby si neco neudelali. V popredi bylo videt pana v kozene bunde a dedouska o holi. Diamond zlehka pritancila az ke zdi a zastavila se, aby se vsichni mohli pokochat. Stala a stala… … a nic se nedelo. „No co bude?“ vykrikla. „Zamrzli jste?“ Do lidi za stenou vjel zivot. Zacali pokrikovat, nekteri jen nevericne kroutili hlavou, nekteri si mezi sebou neco spitali a jeden dokonce omdlel. Jenze u zdi byla takova tlacenice, ze nespadl, jen se zhroutil na ty ostatni a zaklesl se do nich. Kolem zrovna sla ctyrclenna rodina – otec v bezvadnem obleku, ktery musel stat asi tolik co prumerne auto, matka v satech absolutne nevhodnych do zoologicke (mozna spis na nejaky snobsky vecirek), a dve deti, miniaturni kopie rodicu. Holcicka zahledla Diamond a rozbehla se k nam, podivuhodne rychle se propletala davem u zdi a nakonec se procpala az uplne dopredu. A pak to zacalo. „Amelie!“ kricel otec. „Vrat se!“ „Boze, co kdyz se ji neco stane?“ kvilela matka. „Konicek, konicek, konicek,“ opakoval chlapec porad dokola jako zaseknuty gramofon. Devcatko uz bylo u zdi a – moje srdce vynechalo nekolik tepu – pokouselo se na ni vylezt. Jako oporu si zvolilo zada nejblizsiho cloveka, kteremu prave cosi upadlo a shybal se proto k zemi, aby to zvedl. Paneboze. Ten clovek nebyl jen tak ledajaky bohac – byl to ten stary pan a to, co mu upadlo, byla jeho hul. Div, ze se vubec dokazal sehnout tak hluboko – ale pokud mu na zadech pristane dite, urcite se uz nenarovna. Spis oba spadnou a vazne si ublizi. Na otevreni vrat nebyl cas. Udelal jsem to jedine, co zbyvalo – rozbehl jsem se, vyskocil Diamond na hrbet, odrazil se a preletel zed. Se stestim jsem pri dopadu nikoho nezranil a dokazal jsem holcicku zadrzet a stareho pana podeprit, nez mohlo dojit k nejake nehode. To uz k nam pribihali i rodice toho maleho podesa a jejich druhe dite porad opakovalo: „Konicek, konicek, konicek…“ „Co to delate, clovece?“ rozkricel se na me otec v okamziku, kdy se mu podarilo nabrat dech. „Proc sahate na moji dceru?“ „Neublizujte moji Amelii!“ pridala se jeho manzelka prekvapive hrubym hlasem. „Konicek, konicek, konicek…“ Boze, ti lide snad byli slepi. S maximalni davkou trpelivosti, kterou jsem po dnesnim narocnem dni jeste dokazal nekde vyskrabat, jsem odpovedel: „Pokud jste si nevsimli, vase dcera chtela pouzit tady panova zada,“ ukazal jsem na starika, ktery se opet opiral o svoji hul, „aby se dostala pres zed do vybehu. Pritom by si nejenom ublizila, ale urcite i potrhala ty pekne saticky.“ „No a co, ze se chtela dostat do nejakeho vybehu,“ vypenil otec, „to se snad nesmi?“ „Ne, obavam se, ze se to skutecne nesmi,“ odsekl jsem. Proboha, to byl ale pitomec. „A kdo vy jako jste, abyste mne rikal, co se smi a co ne?“ prestal se bohac ovladat. „Ja jsem osetrovatel, vazeny pane, a musim poslouchat reditele tehle male zoologicke nebo jineho sveho nadrizeneho. A protoze mi nikdo nerekl, ze navstevnici muzou chodit do vybehu, predpokladam, ze se to nesmi,“ vysvetlil jsem mu polopaticky, jako bych mluvil s mentalne postizenym. „Konicek, konicek, konicek…“ Pokud ten clovek nezbohatl nejakym podvodem a byl dostatecne vzdelany, mozna znal vyznam slova ironie. Protoze Kingstonska podzemni zoologicka zahrada byla vsechno jine, jen ne mala. Odhadoval jsem, ze ani on, jakkoli bohate vypada, by si zdaleka nebyl schopen poridit pozemky dost velke, aby mohly souperit s rozlehlosti tech, na nichz jsme se ted nachazeli. „Helejte se, clovece, osetrovatel si klidne muzete byt, klidne si budte treba i prezident zemekoule, ale mne nebudete rikat…“ zkusil to zbohatlik znova. Utal jsem ho v nejlepsim. „Opakujete se. A mel byste zkontrolovat svoji dceru, jestli se ji nic nestalo. Ja na vasem miste bych to urcite udelal. A potom prosim jdete pryc, uz vas nevydrzim dele poslouchat,“ pozadal jsem slusne. Jestli se neprestane povysovat, dlouho uz slusny nebudu. „Konicek, konicek, konicek…“ „Nebudete mi rozkazovat!“ rozkricel se bohac. „Vy poskoci mi lezete na nervy! Jenom proto, ze se tu starate o nejake zvire a pobirate mizerny plat, si myslite, ze si muzete vyskakovat! Se mnou nebudete mluvit, jako bych byl nejaka spina! A moji Amelii nic neni, to prece musi poznat i takovy pitomec, jako jste vy!“ „Konicek, konicek, KONICEK!“ Konecne mi ruply nervy. „Bud zticha, kluku!“ zarval jsem. Razem bylo ticho jako v hrobe. Nekdo vydesene zalapal po dechu. Bohac ztratil barvu, sebral svoji hrubou manzelku a neukaznene deti a vsichni odesli. I ostatni navstevnici, predtim tak dychtivi spatrit Diamond, se zacali rozchazet jako bych trpel nejakou prudce nakazlivou a nevylecitelnou chorobou. Jen starik s holi se pri odchodu usmal a pokyvl na rozloucenou, a ctyricatnik v kozene bunde vyuzil toho, ze jsme si potrasli rukou, aby mi mohl podstrcit vizitku. Prestoze jeste zdaleka nebylo poledne a od snidane neuplynula nijak dlouha doba, dohodli jsme se, ze predcasny obed nemuze uskodit. Pripravil jsem Diamond jeji dietu a sam si z lednice vytahl pizzu. K piti jsem si tentokrat dal obycejnou studenou vodu. Potom jsme si oba zdrimli a zbytek dne stravili sledovanim hororu. Tech jsem mel v notebooku slusnou zasobu a dotycny pristroj se nastesti dal celkem bez problemu napojit na televizi. Mezi problemy samozrejme nepocitam skutecnost, ze me kopla elektrina tak, az mi vstaly vlasy, ani to, ze baterka znicehonic odesla a abychom se mohli divat dal, bylo treba zapojit pocitac do zasuvky. Tentokrat uz me nic nekoplo. V jedne celkem nudne scene asi tretiho hororu, kde postavy probiraly, zda doktorovi utrhla ci neutrhla ruku alegorie, jsem si prohledl vizitku, kterou mi podstrcil chlapik v kozene bunde. Oliver D. Hawkins obchodnik s vinem bile sudove i lahvove vino zarucena kvalita za prijatelnou cenu Nasledoval jeste mail a telefonni cislo, bydliste jsem nikde nevidel. Mozna byl pan Hawkins tak slavny, ze to nebylo potreba, nebo mozna nechtel, aby moc lidi vedelo, kde ho najit. To prvni se mi zdalo pravdepodobnejsi – prece jenom byl dost bohaty, a to lide, kteri se snazi ze vsech sil schovat, obvykle nebyvaji. Nebo jsou naopak tak bohati, ze se boji, aby se je nekdo nepokusil vykrast, napadla me dalsi moznost. Ale jak mohl vedet, ze vino, a to konkretne bile, je (vedle zeber, bananovych krupek a beckovych hororu) jedna z mala mych zalib. Ne ze bych byl primo alkoholik, to zase ne. Ale pokud by mi nekdo za horkeho dne nabidl vychlazenou limonadu a vychlazene sampanske, nevahal bych. A na limonadu by volba nepadla. Zvlastni. Momentalne jsem to nechal byt a vratil se k filmu. Potom jsme si pustili jeste ctvrty a polovinu pateho, ale to uz se zaludek pripomnel, ze je dost hodin, tak jsme pro dnesek skoncili. Po veceri (ja zbytek pizzy, Diamond dalsi varku ovsa s vinem) jsem napustil vanu – spis bazen – a pridal do vody modrou penu. Diamond se ponorila, cimz vytlacila tolik vody, ze jsem si musel vzit hadr a (dneska uz potreti) utrit podlahu. Kdyz jsem skoncil, byla podlaha jakz takz sucha, takze jsem si sedl na okraj vany a otevrel knihu. Ale klid netrval dlouho. „Vlezes si ke mne?“ otazala se Diamond zastrenym hlasem – to asi zpusobila ta prijemne horka voda. Ja bych v ni taky napul spal. „Ne.“ Pauza. „Jak te tohle napadlo?“ „Jen tak…“ Pauza. „A proc ne?“ „Proc asi? Jsem obleceny. Uz jsi snad videla, ze by se lide koupali obleceni?“ „Tak nebud obleceny.“ Zaplat panbuh, ze jsem pred chvili v jakesi jasnozrive predtuse vstal, jinak bych ted asi spadl do vany, obleceni neobleceni. Presto jsem se ujistil, ze me nesali sluch. „Co jsi rikala?“ „Abys nebyl obleceny a vlezl si ke mne do vany,“ zopakovala. „Ne,“ odmitl jsem kategoricky. „Ani v plavkach? Si vezmi takovy ten jednodilny koupaci ubor, vis prece, co se nosily ve dvacatych letech.“ „Ne.“ „Jak myslis,“ odsekla. Nicmene kdyz za deset minut vylezla, mela zase dobrou naladu. Dokonce mi dovolila, abych ji utrel (ne snad, ze by to zvladla sama. Kdyz mate na vsech ctyrech kopyta, nektere veci proste bez pomoci nedokazete). Jakmile dostatecne uschla, natahla se na vyhrivanou podlahu a ja ji zacal natirat kremem. Neslo to tak snadno, jak jsem cekal, i kdyz krem vypadal dobre roztiratelny, takze jsem musel trochu pritlacit. Diamond neprotestovala. Vlastne… kdyz sem ji chtel poprosit, aby se zvedla, abych ji mohl natrit nohy a bricho, vubec nereagovala. „Hej, Diamond,“ popleskal jsem ji po krku, „co se deje? Zvedni se… Diamond! Hej, Diamond! Di!“ „Mmmmhhh… co je?“ zamumlala a otevrela oci. Ona usnula. „Zvedni se,“ opakoval jsem. „Proc?“ Zvlastni, doted jsem o jeji inteligenci nepochyboval. „A jak ti asi natru ten zbytek? Zvednout te nedokazu.“ „To asi ne,“ uznala a trochu matozne se zvedla – vzhledem k tomu, ze jeste pred okamzikem spala, zadny div. S namahou jsem ji natrel bricho (to, ze mela skoro sto ctyricet centimetru v kohoutku, neznamenalo, ze by pod jejim brichem bylo kdovi kolik mista), nohy uz tak tezke nebyly. Jako posledni prisla na radu tvar, jenom jsem musel davat pozor, aby se ji krem nedostal do oci (pripadne do usi, tlamy nebo nosu). Myslel jsem ze cast kremu bude po nejake dobe treba odstranit. Nevim, jak by to bylo s nejakym normalnim kremem na nejakem normalnim srstnatem zvireti, urcite by se ale beze zbytku nevsakl. Divne, ale dneska jsem videl spoustu divnych veci. Vlastne uz vcera, zjistil jsem pri pohledu na hodinky. Bylo ctvrt na jednu. Rozhodl jsem se uz nemyt. To by znamenalo napoustet zase vanu, protoze sprchovy kout tu nebyl, coz se mi opravdu nechtelo. No co, pomyslel jsem si ospale, umyju se rano. Spolecne jsme se vydali do loznice. Protoze tam – jak jsem uz urcite zminil – byla jenom jedna obrovska postel s nebesy a ja nemel to srdce chtit po Diamond, aby spala na podlaze, museli jsme holt lezet vedle sebe. Konec koncu, nekteri lide si do postele berou psy nebo kocky, tak proc ne zebru? I kdyz jsme si do postele vlezli oba, porad tam bylo misto minimalne pro pet dalsich lidi. Pretahl jsem pres nas deku a zamumlal, prestoze se mi uz klizily oci: „Dobrou.“ Neodpovedela mi, uz spala. Pritulil jsem se k jejimu telu a… musel jsem usnout, protoze kdyz jsem otevrel oci, bylo rano. 4. Rozhovor se sefem Diamond jeste spala. Chvili jsem zvazoval, ze ji probudim, ale pak me napadlo, ze bych mohl nejdriv udelat snidani. Zenu pry takova pozornost vzdycky potesi, tak proc by to u zebry melo byt jinak? Dovravoral jsem do kuchyne, vytahl z lednice vino a napil se na povzbuzeni primo z lahve. Cervene vino sice moc nemusim, ale bile tady nemeli, a pokud to svoje budu likvidovat tempem jedne lahve za den, rychle mi dojde. Posnidal jsem krajic chleba. Suchy. Posledni dobou jsem nejak nemel hlad. Asi polovinu vina jsem nalil do ovesne smesi pro Diamond a vratil nacatou lahev do lednice. Pak jsem dotahl kbelik do loznice a poplacal blazene chrnici zebru po boku, aby se vzbudila. Ani to s ni nehnulo. Co ted? Nahnul jsem se a poseptal ji do ucha: „Vstavej, mas tu snidani.“ A vzapeti jsem se prevratil nazad, protoze se vymrstila jako na pruzine a vrhla se po jidle. Ovesna smes opet potrisnila vsechno v dosahu – me, Diamond, postel, koberec, podlahu. Jak mi tak stekala po pyzamu, vypadala jako zvratky. Nesnasim zvratky. „Nemuzes jist civilizovaneji?“ zeptal jsem se. Chtel jsem, aby to znelo prisne, ale kupodivu jsem zjistil, ze musim premahat smich – na modre zebre hltajici zvratkum podobnou hmotu bylo neco neodolatelne legracniho. „Fo… ve?“ zahuhlala s plnou tlamou. Kdyz zvedla hlavu, ukaplo ji krmeni smisene se slinami na podlahu. Uz jsem to nevydrzel a rozesmal se. Taky se zasmala – a zradlo bylo najednou vsude. „Ale no tak, Di!“ pokaral jsem ji (nebo neco na ten zpusob). Mozna by si to i vzala k srdci, kdybych se pri tom tak hrozne nesmal. „Co no tak?“ podivila se. „Neco se ti nezda?“ Stale se otrasaje smichy jsem se zvedl z podlahy a polibil ji na cumak. „Ale nic, ty jedna. Dosnidej a ja zajdu pro vodu – a pro hadr, bonbon a nejaky horor. Dneska se mi vubec nechce ven, tak se muzeme na neco koukat.“ Vtom zazvonil telefon. Volajici asi nebyl prilis trpelivy, protoze zavesil, nez jsem stacil telefon zvednout. Vytocil jsem ho tedy znovu. „Prosim,“ odtazity, chladne profesionalni hlas byl nezamenitelny. Potlacil jsem touhu odseknout neco na zpusob: „Jake prosim? Vy jste volal prvni,“ a misto toho slusne odvetil: „Dobre rano, pane rediteli, potreboval jste neco?“ Na druhe strane chvili vladlo rozpacite ticho, jako by reditele zaskocilo, ze jsem se tak dobre ovladl, a ted nevedel, co ma rict. Nebo se mozna nadechoval pred obsirnym proslovem. Ale za okamzik znovu promluvil, chladne a primo jako rez skalpelem: „Doneslo se mi, ze jste vcera byl hruby na nekolik navstevniku.“ Polilo me horko. Tak hruby, jo? Jeste ze nerekl zly nebo hnusny, to bych se asi neudrzel. „Oni byli hrubi prvni.“ „Pane rediteli.“ Coze? Aha. „Oni byli hrubi prvni, pane rediteli.“ „To je mozne,“ pripustil profesionalni hlas. „Ale take se mi doneslo, ze jste predvadel nejake… rekneme kaskaderske kousky.“ To nejspis myslel ten preskok zdi. Sluchatko telefonu se mi roztraslo v ruce, jako by mi bylo devadesat a trpel jsem stareckym tresem. Tak on nazve snahu pomoct diteti a staremu cloveku kaskaderskym kouskem? Musel to byt blazen. „Bylo to nutne, pane rediteli.“ Pokud si neucty v mem hlase vsiml, nedal to najevo. „Mozna. Vite co? Prijdte do moji kancelare, promluvime si.“ Co jsem na to mel rict? „Ano, pane rediteli.“ Tentokrat poprve jsem v jeho hlase zaslechl naznak spokojenosti. „Dobra. Poslu nekoho, aby se postaral o vasi zebru.“ Mel jsem jedno podezreni a musel jsem zjistit, jestli je to pravda. „Poslete pro me auto?“ „Bohuzel ne,“ naoko zalitoval reditel a skutecne to znelo, ze ho to mrzi. Kdybych si nedaval pozor, mozna by me oklamal. „Rozvazime krmeni, ani jedno auto neni volne.“ Ukoncil jsem hovor a zavesil. Pak jsem vysel ven. Nikde nebylo videt jedine auto, odnikud se nenesl zvuk motoru. To mohlo znamenat jedine: novy sef mi neveri, mozna me dokonce nesnasi. Ale proc? Rozloucil jsem se s Diamond a vysvetlil jsem ji, co se stalo a ze ji tu nekdo pohlida. Netvarila se nijak nadsene, ale nakonec souhlasila. Vyrazil jsem. Ze vcerejska jsem si vicemene pamatoval cestu a na kazdem rozcesti navic byly smerovky, takze zabloudit se prakticky nedalo. Potkaval jsem jen obycejne bohace, lidi, kteri meli tolik penez, ze nevedeli, co s nimi delat, a tak investovali do obleceni, doutniku, stribrem zdobenych vychazkovych holi nebo psu. Ale takhle po ranu jich moc nebylo. Zvirata byla o poznani mene obycejna. I kdyz, zvirata– mozna bych spis mel rict obludy. Nektere bytosti vypadaly na prvni pohled temer normalne a az na druhy jste zjistili, ze je neco spatne. Zarnym prikladem byli treba modri tygri, kone s rudyma ocima nebo ruzni mutanti a albini. Potom tu byla vsemozna mluvici zvirata – napriklad ve vybehu obehnanem nizkym dratenym plotem sest slepic zaujate diskutovalo, s jakou presnosti se da podle slunce urcit, kolik je hodin. Nadelaly pri tom strasny kraval, ale co jsem slysel, k uspokojivemu vysledku nedosly. O kousek dal zase celkem obycejne vyhlizejici vlk pokrikoval, ze priste by to maso chtel mene propecene. Dalsi cast tvorili rozmaniti mutanti a experimentalni krizenci. Zahledl jsem psa s kocicima ocima, podivne flekatou srsti, kratkym cumakem a vystrelovacimi drapy, a neco co vypadalo jako velky prasivy kojot, jenze to melo kridla jako netopyr. A nakonec tu byly zrudy tak desive, ze snad musely vzniknout v nejakem zapomenutem pekle. Za vsechny uvedu jakousi slizkou stonozku, celou porostlou cernymi ostny, jejiz ozubene celisti se bez prestani otacely a likvidovaly vse, co jim stalo v ceste. Az na plot. Kdyz do nej bytost narazila, zasrselo to a elektricky vyboj ji odmrstil o nekolik stop vzad. Z premysleni me vytrhl zvuk skripajicich brzd. Tesne prede mnou zastavil dzip uplne stejny jako ten, v nemz jsem jel vcera. Za volantem sedel znamy tloustik… Peter Johnson, tak se jmenoval, vzpomnel jsem si. „Kruci, malem jsem vas zajel,“ funel a ovival se rukou. Podle toho, jak otresene vypadal, to nejspis byla pravda. „Co tady delate?“ polozil jsem mu velmi inteligentni otazku. „Co asi? Hledam vas,“ odsekl nabrousene, udychanost z jeho hlasu zmizela jako mavnutim kouzelneho proutku. „A proc?“ nechapal jsem. V posledni dobe jsem nechapal znepokojive hodne veci. „Fletcher mi rekl, ze si vas zavolal sef,“ vysvetlil. „Ten vas tenky pritel?“ ujistil jsem se. „Neni to muj pritel,“ odsekl a nahle mel ve tvari vyraz, ktery jsem si s pratelsky vyhlizejicimi tloustiky nikdy nespojoval – vypadal spis jako seriovy vrah vyhlizejici novou obet. „Jsme spolupracovnici.“ Vlastne me to ani neprekvapilo. Johnson mi jako jediny ze vsech, ktere jsem tu zatim poznal, pripadal uprimny, i kdyz byl trochu upovidany. Vsichni ostatni byli znepokojive… plosi. Skoro jako by z nich neco vysalo vsechny emoce. „Dobre, dobre,“ chlacholil jsem ho honem, „nemusite se hned rozcilovat.“ Nepotreboval jsem, aby me ve vzteku uskrtil. „A proc je spatne, ze si me zavolal sef?“ chtel jsem vedet. „To vam prece vysvetlovat nemusim, sam jste ho videl,“ zavrcel Johnson. „Neni v nem kouska citu. Ale horsi je, ze Fletcher dostal na starost vasi zebru.“ Nahle vypadal, jako by mel opravdu strach. Neco bylo spatne. „To je tak strasny?“ „Si delate srandu,“ vykrikl tloustik a podival se mi primo do oci.„Nerikejte mi, ze jste si toho nevsiml. Uz jak na vas poprve otevrel hubu… Prej pujdete s nami. Nevim, co dela, ale lidi, kteri s nim byli dlouho sami v jedne mistnosti, se mnohdy pomatli. Nekteri dodnes sedi v blazinci. A kdyz se jednou opil, vykrikoval, ze…“ tloustik smrtelne zbledl, „… pry kdysi utloukl sedm lidi. Pohrabacem.“ A Diamond s nim byla sama. „Co to delate?“ kricel za mnou, kdyz jsem se rozbehl pryc. „Nemuzu ho nechat, aby ji ublizil!“ zavolal jsem pres rameno. Motor zahucel, auto se rozjelo za mnou. „Vratte se!“ rval tloustik. „Musite jit za sefem!“ „Diamond je dulezitejsi!“ „Ale pokud nepujdete za sefem, da vam padaka a o vasi Diamond se bude starat nekdo jiny!“ zkusil to jeste. Tohle me zastavilo. Nevim, jestli mluvil pravdu, ale ta moznost byla tak hrozna, ze jsem to nehodlal riskovat. Zastavil jsem se a vratil se k nemu. „Muzete me tam hodit?“ „Jiste.“ Natahl ruku, otevrel mi dvere a ja nastoupil. Jeli jsme rychle. Hodne rychle. Za minutu dupl Johnson na brzdy a smykem zastavil sotva nekolik palcu od zdi ustredni budovy. Vystoupil jsem; nemel jsem cas ani chut upozornovat, ze nas mohl zabit, a byl jsem mu vdecny, ze me sem dostal tak rychle. „Pockate tady?“ pozadal jsem ho. Prikyvl. Budova byla hodne vysoka a pravdepodobne v ni byla jedina mistnost, totiz reditelova pracovna. Ani si nepamatuji, jak jsem se dostal nahoru, ale vzhledem k tomu, ze kdyz jsem sahal po klice, tlouklo mi srdce jako zvon, musel jsem schody vybehnout. Bez zaklepani jsem vtrhl dovnitr. Reditelova pracovna vypadala stejne jako vcera – zadne prekvapeni. Postava za stolem opet tonula ve stinu, ale podle rukou polozenych na desce jsem poznal, ze tentokrat na sobe ma jine obleceni. Ruzova kosile s vysitymi zlutymi kytickami k nemu moc nesedela. „Mohl jste zaklepat,“ uvital me. Zase ten chladny, nezaujaty ton. „Prominte, pane rediteli,“ omluvil jsem se. Na to nerekl nic a chvili panovalo ticho. „Vcera jste byl hruby na nejake navstevniky,“ promluvil konecne, zrovna kdyz jsem se chtel pripomenout. „Oni byli hrubi prvni, pane rediteli,“ zopakoval jsem s maximalnim sebeovladanim to, co jsem mu rekl uz do telefonu. Chvili vahal. „Ale to vam nedava pravo, abyste byl hruby vy na ne, pane Harrisone.“ Dosel jsem k presvedceni, ze vsichni v tehle zoologicke jsou uplni blazni. Kdyz je nekdo hruby, musi prece pocitat s tim, ze ostatni na neho budou taky hrubi, ne? Nicmene jsem rediteli vysvetlil, jak se to vsechno sebehlo. Mel jsem pocit, ze kdybych to neudelal, mohl bych prijit o praci malem jeste driv, nez poradne zacala. „Tak takhle to bylo,“ zamumlal reditel. „Tvrdil vam nekdo neco jineho, pane rediteli?“ optal jsem se. „No, ten pan, otec te… Amelie, ci jak se jmenovala, rikal, ze se jeho dcera jenom divala pres zed na vasi zebru a vy jste na ni znicehonic zacal kricet.“ To me tedy nadzvedlo. Co vsechno si ti lidi nevymysli! „Tak to nebylo, pane rediteli,“ ujistil jsem ho. „Ta mala holka se snazila vylezt na zada staremu panovi, aby se mohla dostat pres zed do vybehu.“ „A proc jste musel predvadet nejake akrobaticke skoky?“ „Nestihl bych otevrit vrata a vybehnout ven, pane rediteli.“ Dlouha pauza. „Takze jste ji vlastne zachranil zivot.“ Coze? „Urcite by se nezabila, pane rediteli.“ „Opravdu ne?“ „Vzdyt ta zed je vysoka sotva tri metry, pane rediteli.“ Chvili nad tim uvazoval. „Ale mohla se vazne zranit.“ „To mozna ano, pane rediteli,“ pripustil jsem. Asi minutu bylo ticho. A potom… „Videl bych to na jednorazovou premii,“ nadhodil reditel. „Asi tak sto padesat tisic, co myslite?“ Mluvil stale stejne nezaujate, jako by nekomu diktoval, co je treba nakoupit. Vypadalo to ze mu na moji odpovedi ani v nejmensim nezalezi. Sto padesat tisic liber! Jak jsem si vubec mohl myslet, ze dnesek skonci spatne? Byl to nejlepsi den v mem zivote – prakticky bezduvodne jsem dostal premii, pro kterou by prumerne vydelavajici clovek vrazdil. „Co myslite?“ opakoval reditel. „Dekuji vam, pane.“ Nic jineho se nedalo rict. „Tak muzete jit, pane Harrisone,“ propustil me reditel. Johnson asi cekal, ze ven vyhodi me bezhlave telo, nebo ze nevyjdu vubec. Kazdopadne vypadal dost prekvapene, kdyz me uvidel vychazet nejen v jednom kuse, ale i se spokojenym vyrazem ve tvari. „Co ze se tvarite tak stastne?“ podivil se, kdyz mi otviral dvere. „Financni premie,“ vysvetlil jsem. Vytrestil oci, divze mu nevypadly z hlavy. „Za co, prosim vas?“ Povedel jsem mu tu historku s bohatym otcem, jeho neukaznenymi detmi a skokem pres zed. Usmival se cim dal vic a na konci uz se nepokryte rehtal, az se ohybal. Pro jistotu jsem ho pridrzel, aby nevypadl z auta. „Zpatky nemusite jet tak rychle.“ Venoval mi udiveny pohled. „Ja myslel, ze svoji zebru nechcete nechavat s Fletcherem prilis dlouho samotnou.“ „To je pravda, ale vzhledem k tomu, jak zabavna vam ta moje historka prisla, se bojim, ze byste v zachvatu smichu nezvladl rizeni. A pokud se vybourame a zemreme, nikomu to nepomuze,“ vysvetlil jsem. „Ale Fletcher…“ „Pokud zjistim, ze Diamond ublizil, zabiju ho.“ Jakkoli mam smysl pro humor, tentokrat jsem nezertoval. „Dobre,“ souhlasil Johnson, „tak ja pojedu pomaleji.“ A jel, nedostali jsme se nad padesat mil v hodine. Kdyz jsme asi za deset minut zastavovali pred vybehem, Fletcher se prave chystal zavrit vrata. Podrzel mi je tedy otevrena, abych mohl projit, a teprve pak zamkl. Divne, mel tu cekat, dokud si Diamond nepreberu. Pres zed jsem videl, jak cosi vyhazuje do nedalekeho kose – vypadalo to jako chumel potrhane latky. Pak se obratil na Johnsona, prohodil s nim par slov, nasedl do dzipu a odjeli. Co tu delal, ze potreboval latku? Mozna ve volnem case rad sil, ale to mi neprislo jako zabava pro muze jeho razeni. Diamond cekala v obyvaku. I kdyz, vlastne spis lezela a zirala do zdi. Kdyz jsem se ji dotkl, nereagovala. Neco tu bylo spatne. „Diamond?“ zeptal jsem se stisnene. „Co se tu stalo?“ Boze, cela se chvela, jako by mela zimnici. Nic. Citil jsem, jak mi nejaka ruka tiskne hrdlo. Najednou mi schazel vzduch, tocila se mi hlava. Sedl jsem si a pokusil se nadechnout. Kupodivu to slo. „Diamond? Co se tu stalo?“ opakoval jsem priskrcene. „Ublizil ti nejak?“ Pomalu, nekonecne pomalu otocila hlavu. V modrych ocich se ji trpytily slzy. Zabiju te, Fletchere. „Budes me nenavidet,“ zamumlala tise, slzy ji stekaly po tvari a kapaly na koberec. Copak prisla o rozum? „Proc bych te mel nenavidet?“ Beze slova se zvedla. Sel jsem za ni a zla predtucha nabyvala stale konkretnejsich obrysu. Zavedla me do loznice. „Di, rekni mi, co se stalo,“ prosil jsem ji. „Slibuji, ze se nebudu zlobit.“ Jak bych mohl? Diamond neco vytahla zpod koberecku. Az se zpozdenim jsem si vsiml, ze mramorova podlaha je misty popraskana a pelest postele okopana tak, ze v ni zely hluboke diry a praskliny. A navic tu neco pachlo. Skoro jako… strach? Sebral jsem odvahu a pohledl na to, co se ukryvalo pod kobercem. Na prvni pohled jsem poznal, co to je – ta potrhana latka, kterou Fletcher vyhazoval. Jenze to nebyla latka. Byl to provaz. „Co ti udelal?“ vykrikl jsem zdesene, protoze jsem si uvedomil, ze Diamond ma srst v pruzich pritlacenou k telu… jako by ji nekdo svazal tak pevne, ze se ji provazy zarezavaly do masa. „On…“ zavzlykala Diamond, „on…“ plac ji premohl a zhroutila se na zem. Uz jsem nepotreboval slyset, co ji Fletcher udelal, ale stejne to rekla. A ja mel pocit, jako by mi nekdo vyrval srdce z tela. „Je to zoofil.“ 5. Pomsta Prvni, co jsem udelal, kdyz jsem konecne prestal rvat, kopat do veci a nadavat tak sproste, ze by se cervenal i dlazdic, bylo, ze jsem sahl po mobilu a vytocil jedno konkretni cislo. „Prosim, co se deje?“ ozval se ten, kdo za tohle vsechno mohl. „Sedite, pane profesore?“ zeptal jsem se. „Ne, hraji kulecnik. U toho se obvykle nesedi.“ „Tak se na chvili urvete, potrebuji vam neco rict.“ Mohl jsem pozadat, pravda, ale po tom, co jsem se pred chvili dozvedel, jsem na zdvorilosti nejak nemel silu. Slysel jsem, jak profesor odklada tago. „Omluvte me na chvili,“ zamumlal k nekomu. Pak se ozvalo rovnomerne klapani – zvuk pevnych bot na tvrde podlaze. Za okamzik neco zaskripelo – nejspis kozene kresilko nebo calounena zidle. „Posloucham,“ oznamil profesor. „Zjistil jste si neco o tehle zoologicke, nez jste mi tu zacal shanet misto?“ chtel jsem vedet. „Jiste, maji internetove stranky, proc?“ Profesoruv hlas znel udivene – mirne receno. „Internetove stranky?“ Ted jsem byl prekvapeny zase ja. „Tak proc sem chodi tak malo lidi?“ Internet ma prece dneska kazdy druhy, tak jak je mozne, ze o Kingstonske podzemni zoologicke zahrade skoro nikdo nevi? „To vam vysvetlim jindy. Neco se vam tam nezda?“ „Jestli se mi neco nezda?“ zajecel jsem. „Nic tu neni normalni! Reditel divny, misto normalnich zvirat jenom same obludy a personal se rekrutuje ze zlocincu!“ Popsal jsem mu sve prvni dojmy z Fletchera, Johnnsonuv nazor na nej i to, k cemu doslo, kdyz s nim Diamond byla chvili sama Na druhe strane dlouho panovalo sokovane ticho. „Predpokladam, ze zertujete,“ hlesl profesor nakonec. „Tak to predpokladate spatne,“ odsekl jsem. „O takovych vecech se nezertuje, pane profesore, to byste mel vedet.“ Tentokrat bylo ticho delsi. „Zavolam vam za pet minut,“ oznamil profesor nakonec. „Domluvim se s vasim sefem, je to muj byvaly spoluzak, a dam vam vedet, jak jsme se domluvili.“ Hlas mu zjihl. „Tohle Fletcherovi urcite neprojde, nebojte se.“ Diamond byla tak otresena, ze rozhodne neprichazelo v uvahu, aby se jeste dneska ukazovala venku. Protoze jsem si to chtel jit s Fletcherem co nejdriv vyridit, dal jsem ji u obeda – ano, za tech pet minut jsem ji stihl nachystat obed, i kdyz na to bylo jeste trochu brzo – k piti misto vody whisky. Celou lahev. Sotva se pustila do jidla, uz volal profesor. Plny nedockavosti jsem to zvedl. „Ano?“ „Tak jsem si s nim o tom promluvil,“ pustil se profesor do rozvlacneho vysvetlovani (ta mel ostatne v oblibe; dokazal utahat vsechny, kdo byli tak hloupi a dostavili se na jeho prednasku, tim, ze se pustil do obsirneho vysvetlovani nejakeho biologickeho problemu). „Rikal, ze tohle netusil, ale nehodla to tolerovat. V kolektivni smlouve pry jasne stoji, ze zamestnanec, ktery se dopusti podobne tezkeho prestupku, bude velmi tvrde potrestan.“ „Jak tvrde?“ vyhrkl jsem nedockave. „Tak tvrde, jak poskozena osoba nebo jeji zastupce uzna za vhodne,“ upresnil. „To je bezva,“ zaradoval jsem se. Aspon nejake odskodneni, i kdyz psychicke nasledky si Diamond pravdepodobne ponese do konce zivota. Ty bohuzel odstranit nejde. „Predpokladam, ze se umite prat?“ Musel jsem se zasmat. „Pane profesore, prece si vzpominate na Willa Williamsona.“ Williamson mel komplexy ze sveho jmena a lecil si je tak, ze ztrpcoval zivot kazdemu, kdo se mu pripletl do cesty. Kdyz mi uz potreti namazal zidli lepidlem, neudrzel jsem se a zmlatil ho. Zlomil jsem mu tehdy tri zebra, ale kupodivu me nevyloucili – mozna proto, ze Williamson lezl na nervy vsem, od dekana pres profesory az po studenty. Take se zasmal. „Slysel jsem, ze se mu to pry spatne zahojilo a chodi zkrouceny na stranu.“ To jsem sam netusil. „Jeste jedna mala rada,“ dodal profesor a nahle opet mluvil vazne. „Pokud toho Fletchera, nebo jak ze se ten zlocinec jmenuje, zbijete malo, vyleci se a pujde po vas. Takze kdyz uz v tom budete…“ „Ano?“ Profesor jeste chvili vahal a pak dorekl chladnym hlasem, ktery mi k nemu vubec nesedel: „… tak ho zabijte.“ Profesor mi radi, abych nekoho zabil. Pokud by ten „nekdo“ byl normalni clovek, asi bych zacal pochybovat o profesorove pricetnosti. Ovsem vzhledem k tomu, ze slo o Fletchera, ktereho jsem stejne chtel zabit (ne, ne jenom zabit, ale zavrazdit), nic jsem nenamital. Sotva Diamond usnula (vzhledem k tomu, kolik vypila whisky a jak byla psychicky na dne, to moc dlouho netrvalo), vypravil jsem se Fletchera hledat. Kingstonska podzemni zoologicka zahrada je rozlehla. To uz jsem vedel Ale dokud jsem neprozkoumal planky, netusil jsem, jak moc je rozlehla. Podle meritka jsem usoudil, ze je pravdepodobne vetsi nez mesto na povrchu. Fletchera bych tu mohl hledat roky. Takze jsem potreboval neco, z ceho bych se dozvedel, kde ho hledat. Za reditelem jsem jit nechtel, ten mi nahanel strach. Takze zbyval seznam personalu. Nastesti jsem pri nastupu dostal prirucku, ve ktere byly i takoveto uzitecne veci. Seznam byl dokonce razeny abecedne, takze netrvalo dlouho a vedel jsem, kde zacit. Fletcher, John, nar. 11. 9. 1971; pozice: hlavni skladnik; pracoviste: velky sklad; nadrizeny: reditel. Pak uz stacilo pohlednout do mapky. Hlavni sklad byl asi pet mil od garazi, ke kterym to od meho pracoviste bylo sotva osm set metru. Tryskem jsem se k nim rozbehl. Garaze nejspis vznikly prestavenim nejake mensi stodoly, ktera uz nebyla potreba. Tisnilo se tu asi dvacet dzipu, na haccich na zdi visely klice. Kdosi, nejspis nejaky mechanik, se prave stoural v motoru jednoho z aut, ale kdyz jsem nasedl do toho nejbliz k vratum, neprotestoval. Asi vedel, co je pro nej dobre. „Uz si pro tebe jdu, Fletchere,“ zamumlal jsem a dupl na plyn. Ridil jsem jednou rukou a ve druhe drzel mapu. Pokud bych tohle udelal na verejne komunikaci, pravdepodobne by me neminula pokuta, ale tady policie nebyla – a bohaci meli co delat, aby stihli vcas uskocit z cesty, protoze jsem jel rychle. Zastavil jsem tesne pred vraty hlavniho skladu, kvilejici pneumatiky zanechaly na dlazdeni kourovou stopu. Jedno kridlo bylo otevrene a uvnitr jsem rozeznaval povedomou vysokou postavu. Vyskocil jsem z auta, aniz bych se zdrzoval otviranim dveri. Fletcher se sklanel nad nejakou velkou bednou, jeste si me nevsiml. Mohl bych se k nemu priblizit zezadu a uskrtit ho, nez by si stacil uvedomit, co se deje, ale to by nebylo ono. Chtel jsem, aby se mi dival do oci, az ho zabiju. Uvolnenym krokem jsem dosel az k nemu a nakopl ho do zadnice. Rozplacl se na bedne a ta pod jeho vahou popraskala. Obdivuhodne rychle se vymrstil na nohy a otocil se, takze jsem mu videl do obliceje. Padem na bednu si zlomil nos a neco – nespis triska nebo hrebik – mu navic roztrhlo kuzi na cele, takze uz krvacel ze dvou zraneni. „To jsi ty,“ zahuhlal, u nosu se mu vytvorila krvava bublina a praskla, kdyz se nadechl. „Ted si ten nos budu muset zase zlomit, aby mi srostl rovne,“ dodal. „Udelam to za tebe, chces?“ nabidl jsem se. Vzdycky rad pomuzu. „Proc jsi prisel?“ zatvaril se nechapave. „Nedelej, ze to nevis, nebo ti zlamu hnaty a povim ti to az potom,“ pohrozil jsem. Opravdu jsem na to nemel naladu Jedine, co jsem chtel, bylo utrhnout mu hlavu a odejit. „Haha, prisel jsi kvuli te svoji zebre, co?“ stekave se zasmal, praminek krvaveho hlenu mu vytryskl ze zniceneho nosu a rozprskl se na podlaze. „Nebo bych spis mel rict…“ a pouzil hodne sproste slovo. Tentokrat jsem ho prastil poradne. Uder ho zvedl ze zeme a mrstil jim na bednu, ktera to nevydrzela a rozbila se. Po zemi se rozkutalely stovky zarovek. To ho melo vyradit, ale asi mu to nedoslo. Opet se strachal na nohy a vypadal, ze se mu nic nestalo. „Vis, ze me o to sama prosila?“ zkusil to znova. „Prej ze si pripada prehlizena, ze nikoho nema, ty prej jsi naprosto k nicemu… jak bych ji mohl odmitnout?“ Zatmelo se mi pred ocima. Vnimal jsem, ze se pohybuju, beru neco do ruky, ze to praska jako sucha vetev. Kdyz jsem se vzpamatoval, mel jsem cervene ruce a Fletcher lezel kus ode me a rval, jako by ho na noze brali. Z ruky mu trcelo neco bileho, morbidne ozdobeneho cakanci krve a nejakym tim provazcem tkane. Pazni kost. „Ty potrate, ruka je v prdeli,“ zasipel a horecne se snazil zastavit krvaceni. Moc mu to neslo. Mozna to nerekl presne takhle, spis o neco – o dost – sprosteji, ale vyznam byl stejny. „Bud vstanes a zkusis se branit, nebo te ukopu tam, kde lezis,“ dal jsem mu na vyber. „Mne je to docela jedno.“ „A proc?“ zeptal se. Boze, to byl ale pitomec. „Protoze te stejne zabiju,“ objasnil jsem. „Ne, proc to delas?“ Najednou stal. Je to pitomec na druhou, rozhodl jsem se. „Myslel jsem, ze tohle jsme si uz vyrikali.“ „Ale fakt, proc ti na ni tak zalezi?“ podivil se. „Je to obycejna zebra, takovych jeste bude.“ Zlomil jsem mu druhou ruku. „To snad ne,“ zaupel, uz ani nemel silu rvat. „Ale jo,“ usmal jsem se. „Pokud jsi chtel jeste nejakou dobu zustat nazivu, mel sis to rozmyslet driv.“ „Ja to fakt nechapu,“ vedl si dal svou, „je to obycejne…“ hodne sproste slovo, „… zvire. A navic umi myslet! Kdyz zvire umi myslet, uz to neni zvire, stava se z neho…“ „Clovek?“ navrhl jsem. Zavrtel hlavou. „Ne, ne clovek. Obluda. A obludy v tomhle svete nemaji co delat.“ Tentokrat jsem ho prastil hranou dlane do boku. Zebra udesne zaprastela. Ani nemel cas se branit, a i kdyby ano se zlomenyma rukama by mu to stejne neslo. Konecne zareagoval. Klokotave zaupel a vyplivl krev, zebra mu nejspis probodla nejake vnitrni organy. Pokusil se me prastit, ale snadno jsem mu uhnul. „Nejaka vtipna posledni slova?“ nadhodil jsem. „Proc posledni?“ nechapal. Kupodivu jeste dokazal normalne mluvit. „Mas protrzenou plici. Mozna dokonce obe,“ prozradil jsem mu. „Jsem veterinar, tohle poznam.“ Odtahl jsem se od nej… … a nuz me diky tomu zasahl do ramene misto do krku. Buh vi, odkud ho vzal, a jak me vubec v tomhle stavu dokazal bodnout. Ale vlastne na tom prilis nezalezi, uvedomil jsem si. Stejne to boli. Kdyz se vam nuz zabodne do ramene, vzdycky to boli. „Do riti, vedle,“ zabublal. „Jo,“ souhlasil jsem a zopakoval: „Nejaka posledni slova?“ Konecne si uvedomil, ze umira. Videl jsem mu to v ocich. „Ty ji… milujes, zoofile jeden,“ sipel. „Kdybych si ji… nevzal prvni, stejne… bys to… udelal…“ „Mam ji rad,“ rekl jsem. „To je neco jineho.“ „Ne… ne pro… tebe…“ „Ale je,“ zasklebil jsem se a uderil mu hlavou o zed. Poradne. I kdyz jsem byl veterinar, ne doktor, stejne jsem dokazal pojmenovat vsechno, co mi vyhrezlo na kalhoty. Fletcher sebou naposledy zaskubal a znehybnel. Nechal jsem jeho mrtvolu lezet, kde byla. Nevim, jak profesor vedel, kdy zavolat, ale ozval se ve chvili, kdy jsem vracel dzip do garaze: „Tak co, vyridil jste si to s nim?“ „Uz nikomu neublizi,“ odpovedel jsem. „To me tesi,“ pravil a zavesil. O tom, ze bych coby vrah mel jit pred soud a nasledne do vezeni, nepadlo ani slovo. Mozna se odstraneni brutalniho nasilnika nepocita jako vrazda. Vzal jsem za kliku, otevrel dvere a sesel po plosine dolu do predsine. Panovalo tu zlovestne ticho. Na mysli mi vytanul obrazek party zvrhliku dobyvajicich se dovnitrv dobe me nepritomnosti. Potom, co jsem zrovna s jednim skoncoval, to prilis prijemna predstava nebyla. „Diamond?“ zavolal jsem. Nic. Proboha, snad se ji neco nestalo. „Diamond!“ Citil jsem, jak se me zmocnuje strach. „Ano? Co je?“ ozval se odnekud ospaly hlas. Lezela v kuchyni na podlaze. Whisky na ni asi pusobila vic, nez jsem cekal, protoze to vypadalo, ze se teprve ted vzbudila. Venovala mi tazavy pohled. „Kde jsi byl?“ „Vyridit si to s Fletcherem.“ Presel jsem ke drezu a zacal si z rukou smyvat krev. Podivala se na me pozorneji a zalapala po dechu. „On te bodnul!“ Na to jsem zapomnel. „A proc jsi to udelal?“ Cely svet se zblaznil, pomyslel jsem si otupele. „Vzdyt ti prece ublizil! Mel jsem to snad nechat plavat?“ Nahle se rozplakala. „Rikal… rikal mi, ze ti na mne vubec nezalezi, ze se o me staras jenom proto, ze za to dostavas hodne penez… Ze to neni pravda?“ V tu chvili jsem zatouzil, aby Fletcher uz nebyl po smrti, abych ho mohl zabit jeste brutalneji. Co vsechno jeste Diamond nalhal? Co si ted o mne mysli? Klekl jsem si a pohladil ji po krku. „Fletcherovi neslo verit ani dobry den. Samozrejme ze mi na tobe zalezi.“ Zvedla hlavu, slzy zmizely jako mavnutim kouzelneho proutku. „Vazne?“ „Ano,“ ujistil jsem ji. „Nedelas to pro penize?“ „Ne.“ Zajimave, puvodne jsem tuhle praci vzal jenom proto, jak dobre byla placena. Ale ted, po tom vsem, jsem si uvedomil, ze na penezich mi naprosto nezalezi. Zalezelo mi na Diamond. Zbytek dne ubehl az vyjimecne dobre na to, jak spatne zacal. Divali jsme se na dalsi ctyri beckove horory, cimz jsme zabili skoro sest hodin. Neveril bych, ze je mozne, aby cas utikal tak rychle, navzdory vinu a dobre spolecnosti. „Brzo mi dojde vino,“ sveril jsem se Diamond asi v polovine druheho filmu. „To je prekvapeni,“ odpovedela. Jeji hlas znel podivne, coz me primelo na ni pohlednout. Opirala se mi o rameno a v ocich mela zvlastni zasneny vyraz. „Nejsi opila?“ zazertoval jsem. „A ty?“ Zajimava otazka. Jak vlastne clovek pozna, ze je opily? Ja jsem tak daleko bud nikdy nedospel, nebo jsem si to nepamatoval. To druhe bylo pravdepodobnejsi – jednou, pred necelym rokem, jsem uspesne slozil dulezity test a na oslavu jsem vypil tri lahve. Pak me prastila podlaha. Dodnes nevim, jak se podlahova krytina dokazala zvednout ze zeme a prastit me do hlavy. Podobne nasili vuci civilistum by se melo zakazat. Najednou jsem ziral na dno prazdne lahve. Vzhledl jsem. Pokoj byl ponoreny do jakesi nazlatle mlhy, z niz mekce vystupovaly kontury predmetu. Kanape, stolek, televize. A hned vedle me lezela Diamond. Diamond, ktera… A vtom jsem si uvedomil, nad cim premyslim. To snad ne. Jak me to mohlo napadnout? Po tom, co se dneska stalo… Musel jsem byt opily. Odhodil jsem prazdnou lahev do kouta a vrazil si facku. Pomohlo to. Mlha se rozplynula, osklive myslenky zmizely. „Co se deje?“ podivila se Diamond. „Proc se bijes?“ „To nic,“ zamumlal jsem. Co jsem ji mel rict? Radsi jsem se zvedl, uklidil strepy a prinesl si z lednice mineralku. Zbytek dne uz probehl bez incidentu. Vecer jsem Diamond chystal jidlo a premyslel nad tim, kde bude spat. Postel v loznici potrebovala vymenit pelest – vetsina posteli neni odolna vuci zebrim kopancum –, nehlede na to, ze po tom, k cemu Fletcher tento kus nabytku pouzil, se jej Diamond nejspis bude hrozit do konce zivota. Predsin, kuchyni a koupelnu jsem mohl vyloucit rovnou, jednoduse proto,ze tam nebylo na co si lehnout. Takze zbyval obyvak. Hrozne nerad spim na gauci. Pridal jsem k horkemu ovsu vino. „Di, vecere!“ Tentokrat jidlo tak nehltala. Polykala kasovitou hmotu pomalu, skoro jako by ji bylo spatne. „Mam to za tebe dojist?“ nabidl jsem se. V zertu, samozrejme. To ji rozveselilo. Konecne… Vyprskla smichy a ja shledal, ze podlaha je prece jenom trochu spinava – a moje tricko taky. „Zase vytirat,“ povzdechl jsem si v hranem zdeseni. Drcla do me a zanechala mi na obleceni dlouhou hnedou smouhu. „Nerikej mi, ze te to obtezuje.“ „Jasne ze ne.“ Pohvizdoval jsem si a napoustel vanu. Voda tekla bud pekelne horka, nebo naopak ledove studena. Nic mezi tim. Asi se neco stalo s bojlerem. Napousteni vany tak velke, ze by se dala oznacit za bazen, chvili trva. Vratil jsem se tedy do obyvaku a snazil se zjistit, ktere kanape je rozkladaci, aby na nem Diamond mohla pohodlne spat. Zjistil jsem, ze to nejvetsi. Vlastne nic prekvapiveho. Protoze Diamond nemela ruce, ale kopyta, nemohla mi s tim pomoct. Ale nakonec jsem to zvladl, i kdyz jsem se o nejakou zlolajnou hranu prastil do nohy. Vratil jsem se do koupelny… a uklouzl na mokrych dlazdicich. Rozkladani pohovky mi asi trvalo dost dlouho a voda zatim pretekla. Kdyz jsem se posbiral z podlahy (a nalezite si zanadaval), vytrel jsem, co se dalo, dosel pro kbelik a prebytecnou vodu nalil do drezu v kuchyni. Natrikrat. Pak uz zbyvalo jen pridat modrou penu do koupele. Mnohem pozdeji jsem Diamond ulozil a prikryl. Ve vterine zavrela oci a zacala drimat. Byl na ni tak krasny pohled, ze jsem nedokazal hned odejit. „Co ti to tak dlouho trva,“ zamumlala tise. „Co?“ nechapal jsem. „No snad si vedle me lehnes, ne?“ Tomu jsem se za kazdou cenu chtel vyhnout. Potom, jakou spatnou zkusenost mela s Fletcherem, bych cekal, ze jakmile si k ni lehne clovek, vsechny neprijemne vzpominky se razem vrati a ona bude zbyteknoci trnout strachy. Ale kdyz me sama poprosila... Pokrcil jsem rameny, zhasl, vklouzl vedle ni a pro jistotu se k ni otocil zady. Ihned zacala pravidelne oddechovat. Ale ja usnout nemohl. Trapilo me, co mi s poslednim vydechem vmetl do tvare Fletcher. Mohl jsem byt zoofil? Ano, mel jsem Diamond rad, ale mohl jsem ji skutecne milovat? Nebo spis – mohl jsem ji nemilovat? 6. Predvolani Rano jsem vstal brzo a mechanicky se prevlekl. Diamond jeste spala, zpod deky ji trcela jenom hlava a kanape vrzave protestovalo proti takove zatezi. Tise jsem se vydal do kuchyne a zacal pripravovat snidani. Diamond jsem nachystal oves s vinem a navrch polozil modry bonbon, ale ja sam jsem nemel na jidlo ani pomysleni. Porad jsem nedokazal prestat myslet na Fletcherova posledni slova. Je to nesmysl, snazil jsem se presvedcit sam sebe. Fletcher byl vzdycky lhar a nasilnik. Jak bych mohl byt stejny jako on? Ano, jenze co to bylo vcera vecer? ozvala se nejaka moje skryta cast – mozna svedomi. Takhle normalni clovek nepremysli. Ticho! Okrikl jsem sam sebe. To se nepocita, byl jsem opily. Ne az tak moc, oponoval ten druhy v moji hlave. Evidentne to stacilo. Nestacilo, a moc dobre to vis, nesouhlasilo svedomi. Musi v tom byt neco vic. Ale je to zvire, proboha, zaupel jsem v duchu. To se proste nedela, je to zvrhle. Do pekla, delal jsem sam sobe svedomi. To je jeden z prvnich priznaku silenstvi, mluvit sam se sebou. Tak ses zblaznil. Smir se s tim. „Bud zticha!“ okrikl jsem ho – nebo sebe? – nahlas. „S kym to mluvis?“ ozvala se Diamond. Byl jsem tak zabrany do svych uvah, ze jsem ji neslysel vstavat. „S nikym. Hele, mas tu snidani,“ snazil jsem se to honem zamluvit. Zazvonil telefon. „Do pekla, copak clovek nema narok na chvilku klidu?“ zalateril jsem a sel to zvednout. Do pekla – oblibena nadavka meho draheho profesora. Jeho prednasky byly tak nudne, ze pri nich studenti bud hromadne usinali, nebo se mezi sebou bavili. To mu z jakehosi duvodu slo na nervy. Dokud mluvil jenom sproste, bylo to v pohode, ale vykrik do pekla znamenal, ze je uz poradne rozcileny a za chvili zacne metat blesky. Jednou, kdyz bylo notne zamraceno a muselo se svitit, zrovna vysvetloval zvlast obtiznou latku a jako obvykle mu nikdo nevenoval pozornost. To ho postupne dopalovalo vic a vic, az se nakonec rozpalil do bela a na celou ucebnu zarval: „DO PEKLA!“ V tu chvili vypadla v cele budove elektrina. Ja vedel, ze nebudu mit klid. „Pane Harrisone?“ Ten chladny, profesionalni hlas jsem okamzite poznal. „Ano, pane rediteli?“ „Ponevadz pan Fletcher je po smrti, svolava se mimoradna schuze personalu. Hodlam vsem pripomenout, ze porusovani etickych pravidel a kolektivni smlouvy se prisne tresta. A vy byste mel dorazit taky, vzhledem k tomu, ze jste to byl vy, kdo pana Fletchera usmrtil.“ Hrklo ve mne. „Budu potrestan, pane rediteli?“ Snizeni platu bych prezil, ale kdyby meli Diamond sverit nekomu jinemu… „Potrestan? Samozrejme ze ne!“ Nepatrna stopa udivu v hlase. „Aha,“ oddechl jsem si. „Ale kdo se postara o…“ „Svoji zebru si muzete vzit s sebou,“ dostalo se mi odpovedi. „Vlastne musite, protoze vam ji nikdo nepohlida – ne po tom incidentu se zesnulym panem Fletcherem. Chuvy tu nemame.“ Pani, to snad byl pokus o vtip! Mozna reditel nakonec nebude tak spatny. Velice me prekvapilo, ze se schuze nekonala nikde pobliz ustredni budovy, ale v jidelne pro personal. Byla to nizka budova ve vychodni casti zoologicke, s velkymi okny asirokymi dvermi, zrejme prestavena stodola. Uvnitr se mackalo vic lidi, nez jsem kdy videl pohromade na jednom miste. Nekteri s sebou meli dokonce sve sverence – predevsim mensi druhy, i kdyz jsem zahledl i jednoho lva. Sotva jsme se usadili, vesel reditel, takze jsme museli zase vstat a pozdravit ho. Usedl jeste s nekolika vyse postavenymi jedinciza stul v cele mistnosti a schuze zacala. Na to, ze by nas mel nejak privitat a rict, ze je rad, ze jsme se tu sesli, zapomnel – mozna umyslne. Taky nam zapomnel nabidnout neco k piti. Ja byt jim bych to rozhodne udelal, zvlast kdyz venku bylo tricet stupnu. „Mozna se vam uz doneslo,“ zacal chladnym hlasem beze stopy emoci (taky nas zapomnel oslovit, uvedomil jsem si), „ze pan Fletcher je po smrti. Byl odstranen, protoze…“ „On je mrtvy?“ vykrikl nekdo. „Pan Fletcher byl zabit, ano,“ potvrdil reditel. Nevim, jak by na jeho miste mluvil nejaky normalni clovek, ale urcite ne tak chladne a nezaujate. Mezi zamestnanci okamzite propukl rozruch. Podle toho, jak stastne se mnozi tvarili, jsem usoudil, ze Fletcher asi nebyl prilis oblibeny. „Abych vysvetlil, jak k tomu doslo,“ prehlusil reditel vzrustajici sum, „pan Fletcher dostal na hlidani zebru a… no, rozhodl se ji zneuzit, coz pana Harrisona pochopitelne ponekud vyvedlo z miry. S panem Fletcherem si to vyridil po svem.“ Zjistil jsem, ze na me vsichni ziraji s ocima navrch hlavy. Nebylo to ani trochu prijemne. „Chtel bych vam pri teto prilezitosti pripomenout, ze podobne porusovani etickych pravidel a podminek kolektivni smlouvy se tresta. Exemplarne.“ Primo jsem citil, jak to slovo prevaluje na jazyku a vychutnava si ho jako obzvlast lahodny zakusek. „Jak umrel?“ zeptal se nekdo – mensi statny muz s hustymi vousy, ktereho jsem neznal. „Pan Fletcher utrpel zlomeninu nosu a trznou ranu na cele,“ nevzrusene vypocitaval reditel. „Dale mel zlomene obe ruce a prerazena zebra – spis bych mel rict roztristena. Tim padem doslo k protrzeni obou plic. A jeho lebka pripominala kouli mleteho masa.“ Kouli mleteho masa? „Co se stalo s telem?“ ozval se znovu vousac. „Kdyz se nam podarilo seskrabat zbytky mozku pana Fletchera ze steny, mohlo byt telo pohrbeno. Posledni rozlouceni probehne…“ Jedno z oken vybuchlo. Dovnitr vletl jakysi sedy stin a uchvatil jednoho z muzu u okna. Zahledl jsem, jak se zoufale ohani rukama, pak mu bytost zaborila zuby do krku a on vykrikl a znehybnel. Do lidi za stoly vjel zivot. Zacali kricet a pobihat jako smyslu zbaveni, narazeli do nabytku a do sebe navzajem a houfne se porouceli k zemi. Nekteri se z te strkanice snazili vymotat, ale protoze je silici lide a zvirata obklopovali ze vsech stran, prilis se jim to nedarilo. Ja nastesti sedel hned na kraji stolu, takze jsem se pod nej stacil vrhnout. Vzapeti se kolem proritila masa lidi snazicich se dostat ke dverim a ven z budovy. „Poplach!“ slysel jsem kricet reditele. „Neco uteklo! Neprodlene se ozbrojte!“ To je fakt dobra rada, pomyslel jsem si. Nikde tu neni nic, co by se dalo pouzit k obrane a on nam radi, abychom se ozbrojili. Vykulil jsem se zpod sveho docasneho ukrytu a hmatl po nejblizsi zidli, kdyz tu jsem si vsiml, ze ti, kteri neutekli, se srocuji kolem velke skrine v rohu mistnosti a neco z ni vytahuji. Ne neco, zbrane. Honem jsem se tam rozbehl a podarilo se mi ukoristit pistoli – posledni, ktera zbyla. Na dne lezel zapomenuty velky nuz, tak jsem po nem hmatl a zasunul si ho za opasek. „Zustan tady!“ krikl jsem na Diamond a proskocil rozbitym oknem. Venku panoval nepredstavitelny zmatek – lide oveseni zbranemi po sobe pokrikovali, ukazovali vsemi moznymi smery a chrlili vice ci mene uzitecne rady. Asi o sto metru dal jsem zahledl Johnsona, vousace a jeste jednoho muze, jak se o necem radi. Dobehl jsem k nim zrovna ve chvili, kdy Johnson rikal: „A kde byste to tak chtel hledat, Smithi?“ Byl notne pobledly, ale odhodlane sviral brokovnici. I jeho spolecnici byli ozbrojeni az po zuby. Vousac trimal dve pistole a ten posledni, asi padesatnik s prokvetlymi vlasy a dlouhym nosem, mel kulovnici se zamerovacem. „Ja nevim,“ zareagoval vousac. „Videl jsem to letet timhle smerem,“ ukazal k nekolik desitek metru vzdalenemu, pasmu okrasneho stromovi. „Ma to kridla,“ vystekl Johnson popuzene. „To myslite, ze to poleti porad jednim smerem? Kdykoli se to muze otocit a zautocit na nas treba zezadu!“ „Ale aspon priblizne vime, kudy to letelo…“ „Vase priblizne me vubec nezajima, tak bud prijdte s necim uzitecnym, nebo budte zticha!“ „Na zemi je krev,“ vsiml si nosaty chlapik. A opravdu, po zemi se jako rozsypane korale tahla rada krvavych skvrn… miricich ke stromum. „Tak vidite, ze jsem mel pravdu!“ pripomnel se Smith. „Dobre, dobre,“ mavl rukou Johnson. „Hlavni je, ze ted vime, kudy jit…“ Pak si konecne uvedomil, ze tam jsem. „Harrisone, to je ale prekvapeni! Pujdete s nami?“ Pri pomysleni, jake nebezpeci by hrozilo, kdyby ta okridlena potvora dal poletovala po okoli, jsem se okamzite rozhodl. „Ano.“ „Vyborne!“ vykrikl Johnson. „Tak jdeme!“ Obezretne jsme postupovali ke stromum. Johnson sel v cele a na svou tloustku se pohyboval prekvapive rychle a tise. Brokovnici miril primo pred sebe a neustale se rozhlizel na vsechny strany. Za nim kracel Smith s nachystanymi pistolemi, pak nosac s kulovnici, kteremu se trochu trasly ruce. Ja pruvod uzaviral. Krvava stopa pokracovala. Ted uz byla prakticky neprerusovana. Vsichni jsme vedeli, co to znamena – obet te okridlene nestvury silne krvaci. A az vykrvaci uplne, zmizi i stopa. Museli jsme to rychle najit. Opodal jsem videl rojnici asi sesti nebo sedmi muzu, vsichni meli pusky. A mirili uplne spatnym smerem. Nekolik dalsich minut jsme pokracovali v ceste. Mezi stromy na nas (navzdory Johnsonovu tvrzeni, ze se to urcite schovava ve stinu) nic necekalo, ani za zadnou lavickou ci fontankou. Postupne jsme se vzdalovali od ostatnich patracich skupin, az jsme nakonec uplne osameli. Presne v tu chvili se ozval vykrik. Johnson ztuhl na miste a zvednutou rukou nam trochu zbytecne naznacil, at zustaneme stat. „Vlevo,“ hlesl tise. Nosaty padesatnik nesmirne pomalu pozvedl pusku, prilozil si k oku zamerovac a jal se jim patrat po okoli jako dalekohledem. Za okamzik se zarazil a zamumlal: „Osm hodin.“ Vsichni jsme se otocili a vyrazili naznacenym smerem. Krik nabyval na hlasitosti. Po asi sto padesati metrech a dalsi rade stromu jsme dorazili na sterkovou cesticku lemovanou zivym plotem. A tam se nam naskytl pohled jako z nocni mury. Nejaky bohac se tlustou vetvi zoufale branil pred utoky okridlene bytosti, ktera na nej dorazela ze vzduchu a v niz jsem konecne poznal onoho podivneho prasiveho kojota. Slo mu to az prekvapive dobre, zatim nebyl zranen, ale ostatni takove stesti nemeli – v tratolisti krve tu lezelo pet tel s rozervanymi hrdly. Johnson zarval jako tur, prodral se zivym plotem, v nemz vyoral sirokou brazdu, a vrhl se muzi na pomoc. Pozvedl brokovnici, rana me ohlusila… … a netvor uhnul. V jednom okamziku se vznasel nad branicim se bohacem, pak houkl vystrel z brokovnice a kojoti bestie se zmenila v rozmazanou smouhu. Vyhnula se vsem brokum a nahle to byl Johnson, kdo se musel ze vsech sil branit, aby si zachranil holy zivot. Vystrelit uz nestihl, a tak uchopil pusku za hlaven a tocil s ni jako s bojovou holi. Byl rychly, hodne rychly, ale nestvura byla rychlejsi. Jestli neco nepodniknu, zabije ho. Smithovi a cloveku s kulovnici to doslo uz davno a zautocili oba naraz. Vousacovy pistole stekaly a plivaly ohen a smrt, do toho buracela kulovnice. Ale zruda byla neprirozene rychla, vsem kulim se stihla vyhnout a pritom jeste skrabla Johnsona na pazi. A nahle zavriskla bolesti a zakolisala. Na cloveka s klackem jsme zapomneli vsichni. Ted se k bestii nenapadne pritocil a plnou silou ji uderil pres hrbet. To byla moje sance. Pozvedl jsem pistoli, namiril a stiskl spoust, to vse behem vteriny. A jeste jednou, a jeste. Pistole mi poskocila v ruce, tri vystrely se slily do jednoho. Bestie zavrestela, az to trhalo usi, odpoutala se od Johnsona a potacivym letem zamirila pryc. Ze tri ran v jednom kridle ji vytekala cerna krev. Nikdy jsem se neucil strilet z pistole. Johnson si utrhl levy rukav kosile a obvazal jim krvacejci ranu na pazi – spis bolestivou nez nebezpecnou, pokud jsem mohl na zbezny pohled soudit. Pak me uchopil za ruku a vehementne mi s ni potrasl. „Dekuju vam, dekuju,“ opakoval porad dokola a trasl mi rukou, divze mi ji nevytrhl z ramene. „Kdybyste nezasahl, byl bych ted mrtvy a ta bestie by tu dal litala a vrazdila lidi…“ „Rad jsem pomohl,“ odvetil jsem a podarilo se mi vyprostit ruku z jeho drtiveho sevreni, „ale pokud jste si nevsiml, ta potvora nam unikla. Asi bychom ji meli pronasledovat, ne?“ „To mate pravdu,“ pritakal a sehnul se pro brokovnici, kterou predtim upustil. Vydali jsme se po nove krvave stope, tentokrat cerne. Mozna se mi to jenom zdalo, ale mel jsem dojem, jako by krev nestvury travu spalovala – z rostlinek stoupaly tenke sloupecky cpaveho dymu. Smith a muz s kulovnici byli kus pred nami, hnali se po stope jako lovecti psi a v behu nabijeli. Nestvuru jsme spatrili zanedlouho. Letela tesne nad zemi, zranenym kridlem uz temer nemavala, snazila se plachtit. Chlapik s kulovnici, ktery bezel v cele, zrychlil a pozvedl zbran… … kdyz tu se bestie ve vzduchu obratila a bleskurychle na nej naletla. Zranene kridlo ji zjevne neomezovalo ani zdaleka tolik, jak predstirala. Muz jednou kratce vykrikl a zhroutil se s rozervanym hrdlem. Vzapeti se vrhla na Smithe, ktery zarval a zacal palit z obou pistoli jako smyslu zbaveny. Zbytecne – zruda se vsem kulim hrave vyhnula a zaborila mu drapy do hrudi. Nastesti mel na sobe hruby pracovni odev a tezkou kozenou vestu, coz mu pravdepodobne zachranilo zivot. Cerne drapy, ktere ho mely zaziva naporcovat, uvizly v kuzi a tluste latce. Presto ale, i kdyz byl tak statny, zavravoral o nekolik kroku zpet, upadl a bytost strhl s sebou. Johnson strilet nemohl, protoze siroce rozptylene brokyby Smithe pravdepodobne zabily, ale ja ano – pistole je presnejsi. Prask, prask. Dva zasahy do praveho, dosud nezraneneho kridla. Kojotu podobna stvura zavyla bolesti a snazila se dostat pryc. S kridly pripominajicimi cednik ji to moc dobre neslo. „Tamhle jsou!“ vykrikl nekdo. „Honem sit!“ vystekl nekdo rozkazovacnym tonem cloveka zvykleho, ze ho ostatni poslouchaji. Vzhledl jsem a spatril, ze k nam spechaji ctyri lide, z nichz dva nesli velkou sit se spoustou ocelovych zavazi. Dalsi trimal kulomet a posledni byl reditel. Ten nemel zadnou zbran. Teprve ted jsem sveho nadrizeneho uvidel v cele jeho krase – nebo spis osklivosti. Dosud pokazde, kdyz jsem s nim mluvil, bud sedel ve stinu, takze jsem mu nevidel do tvare, nebo jsem se soustredil na neco jineho. Nedalo se rict, ze by byl pohledny, vlastne byl tak osklivy, ze male deti by se pred nim utekly schovat. Byl relativne drobny a hubeny, prilis dlouhe ruce mu visely az skoro ke kolenum a mel neprirozene dlouhe prsty. Hlavu mel vejcitou a holou, nos jevil snahu dostat se k brade, ktera ustupovala skoro az do krku. Kuzi mel osklive zlutave bledou a posetou popraskanymi zilkami. A ty oci… Nemely nejakou zvlastni barvu ani nebyly charakteristicky slepe zakalene. Na prvni pohled to byly docela obycejne sede oci, dokud jste si nevsimli, ze v nich chybi i nepatrna jiskra zivota a zajmu. Tohle nebyly lidske oci. Byly to chladne, nezive analyzatory sveta. Jako by v te schrance, ke ktere patrily, nebyl zadny zivot, zadna duse. Jednou jsem potkal cloveka, ktery tvrdil, ze se mu zjevil samotny vladce pekel Lucifer ve sve prave podobe, coz mu pry znicilo dusi i telo. Nevim, kolik na tom bylo pravdy, ale vypadal nemocny a jeho oci byly mrtve. Stejne mrtve jako oci meho nynejsiho sefa. Zamrkal jsem a potrasl hlavou, abych ty predstavy zapudil. Muzi se siti uz se mezitim postarali o tu bestii a reditel ted pospichal k nam tak rychle, jak mu to jeho neobvykle proporce dovolovaly. „Skvela prace,“ huhlal a potrasal nam vsem rukama. „Opravdu skvela! Lapili jste tu zrudu za cenu pouheho jednoho lidskeho zivota, to je lepsi, nez jsem cekal!“ Za jinych okolnosti by me ta pochvala nejspis potesila, a i ted jsem mel radost, ale ne moc velkou. Zpusob, jakym to rekl: za cenu pouheho jednoho lidskeho zivota… Vydali jsme se zpatky do jidelny personalu, zatimco reditelovi pomocnici odnaseli nestvuru v siti pryc. Uz jsem se nemohl dockat, az si konecne sednu, dam si lok neceho k piti… az uvidim Diamond a reknu ji, ze jsem v poradku. 7. Nad pecenym divocakem Zbytek dne uz probehl relativne klidne. Lenosil jsem, popijel vino a cistil pistoli (reditel usoudil, ze bychom si zbrane meli nechat a preventivne je nosit, kdyby snad zase neco uteklo). K veceru jsme se s Diamond uz tradicne divali na horory. Prave jsem se zvedl, ze pujdu nachystat veceri, kdyz nekdo zazvonil. Zmenil jsem tedy smer a vydal se ke dverim. K memu prekvapeni za nimi stal Johnson. „Pojdte dal,“ pobidl jsem ho, „a posadte se, prave jdu chystat veceri. Co si date?“ „Ne, diky, uz jsem vecerel,“ odpovedel. „Prinesl jsem vam tohle,“ podal mi velkou pruhlednou plastovou krabicku s nejakym jidlem, „z jidelny. Vari tam docela dobre a vsiml jsem si, ze vy se stravujete u sebe… peceny divocak,“ vysvetlil, kdyz si vsiml, jak podezrivave tu krmi zkoumam. „Me celkem chutnal.“ „Date si se mnou?“ nabidl jsem. „Vzal jste toho nejak hodne, bude dost pro nas oba.“ Oci se mu rozzarily, moje predtucha me nezklamala. „Druhou veceri nikdy neodmitnu.“ Rozdelil jsem maso na talire, prihral a ukrojil dva krajice chleba. Odnesl jsem to vsechno do obyvaku, kde si uz Johnson udelal pohodli v jednom z cervenych kresilek a prave zaujate sledoval horor. Potesene zamlaskal, kdyz jsem mu podal jeho porci, a hned se pustil do jidla. Pritom ovsem dal upiral oci na televizni obrazovku, kde prave houf uniformovanych vojaku bojoval s jakymsi vlkodlakem, takze si tukem z masa zaspinil kosili. Otevrel jsem svoji posledni lahev vina a obema nam nalil. Kvuli komukoli jinemu bych se rozpakoval, ale hovorneho a uprimneho Johnsona, ktery vycnival z davu stereotypniho personalu jako skala z more, jsem si uz davno oblibil. Uchopil cisi do pesti a rovnou se zhluboka napil. Vinu asi moc nerozumnel. „Proc jste prisel?“ otazal jsem se po chvili a doufal, ze to zni nenucene. Pritom jsem se soustredil na jidlo – divocak byl opravdu dobry. Zvlastni, jeste nikdy jsem divocaka nejedl. „Vite, s touhle zoologickou to jde od desiti k peti,“ rozpovidal se a nastavil prazdnou cisi. Bezmyslenkovite jsem mu dolil. „Vybudovali jsme ji pred patnacti lety, ja tu pracoval hned od zacatku. Uz tehdy se mi to nejak nepozdavalo, ale za ten plat…“ povzdechl si a zavrtel hlavou. „Kdo by to nevzal, ze?“ „Ale nelibi se vam tu, mam pravdu?“ prilil jsem trochu oleje do ohne. No co, rika se kuj zelezo, dokud je zhave. A Johnson byl rozzhaveny dost. „Ani trochu,“ priznal. Vlastne jsem se mu nedivil. Nebyt Diamond, dal bych davno vypoved. Po tom dnesnim incidentu urcite. „Proc ne?“ „Kdyz jsem tu nastoupil, vsechno se mi zdalo fajn,“ spustil. „Zvirata sice byla trochu divna a reditel taky, ale to nebyla moje starost. Bral jsem jejich penize a byl zticha.“ „A pak se neco pokazilo,“ tipl jsem si. „Presne,“ nesnazil se zapirat. „Neco uteklo, dodnes nevim, co to bylo. Nejaky velky mluvici vlk…“ „Toho jsem videl,“ prerusil jsem ho, vzpomnel jsem si totiz na vlka, ktery projevoval nespokojenost s propecenosti masa. „Maso se mu zdalo byt malo syrove.“ „Ano. Tehdy ale sezral syroveho masa az dost. Prekousal elektricky ohradnik, utekl, potloukal se po zoo a pochutnal si na nekolika navstevnicich. Taky zabil pet lidi, kteri se ho snazili chytit. Vsichni meli kulomety,“ zduraznil. Nechapal jsem to. „Pet lidi s kulometama, elektricky ohradnik… jak to, ze jeste zije?“ polozil jsem myslim celkem logickou otazku. „To vlastne nikdo nevi,“ priznal Johnson a opet se napil. „Obycejny vlk – teda mluvici, ale jinak celkem obycejny… Melo ho to zabit,“ uzavrel. Ja jsem dospel ke stejnemu zaveru. „Nektera zvirata jsou tu vubec dost podivna,“ nadhodil jsem. „Je to tu samy mutant a nektere veci – totiz bytosti – vypadaji, jako by vyskocily z nejake baje.“ „To okridlene monstrum je zarnym prikladem,“ souhlasil. „Poznal jste ho, ne?“ „Co bych na nem mel poznat?“ nechapal jsem. Venoval mi nevericny pohled. „Clovece, netvrdte mi, ze nepoznate cupakabru, kdyz ji mate primo pred ocima.“ Cise mi vypadla z ruky a rozbila se. „Cu… pa… kab… ra?“ opakoval jsem nevericne. „Ale ta je prece vymyslena! Neexistuje!“ Samozrejme jsem vedel, co to cupakabra je – nebo co to udajne je. El chupacabras, tajemny „vysavac koz,“ ktery ma suzovat Mexiko a jih Spojenych statu, se vynoril nekdy v polovine devadesatych let, a v posledni dobe se podobne bytosti objevily i na Filipinach (prosim, to neni od Ameriky zase tak daleko) a v Rusku. Ma vypadat jako plazovity humanoid, netopyr nebo… lysy kojot. Nektera svedectvi tvrdi, ze jde dokonce o okridleneho psa. Mohla to byt pravda? Mohla byt cupakabra skutecna? „No prosim,“ zavrcel jsem podrazdene, „dejme tomu, ze je to opravdu cupakabra. Co ale dela tady? Nemela by desit Ameriku?“ „Zadne dejme tomu,“ nesouhlasil Johnson. „Vite moc dobre, ze je to pravda. A pokud jde o to, co dela tady… prece jste si nemyslel, ze existuje jenom jedna cupakabra. Vzdyt jich uz lidi prokazatelne nekolik zabili.“ „To byli kojoti,“ namitl jsem. „Nemocni kojoti.“ „Vetsinou ano,“ souhlasil tloustik. „Nejmene ve dvou pripadech to ale byly skutecne cupakabry.“ „To by ale znamenalo, ze jde o uplne novy zivocisny druh!“ nadchl jsem se. „Pochopitelne,“ pritakal Johnson. „Ale proc teda kazda vypada jinak?“ nechapal jsem. Johnson to zjevne taky nechapal. „To nikdo netusi. Domnivame se, ze by mohlo jit o ruzna vyvojova stadia…“ „Neni to prece hmyz!“ „To jiste ne. Ale mozna se kridla proklubaji az s dosazenim dospelosti.“ „A co delaji do te doby?“ Muj spolecnik pokrcil rameny. „Jak rikam, nikdo netusi, jak to s temahle potvorama vlastne je. Ani o tech ostatnich moc nevime. Jenom to, cim je mame krmit.“ „A kde vsechna ta zvirata vlastne berete?“ „Vsude mozne. Znate to, cas od casu se narodi mutant, nebo nejaky blazen, ktery zna zaklady genetiky, vytvori pro pobaveni svych blaznivych pratel nejaky novy zivocisny druh. Par jich chyti lidi do pasti, o nekterych se dost mluvi, takze pak neni problem je najit…“ „A k cemu to vlastne vsechno je?“ Poklepal si na celo. „Samozrejme pro penize. Spousta lidi promrha cele jmeni, aby mohli videt vsemozne obludy. Ale nekteri – treba reditel – v tom vidi neco jako poslani.“ „Poslani?“ Zase jsem se ztracel. „No, reditel si mysli, ze kazda bytost ma pravo na zivot. Proto se je snazi vsechny zachranit a umistit sem, aby tu mohli v klidu zit. Je krestan jak poleno, to jste nevedel?“ 8. Podezrele skutecnosti Tak reditel mel byt krestan? To se mi nejak nezdalo. Vzdycky jsem mel spatny pocit (az fobii) z knezi, Bible, kostelu, krizu, svatosti – zkratka vseho, co nejak souviselo s krestanskym Bohem. Jednou jsem dokonce pri pohledu na kneze jdouciho po ulici omdlel a probudil se v nemocnici. Polezel jsem si tam nejaky ten tyden se silnym otresem mozku. Ale tady bylo divne vsechno, ne jenom reditel. A nikde jsem nevidel zadny kriz ani kneze. Co se to tady deje? Premyslel jsem o tom jeste dlouho pote, co Johnson odesel, a nebyl jsem z toho moudry. Nakonec jsem se rozhodl zavolat profesorovi – ten vedel aspon neco snad o vsem. Nedelal jsem si starosti, ze by to nezvedl – kdysi se mi sveril, ze trpi nespavosti a casto usina az k ranu. A opravdu, zvedl to skoro hned. „Prosim.“ „Dobry vecer, pane profesore. Mate chvili cas?“ „Vzhledem k tomu, ze zitra neucim, tak ano, mam,“ odvetil. „Co potrebujete?“ Vylicil jsem mu vse, co se dnes sebehlo a co jsem se pote dozvedel od Johnsona. Pozorne poslouchal a kdyz jsem skoncil, preptal se, jestli mam nejakou zbran. „Mam,“ ujistil jsem ho. „Dokonce dve, pistoli a nuz.“ „To nebude stacit.“ I kdyz jsem nevidel jeho tvar, podle tonu hlasu jsem usoudil, ze se mraci a hryze si rty. „Vy nejen ze nemate cvik v zachazeni s pistoli, palne zbrane vam vyslovene nesedi. Radsi mate, myslim, kordy, ne?“ „Ano.“ Odkud vedel, ze nemam rad palne zbrane? Serm, to bylo neco jineho.Se slabosti pro serm jsem se nikdy netajil.Ale ze nesnasim palne zbrane, to jsem mu v zivote nerekl. „Poslyste, pane profesore, ja myslim, ze dve zbrane docela staci. A vzdycky prece muzu misto kordu pouzit nejakou vetev, ne?“ Pokud mate dostatecny cvik, dokazete k boji pouzit vsechno, co ma zhruba delku a vahu mece. „Nejspis ano,“ pripustil. „Ale kord potrebujete.“ Opravdu zacinal byt paranoidni. „Predstavte si,“ hucel do me dal, „ze neco utece, zautoci to na vas a vy zjistite, ze nemate nabitou pistoli. Co budete delat?“ Byl jsem nucen pripustit, ze v takovem pripade by se kord opravdu nejspis hodil. „Tak vidite!“ zajasal, jako ostatne pokazde, kdyz se mu podarila trefa do cerneho. „Predpokladam, ze vychazkovou hul s kordem, kterou byste mohl nosit porad u sebe, asi nemate?“ „Nemam,“ priznal jsem. „Tak vam proste budu muset obstarat kord,“ rekl. „To by me zajimalo, jak mi chce profesor biologie…“ „A fyziky, nezapominejte! Vzdycky jsem mel radsi fyziku nez biologii!“ „No dobre tak profesor biologie a fyziky. To by me zajimalo, jak mi chcete obstarat kord, ktery by mi vyhovoval.“ „Nebojte se, obstaram vam ho,“ slibil a zavesil. Rano mi dorucili balik. Byl pomerne dlouhy, neco pres metr, ale siroky jenom asi tricet centimetru. Taky vyska nebyla nijak zavratna. Byl prekvapive lehky a na poklep znel jako drevo. Nedockave jsem ho odnesl do obyvaku na stul a strhl z nej balici papir. Ukazala se drevena krabice. Sice z pekneho tmaveho dreva s cervenym nadechem, ale v podstate nic oslniveho. „Nic moc,“ okomentovala to Diamond. Ja na to vsak nedbal a otevrel jsem ji – pomalu, protoze miluju prekvapeni. Vzapeti jsem si musel sednout. Uvnitr na polstari z cerneho sametu lezel dlouhy kord v kozene pochve. Jilec byl omotany cernou kuzi a zakonceny matne stribrnou hruskou ve tvaru slzy. Kroucena zastita prechazela, jak byva u kordu pravidlem, v kosovy chranic ruky, v tomto pripade tvoreny propletanymi pasky kovu. Zdobeni prakticky chybelo, ale krasa kovovych prstencu a spiral to plne vynahrazovala. Pochva byla zhotovena z cerne kuze, dole se zuzovala do spicky zakryte tepanym kusem kovu, totez platilo i nahore. V dopadajicim svetle se kuze namodrale leskla. Jako ve snu jsem sevrel rukojet. Padla mi do ruky, jako by odjakziva byla sucasti meho tela. Tasil jsem. Cepel byla cerna. Cerna jako nocni mura, cerna jako smrt. Tmavy povrch se jen matne blystel. Mavl jsem kordem v zakladnim utoku, pripadal mi lehoucky jako pirko. A pritom to byla opravdova zbran, smrtici zbran z neznameho cerneho kovu. Mezi laiky prevlada nazor, ze kordy jsou ciste bodne zbrane. Neni to pravda, maji i ostri. Samozrejme mecem s tak uzkou a relativne krehkou cepeli nemuzete nekomu useknout hlavu, ale na rezne nebo secne zraneni to staci. Ale co je to za cerny kov? Znal jsem cernou ocel. Z te se vyrabi armadni noze, protoze cerny povrch neodrazi svetlo a zbran tak nemuze sveho nositele prozradit. Ale tohle nebyla cerna ocel. Vypadalo to spis jako sklo a zdalo se, ze cepel se nepatrne vlni, jako by byla ziva. Nesmysl,okrikl jsem se, zbrane prece nejsou zive. Cele to bylo nejake divne. Abych si trochu provetral hlavu, rozhodl jsem se projit. Diamond jsem pro jistotu vzal s sebou. Neusli jsme snad jeste ani sto metru, kdyz jsem uslysel, jak na me nekdo vola. Obratil jsem se a zjistil, ze ke mne pospicha vousac s pistolemi – Smith, tak se jmenoval. „Dobre rano,“ pozdravil. „Jak pro koho,“ reagoval jsem. „Vidim, ze mate novou zbran,“ pokusil se zaprist rozhovor a ukazal na kord, ktery mi visel u pasu. „Mam,“ odsekl jsem. „A kde jste…“ „Vite co, muzete mi prosim dat pokoj?“ pozadal jsem zdvorile. „Nemam naladu.“ „To je sice hezke,“ odvetil, „ale ja vam musim neco ukazat.“ Popadl me za ruku a vlekl za sebou takovou silou, ze sem ho chte nechte musel nasledovat. Zanedlouho jsme dorazili k cili. Byl jim veliky zastreseny vybeh, spis neco na zpusob voliery. Uvnitr lezel ten podivny okridleny kojot – porad jsem odmital pripustit, ze by to mohla byt cupakabra – a zpracovaval flak krvaveho masa. Nikde jsem nevidel nic zvlast zajimaveho. „Nevidite?“ tazal se. Musel jsem priznat, ze ne. „Tady,“ ukazal. Nebylo to nic zajimaveho. Obycejny velky visaci zamek, zelezny, nezdobeny. Vchod do vybehu byl taky relativne obycejny, dvere obdelnikoveho tvaru z plexiskla, opatrene naprosto vsedni kovovou klikou. „Co s tim mate?“ nechapal jsem. „Podivejte, vcera ta cupakabra utekla, ze?“ „Jiste.“ Vzdyt ji prece honil. „A zdi jsou neposkozene, dvere taky, zamek neni poniceny, nikde neni videt nic rozbiteho… neprijde vam to divne?“ Kdyz jsem se na to podival takhle, tak vlastne ano, bylo to divne. „Mozna uz to opravili,“ nadhodil jsem. „A nikde neni videt zadna stopa?“ namitl. „No…“ „Ja vam povim, co se stalo,“ zamumlal a nahle vypadal ostrazite. „Ta potvora…“ kojot po nem vrhl navysost podrazdeny pohled, ale oba jsme to ignorovali, „… nemohla jen tak utect. A to znamena… vite, co to znamena, ne?“ Ano, vedel jsem to. Ale nechtel sem si to pripustit. Protoze kdyz zvire nemuze utect samo, musi to znamenat, ze mu nekdo pomohl. Ze ho nekdo pustil. Vracel jsem se na svoje stanoviste. Bylo hezky, kolem chodili prijemne naladeni lide, ale ja nebyl spokojeny. Na muj vkus se posledni dobou vsechno ubiralo moc divnym smerem. „Proc jsi tak zamlkly?“ zeptala se Diamond. Vysvetlil jsem ji to. Chvili mlcela. „To se mi vubec nelibi,“ rekla nakonec. „Neco se blizi.“ Musel jsem s ni souhlasit. A mel jsem neprijemnou predtuchu, ze to neco, at je to cokoli, v zadnem pripade neskonci dobre. 9. Nahodne vyslechnuty rozhovor Rano nic nenaznacovalo, ze by se mely dit dalsi podivne veci. Dokonce to vypadalo, ze dneska bude uplne normalni den. Rozhodl jsem se taky chovat normalne – netrenoval jsem serm a radeji pripravil snidani. Diamond primo hltala – shledal jsem, ze se ji vraci chut k jidlu, coz bylo, myslim, po stresujicich udalostech uplynulych dni dulezite. Ja pojedl chleba se syrem a papriku (nesnasim zeleninu krome paprik) a misto vina vyjimecne pil caj (nehlede k tomu, ze vino stejne doslo). Potom jsme vysli ven. „Dneska je tu jak po vymreni,“ prohlasila Diamond. A opravdu – nikde ani noha. Kolem nesel jediny bohac ani zamestnanec, nejelo zadne auto ani nic neutikalo (zaplatpanbuh). „Co budeme delat?“ zeptala se. „Treba odpocivat,“ navrhl jsem. Proti tomu nic nemela. Tak jsme tedy odpocivali. Diamond se popasala a ja si vynesl ven zidli a dal se do cteni jakehosi romanu, ktery jsem si pred celou vecnosti pujcil z knihovny a jeste jsem si nenasel cas, abych ho otevrel. Bylo prijemne teplo a kniha byla nesmirne nudna. Asi po pul hodine jsem se pristihl, ze spim s otevrenyma ocima. Odlozil jsem slataninu do travy. „Nenudis se?“ zeptal jsem se. „Ani ne,“ odpovedela Diamond. „To te obdivuju,“ byl jsem nucen priznat. „A jak to?“ Ja bych se po pulhodinovem zirani do zeme a zvykani travy zblaznil nudou. „Premyslim,“ odvetila lakonicky. „A o cem?“ zajimalo me. „O fungovani sveta.“ Coze? „Promin, asi jsem se preslechl. Rikala jsi o fungovani sveta?“ ujistoval jsem se a doufal, ze me opravdu sali sluch. „Jasne,“ kyvla hlavou. Jak ji neco takoveho mohlo napadnout? Byla zvire (ne ze by to znamenalo, ze musi byt prizemni, to ne, prece jen to byla Diamond, ale presto zvire), ktere v zivote neopustilo vybeh, a znicehonic zacne premyslet nad fungovanim sveta? „A na co jsi prisla?“ chtel jsem vedet. „Na to, ze vy lide mate hrozne predsudky, co se tyce…“ Nastesti se v tu chvili konecne objevili navstevnici a utali ji v nejlepsim. V tu chvili jsem jim byl ze srdce vdecny. Byli jenom ctyri, postarsi manzele a dve male deti. Pravdepodobne prarodice s vnoucaty. Vsichni byli vybrane obleceni, ale na rozdil od mnohych jinych, kere jsem tu kdy videl, vyjimecne vypadali, ze se o zvirata a prirodu opravdu zajimaji. „Babi, co je to za konika?“ vyptaval se jeden z chlapecku vysokym, pro deti priznacnym hlaskem. „To je zebra, Jimmy,“ vysvetlila stara pani. „To je takovy pruhovany konik z Afriky.“ „Neni to spis Asie?“ zapochyboval jeji manzel. „Jasne ze ne,“ zavrtela hlavou. „Zebry ziji v Africe.“ „Nerikej, ja myslel, ze je to Asie!“ nevzdaval se starik. „Tak tos myslel spatne,“ znela britka odpoved. „Nene, me vzdycky ucili, vzdycky, ze zebry ziji v Asii! Jasne si pamatuji, ze moje ucitelka… ech, jak se jmenovala… no, takova ta tlusta s kudrnatyma vlasama…“ a dedousek se pustil do rozvlacneho popisu dotycne ucitelky a hodin prirodopisu, jichz seucastnil pred sedesati lety, kdyz jeste chodil na zakladni skolu. „Ale dej pokoj!“ kricela do toho babicka. „To je hrozne, jak jsi zapomnetlivy… je to Afrika, vzdycky to byla Afrika…“ „Ne, Asie!“ vedl si svou. „Afrika! Prestan uz, mates deti!“ „Stejne je to Asie,“ musel mit dedecek posledni slovo. „Afrika!“ Nez se mohli zacit zase hadat, zasahl mladsi chlapec: „Proc je ta zebra modra, dedecku?“ polozil celkem pochopitelnou otazku. Koneckoncu, modre zebry se nevidi kazdy den. „Nemluv nesmysly,“ zabrucel starik, „kdo to kdy videl, aby zebry byly modre? Zebry jsou cerni kone s bilyma pruhama…“ „Bili kone s cernyma, dedecku,“ prohlasil chlapec tonem nepripoustejicim diskuzi. „Ale tahle je ma modre. A hrivu ma taky modrou. A myslim, ze i oci ma modre.“ To musel mit opravdu dobry zrak, kdyz na tu vzdalenost dokazal rozpoznat barvu oci. „Rikal jsem ti, abys nemluvil nesmysly!“ rozkatil se starik. „Zebrymaji vzdycky jenom cerne pruhy,“ vida, najednou uz ne bile, „nikdy modre! To ja musim vedet, protoze jsem mnohem starsi nez ty! Pamatuji si presne, co kdysi rikala o zebrach moje ucitelka prirodopisu… ech, jak se jmenovala… no, takova ta tlusta s kudrnatyma vlasama…“ A bylo to tu zase. „Ale ta zebra ma vazne modre pruhy, Berte,“ vsimla si ted uz i babicka. Bert zavrtel nevericne hlavou – dokonce uz i jeho zena pristoupila na tu hru! –, ale zjevne v nem zahlodal cervik pochybnosti, protoze vytahl z naprsni kapsy bryle a nasadil si je. Vzapeti vytrestil oci, divze mu nevypadly z dulku. „Propana,“ zamumlal temer nesrozumitelne, „ta zebra ma modre pruhy! Modre…“ opakoval jeste jednou. „Vzdyt jsem ti to rikala!“ provolala triumfalne jeho manzelka. „Modre pruhy…“ mumlal dedecek. To na nej bylo jednoduse moc. Musel si sednout na lavicku. „Co myslite, umi neco zvlastniho?“ zajimal se starsi chlapec. „Tamhle sedi pan osetrovatel,“ ukazala na me jeho babicka. Seschlou ruku mela ozdobenou mnozstvim masivnich, neuveritelne osklivych starych prstenu. „Zeptej se ho a uvidis.“ „Halo, pane osetrovateli!“ zakricel chlapec fistulkovym hlaskem. Prevratil jsem oci v sloup, ale rychle jsem nasadil jakz takz prijatelny vyraz zdvorileho zajmu. „Ano?“ „Umi ta vase zebra neco zvlastniho?“ Nakrabatil jsem celo a predstiral, ze usilovne premyslim. „Zvlastniho? Co tim myslis?“ „No, jestli je treba cvicena jako v cirkuse… ze umi stepovat, proskakovat horicim kruhem nebo nosit klacik jako pejsek? Nebo jestli umi…“ zamyslel se, „… treba malovat?“ Proboha, kam jsem se to dostal? proletelo mi hlavou. To tem detem dneska nestaci, ze vidi zvirata delat pitomosti v cirkuse, a chteji to videt i v zoo? „Jak by asi malovala?“ zeptal jsem se a doufal, ze to zni zaujate a ne tak, jak sem se citil – tedy nastvane. „Sloni maluji chobotem,“ informovalo me dite. „Tak ona by si mohla vzit stetec treba do tlamy…“ Kazdy vi, ze sloni maluji chobotem, chtelo se mi zarvat. Ale udrzel jsem se. Prece si nenecham zkazit den jednim hloupym klukem, jehoz rodice maji nezdrave moc penez. „Ne, malovat neumim,“ ozvala se Diamond. Dedecek omdlel a sesul se z lavicky. Babicka zajecela, upustila zrcatko, v nemz se zhlizela, a vrhla se pred vnuky, aby je vlastnim telem mohla branit pred tou nepredstavitelne nebezpecnou zrudou – mluvici zebrou. Jeji statecnost byla chvalyhodna, ale vzhledem k tomu, ze nas oddelovala tri metry vysoka zed, ponekud zbytecna. „Husty!“ zajecel mensi chlapec. „Ono to mluvi!“ zahulakal vetsi. Spolecnymi silami odstrcili babicku, ktera jim blokovala vyhled, a vrhli se ke zdi. Stara pani to vzdala a sla se postarat o sveho manzela, ktery porad lezel omdlely na zemi. Dobre delala, v takovem veku se mohl z povalovani na zemi snadno nachladit. „Pane, jak to, ze vase zebra mluvi?“ zeptal se slusne mensi chlapec. Proc ty deti porad kladou otazky, na ktere my dospeli neumime uspokojive odpovedet? Byl jsem nucen priznat, ze nemam tuseni. To ho dost zklamalo. Nejspis si myslel, ze dospeli vedi vsechno. „Jak to, ze to nevite?“ polozil jeho bratr dalsi duchaplnou otazku. Boze, ty deti budou jednou moje smrt. „No, ono se to ma tak,“ hledal jsem honem nejake vychodisko „ze jsem tu novy a…“ „Tak to toho o zviratech asi moc nevite, co?“ pravil se svetackym vyrazem ten mensi podes. To jsem si zase dal. Ted budu muset poslouchat prednasku o zviratech z ust sestileteho ditete nejvyssi vrstvy. „Petere, nech pana byt,“ zasahl starsi podes a ja se na okamzik blahove zaradoval, ze budu mit klid. Toho jsem se ale nemusel obavat. „Ty o zviratech nic nevis, nech to na mne.“ „Ale jo, vim!“ rozkricel se maly. „Ucime se o nich ve skolce!“ Asi musel byt nejak postizeny, kdyz jeste chodil do skolky. „A my ve skole,“ vyrukoval starsi se silnejsim kalibrem. „Jak rikam, v porovnani se mnou,“ a nafoukl se jako holub, „nevis o zviratech nic. Tyse zajimas jenom o ty svoje Bakublbce, tak me nech byt a poslouchej, jak to panovi vysvetlim…“ Chudaci jeho rodice, pomyslel jsem si v nahlem navalu solidarity, tohle jim nezavidim. „Jsou to Bakugani!“ zavriskal Peter. „Ne Bakublbci!“ „Bakugani nebo Bakublbci,“ mavl pohrdave rukou starsi bratr, jehoz jmeno jsem uz uspesne zapomnel, „to je jedno. Poslouchej, jak to panovi pekne vysvetlim.“ Tak uz se do toho dej, zastenal jsem v duchu, nebo umru nudou, nez vubec stihnes otevrit pusu. „Abyste vedel, pane,“ zacalo dite panovacnym, povznesenym tonem, „zebry ziji v Africe, to vi kazdy, takze jedi travu, jenomze ta trava roste na pousti, protoze Afrika je jedna velka poust, takze nekdy s tou travou sezerou i pisek, coz jim muze vlezt na mozek… bla, bla, bla…“ „Presne!“ pridal se nadsene mladsi bratr, ktery uz stihl zapomenout, ze je strasne rozcileny, a prispechal se svou troskou do mlyna. „Ta vase zebra urcite snedla pisek, na ktery nekdo vylil takove to… no, jak se to jmenuje, kdysi se tim psalo…“ „Netusim,“ pokrcil rameny ten starsi. „Moc?“ „Mozna kyselina?“ dohadoval se znovu ten mladsi. Vyprskl jsem smichy. Kyselina, proboha! Okazale me ignorovali. „Babi, jak se to jmenuje?“ „A co?“ zeptala se babicka. Porad totiz krisila dedecka a svym vnoucatum nevenovala naprosto zadnou pozornost. „Takove to modre,“ rekl starsi. „Cim se kdysi psalo,“ doplnil mladsi. „Inkoust,“ utrousila stara dama beze stopy zajmu v hlase a dal se snazila vzkrisit sveho muze, ktery konecne zacinal jevit znamky zivota – zachvela se mu vicka a neco zamumlal. Deti vubec nezajimalo, ze se jejich dedecek konecne probira, a vratily se k diskuzi – nebo spis monologu – o zviratech. „Ta vase zebra urcite snedla pisek, na ktery nekdo vylil inkoust,“ dohadoval se Peter, „a z toho zmodrala. To je jasne.“ „Jak facka,“ doplnil ten druhy. „A potom ji vlezl na mozek… eee…“ mladsimu podesovi dosly napady. Nastesti mu prisel na pomoc bratr. „Beduin,“ prohlasil. „To je takovy… tropicky tento… virus, ktery zpusobuje nemoc beduinismus, neboli kretenismus, kvuli ktere nemocny rapidne ztraci inteligenci.“ „To znamena, ze se z neho stane blbec,“ vysvetlil ochotne Peter. „A protoze ta zebra neni clovek, ale zvire, je jeji forma beduinismu jeste horsi, cili je tak hrozne pitoma, ze vypada skoro jako chytra. Bohuzel, kretenismus je nevylecitelny, a tedy…“ „Deti, jdeme!“ ozvala se babicka. Podpirala pobledleho dedecka, ale kupodivu se ji jaksi podarilo popadnout oba ty nezmary a vlect je pryc. Z dalky jeste dlouho zaznival jejich jekot, ze nestihli tomu panovi povedet o poslednim stadiu kretenismu. Druhy den rano jsem jako obvykle pripravil snidani. Diamond vyjimecne jeste spala, tak jsem pojedl sam a vysel ven. Bylo tu vic lidi nez vcera. Jen a tu chvili, nez jsem dosel k vratum vybehu, jsem jich napocital asi dvacet. To bylo docela divne, protoze z toho, ze vsichni meli destniky, se dalo soudit, ze venku prsi. A uprimne – komu by se chtelo v desti do zoologicke, i kdyz tak vyjimecne? Jasne, pod zemi neprsi, ale prece jenom bych cekal, ze spis budou sedet doma a divat se na televizi. Moje uvahy o pocasi a chovani lidi vsak rozptylilo neco velmi zajimaveho. Nebo spis nekdo. Dva zamestnanci, z nichz jednoho jsem si matne vybavoval z one nestastne schuze personalu a druheho jsem videl poprve, sli s hlavami u sebe a neco si septali. Nedavali moc pozor na cestu, obcas tedy do nekoho vrazili a museli se pak omluvit. Dlouho jsem se nerozmyslel. Sotva se dostatecne vzdalili, odemkl jsem vrata a vydal se za nimi. V davu bohacu by me pravdepodobne nezahledli, ani kdyby se snazili, a oni se soustredili jen na rozhovor. Propletal jsem se davem a pozvolna se k nim priblizoval. Zanedlouho jsem se ocitl na doslech. „… k nicemu,“ rikal prave ten, ktereho jsem neznal. „Presne tak,“ souhlasil jeho spolecnik, vytahly muz s mohutnym stalinovskym knirem. „Mel jsem radsi zustat u basni.“ „Vsechno to jde do kytek,“ vyjadril sve presvedceni ten prvni. „Presne tak. Ta uroven personalu je proste hrozna…“ „Pravil basnik!“ „Haha, fakt vtipny. Ale myslim to vazne. Ja jsem aspon vyuceny kuchar, takze vim neco o jidle a tim padem muzu varit. Ale ti, co se tu dostali nejakou nahodou a pak se vsemozne doucovali…“ „Treba ten Johnson.“ „Presne tak,“ prispechal vyuceny kuchar s ujistenim. Tahle fraze, jak jsem si stacil vsimnout, se v jeho mluve objevovala velmi casto. Asi mel malou slovni zasobu. „Ten dela myslim hlavniho hospodare nebo tak neco, a pritom to prej kdysi byl bezdomovec jak vysitej, vecne nalozenej v lihu…“ sklouzl opet k nespisovnemu vyjadrovani. „Kdyz uz jsme u toho nakladani, kdy zase budou nalozene kotletky? Vis prece, jak je mam rad.“ „Dej mi pokoj s kotletkama. Ja se tady bavim o urovni personalu, a ty do toho zacnes motat kotletky… No nic. Dalsi mylka naseho draheho reditele byl ten Fletcher. Prej ze vystudovanej chovatel koni se bude hodit. Ale zapomnel zminit, ze je to taky zlodej a vrah. Nastesti uz je po smrti, zabil ho…“ „Ja vim, ten novy. Ja jsem na te schuzi taky byl.“ „A co si o nem myslis?“ „Divny patron. Je to sice veterinar, a dobre tak, ale mam z neho takovy neprijemny pocit.“ Tak neprijemny pocit? Vazne? A proc? Jiste, vzdycky jsem byl uzavreny a sarkasticky, a obcas taky cholericky, ale jinak jsem zil v domneni, ze jsem celkem normalni clovek. Ledaze by mu vadila moje zaliba v sermu, ale o te tady vlastne nikdo nevedel. „Jo, presne tak. Ale to neni vsechno, ten personal. Kdysi, kdyz jsem tu zacinal, a to je uz jedenact let, se mnohem vic pecovalo o zvirata, a dneska…“ „Jak pecovalo?“ Kniraty kuchar pokrcil rameny. „No, osetrovatele si s tema chytryma treba povidali, cetli jim nebo je ucili malovat. Nejak je tak vsestranne rozvijeli. Dneska uz je to jenom byznys – nauci je mluvit, a pak uz jenom zerou, spi a postavaji ve vybehu. Chudaci, je mi jich lito.“ 10. Sblizovani Ta slova me zasahla jako dyka vrazena do srdce. Jenom zerou, spi a postavaji ve vybehu. A vedel jsem, ze je to pravda. Co vlastne Diamond odlisovalo od obycejneho zvirete? Ano, mela modre pruhy a umela myslet a mluvit, ale co vic? Rano vstala, nasnidala se a pak vysla ven do vybehu, v lepsim pripade se projit. Vecer se se mnou divala na horory. A jinak nic. Nemela zadnou zalibu, zadne vedomosti, neznala literaturu, filosofii, prirodni vedy. Jenom tu prezivala ze dne na den. Pokud ji to vyhovovalo, tak jenom proto, ze nic jineho neznala. A co ja? zdesil jsem se v nahlem navalu jasnozrivosti. Co tady delam? Jenom sedim, ziram na televizi a piju vino. Privezl jsem si s sebou nekolik knih –Rimbauda, Gorkeho, Tolkiena. Vsechny lezely zapomenute na dne kufru. Obratil jsem se na pate a rozbehl se zpatky. Vtrhl jsem do loznice jako velka voda, prave kdyz Diamond vstavala. „Co blaznis?“ zamumlala pohorsene. V nekolika strucnych vetach jsem ji vylicil, co jsem zaslechl a co jsem si diky tomu uvedomil. Kdyz jsem skoncil, zirala na me, jako bych spadl z visne. „A proc bych se mela rozvijet?“ nechapala. „Tobe se to snad libi?“ zakricel jsem. „Rano vstat, najist se, vyjit ven, delat tam ze sebe do vecera kaspara, pak se zase najist, vykoupat se a jit spat? Porad dokola?“ Vypadala ponekud zarazene. „No ale to je prece normalni,“ namitla. „Zvirata jsou v zoologicke od toho, aby…“ „Ty prece nejsi obycejne zvire,“ namitl jsem. To jsem nemel rikat. „Ne, nejsem,“ prisvedcila. „Jsem modra. Modre zebry nejsou normalni. Jsou proti prirozenemu radu sveta.“ „To ti namluvil kdo?“ vyletel jsem. „Reditel.“ S tim si to taky vyridim, prisahal jsem v duchu. „To vubec neni pravda.“ „No a i kdyby ne, tak co?“ „Jake tak co? Copak jsi nikdy nechtela mit zadne zaliby, neco se naucit? Budes tady prezivat ctyricet let, a proc vlastne?“ Chvili bylo ticho. A pak… „Ctyricet let?“ Hlas ji tak pretekal nevirou a bolesti, ze jsem citil, jak mi puka srdce. „Ano,“ pritakal jsem. „Mozna bys mi mohl neco precist,“ souhlasila zdrahave. Diamond se rychle najedla (zase jsem musel utrit podlahu, ale nevadilo mi to) a pak se uvelebila na pohovce v obyvaku. Vzal jsem to prvni, co mi prislo pod ruku – Opily korab od Arthura Rimbauda –, sedl si vedle ni a zacal cist: „Kdyz plul jsem po Rekach, jez nelitostne padi, tu jednou musil jsem dat sbohem lodnikum: kriklavi divosi k nim vpadli v lodni zadi a nahe pribili je k pestrym kolikum. Pak nestaral jsem se uz vubec o posadku, jez vezla obili, sklad bavlny a chmel. Kdyz muzstvo skoncilo svou pranici a hadku, tu reky nechaly mne plouti, kam jsem chtel. Pres mocne prilivy a morske vlnobiti jsem spechal, zaslepen jak dite v perine, jak poloostrovy, jez zbesile se riti, kdyz odpoutaly se a bloudi v barine. Hrom s bleskem hazely mne svoje smolne vence. Pet noci tancil jsem jak zatka na mise na slanych hladinach, jez vezni utopence, nedbaje majaku, jez hloupe sklebi se. Zeleny prival vod, sladsi nad horke trnky, skrznaskrz prosakl muj pochroumany vrak a rozbil kormidlo, a smyval ze mne skvrnky po morske nemoci, jez zkalila mi zrak. A od te chvile jsem se koupal v sirem mori, jez bylo plne hvezd, a bez cile jsem plul, hltaje blankyty, do nichz se obcas nori zasneny umrlec, jenz prave utonul…“ Diamond spala. Opirala se o me a ve tvari mela po dlouhe dobe spokojeny, uvolneny vyraz. Dalsich nekolik dni jsem se usilovne snazil najit neco, co by Diamond bavilo, ovsem vsude jsem narazil – tedy krome basni. Ty vydrzela poslouchat treba cele hodiny. Ale nic jineho ji nezaujalo. Prirodni vedy ji prisly nudne, filozofie zbytecna, odborne publikace suchoparne. A cteni a psani nechapala uz vubec – jak muze nekdo pochopit, co rikaji nejake symboly na papire, to bylo nad jeji sily. Ale neco pozitivniho to prece jenom prineslo. Mela lepsi naladu, uz netrpela pocity menecennosti a byla otevrenejsi. V te dobe jsem se dozvedel, ze zamestnanci maji pravo zvat si navstevy zvenku, pokud se ukaze, ze jsou duveryhodne. Vedel jsem, koho chci pozvat – profesora. Zeptal jsem se Diamond na jeji nazor. Protoze jsme prave docetli dalsi basen, v dobre nalade jen kyvla hlavou a dal se k tomu nevyjadrovala. Reditel byl o poznani zdrzenlivejsi. „Vite, pane Harrisone,“ pravil zadumane, kdyz jsem za nim zasel a pozadal ho o dovoleni, „nevim, jestli je to moudre. Navstevy se snazime omezit na minimum, protoze neni dobre, kdyz moc lidi zvenku vi, ze existujeme…“ „Ale vzdyt je to vas byvaly spoluzak,“ vyhrkl jsem. „To je pravda,“ pripustil. Videl jsem na nem, ze uz je nalomeny. „Denne tu prijde nekolik desitek lidi,“ presvedcoval jsem ho, „jeden dalsi nicemu neuskodi.“ Jeste chvili se vykrucoval, ale nakonec povolil. Volal jsem profesorovi jeste ten vecer a pozval ho. Byl ohromne nadseny a slibil, ze prijede hned zitra ve tri odpoledne. Na urcenou hodinu jsem nachystal male obcerstveni – chlebicky, susenky a kavu. Na te jsem si dal zvlast zalezet, protoze profesor pil kavu tak silnou, ze by normalniho cloveka snad zabila, a slabsi neuznaval (tvrdil, ze rozdil mezi slabou kavou a vodou je jenom v barve). Vzdycky byl nesmirne zapomnetlivy, tak jsem se nijak zvlast neznepokojoval, ze nedorazil presne na cas. Ovsem kdyz se priblizila ctvrta, byl jsem uz mirne nervozni. Ve ctvrt na pet jsem uz pochodoval po mistnosti jako tygr v kleci. „Myslis, ze prijde?“ pronesl jsem jen tak do vzduchu. „Nevim,“ odvetila Diamond, ktera z pohovky sledovala nejaky horor. „Kdyz neprisel doted, tak uz se ho sotva dockame.“ Zklamane jsem vypil nachystanou kavu (stejne uz byla studena) a sel postavit vodu na novou. O ctvrt hodiny pozdeji, zrovna kdyz jsem chtel poznamenat, ze je to jak cekani na Godota, nekdo zazvonil. A kdo to asi byl? „Dobry den, pane profesore,“ uvital jsem ho mozna trochu kysele, „pojdte dal, cekame na vas jak na smilovani.“ „Ty mozna, ale ja ne,“ ozvala se Diamond z obyvaku. Profesor mi potrasl rukou a vstoupil. Chtel jsem neco trefne poznamenat k jeho vzhledu, vtom ale zapipala konvice. Nez jsem zalil kavu, stihl se uz profesor presunout do obyvaku a uvelebit se v jednom z kresel. Postavil jsem pred nej salek a usedl na pohovku vedle Diamond. Profesor byl drobny, hubeny a proplesately muzik se spicatym nosem, malyma ocima a ponekud hitlerovskym knirkem. Mohlo mu byt asi padesat. Obvykle nosil stare, ale zachovale dziny, tricko a lehkou mikinu, kterou v zime vymenil za cerny vlneny svetr. Kdyz ale bylo treba neco pitvat, objevil se vzdy v bilem plasti s kapsami nacpanymi ruznymi hrozivymi nastroji – skalpely, pilkami, kapatky a podobne. Dnes mel na sobe nove sede kalhoty, ktere vypadaly skoro jako oblekove, ale na druhy pohled se z nich vyklubaly lepsi dziny. Tricko mel tentokrat cervene a misto mikiny kozenou bundu, kterou si ted sundal a prehodil pres podrucku kresla. „Tak povidejte,“ vyzval me. Na tohle jsem nebyl pripraveny. Myslel jsem, ze se nejdriv bude vyptavat, jak se mi dari a jestli jsem s novou praci spokojeny, jak tomu v podobnych pripadech byva. „A o cem?“ plozil jsem velmi inteligentni otazku. Foukl do kavy a usrkl. „Jak se vam dari, jak se vam libi nova prace? Maji tu dost bileho vina?“ „S vinem je to hrozne,“ vyuzil jsem prilezitosti si postezovat. „Jenom same cervene, ktere chutna jako z krabice, a jiny alkohol tu nemaji – jenom konak, whisky a nejake takove svinstvo.“ „Whisky je svinstvo,“ souhlasil profesor zive – vedel jsem, ze tento alkohol nesnasi. „Ale sklenicku konaku bych neodmitl.“ Vstal jsem, dosel do kuchyne a donesl mu zadane piti. Rovnou celou lahev. Ze zkusenosti jsem vedel, ze kava a alkohol na neho naprosto nepusobi. Nez jsem se vzpamatoval, nasal do sebe pul lahve a zapil to kavou. Z takoveho mnozstvi alkoholu najednou ho asi palilo v krku a potreboval to necim utisit, protoze vdechl cely chlebicek naraz. Pak se znovu pohodlne rozvalil v kresle. „Tak jak se vam tu libi?“ zopakoval svou predchozi otazku. Pokrcil jsem rameny. „Celkem to ujde. Sice nedavno jedno zvire uteklo a museli jsme ho chytat, ale jinak si nemuzu stezovat.“ „Neco uteklo?“ To ho zjevne zaujalo, predklonil se a lokty polozil na stul. „A co to bylo?“ „Nejaky kojot.“ Nechtel jsem zachazet do podrobnosti, nebo dokonce opakovat Smithovo absurdni tvrzeni, ze ma jit o mytickeho vysavace koz. Jenze Diamond zadne zabrany nemela. „Byla to cupakabra, zadny kojot,“ zamumlala, aniz odtrhla oci od televize – ten stupidni horor spel ke konci a hrdinove v nem statecne bojovali s ohromnou presilou zombii. Profesor to vzal s klidem. „Cupakabra, zajimave,“ pravil zadumane a opet se napil kavy. „A jak jste ji chytil?“ „Nebyl jsem na to sam,“ snazil jsem se rychle uvest veci na pravou miru – profesor me precenoval. „Pomahali mi jeste tri lide. Johnson, takovy tlusty, potom nejaky Smith jeste jeden clovek, ale ten bohuzel zemrel.“ „Zabila ho ta cupakabra, predpokladam?“ „Ano,“ pritakal jsem. Nechtelo se mi to rozebirat. Chvili bylo ticho. Profesor dopil kavu, polkl dalsich par dousku konaku a neco si poznamenal do mobilu. Pak polozil dalsi otazku: „Co rikate na reditele?“ Zavahal jsem. „Asi to neni spatny clovek, ale je takovy, jak to mam rict… divny. Takovy moc tajemny, neurcity a prehnane profesionalni. A nema moc smysl pro humor.“ Muj spolecnik vyprskl smichy. „Smysl pro humor! Vy jste dobry! Tihle lidi nikdy nemaji smysl pro humor.“ „Jak to?“ „No, myslim…“ profesor se opet napil konaku, otrel si rty a postavil temer prazdnou lahev zpatky na stul, „… ze jim prace proste vleze na mozek. Stanou se z nich workholici. Ti nemivaji smysl pro humor. Znaji jenom praci.“ Vzpomnel jsem si, co mi nedavno rekl Johnson – ze reditel ma byt krestan. Profesor jenom znudene pokyval hlavou. „Vzdycky byl hrozny panbickar,“ odfrkl si. „Uz na vysoke. Porad u sebe nosil Bibli, v jednom kuse se modlil a prosil o odpusteni. Nechapu proc – v zivote nespachal zadny hrich. Jednu dobu chtel byt dokonce knezem, pak zase pracoval v nejake charite, az nakonec skoncil tady.“ „A proc to dela?“ nechapal jsem. „Proc tohle vsechno – podzemni zoologicka, mraky personalu… nebylo by lepsi, kdyby se staral o zvirata ve volne prirode nebo treba ucil deti v Africe?“ Profesor si poklepal na celo – doufal jsem, ze se to tyka reditele, ne me. „Nerozumim tomu. Vzdycky byl divny, a…“ Zazvonil mu mobil. Zvedl ho. „Halo?“ Neslysel jsem, co mu volajici rekl, ale profesor se zachmuril. „Je to va… ano, rozumim… ano, hned. Nashledanou.“ Zvedl se. „Omlouvam se, ale musim jit. Volal mi znamy, ze mu utekl smrtelne jedovaty pavouk. Budu ho muset chytit… stava se to tak trikrat do roka,“ vysvetlil, kdyz si vsiml meho udiveneho vyrazu. „Chudak, koupil toho pavouka pred triceti lety, mela to byt nejaka Theraphosa, jenomze to hrozne vyrostlo a nikdo nevi, co to je. Je to hrozne agresivni, jednou me to malem zabilo.“ „Proc si to nechyti sam?“ podivil jsem se. Venoval mi podrazdeny pohled. „Zkousel jste uz chytat pavouka velkeho jako psaci stul?“ 11. Kde je profesor? Druhy den rano jsem volal profesorovi, abych zjistil, jak to s tim pavoukem dopadlo. Nebral to. Nedelal jsem si kvuli tomu tezkou hlavu – koneckoncu mohl jeste spat, nebo byl treba ve sprse a tim padem telefon neslysel. Nasnidal jsem se a zkusil to znova. Nic. Ani za hodinu, ani za dve, ani po obede. To uz bylo divne. Co se mohlo stat? Vedel jsem, ze profesor uci na univerzite v Glasgow, prece jsem ho tam jeste donedavna potkaval coby student, ale dva dny v tydnu (mimo jine i dneska) mel volno. Pokud ho vcera nezabil ten pavouk, o cemz jsem pochyboval, mel by na telefonat reagovat. To mohlo znamenat jedine – neco se mu stalo. Nech toho, okrikl jsem se. Mozna ma proste vybity mobil nebo tak neco. Treba sel na nakup, nebo do knihovny. Jenomze profesor mel vlastni knihovnu doma. Mozna dokonce rozsahlejsi nez tu univerzitni. A protoze jedl jako vrabecek, na nakup chodil tak co dva tydny. Musel jsem zavolat policii. Pokud nekoho nesnasim stejne jako cirkev, je to policie. Kdysi mi naparili pokutu, protoze jsem naboural a ucpal dalnici. Ze jsem najel na cosi spicateho, co tam nemelo vubec co pohledavat, je nezajimalo. Ale tentokrat jsem se prekonal. „Prosim?“ ozvalo se v telefonu. Asi nejaka dispecerka. „Chtel bych nahlasit pohresovanou osobu,“ povidam. Samozrejme se zeptala, jak vim, ze se ta osoba ztratila. „Propana,“ neudrzel jsem se, „kdyz ode me dotycna osoba odjede s tim, ze jeji znamy potrebuje nalehave pomoct, a pak druhy den nebere telefon, tak se s ni asi neco stalo, ne?“ „Podivejte se,“ jeji hlas znel znudene, jako by podobne veci poslouchala v jednom kuse, „to ta vase osoba nemohla jit na nakup? Nebo treba na prochazku? A kdo to vubec je?“ Vysvetlil jsem ji, jak se to ma s profesorovou praci a volnym casem. Nakonec byla nucena uznat, ze nejspis opravdu zmizel. Slibila mi, ze zahaji patrani. S dobrym pocitem jsem zavesil. Nekolik dni jsem se venoval svym povinnostem – pecoval o Diamond, cetl ji, sledoval horory a zustaval v kontaktu s lidmi ze sveho oboru. A nejen s nimi. Vzpomnel jsem si na Olivera Hawkinse a objednal si u nej deset lahvi vina. Policie se mi ozvala za ctyri dny. „Nasli jste ho?“ vyhrkl jsem nedockave, ani jsem nepozdravil. „Ne,“ oznamil mi volajici policista. „Nebo vlastne ano, ale asi ne tak, jak myslite vy.“ „Tak to nechapu,“ priznal jsem. „Zkratka jsme zasli na univerzitu a tam nam bylo receno, ze si vzal dovolenou. Sli jsme zkontrolovat jeho byt. Potkali jsme se tam s jeho bratrem, ktery nam potvrdil, ze odletel na Korsiku.“ „A vite to jiste?“ vypalil jsem. Profesor se nikdy nezminil, ze ma bratra. „Ano, vime,“ policistuv hlas znel nahle kozene. „A jak to?“ chtel jsem vedet. „Protoze nam to rekl jeho bratr. Nashledanou.“ A zavesil. O tri dny pozdeji jsem si balil tasku. Venku uz cekal Johnson, ktery se nabidl, ze me doprovodi na povrch. Zaridit si volno nebylo vubec jednoduche. Reditel byl jeste neochotnejsi nez pri me minule prosbe. Nakonec, kdyz jsem mu strcil pod nos kopii kolektivni smlouvy, ve ktere jasne stalo, ze zamestnanci maji pravo na tri tydny dovolene rocne, povolil. „Ale je to na vase riziko,“ pripomnel mi. „Pokud se vasi zebre neco stane, zatimco budete pryc, mate smulu.“ S tim jsem souhlasil. Sbalil jsem si jenom lahev mineralky, bagetu, kus syra, ciste spodni pradlo a penize. Planoval jsem stravit venku jenom jeden den, a najist se a prespat jsem mohl v nejakem penzionu. Johnson uz cekal venku. Prevzal moje zavazadlo, nalozil ho do auta a jeli jsme. Myslel jsem ze dojedeme k ustredni budove a vyjedeme ven vytahem, ale ocividne jsem se spletl. Vezl me uplne na opacnou stranu, prakticky pres celou zoologickou (pri jeji rozloze to nejakou chvili trvalo). Konecne jsme dojeli k jakesi budove pripominajici garaz. Za vraty ale byla sikma plosina. Sjeli sme po ni a pokracovali dal uzkym, klaustrofobnim podzemnim tunelem. „Proc jedeme tudy?“ zeptal jsem se. „A kudy byste tak chtel jet?“ zabrucel Johnson, aniz by odtrhl zrak od celniho skla. „No prece vytahem.“ „Chtel jsem vam ukazat tuhle cestu,“ oznamil. „Bude se vam to hodit.“ Tim jsem si nebyl tak jisty. Profesor bydlel v Glasgow v malem byte. Z Kingstonu jsem jel vlakem, pak taxikem. K veceru jsem konecne dorazil na misto. Dvere dotycneho bytu byly opryskane a odrene, od kusu dreva je odlisovala jen klika, male kukatko a obdelnikova tabulka s profesorovym jmenem. A co bylo podivne, vypadaly, jako by se je nekdo ze vsech sil snazil vyrazit. Vzal jsem za kliku. Dvere zaupely, vypadly z ramu a zadunely na podlaze. Prozkoumal jsem vereje a zjistil, ze nekdo vylomil panty, pravdepodobne nejakym tezkym nebo spicatym predetem. Pri odchodu si dal zalezet a zasadil dvere zpet do ramu, takze na prvni pohled se zdalo, ze je vsechno v poradku. Ale kdo by to delal? A hlavne – proc? Prekrocil jsem prah a pod nohama mi neco zakrupalo. Ze by koberec ztvrdl spinou? To se mi nezdalo pravdepodobne. Profesor byl vzdycky uzkostlive cistotny. Podival jsem se zblizka. Sklo. Podlahu cele mistnosti ode zdi ke zdi pokryvaly drobne strepy skla, pod nimiz jen misty prosvital cervenozluty koberec. Podle toho, jak vysoka vrstva byla, jsem usoudil, ze by ani veskere sklo v byte nestacilo a museli vymlatit okna. V koute se valel prevrzeny stojan na destniky a kousek ode me lezela zidle, takze to logicky musela byt predsin. Prosel jsem do dalsi mistnosti – dvere se opile kyvaly na jednom pantu. Tohle musel byt obyvak. Dalo se to celkem snadno poznat podle prevrzenych kresel a trosek televize na malem kulatem stolku. Zakopl jsem o rozbity salek s kavovou sedlinou na dne. Stena obyvaciho pokoje byla prakticky neposkozena, jen v jednech spodnich dvirkach zel maly otvor jako zasah po kulce. Police se prohybaly pod neuveritelnou spoustou knih – odborne publikace, atlasy, historicke romany, dokonce i nekolik fantasy knih. V dalsi casti obyvaci steny bylo pet prihradek. Jednu zaplnovala DVD, v dalsi lezel stos oboustranne popsanych papiru, ve treti svazecek bankovek a nekolik pametnich minci. Ctvrta obsahovala prehrsel ruznych ocnich kapek, pastilek proti kasli a vitaminu. A v pate… Byla to cernobila fotografie maleho, rozesmateho chlapce s kuceravymi vlasy, zasazena v ozdobnem drevenem ramecku. Chlapec se smal a vztahoval ruce k nekomu nebo necemu mimo zaber. Jeho tvar mi byla zvlastne povedoma, ale nemohl jsem prijit na to, kde uz jsem ji videl… Ledaze by to byl profesor. Ano, kdyz jsem se podival pozorneji, poznal jsem zname oci a trochu spicaty nos. Tvar brady byl sice jiny, ale lidska tvar se s vekem meni. Pokud ten stastny hoch na fotografii nebyl profesor, musel to rozhodne byt nejaky jeho blizky pribuzny – mozna syn nebo bratr. Pokud ovsem mel bratra. Zamyslene jsem se zvedl – a neco mi pristalo na hlave. Podlomily se mi nohy a svalil jsem se. Ocima zamlzenyma bolesti jsem zaregistroval, ze vedle me na zemi lezi nejaka tlusta kniha. Zrejme sklouzla z police. Vyhrabal jsem se na nohy, zvedl knihu a precetl si jeji titul. Dionysios Areopagita – O nebeske hierarchii. Co dela kniha o andelech (a cherubech, trunech, silach a podobne) tady? Tu bych cekal spis u reditele, vzhledem k tomu, ze byl krestan. Ale profesora jsem vzdycky pokladal za racionalniho ateistu – vzdelanci vetsinou byvaji ateiste. Jak vidno, pletl jsem se. Zamyslene jsem knihu odlozil a zacal prozkoumavat zbytek pokoje. Byl celkem obycejny, az na vytlucena okna (opravdu vytloukli okna, aby meli cim ozdobit podlahu v predsini), prevrzeny nabytek a okopane zdi. Nic zvlastniho jsem uz nenasel. Dalsi na rade byla kuchyne. Tady se opravdu vyradili. V peknych drevenych skrinkach asi profesor kdysi skladoval nadobi; to ted bylo pryc, lezelo roztristene na podlaze a samotne skrinky vypadaly, ze uz zazily lepsi casy. V otevrene lednici okoraval kus syra, pul okurky a kousek masla. Zavrel jsem ji a presunul se do loznice. Postel vypadala, jako by do ni nekdo zasekl obrovskou sekeru – byla temer zlomena vejpul a otrepane okraje dreva cnely vzhuru. Roztrhane lozni pradlo se valelo po zemi. U zdi lezela lampicka a o kousek dal jsem narazil na cosi, co snad kdysi bylo notebookem. Samotnemu pristroji uz nebylo pomoci, ale pevne disky vypadaly v poradku. Vyndal jsem je a schoval do kapsy – podivam se na ne pozdeji, pokud vubec. Uz jsem chtel odejit, kdyz jsem si vsiml, ze za nocni mstolkem (nebo tim, co z nej zbylo) neco lezi. Byla to vychazkova hul. Ne takova ta, co se dneska strojove vyrabi ve velkem, ale opravdova vychazkova hul z matne leskleho hnedeho dreva zakoncena stribrnou hlavici v podobe psa. Zkusmo jsem s ni otocil… … a jasne, uvnir byl kord. Tedy, ne kord, spis zhruba sedesaticentimetrova cepel. Tak napul cesty mezi dykou a mecem. Ale byla ostra, skutecna zbran. Proc ji profesor nepouzil, kdyz si pro neho prisli, to jsem nechapal. Ale nepochyboval jsem, ze ho nekdo odvedl nasilim. Kdyby odesel dobrovolne, nevypadalo by to tady jak po vybuchu. Zamyslene jsem se zvedl a otocil… jen diky tomu mne strela minula a zavrtala se do zdi. Zjistil jsem, ze mam proti sobe cloveka v neprustrelne veste a s velkou pistoli v ruce. Na nohou mel boty tak tezke, ze by jimi mohl drtit kameni – nebo soupere – na prach a kolem tela ovinutych nekolik pasu s naboji a granaty. Ocividne me chtel zabit. Bleskove jsem zhodnotil sve sance. Mel bouchacku, ja ne. Mel granaty, ja ne. Mel neprustrelnou vestu, ja ne. A tak dale, a tak podobne. Umim to sice s kordem a shodou okolnosti jsem jeden zrovna drzel v ruce, ale jit s mecem proti pistoli je sebevrazda. Ustrelil by mi hlavu, nez bych se k nemu stacil priblizit. Vrhl jsem pohled k oknu. Za pokus to stalo, ale byli jsme v sestem patre. Rozhodl jsem se, ze si to necham jako posledni moznost. Tohle vsechno mi proletlo hlavou ve zlomku vteriny. Vzapeti uz pistole znovu zarvala, jen se stestim jsem uhnul. Chlapa to tak prekvapilo, ze na okamzik zavahal. Priskocil jsem k nemu a ohnal se kordem. Byl rychly, muj utok vykryl hlavni pistole, ale ostri po ni sklouzlo a spicka mu roztrhla kalhoty a zanechala mu na stehne dlouhy sram. Rychle uskocil z dosahu. „Kurva,“ poznamenal. Krev mu stekala po noze a vsakovala se do kalhot. Proc ti zabijaci vzdycky mluvi sproste? „Kdo te poslal?“ zkusil jsem to. Zachechtal se. „To bys chtel vedet, co? Smula, nepovim ti to.“ Pokrcil jsem rameny a zautocil. Vystrelil po mne, ale ve spechu minul. To uz jsem byl u nej a bodal, sekal a uskakoval, reakce zautomatizovane dlouhymi hodinami stravenymi v sermirne. Za par vterin mu uz dosly naboje, tak me poradne prastil do hlavy. Odletl jsem ke zdi a on ziskal cas, aby mohl znovu nabit. Zacal jsem se strachat na nohy prave v okamziku, kdy uz mel opet nabito a vystrelil. Kulka mi procisla vlasy, ale nezranila me. Prekulil jsem se, vyskocil na nohy a vrhl se k nemu. Nestihl zareagovat a ja do nej narazil ramenem. Zritil se k zemi, ale stacil mi ustedrit ranu na solar. Zatmelo se mi pred ocima a spis reflexivne jsem se ohnal pesti. Neco kruplo. Kdyz se mi opet vratil zrak, zjistil jsem, ze stojim (ale jak jsem to udelal, to netusim) a muj protivnik se potaci a drzi se za rozbity nos. Ale poradne rozbity – sparil jsem jen jakousi beztvarou hroudu v jinak neposkozenem obliceji, stepiny nosnich kustek a krev. „Na veterinare se umite slusne prat,“ zahuhlal a vyplivl krev, ktera mu natekla do pusy. „Nejak moc toho o mne vite,“ zkonstatoval jsem a sehnul se pro kord, ktery mi behem naseho zapoleni upadl. To byla chyba. Zaregistroval jsem, ze se ke mne riti, oblicej zkriveny vzteky. V ruce drzel obrovsky nuz – kde ho sebral, to jsem netusil, a vlastne na tom ani nezalezelo. V posledni chvili jsem nahmatl kord, zvedl ho a kryl se. Nuz jsem sice odrazil, ale sila utoku me poslala k zemi. Pozadu jsem od nej lezl, hlavne byt co nejdal od pistole a noze. Behem par okamziku jsem zady narazil na zed. Snazil jsem se rychle zvednout, ale pozde, uz byl u me. Zvedl pistoli a zamiril mi primo mezi oci. „Cas umrit,“ zasklebil se a stiskl spoust. Ozvalo se dute klapnuti. Naboj se zasekl. „To neni mozny!“ zarval. A vzapeti zarval znovu, tentokrat bolesti, protoze jsem vyskocil a provrtal mu kordem pravou ruku tesne nad loktem. Pistole mu vypadla, odpotacel se stranou a tiskl si pazi. Priskocil jsem k nemu a uderil ho do brady. Poradne. A pak jeste jednou, z druhe strany. Po poslednim zvedaku odletl na zed a sklouzl po ni na podlahu. Lezel tam a nevypadal, ze by se chystal zvednout. Nejspis byl omraceny. Co ted s nim? Po chvili vahani jsem se rozhodl, ze ho tu necham. Kdyz ho tady najdou takhle oveseneho granaty, bude prohlasen za teroristu a skonci ve vezeni, zatimco kdybych ho zabil, mohl bych mit problem – s policii nebo s jeho zamestnavatelem, pokud nejakeho mel. Utrhl jsem mu jeden rukav a stahl jim zraneni, aby tolik nekrvacelo. Pistoli jsem pro jistotu vyhodil z okna, ale nuz jsem si nechal. Ano, mam uchylku – zboznuju chladne zbrane. Pomalu se ze me stavala chodici zbrojnice – mel jsem kord, pistoli, nuz, ktery jsem si vzal s ni, ten po Fletcherovi, ted tenhle a jeste profesorovu hul s kordem (tu jsem se rozhodl vzit s sebou). Vychazelo mi sest zbrani. Kdo vi, jak skoncim. Nechal jsem omraceneho chlapa lezet u zdi a sel si prohlednout posledni mistnost. Tou byla koupelna. Moc toho tady nebylo – pekne cervene kachlicky, zdi omitnute oranzovou barvou, sprchovy kout, koupelnova predlozka, umyvadlo, nad nim policka s malym zrcatkem, kartackem na zuby, pastou a holitkem. Nikdo se zbrani se tu neukryval. Vratil jsem se do loznice. Muz si cosi mumlal a snazil se vstat. Pretahl jsem ho pres hlavu a znovu ho poslal do bezvedomi. Zvedl jsem ze zeme dreveny kryt a kord do nej zasrouboval, cimz jsem opet ziskal vychazkovou hul. V obyvaku jsem sebral knihu O nebeske hierarchii, sam ani nevim proc, a zaramovanou fotografii. Nechtelo se mi tu nechat profesorovy osobni veci. Zkontroloval jsem hodinky. Tri ctvrte na sedm. Vysel jsem z bytu, zvedl dvere a vratil je do ramu. Trochu jsem si zanadaval, aby mi prace sla lepe od ruky, a za chvili jsem byl hotov. Zamknout pochopitelne neslo, a stejne jsem nemel klice. 12. V archivu Prespal jsem v jakemsi penzionu – pokoje byly hrozne, ale tak dobrou snidani jsem mel naposledy pred deseti lety – a rano se vydal zpatky do Kingstonu. Vlakem, taxik na takovou dalku by stal vic nez jsem si mohl dovolit. Jak se dalo ocekavat, dorazil jsem az odpoledne. Dalsi ctvrt hodiny jsem hledal namesticko s telefonni budkouvytahem. Po pate jsem dorazil domu, nalil si panaka whisky a zhroutil se do kresla. „Vypadas znicene,“ okomentovala muj zjev Diamond. Lezela na pohovce a hypnotizovala televizni obrazovku, ale mela to marne – davali zrovna reklamu. Johnson, ktery sedel v dalsim kresle, mel aspon tolik slusnosti ze vstal a potrasl mi rukou. „Jak to slo?“ zeptal se. „Blbe,“ odsekl jsem. Nemel jsem naladu na dlouhe vybavovani. „Profesor zmizel. U neho doma to vypada, jako by Armageddon prisel o neco driv.“ To bylo na tloustika moc. Opet si sedl. „Jak to?“ zakrakal. Pokrcil jsem rameny, natahl se po dalkovem ovladaci a vypnul televizi. Reklama na nove zvykaci tycinky pro psy, kde naprosto prumerna rodina skotacila spolu s naprosto normalnim retrivrem v normalni zahrade, se uz opravdu nedala snest. „Hej!“ protestovala hlasite Diamond. „Meli hrat Piraty z Karibiku! Zapni to!“ Tohle me zaujalo. Jak televizi nesnasim, po Piratech z Karibiku jsem se vzdycky mohl utlouct – Johnny Depp ma proste neco do sebe. „Ktery dil?“ zeptal jsem se. „Treti.“ Pauza. „Ten jsem jeste nevidela.“ Zvlastni, ja ji nepoustel ani prvni dva dily. „Ja jo. Asi petkrat,“ zasklebil jsem se a znovu televizi zapnul. „Je to muj nejoblibenejsi.“ „Zajdu pro nejake krupky,“ nabidl se Johnson. Po tretich Piratech prisli na radu jeste ctvrti. Sice nepatrim mezi lidi, kteri tenhle dil smahem odsoudili, ale nekde v polovine jsem shledal, ze se mi uz chce az moc spat. Probudil jsem Diamond, ktera mezitim opravdu usnula, a vpravil do ni veceri. Sam jsem si udelal nejake jidlo a pak jsem konecne zalomil. Zacinal jsem ztracet prehled o behu dni, ale musel jsem se probudit do nejakeho statniho svatku ci co, protoze mnozstvi navstevniku bylo enormni. Kdyz se na me rozcilila pani tak stara, ze snad musela pamatovat vynalez automobilu (mel jsem totiz neporadne zastrcene tricko), vzdal jsem to. Zbytek dne jsme s Diamond stravili nad Verlainem. Dalsi den jsem se snazil prijit na kloub necemu, co mi dost vrtalo hlavou – a sice proc policie nezacala profesora hledat. Ze stavu jeho bytu bylo na prvni pohled jasne, ze ho nekdo unesl. Ledaze by u nej vubec nebyli. Ale proc by se na to vybodli? Proc by mi lhali? A hlavne – proc by nekdo unasel profesora? Pokud jsem vedel, nebyl prilis bohaty. Jiste, celkem slusne z prijmu vyzil a vypadal, ze je spokojeny s tim, co ma, ale rozhodne nemel penez na rozdavani. Muselo v tom byt neco jineho. Ano, z tohohle bylo treba vyjit. Nekdo, at uz to byl kdokoli, profesora unesl, protoze z toho pro nej plynul nejaky prospech. Mozna ze profesor mel neco, co jeho unosce chtel – mysleno vedomosti nebo nejaky cenny predmet. Taky mohl mit bohate pribuzne, kteri za nej byli ochotni zaplatit vykupne. Spousta zlocinu se deje jenom pro penize. Rozhodl jsem se zabyvat nejdriv tou prvni moznosti. Co mohl mit profesor biologie (a fyziky, jak rad neustale pripominal) tak cenneho, ze by ho kvuli tomu nekdo unesl? Jiste, mohl mit ruzne vedomosti – bylo mu kolem padesatky, jak uz jsem zminil, mel doma dost knih a nespis se ve volnem case venoval samostudiu –, ale ty v dnesni internetove dobe nebyly tak nedostupne jako jeste pred sto lety. Ne, o vedomosti tu neslo. Pokud ovsem nemel nejake tajemstvi. Pokud by nekdo dokazal vyrobit kamen mudrcu nebo treba perpetuum mobile, byl to on. To si necham na pozdeji, rozhodl jsem se. Ted jsem se zameril na moznost, ze jde o nejaky predmet. Pokud jsem vedel, nic v pravem slova smyslu nesbiral. Kdysi se mi sveril, ze za dobrou cenu vydrazil nekolik starych cinskych misek – videl jsem je rozbite u nej v kuchyni – a kdysi pry sbiral vinylove desky, ale to mi neprislo jako dostatecne dobry duvod k unosu. I kdyz, na druhou stranu, nasli se lide, kteri za stare cinske nadobi nebo gramofonove desky platili spoustu penez. „Nad cim premyslis?“ ozvala se Diamond tesne za mnou. Leknutim jsem az nadskocil. „Tohle mi nedelej!“ Nevinne se usmala. „Proc ne?“ Nedokazal jsem se na ni zlobit. „Premyslim, kdo a proc mohl unest profesora,“ vysvetlil jsem. Venovala mi udiveny pohled. „Nekdo ho unesl?“ Zaupel jsem a schoval hlavu do dlani. „Vzdyt jsem rikal ze zmizel, ne?“ Pokyvala hlavou. „Ano, zmizel. Ale to nemusi znamenat, ze ho nekdo unesl.“ Poklepal jsem si na celo. „Jasne ze ho unesli! Prece by neznicil svuj vlastni byt, kdyby odesel dobrovolne.“ „Mohl by,“ namitla. „Ne hele,“ vyhrkla, nez jsem k tomu stacil neco poznamenat, „co kdyz tusil, ze po nem nekdo jde, a aby ho znejistil, ponicil svuj byt a vytratil se,“ uzavrela. „Ale proc by to delal takhle komplikovane?“ nechapal jsem. „Mohl prece jednoduse podat vypoved v praci a odstehovat se.“ „To by ho pak mohli vysledovat,“ podala celkem logicke vysvetleni. „Ale kdyz to bude vypadat, ze ho nekdo unesl, muze se kamkoli prestehovat, zmenit si jmeno, oholit vlasy… Za par let ho prestanou hledat a on bude mit pokoj.“ Vlastne to davalo smysl. Bylo to logictejsi nez moje uvahy – v urcitych ohledech. Ale jak se mohl dozvedet, ze ho nkdo chce unest? „Jak to mam vedet?“ pokrcila rameny (pokud zebry neco takoveho vubec dokazou), kdyz jsem se ji na to zeptal. „Na detektiva si tady hrajes ty, ne ja.“ Mela pravdu. „Co budeme delat?“ chtel jsem vedet. Venovala mi krajne udiveny pohled. „Zrovna jsem ti rekla, ze detektiva tu ze sebe delas ty. Tak pouzij hlavu. Pokud bys byl policista, co bys udelal?“ „Netusim.“ Byl jsem v koncich. Obratila oci v sloup. „Prece bys proveril vsechny profesorovy zname, abys zjistil, jestli mohli mit nejakou motivaci k unosu. Pak by sis mohl vytipovat podezrele. A mozna sis vsiml, ze jeden profesoruv znamy tu dela reditele, takze muzeme zacit u nej.“ Nevericne jsem vytrestil oci. „Ty podeziras reditele?“ „A ty snad ne?“ „Podivej, ja vim, ze je to zvlastni clovek, ale unosce snad nebude,“ kdovi proc jsem citil potrebu se sveho nadrizeneho zastat. „Kdyz se zeptas vraha, jestli nekoho zabil, odpovi ti, ze ne,“ odsekla. „Ja bych to proverila.“ „Mas pravdu,“ vzdal jsem se. „Ale kde bych neco takoveho zjistil? Prece nemuzu nakracet k nemu do kancelare a rict: ,Prominte, ze se ptam, pane rediteli, ale nedal jste unest meho profesora?'“ „To nemuzes,“ pripustila. „Ale nas drahy reditel je tak paranoidni, ze to snad ani neni mozne. Mysli si, ze kazdy, kdo ho zna, pro neho predstavuje hrozbu, takze si o vsech svych znamych zjistuje, co jde, a pak si to uklada na jedno misto, aby pry na ne v pripade potreby neco mel. Jak rikam, je na hlavu.“ „A kde je to misto?“ vyhrkl jsem. Archiv byla velka budova kousek od jidelny personalu a coby zamestnanec jsem za pravo vstoupit nemusel platit. Aspon neco pozitivniho. Vypadalo to tam skoro prene tak, jak jsem cekal – to znamena police plne knih, dlouhe stoly, vykonne lampy. Pochopitelne tu byly i pocitace, skenery a tiskarny – v dnesni dobe nic prekvapiveho. Ale knihy prevazovaly. Knihovnika tu nemeli, takze jsem si musel vystacit sam. Prochazel jsem se mezi regaly a hledal neco, co se v normalnim archivu nevyskytuje – treba neco jako Byvali spoluzaci, Potencialne nebezpecne osoby nebo Nutno zlikvidovat. Ruzne odborne publikace zabiraly celkem dvacet polic, a to mluvim jenom o oficialne vydanych knihach a casopisech. Pak tu bylo nejmene dvakrat tolik poznamek a postrehu ohledne chovani a zvyklostech mene obvyklych tvoru, vetsinou v nadepsanych slozkach, ale nekdy byly papiry proste jen halabala stazene provazkem nebo naskladane na kupce, takze by je clovek musel prozkoumat bliz, aby zjistil, o cem vlastne pojednavaji. Dal tu bylo neco, co bych oznacil za doplnkovou cetbu – tyhle knihy a poznamky (ktere opet prevladaly) vam sice mohly rozsirit obzory, ale prakticke vyuziti by vetsinou nenasly. Dale se tu dala najit spousta hlouposti, ktere nejspis jejich byvali majitele zapomneli na stole – brakove knihy a casopisy, kterymi bych si ja tak akorat zatopil. Co tu pohledavaly, to mi tedy nebylo jasne. Uklidova sluzba je mela davno vyhodit. A v posledni polici… Bingo. Obrovska krabice s cernym napisem Nepratele na boku. Vytahl jsem ji, donesl k nejblizsimu neobsazenemu stolu a otevrel. Byla az po okraj plna tenkych slozek. Na nejvrchnejsi stalo profesorovo jmeno. Navstevoval zakladni a stredni skolu v Londyne (maturita 1981). Dale studoval na Glasgowske univerzite, fakulta veterinarniho lekarstvi, kde v soucasne dobe take vyucuje. Vzhled: v mladi prumerne vysoky, nyni ponekud mensi, proplesately, s brylemi. Nosi dziny, tricko a mikinu nebo cerny svetr. Zvlastni schopnosti: odolnost vuci alkoholu (temer 100% nehlede na zkonzumovane mnozstvi) a kave, neobvykla chladnokrevnost, preciznost, v krizovych situacich nepropada panice. Obcas zbrkly, upovidany, sarkasticky. Rodina: Otec William (zemrel 2007), matka Jane (nar. 1932). Svobodny, bezdetny. Pozn.: Zaprisahly antiklerikal, ateista. Nelidsky dojem. Nutno zlikvidovat. Nutno zlikvidovat… Boze, kam jsem se to dostal? A co mam delat? Jako ve snach jsem vratil slozku do krabice. V hlave mi hucelo. Tohle misto… umiraji tu bohaci a nikdo na to neprijde. Nikomu neni divne, co tu delaji monstra a mutanti jako z tech nejhorsich nocnich mur. A reditel likviduje sve byvale spoluzaky, protoze jsou ateiste. Jak je to mozne? Odpoved se mi vynorila v hlave sama od sebe. Cirkev. Nikdo jiny za tim byt nemohl. Jen cirkev mela dostatecny vliv i financni prostredky, aby tohle – obrovskou zoologickou skrytou pod mestem – dokazala utajit. Jenom cirkev mela zdanlive i motivaci – „nezistnou“ krestanskou pomoc vzacnym zviratum, vytvorum Bozim. Ale proc? Jak se dalo cekat, Johnson sedel u me v obyvaku, cpal do sebe nejakou cokoladovou tycinku a ziral na televizi. Diamond spala s hlavou zvracenou na stranu. Ani jsem se ji nedivil – probihajici talk show byla neskutecne nudna. „Tak co?“ zahuhlal tloustik s plnymi usty. „Nebezpecny. Nutno zlikvidovat,“ odsekl jsem. Z obliceje mu zmizela vsechna barva, odlozil napul snezenou tycinku na podrucku kresla. „Toho jsem se bal,“ hlesl. „A myslite, ze ja ne?“ ujely mi nervy. Diamond se s trhnutim probudila a spadla na podlahu. „Au,“ zabrucela. „Jiste ze ano,“ konejsil me rychle Johnson. „Jenomze vy nevite, co to pro nas znamena.“ „Je mi jedno, co to pro koho znamena,“ vypenil jsem. Cely svet mi uz lezl na nervy. „Nas svaty reditel dal unest meho profesora a chce ho zabit – pokud to uz neudelal!“ „Podivejte,“ zkusil to tloustik znova, „dosel vam balik – myslim, ze je to nejake vino. Trochu se napijte a bude vam lip. Pak si v klidu popovidame.“ A opravdu, zatimco jsem byl v archivu, mi dorucili balik – zajimalo by me, kolik museli postakovi zaplatit, aby se o Kingstonske podzemni zoologicke zahrade nikde nebavil. Ve velke bedne bylo slibenych deset lahvi vina. Jednu jsem si otevrel a na ex ji vyprazdnil. Prilis to nepomohlo. Otevrel jsem si druhou a posadil se do kresla naproti Johnsonovi. „Tak mluvte. Posloucham.“ „Dost nas to zasahlo, kdyz profesor zmizel,“ zacal muzik. „Vite, on byl nas kontakt…“ „Vas co?“ nechapal jsem. Venoval mi udiveny pohled. „Vy nic nevite, ze? Tu mate, prectete si to,“ z kapsy kalhot vytahl malou knizecku a podal mi ji. „Co to je?“ „Profesoruv denik. Dal mi ho, kdyz byl u vas na navsteve.“ Zarazene jsem sesit otevrel. Uvnitr byly spousty skic – podivne kupole, neco, co vypadalo jako plan mesta, nacrty ruznych zvirat a stroju, to vse promisene se sloupci neskutecne komplikovanych vypoctu. Po okrajich stranek se vinuly poznamky, nacmarane znamym pokroucenym pismem. Prvni uceleny zapis pochazel z doby pred patnacti lety: Dnes jsme zacali uskutecnovat nas plan. David je primo posedly predstavou vytvorit idealni zoologickou zahradu pod zemi, kde by nasla utociste vsechna neobvykla zvirata. Nakresy mame davno hotove. Misto jsme vybrali uz pred nekolika mesici. Zatimco pisu, stroje hloubi pod Kingstonem soustavu chodeb se stredem v ohromne sini, kde pozdeji vznikne vlastni zoologicka – komplex vybehu, zahradnich restauraci a posezeni velikosti mesta. Ma to byt raj, ale neverim tomu. Do tohoto projektu jsme investovali nesmirne mnozstvi penez. Cirkev pomohla dobrovolne a prakticky nezistne, jen za urcite procento z nasich budoucich prijmu. Jini uz tak ochotni nebyli. Nekolik lidi jsme presvedcili silou zbrani, par jich zemrelo. Ovsem urady jsme museli podplatit z vlastni kapsy, protoze David do toho, pry z krestanske solidarity, nechtel zatahovat sve bohate „pratele.“ Nejspis se obava, ze by z nich policie mohla neco vypacit. Tohle bylo zajimave. Nejenze to potvrzovalo moji domnenku, ze je do toho nejak zapletena cirkev, ale odhalilo to jeste jednu skutecnost – profesor s tim Davidem, coz logicky musel byt reditel, kdysi spolupracoval. Mozna pri tom zjistil neco, co melo zustat tajemstvim. O rok (a asi dvacet stran popisujicich pokracovani stavby, ktere jsem preskocil) pozdeji nasledoval dalsi uzitecny zaznam. Konecne jsou prace hotovy. Trvalo to o neco dele, nez jsme predpokladali, protoze doslo k nekolika neocekavanym propadum stropu v mistech, kde nebylo dostatecne mnozstvi podper. David tvrdi, ze zasypani lide byli vyhrabani a pohrbeni, ale myslim, ze lze. Cupakabra dostala vzdy po takovemto incidentu krajne podezrele maso. Zoologicka byla slavnostne otevrena a zaznamenala obrovsky ohlas. Prestoze vstupne je pomerne vysoke, bohaci se jen hrnou a my vydelavame. I zamestnanci jsou spokojeni s vysi platu. Pochopitelne se vynorilo par lidi, kteri se o nas zacali nezdrave zajimat. Jednomu David zaridil pad ze schodu, coz ty ostatni umlcelo. Jasny dukaz, ze byli v kontaktu a jednali na neci popud. Ale na ci? Pak nasledovala asi dvouleta pauza, vyplnena pouze necelymi tremi strankami ruznych postrehu a zaznamu o novych zviratech. Zato duben 2001 byl velmi zajimavy. Minuly tyden zmizeli dva kuchari. Nevim, co se jim stalo. Proslycha se, ze se pokusili pridat Davidovi do jidla strychnin. Kde ho sehnali, to netusim, nic takoveho tu nemame. Den nato se vydali na povrch nakupovat a uz se nevratili. Zda se, ze policie o jejich zmizeni nema poneti. Jako by se rozplynuli ve vzduchu. Jeden dalsi zamestnanec zemrel, kdyz mel operovat yettiho. Ten nebyl tak docela uspany, a kdyz do nej ten chudak poprve rizl skalpelem, probral se a uhryzl mu oblicej. V tu samou dobu se jeden osetrovatel, ktereho David nikdy nemel rad, utopil – uklouzl na mokrych kachlickach a spadl do bazenu. Chudak se nikdy neucil plavat. A vcera dovezli nejakou novou humanoidni bytost. Ovsem co se tyce jeji sily, trochu ji podcenili. Ve chvili, kdy otevreli bednu a chteli ji pustit do vybehu, se na ne vrhla. Dva jsou mrtvi (byli uskrceni), jeden ma utrzenou levou ruku v lokti a jeden zlomenou nohu. Zraneni byli osetreni, vyplaceni a poslani domu, mrtvi udajne pohrbeni. Ptal jsem se Davida, proc nezavede nejaka bezpecnostni opatreni – krome elektrickych ohradniku tu zadna nemame –, na coz zareagoval, ze nekolik lidskych zivotu nic neznamena. Nelibi se mi to. Neco se deje. To tedy ano. Ale co? Bez zajmu jsem prolistoval sesitek asi do poloviny, kdyz tu jsem se zarazil. Tento zapis zminoval Johnsona. Skoro vsichni zamestnanci se posledni dobou chovaji dost podivne. Nekteri Davidovi podlezaji, zjevne se boji o zivot. Zadny div. Jini se snazi dal delat svou praci a zustat nestranni. A poslednich asi dvacet tri je s Davidovymi postupy evidentne nespokojenych. Mezi temito lidmi vynika Peter Johnson. Pravdepodobne je jejich vudcem. Stredne vysoky, tlusty a upovidany muz, pochopitelne jedlik. Obcas je dost otravny. Slysel jsem, ze kdysi byl bezdomovcem. Pry dost zivoril, na jidlo si vydelaval sberem plechovek a novin, obleceni bral od charity. Nevim, cim Davida zaujal, ale je to fantasticky poctar a organizator. Od zacatku dela hospodare. Ma i krajne nesympatickeho nohsleda, jakehosi Johna Fletchera. Ten je hubeny a vysoky, ma kostnaty oblicej, studene oci a nakratko ostrihane vlasy. Kdysi pry zabil nekolik lidi. Jako vyuceny chovatel koni se tu staral o pegase, ale kdyz se to zvire pomatlo (nikdo nevi proc), dostal misto skladnika. Ti dva se viditelne nesnasi. Johnson vypada klidny jen tehdy, kdyz je od nej Fletcher alespon mili daleko, cemuz nepomaha ani to, ze mu ten zlocinec pravidelne nadava a ji cokoladove tycinky. David, jako by to vedel, je nuti pracovat spolu. O tyden pozdeji Me podezreni se potvrdilo. Johnson mi sam sdelil, ze je vudcem odboje. Techto dvacet tri lidi nesouhlasi s nicim, co David dela. Vlastne se jim ani nedivim, asi zesilel. Myslim, ze ted, kdyz jsem se pridal k Johnsonovym lidem, budu jim uzitecnejsi ve vnejsim svete. Pujdu tedy ucit na Glasgowskou univerzitu. David se me s velkou pravdepodobnosti nejpozdeji za nekolik let pokusi unest. Asi mu to dovolim Kdyz se bude zaobirat mnou, bude mit odboj volne pole. Kniha mi vypadla z ruky. Tak profesora neunesli. On se unest nechal, a to tak, ze nejspis ani nevzbudil podezreni. Ted ho jeho byvaly spoluzak vyslychal nebo drzel nekde zavreneho. Tim padem na nej musel davat pozor, coz ho aspon trochu rozptylovalo a odvadelo to jeho pozornost od Johnsona. „To je genialni, profesore,“ zamumlal jsem. „Doctete to,“ vybidl me Johnson a ukazal na denik, lezici na koberci. Poslechl jsem. Rychle jsem proletl poznamky z doby, kdy profesor ucil na univerzite (dost tam toho bylo o mne), az konecne jsem narazil na kratky vzkaz, ktery podle roztreseneho pisma vypadal, jako by ho profesor psal za jizdy v aute: Harrisone, pridejte se k odboji. Zachrante klenot koruny padlych. „Co je to za blaboly?“ nechapal jsem. „O jakem klenotu koruny padlych to mluvi?“ Johnson pokrcil rameny. „Netusim. Jak jsem rikal, vzdycky byl tak trochu divny. Oslovoval vas bezne prijmenim?“ „Vetsinou,“ priznal jsem. „Vam se snad libi jmeno Ambrose Alvar Harrison?“ Tloustik vyprskl smichy. „To si delate srandu!“ Zavrtel jsem hlavou. „Bohuzel ne. Nechapu, jak me rodice mohli takhle pojmenovat. Aspon ze jsem doma mohl pouzivat prezdivku. Uz ve skole se to nedalo snest, a co teprv na urade...“ Napodobil jsem vyraz mirne sokovaneho urednika: „Prominte, pane, ale muzete mi zopakovat sva krestni jmena? Nejak jsem se preslechl.“ Johnson se jeste chvili smal, ale pak se s viditelnym usilim ovladl. „S reditelovou politikou asi nesouhlasite, ze?“ „Samozrejme ze ne,“ odsekl jsem. Kdo by taky souhlasil. „A chcete do odboje?“ Nic jsem si nepral vic. „Ano.“ 13. Ukol Johnson souhlasil, ze me prijme. Ovsem pod podminkou, ze splnim jeden ukol. A ja blazen souhlasil. Kdyz jsem zjistil, o co jde, bylo uz pozde vycouvat. Setmelo se. Chystal jsem si lano s hakem, tmavy odev a kord. Jinymi slovy to, co clovek potrebuje, kdyz chce v noci proklouznout oknem do pracovny sveho sefa, neco tam ukrast a rychle se ztratit, pokud mozno nepozorovane. Ovsem co mam ukrast, to jsem netusil. Bylo mi receno, ze to urcite najdu v prvnim supliku reditelova stolu, presneji v male drevene krabicce ulozene v tomto supliku. Ani trochu se mi to nelibilo. Ale uz jsem dal slovo. A navic mi Johnson naznacil, ze pokud to odmitnu udelat nebo selzu, potka me nehoda. Smrtelna. Nechtelo se mi zemrit. Tise jsem se plizil k ustredni budove. Byla tma – nechapu, jak je mozne, ze se tak hluboko pod zemi strida noc a den, mozna tady maji nejakou soustavu reflektoru nebo otvor az na povrch. V dohledu se nic nehybalo, jen spici zvirata se cas od casu zavrtela. Celkem snadno jsem se dostal k cili, jenom jednou bylo treba skocit do housti, kdyz kolem prochazela ostraha. Zabralo mi to sotva pul hodiny. Tady zadna ochranka nebyla. Divne. Zjistil jsem, ze hodit lano nahoru tak, aby se hak bezpecne zachytil, neni vubec lehke. Ve filmu to vypada jednoduse, protoze tam si pomuzou nejakymi pocitacovymi triky. Ve skutecnosti to vubec lehke nebylo – jednou jsem minul uplne, podruhe se hak sice otrel o zabradli balkonu, ale hned sklouzl. Potreti me pri ceste dolu minul tesneji, nez by se mi libilo, a poznamenal mi tvar. Napoctvrte se ale konecne zachytil o zabradli. Zatahl jsem za lano, abych se ujistil, ze drzi. Drzelo. Odhodlal jsem se a zacal splhat. Mam spoustu zajimavych schopnosti – dokazu snest pohled do otevrene brisni dutiny jakehokoli zvirete, recitovat poezii a sermovat –, ale splh po lane mezi ne nepatri. Uz v polovine cesty me pekelne bolely ruce, prestoze jsem na nich nevisel celou vahou a opiral se o zed i nohama. Jako zlodej bych byl k nicemu. Asi po peti minutach (ja vim, mel bych to zvladnout za minutu, ale ruce si nedaly rict) jsem se z poslednich sil prehoupl pres zabradli. Smotal jsem lano – kdyby sel nekdo kolem, zatimco budu uvnitr, mohl by si ho vsimnout a vsechno by bylo v pytli – a tise vklouzl do reditelovy pracovny. Nikdo tam nebyl. Tichounce jsem presel ke stolu. Tlusty koberec moje kroky ztlumil, takze by me pravdepodobne neslysel ani clovek, ktery by stal hned za dvermi. Nahmatal jsem knoflik prvni zasuvky a zatahl za nej. Zamceno. Co ted? Vycvik v otvirani zamku jsem neabsolvoval, stejne tak jsem s sebou nemel univerzalni paklic. Zbyvala jedina moznost – poohlednout se po klicich nekde tady. Nastesti jsem si neopomnel nasadit rukavice. Otisky prstu by me mohly prozradit (ha, profesor uz me nakazil svoji paranoiou). Zacal jsem mistnost postupne prohledavat. Na stole ani v zadnem supliku nebyly. Ani pod stolem, v zadne skrini ani pod kobercem (pokud jsem ho mohl nadzvednout). Hledani se protahovalo a ja si zacinal zoufat. Zive jsem se videl, jak tu marnim cas az do rana, kdy me tu najde reditel, kdyz tu… Byl jsem pitomec. Na hacku vedle dveri visel svazek klicu. Popadl jsem jea zacal rychle zkouset. Moc dobre jsem vedel, ze cim dele se tu zdrzuju, tim vetsi je riziko, ze me nekdo objevi Jak uz to tak byva (myslim, ze se tomu rika zakon schvalnosti nebo tak nejak), do miniaturni klicove dirky pasoval az ten posledni. Opatrne jsem odemkl a pomalicku suplik vysouval… hlavne aby nezaskripal… Nezaskripal. Uvnitr lezela, presne jak Johnson rekl, jedina krabicka, obycejna drevena krychle o strane asi patnacti centimetru. Byla prekvapive tezka. Zvedavost mi nedala, odklopil jsem vicko a nahledl dovnitr. Na cervenem (pokud jsem mohl soudit pri minimu svetla zvenci) sametovem luzku spocivala mala sklenena ampulka se zatkou, plna jakesi slabe nazelenale tekutiny. Podezrele to pripominalo jed – ten se ostatne, aspon podle filmu, uskladnuje ve flakoncich stejne casto jako v prstenech s odklopnymi drahokamy. Zamkl jsem suplik a klice vratil na hacek. Spechal jsem zpatky a – jak jinak – malem narazil do dalsiho prislusnika ostrahy. Pochopitelne si me vsiml. „Kdo jste?“ vykrikl. V nocnim tichu byl ten zvuk nesnesitelne hlasity. Zustal jsem zticha. Pak si mozna bude myslet, ze ho sali zrak, a odejde… Nezabralo to. „Ptal jsem se vas, kdo jste!“ zarval. Zacal sahat pod obleceni, jako by chtel vytahnout zbran. To mi tak schazelo. Udelal jsem to jedine, co mi zbyvalo – vrhl se k nemu a prastil ho vsi silou zepoda do brady. To ho nadzvedlo, pistole, kterou uz uz zvedal, mu vyletela z ruky. Rana shora do temene ho dorazila, padl k zemi jako pytel. Popadl jsem bezvladne telo pod pazemi a vlekl ho z cesty k nedalekemu brezovemu hajku. Tam jsem chlapa nadzvedl a uderil mu oblicejem o nejblizsi kmen, az mu praskl ret. Az se probudi s pekelnou bolesti hlavy, nejspis uveri, ze proste narazil do stromu. Zadne dalsi neprijemnosti uz me nepotkaly. Za dvacet minut jsem predal krabicku Johnsonovi. „Bylo to tezke?“ zeptal se. Pokrcil jsem rameny. „Jedne ostraze jsem se vyhnul a jednou prastil o strom. Trochu me poskrabat hak, kdyz jsem ho hazel na zabradli, ale jinak v pohode. Zadne pasti tam nebyly. To je jed?“ ukazal jsem na krabicku v Johnsonovych rukou. „S nejvetsi pravdepodobnosti,“ pritakal tloustik. „Provedeme test, a pokud to opravdu bude jed, znicime ho.“ K cemu reditel potreboval jed? Test jsme provedli – jak jinak – na bile laboratorni mysi, kterou Johnson sehnal neznamo kde. Prinesl ji v terarku do meho obyvaku, postavil na stul a vytahl ampulku. Vytrhl zatku a opatrne k tekutine pricichl, jako by se bal, ze mu vypary mohou ublizit. „Bez zapachu,“ poznamenal. Pak nesmirne pomalu ampulku naklonil a ukapl do misticky s vodou jedinou kapku. Okamzite se rozpustila. A pak jsme cekali, az mys dostane zizen. Sedeli jsme nad terarkem snad hodinu (Diamond se nechala slyset, ze je to jak cekani na Kristuv druhy prichod), ale tomu hlodavci to, zda se, v nejmensim nevadilo. V klidu se cistil, zkoumal vsechna zakouti sveho noveho bydliste a dokonce na chvili usnul. Konecne, kdyz jsem si nervozitou uz zacal hryzat nehty, dosla mys k nazoru, ze by se mohla napit. Dychtive jsme sledovali, jak nori spicaty cumacek do misky s vodou. Reakce se dostavila temer okamzite. Mys se odpotacela od misky, jako by dostala ranu. Drobne telicko se ji chvelo jako v zimnici, oci se protacely a z tlamicky odletovaly chuchvalce zlutavych slin. Za necelych deset vterin padla a znehybnela. Nemusel jsem byt veterinar, abych bezpecne poznal, ze je po smrti. Johnson vyletel na nohy. Ampulku s jedem drzel v natazene ruce co nejdal od tela, jako odjisteny granat. „Co s tim?“ zeptal jsem se. Byl uz na ceste ke dverim, a tak jenom krikl pres rameno: „Vyhodte tu mys, ale pozor, at se ji nedotknete. Ja jdu zlikvidovat ten jed.“ A byl pryc. Ted jsem byl rad, ze jsem si privezl i hromadu zdanlive neuzitecneho veterinarskeho harampadi. Nekde tam urcite najdu rukavice. Nasel jsem. Navlekl jsem si je a uchopil drobne bile telicko. Mys byla desive studena a tuha jako prkno – takovou chvili po smrti. Ze sily jedu mi behal mraz po zadech. Vyhodil jsem ji do zachoda a splachl. Rukavice dopadly stejne. Pak jsem si oplachl ruce horkou vodou a mydlem, nalil si vino a klesl do kresla. Johnson se vratil asi za hodinu, prave kdyz jseme zabyval udrzbou zbrani (mel jsem neprijemny pocit, ze je brzo budu potrebovat). Zvedl jsem oci od pistole, kterou jsem prave nabijel. „Tak co?“ „Zniceno,“ prohlasil. „To me tesi.“ Odlozil jsem nabitou pistoli stranou, tasil kord a ozkousel prstem ostri, jestli nepotrebuje nabrousit. Nepotrebovalo – rizl jsem se az moc snadno. „Od koho ten kord vlastne mate?“ chtel vedet Johnson. Na chvili jsem prerusil vysavani rany, abych mu mohl odpovedet. „Od profesora.“ Pak jsem si prst zase strcil do pusy, protoze nechtel prestat krvacet. „A kde ho koupil?“ „Netusim,“ odsekl jsem. Jak to mam vedet? „Mozna ho sam vyrobil,“ premital tloustik. „Na takove veci on ma talent – vzpominam si, ze jednou vyrobil vystrelovaci kopi, ktere se dalo schovat do destniku, a taky nejake brneni. Kdyz nad tim tak premyslim, vlastne bylo upne stejne cerne jako tenhle kord…“ a rozpovidal se. Po peti minutach jsem proste vypnul a vratil se ke kontrole zbrani. Johnsona to v nejmensim neurazilo, mlel dal. „Nechtel byste toho uz nechat?“ vyjel jsem po ctvrt hodine, kdyz mi dosla prace. Zarazil se. „Asi moc mluvim, ze?“ „To je mirne receno.“ Trochu se scvrkl. „Aha. Tak ja pujdu. Prece jenom,“ mrkl na hodinky, „je ctvrt na jednu. Myslim, ze si pujdu na chvili zdrimnout.“ Mel pravdu. Po tom nocnim dobrodruzstvi a incidentu s mysi me nakopl adrenalin, jako bych vypil litr kavy, ale pomalu jsem citil, jak odezniva. Chtelo se mi spat, co vic, malem jsem drimal vsede. „Tak dobrou noc.“ „Dobrou,“ popral mi. Ve dverich se jeste otocil. „Vite, co vas ceka rano, ze?“ „Schuzka s odbojem?“ tipnul jsem si. Zakrenil se. „Presne. Tak se na to psychicky pripravte, jsou to sami tvrdi chlapi.“ „To ja taky,“ usmal jsem se. 14. Odboj Spal jsem jako drevo, coz se ostatne dalo cekat. Proto jsem byl dost nastvany, kdyz mi nekdo zatrasl ramenem a probudil me. Otevrel jsem oci a spatril na sebou Johnsona. „Dobre rano,“ popral mi. „Jdete do haje,“ zabrucel jsem. „Chci spat.“ Usmal se. „O tom nepochybuju, vzhledem k tomu, v kolik jste sel do postele, ale odboj neceka.“ Razem jsem byl uplne vzhuru – skoro jako bych dostal zasah elektrickym proudem. Vyletel jsem z postele, popadl obleceni a vystartoval do koupelny. Za pet minut jsem byl pripraveny. Pripnul jsem si k opasku kord a kyvl na cekajiciho tloustika: „Muzeme jit.“ Povytahl oboci, moje rychlost ho zjevne prekvapila, ale nic nerekl. Sli jsme. Nebo spis jeli, protoze pres celou zoologickou by to pesky trvalo moc dlouho, jak aspon tvrdil Johnson. Autem jsme tam ale byli za nekolik minut. Jak mi Johnson vysvetlil, bylo by prilis nebezpecne, kdyby se odboj schazel stale na jednom miste, a tak pouzivali prostory, ktere se zrovna namanuly – sklady, kancelarske prostory, sklepy. Pry se tak vyrazne snizila pravdepodobnost, ze budou objeveni. Nevim, k cemu mela puvodne slouzit ta budova, pred kterou jsme zastavili, ale kdyz jsem vesel dovnitr, dychla na me atmosfera opustenosti. Nebylo tu naprosto nic krome dlouheho stolu, kolem nehozna chatrnych zidlich sedelo asi dvacet lidi. Kdyz jsme vesli, vsichni okamzite vstali, ale Johnson zamumlal, at nehloupnou, takze si zase sedli. Spatril jsem nekolik znamych tvari – byl tu Smith, kniraty kuchar a jeho spolecnik (vzhledem k tomu, jak se vyjadrovali o Johnsonovi, bych spis ocekaval, ze budou jedna ruka s reditelem, ale jak vidno, pletl jsem se) –, stejne jako tvare naprosto nezname. Ty nezname prevazovaly. Nikdo se netvaril zrovna vstricne. „Dobre rano,“ spustil Johnson a jeho siroky oblicej se roztahl v nepredstiranem usmevu. „Asi vite, kdo je tohle, ze?“ ukazal na me masitou rukou. Kolem stolu probehla vlna souhlasneho mumlani. „Pan Harrison,“ pokracoval tloustik nevzrusene dal a ani v nejmensim se neznepokojoval nepokryte nepratelskymi vyrazy vetsiny pritomnych, „projevil nesouhlas s postupy naseho reditele,“ tohle slovo primo vyplivl, „zvlast po tom incidentu se zesnulym panem Fletcherem, na ktery si jiste dobre vzpominate.“ Byl to dobry tah – Johnson vsem ukazal, ze mam duvod sympatizovat spis s nimi, nez s reditelem, a ze podle toho, jak Fletcher dopadl, nejsem zadne orezavatko –, ale vysel naprazdno. Vetsina lidi si uchovala neduverivy vyraz. „Co proti mne mate?“ vyjel jsem. Johnson, ktery prave vypocitaval me prednosti, zmlkl. Vsichni ostatni se zatvarili zahanbene. Prvni se odhodlal promluvit vousaty kuchar. „Vlastne nic, ale… vite, prijdete nam takovej… nezkusenej.“ Cely zbytek stolu prikyvoval na souhlas. „A v cem nezkuseny?“ vyletel jsem. Pomalu mi dochazela trpelivost. „Kdo z vas uz nekdy zabil cloveka?“ Dalsi vlna tlumeneho mumlani. Smith se priznal, ze kdysi v sebeobrane nekoho zastrelil (a ze pak stravil dva roky ve vezeni). Dale se mezi pritomnymi nasel byvaly vojak z povolani, ale nikdo jiny, jak jsem ocekaval, se zabijenim zkusenosti nemel. „Uz jste se nekdy hrabali ve vnitrnostech slona?“ pokracoval jsem. Ten slon byl moje eso v rukavu – kdysi jsme se jim zaobirali na univerzite. Ze uz byl mrtvy, to jsem si nechal pro sebe. Ticho. „Kolik z vas umi sermovat?“ Tentokrat se nekdo prihlasil – belovlasy, mirne zavality muz s obrim knirem, malou bradkou, brejlickami a tvaremi naducanymi jako amorek. „Ja! Ja!“ vykrikl nedockave. Vsichni si zacali septat, ze tentokrat jsem opravdu v prusvihu. To by me zajimalo, proc. Ten clovek vypadal, ze se zadycha uz po chvili svizne chuze, natoz pri sermu. Ale Fletcher taky na prvni pohled nevypadal nebezpecne, pripomnel jsem si. Z toho starika se mohlo vyklubat kdovi co. „Mam to brat tak, ze me vyzyvate na souboj?“ zeptal jsem se. Dedula pokrcil rameny. „Kdyz se vam chce…“ To jeho ledabyle vystupovani me vazne zacinalo rozcilovat. „Tak teda do…“ „Prestante!“ zasahl Johnson. Zdalo se mi to, nebo jsem v jeho hlase opravdu slysel strach? „Nepotrebuju, abyste se navzajem zabili. Pokud chcete, muzete si zasermovat treba zitra, ale ted mame na praci neco mnohem dulezitejsiho nez takove pitomosti.“ Nez mohl kdokoli zareagovat, hladce pokracoval. „Vidite, ze pan Harrison ma duvod se k nam pripojit. Nechame hlasovat.“ Neco v jeho vyrazu mi napovedelo (a take vsem pritomnym), ze pokud nebudu prijat, poradne se nastve. Prvni zvedl ruku Smith, po nem vousaty kuchar a jeho spolecnik, dale nejaky muz, ktereho jsem si matne pamatoval ze schuze personalu, a kypry dedecek. Postupne se pridavali dalsi a dalsi, az nakonec byla nahore naprosta vetsina rukou. Byl jsem prijat. cast druha - Rebel 15. Na kordy To, co se sebehlo v nasledujicich minutach, mi podezrele splyvalo dohromady – mozna tou euforii. Pamatuji si, ze me vsichni ti lide poplacavali po zadech a potrasali mi rukou, nacez Johnson prohlasil, ze schuze konci. Na odchodu jsem jeste odchytil vousateho dedulu a domluvil si souboj na zitrek na devet hodin rano – to se jeste stihnu v pohode nasnidat a pripravit. Ale nadseni ze me zahy opadlo. Uvedomil jsem si, ze ten starik by mohl byt opravdu nebezpecny (nejnebezpecnejsi byvaji prave ti lide, kteri na prvni pohled vypadaji naprosto neskodne) a ze jsem mozna udelal osudovou chybu. Nezbyvalo mi nez nad tim pokrcit rameny – pozde bycha honit. Ale pro jistotu jsem cely zbytek dne trenoval. Teprve kdyz jsem si byl jisty, ze bych se dokazal postavit i armade opicich ninju, odlozil jsem kord a sel spat. Bylo ctvrt na tri rano. Neco – mozna nervozita – me probudilo uz o pul sedme. Protoze mi bylo jasne, ze znovu jiz neusnu,vyhrabal jsem se s brblanim z postele a sel si udelat snidani. Nevim, kdo tu zodpovidal za pocasi (a jak to delal, protoze pod zemi proste prirozene pocasi nenajdete), ale kdyz jsem vysel ven, vypadalo to, ze je zatazeno, coz docela odpovidalo memu psychickemu rozpolozeni. Souboj se mel odehrat tam, kde jsme se sesli vcera – to bylo podle me docela riskantni, ale jiny prostor, ktery by se dal pouzit jako sermirna, Johnson tak narychlo nesehnal. Muj souper uz tam cekal, kord u praveho boku, ve tvari sebejisty vyraz. Kdyz nosil zbran u praveho boku, musel byt levak. Pravaci levaky nesnasi, protoze pri souboji maji jejich kord primo proti sobe, ne do krize, jak byva obvykle. A to je mate. Bleskove jsem uvazoval, co ted budu delat. Ten chlap musel byt dobry, ted uz jsem o tom v nejmensim nepochyboval. Kdybych bojoval pravou rukou proti jeho leve, ne do krize, jak jsem byl zvykly, urcite bych prohral. Takze zbyvala jedina moznost, mozna az moc zoufala… „Jste pripraveny?“ zeptal se. Mel tichy, prijemny hlas. „A vy?“ odsekl jsem. „Ano,“ pritakal. Pokrcil jsem rameny. „Tak fajn. Muzeme zacit.“ Bylo sotva tri ctvrte na devet, ale na to jsem ho neminil upozornovat. A nez jsem se stacil vzpamatovat, starik zautocil. Byl rychly, moc rychly – navzdory nadvaze se pohyboval jako blesk. Ostri na ostri jsem odrazil tri udery, ktere by me okamzite poslaly na onen svet, ale nez jsem stacil sam zautocit, muj souper se stahl. Vyuzil jem toho, abych si ho lepe prohledl. Jak uz jsem zminil, byl podsadity, mel knir, bradku a kulate brejlicky. Dneska mel na sobe volne cerne kalhoty a modre tricko. V ruce se mu pohupoval kord. Na prvni pohled to byla naprosto obycejna zbran, cvicny kord spis nizsi kvality, s prumerne dlouhou a sirokou cepeli a s obycejnym kosovym chranicem ruky. Ale kdyz mu moje cerna cepel naprosto neublizila, musel byt zvlastni. Vic casu na premysleni jsem nedostal, protoze dedecek opet zautocil. Nase zbrane se srazily s hlasitym zazvonenim. Tentokrat postupoval metodicky, bojoval promyslene. Vymenili jsme si nekolik uderu a pak, jako poslusni nejakeho nevyrceneho pokynu, jsme kolem sebe zacali krouzit. Zaznamenal jsem, ze muj protivnik se pohybuje v zakladnim sermirskem postoji, s koleny mirne pokrcenymi a zbrani pred sebou. Pusobil pruzne a uvolnene, zato ja si s udivem uvedomil, ze mam zada ztuhla jako prkno a chveji se mi ruce. Co se to se mnou deje? Sotvaze jsem se trochu vzpamatoval, starik opet vyrazil do utoku. Tentokrat jsem ale byl pripraveny. Cekal jsem do posledni chvile, a kdyz uz se spice jeho kordu chystala vyvrtat mi do hrudniku uhledny otvor, rychle jsem ukrocil stranou a zesikma po nem sekl. Tohle necekal. V podivne zpomalenem zaberu jsem videl, jak me miji, ve tvari mel nevericny vyraz. Pak se nase zbrane s hlasitym zarincenim srazily. Cvicny kord vousateho dedecka opustil ruku, v niz se jeste pred chvili nachazel, a ladnym obloukem vyletl ke stropu. Za vterinu jsem uslysel zarinceni – zbran se pochopitelne odrazila a pristala na podlaze asi deset kroku daleko. Muj protivnik se obdivuhodne rychle vzpamatoval. „To nebylo spatne,“ ocenil. „Uz jsem myslel, ze vas mam, a misto toho…“ „A misto toho mam ja vas,“ dokoncil jsem a vyrazil, abych mu zasadil symbolickou „smrtelnou“ ranu a ukoncil souboj. Ted, kdyz nebyl ozbrojeny, by to melo byt snadne. Tresk. Pod silou narazu jsem odvravoral na tri kroky vzad. Starik drzel svuj kord v ruce. „Co jste sakra zac?“ vykrikl jsem, kdyz se mi opet podarilo ziskat rovnovahu. „Nejaky carodej?“ Vlastne by me to ani neprekvapilo. Zavrtel hlavou. „Ne, to ani zdaleka,“ usmal se. „Jsem docela obycejny clovek, i kdyz musim priznat, ze par zvlastnich schopnosti mam. Tohle treba byla telekineze,“ oznamil mi tonem, jakym se normalni lide bavi o pocasi. Samozrejme sem vedel, co to telekineze je – schopnost pouze silou vule pohybovat predmety. Nekde jsem cetl, ze tohle by pry zvladlo vysoke procento lidi, kdyby se dost snazili, takze jsem nepochyboval, ze mluvi pravdu. Jenom mi neslo do hlavy, jak mohl pohnout kordem, ktery mu lezel za zady, a tudiz na nej nevidel. A jak to dokazal tak hrozne rychle. „Naucite me to?“ vyhrkl jsem. Neco takoveho jsem si vzdycky pral umet. Pokrcil rameny, chvili to vypadalo, ze nad tim vazne premysli. „K cemu by vam to bylo?“ zeptal se pak. Boze, to byla ale hloupa otazka. K cemu asi telekineze je? Snad k tomu, aby clovek pohyboval predmety, aniz by se jich musel dotknout, ne? „Abych mohl presouvat ruzne veci vzduchem,“ odsekl jsem. Zaklonil hlavu a buracive se rozesmal, po tlustych tvarich mu proudem tekly slzy. „Telekineze neni jenom o presouvani veci vzduchem,“ vysvetlil. „Jak to?“ nechapal jsem. „Telekineze je pohybovani predmety, ne jenom presouvani,“ odlozil kord a poposel ke mne, „nejde jenom o zvedani a hazeni veci, ale i o jejich deformaci silou mysli, o otaceni – treba klicem v zamku – a o odstrkovani a pritahovani…“ Vypadalo to, ze je stejne hovorny jako Johnson. „Predvedte mi to,“ skocil jsem mu do reci. Zatvaril se nadmiru urazene. „S tim kordem vam to nestacilo?“ „Jisteze ne,“ zavrtel jsem hlavou. „Kord je prece kovovy. Pritahnout jste ho mohl nejakym magnetem.“ Tentokrat se usmal. „Neverite, to je dobre,“ rekl. „Tim vic budete verit, az vam to ukazu s necim nekovovym.“ Z kapsy kalhot vytahl podivny skleneny jehlan a postavil ho na podlahu tak, ze stal na spicce. Pak zavrel oci, zhluboka se nadechl… a jehlan se roztocil. Fascinovane jsem na to ziral. Ten kousek skla se zbesile tocil na miste, rychleji a rychleji, az se nakonec promenil v rozmazanou smouhu. Pak zacal krouzit po mistnosti. Vyskocil do vzduchu, opisoval osmicky… Nakonec vletl zpet do starikovy ruky. Zmohl jsem se jenom na: „Jak jste to udelal?“ Pokrcil rameny a zacal si drobny predmet prehazovat z jedne ruky do druhe a zpatky. „Sila mysli.“ „Naucite me to?“ zopakoval jsem svoji zadost. Schoval jehlan, kord mu zase vletl do ruky. „Tak dobre,“ souhlasil, „ale pod jednou podminkou.“ Skoro jsem nedychal. „A pod jakou?“ Vyznamne zakyval kordem. „Musite me porazit.“ „Jak chcete,“ odvetil jsem a zautocil. Tentokrat jsem prekvapil ja jeho. Sotva stacil odrazit moji prvni ranu, uz se na nej z opacne strany ritila dalsi. Vymrstil kord, aby se kryl, a ja odstoupil, prehodil si zbran do leve ruky a zvovu bodl. Ted jsem byl ve vyhode. Leva ruka proti leve, do krize jak jsem byl zvykly. Levou rukou jsem sice moc dobre sermovat neumel – lide jen zridka trenuji tu ruku, kterou pouzivaji mene –, ale presto jsem trochu vyrovnal sance, protoze meho protivnika to zaskocilo. „Tohle jsem od vas necekal,“ pravil. „Kdo je pripraven, neni prekvapen,“ odvetil jsem. „Priste na to pamatujte, protoze ted vas porazim.“ Zdaleka jsem si tim nebyl jisty, ale on nemohl vedet, ze blufuju. Mozna ho to vyvede z miry. „To se uvidi,“ vykrikl. Nebo taky ne. Prilis pozde jsem pochopil, ze jsem mu sedl na lep. Pod smrsti ran, ktera se na me sesypala, jsem chte nechte musel ustupovat. Kdybych nebyl tak zkuseny a obratny, uz by me urcite dostal. Pristich nekolik minut bylo dost drsnych. Stezi jsem protivnikovy utoky odvracel, nekolikrat me od „smrti“ delily jen milimetry. Dedula vyvinul silu a rychlost, na kterou by kazdy muz v jeho veku mohl byt pysny, a pomalu me zatlacoval ke zdi. Pak nastal zlom. Vzdyt je to jenom tlusty starik, uvedomil jsem si. Ano, byl necekane obratny a silny, ale byl to proste stary clovek. Stary nadychany amorek s kordem a legracnimi brylemi. Usmal jsem se nad tou predstavou a vyrazil do utoku. Vousac uz me nedesil – po nekolika uderech jsem zjistil, ze je sice o neco zkusenejsi a hodne rychly, ale mne zase neprekazelo dvacet kilo nadvahy v podobe tukovych pneumatik. Oc byl muj sok mohutnejsi a silnejsi, o to jsem ja byl mrstejsi. Krouzili jsme kolem sebe, provadeli vypady a zase se stahovali. Zpozoroval jsem, ze dedecek zacina byt unaveny. Prilezitost ukoncit souboj se mi naskytla mnohem driv, nez jsem cekal. Skocil jsem po ni. Starik prave utocil na moji hlavu – pokud se mi nepodari bodnuti v posledni chvili zastavit, odeberu se na pravdu Bozi, a to se mi nechtelo. Rychle jsem poklesl v kolenou. Kord mi usekl nekolik vlasu, ale vaznejsi skody nenapachal. Zato muj souper zavravoral vpred, tak ceho jsem vyuzil – uhnul jsem do strany, narovnal se a podkopl mu nohy, nacez se on rozplacl na zemi. Dotkl jsem se spickou kordu jeho zad a symbolicky ho tak „probodl.“ A bylo po souboji. Dedecek se vystrachal na nohy. Kdyz se mu konecne podarilo narovnat, obruce kolem jeho pasu zapruzily. „To bylo podle,“ zabrucel. „Ve skutecnem souboji se na pravidla moc nehledi,“ upozornil jsem ho. „Ale ve skutecnem souboji bych vas uz davno zabil,“ oponoval. Mlcel jsem. Nejspis mel pravdu. Schoval kord a otrel si ruce do kalhot (proc to udelal, to bych rad vedel, spadl prece jenom na podlahu). „Zda se, ze vas budu muset zacit ucit,“ postezoval si. „Fajn,“ usmal jsem se. „Cim zacneme?“ Venoval mi pobaveny pohled. „Ne tak zhurta. Nejdriv se musite uvolnit, takze zavrete oci a zacnete zhluboka dychat.“ Udelal jsem, co po mne chtel. Tohle jsem koneckoncu delal pred kazdym soubojem, takze to nebylo nijak tezke. Postupne jsem se noril hloubeji a hloubeji do sebe, az jsem asi po peti minutach dosahl stavu vnitrniho klidu. Jako z nesmirne dalky jsem slysel tichy hlas: „Ted pomalu otevrete oci a snazte se zustat klidny.“ Poslechl jsem. Uvidel jsem pred sebou starika – jak jinak, byl tu prece celou dobu – s malym, na pohled mekkym balonkem v ruce. „Jste klidny?“ zeptal se celkem zbytecne. Jen jsem prikyvl. Zatvaril se navysost spokojene. „Dobre. Tak se soustredte tady na tenhle micek a zkuste s nim pohnout.“ „A jak?“ Pokrcil rameny. „Nevim, neumim to popsat. Je to… instinkt. Jak dokazete pohnout rukou, aniz byste na to musel moc myslet, tak se proste musite soustredit na ten micek a prikazat mu, aby se pohnul.“ Zkusil jsem to. Soustredil jsem se na balonek a predstavil si, jak se pohybuje. Samozrejme se nic nestalo. „To nevadi,“ chlacholil me dedula. „Malokdy se to povede na prvni pokus. Ja osobne jsem to poprve musel zkouset s papirovou vlastovkou, a sedmkrat, nez se vubec pohnula. Vetsine lidi to trva nekolik tydnu.“ Polozil micek na podlahu. „Tak, zkuste to znova.“ Nic se nestalo. Ani potreti. Pri ctvrtem pokusu jsem mel dojem, ze se micek nepatrne zachvel, ale nejspis to byl zrakovy klam. Zato popate… Balonek se zachvel. A pak vystrelil vpred a zastavil se az o stenu. 16. Zbrane Pristich nekolik dnu jsem neunavne trenoval telekinezi pod vedenim vousateho dedecka – predstavil se mi jako Viktor, ale prijmeni si nechal pro sebe – a pozvolna jsem se zlepsoval. Uz mi nedelalo problem udrzet micek nekolik vterin ve vzduchu, ale zatim jsem ho nedokazal primet delat kotrmelce. „To prijde,“ ujistoval me Viktor. „Delate obrovske pokroky. Jeste par mesicu a zvladnete i tohle…“ nacez presunul pohovku i s Diamond (celkem hodne pres tri sta kilo) k nejblizsi stene a zpatky. Diky bohu za koberec, tohle by podlahu urcite dost ponicilo, pomyslel jsem si. Zavrtel jsem hlavou. „Pochybuju.“ Placl me do ramene. „Nepochybujte a radsi se zkuste tim mickem do neceho trefit.“ Tak to uz bylo tezsi. Nejdriv jsem musel dostat balonek do vzduchu a pak ho postrcit vpred. Samozrejme jsem nesmel prestat myslet na to, ze ho chci udrzet nad zemi, protoze v takovem pripade by spadl. Musel jsem vlastne delat dve veci najednou, coz, jak se rika, muzum moc dobre nejde. Ale zkusil jsem to. Po chvili uporneho soustredeni se balonek zvedl asi metr a pul nad podlahu… jenze jsem zjistil, ze drzet ho silou vule na miste a zaroven do nej strkat je proste prilis tezke. Obe sily se navzajem vyrusily, takze se nic nestalo. Viktor me opet ujistil, ze to vubec nevadi, ze to chce jenom vic trenovat, a protoze uz bylo po poledni, poobedval se mnou. Pak se omluvil, ze ma jeste nejakou dulezitou praci, a odesel. Ja si nalil sklenici vina a vratil se k treninku. „Ze te to jeste bavi,“ nechala se Diamond asi o hodinu pozdeji slyset z pohovky, kde odpocivala po obede. „Ja osobne bych to na tvem miste vzdala uz davno, ale na to ty jsi prilis tvrdohlavy.“ Ani pritom neodtrhla oci od televize. Ten pristroj budu muset zlikvidovat, pomyslel jsem si. „Ja bych ti zase mohl vycitat tu bednu,“ ohradil jsem se. „Kdybys to aspon vypnula, kdyz davaji reklamu.“ Momentalne bezel nejaky akcni film, kde svalnaty chlap naprosto tuctoveho vzereni bojoval holyma rukama s obrovskou presilou podobne tuctovych nepratel. „Kdyby, kdyby, porad jenom kdyby,“ zabrblala. „Neni tu co jineho delat, pokud sis nevsiml.“ Vysvetlovat ji, ze tohle je zoologicka a ze by se mela vic ukazovat lidem, se mi nechtelo. Pokrcil jsem rameny a vratil se k vinu a treninku – a moje pruhovana spolubydlici ke svemu filmu. Cas plynul jako voda. Dny se menily v tydny a ty zas v mesice. Kdyz jsem jednou nahledl do kalendare, vsiml jsem si, ze uz mame rijen – a pritom mi to pripadalo jako vcera, kdyz jsem nastoupil. Pak jsem vysel ven nadychat se cerstveho vzduchu a… uslysel jsem to. Celym arealem zoologicke se rozlehal zesileny, dute znejici rediteluv hlas. Doslo mi, ze to musi byt z rozhlasu, ale nikde jsem nic takoveho nevidel. „V ramci novych bezpecnostnich opatreni,“ monotonne odrikaval hlas, „je vsem zamestnancum s okamzitou platnosti zakazano noseni a uzivani palnych zbrani. Kazdy zamestnanec, ktery vlastni jednu ci vice takovychto zbrani, je povinen je odevzdat nejpozdeji do osmi hodin vecer. Zamestnanci si nadale mohou ponechat pouze zbrane s ostrim. Opakuji, zamestnancum je s okamzitou platnosti zakazano…“ Jako by do me uderil blesk. Co to ma znamenat? Jaka nova bezpecnostni opatreni? Johnson, Viktor a Smith dorazili za nekolik minut. Vypadali krajne otresene. „Co se to deje?“ zeptal jsem se. Slova se ujal Johnson. „Netusim,“ zavrtel ztrapene hlavou, az se mu dvojita brada zakyvala ze strany na stranu. „Nas drahy reditel se asi chce ujistit, ze odboji nezustanou zadne pouzitelne zbrane.“ „Muj kord je pouzitelny,“ ohradil jsem se. „Jasne ze je,“ pritakal Smith, „ale predstavte si, ze byste mel jenom kord a proti vam by stal clovek s puskou. Co myslite, jak by to asi dopadlo?“ Nad tim jsem nemusel premyslet. „Ustrelil by mi hlavu, nez bych se k nemu stacil priblizit.“ Chlapik energicky pokyval hlavou. „Presne tak. Takze reditel ted vsem v ramci novych bezpecnostnich opatreni zabavi pusky a pistole a vyzbroji svoje lidi. Tim jsme uplne v pasti – kdyby se nas rozhodl zlikvidovat, nemame se jak branit.“ „Tak co budeme delat?“ chtel jsem vedet. Vubec me neprekvapilo, ze reditel o existenci odboje vi. Mozna si byl v hloubi duse vedom, ze s jeho metodami se proste neda souhlasit. „Kdyz ho neposlechneme, bude to vypadat podezrele.“ „Tak je odevzdame,“ rekl Johnson, „a vyrobime si vlastni.“ Ve filmu nebo nejake pocitacove hre vypada vyroba zbrane jednoduse az primitivne. Ve skutecnosti je to dost tezke – a nebezpecne, protoze pouzitelnou palnou zbran vyrobite leda z kovovych trubek, ktere je treba tavit, spojovat a ruzne ohybat Samozrejme nesmite zapomenout na samotny spousteci mechanismus, ktery se postara o vypaleni naboje, protoze bez nej by vase „zbran“ byla obycejnym kusem kovu. S vyrobou zbrani jsme zacali v opustenem sklepe. Nebo jsme to aspon meli v planu. Johnson nam dal za ukol prinest ruzne kusy kovu, pruziny a trubicky, ktere mely poslouzit jako polotovary. Kdyz jsme ovsem donesli, co se dalo (ja prinesl prezku z opasku, ze ktere by se dala vyrobit spoust, z pohovky jsem vytahl jedno pero a rozebral kovovou propisku), shledal dve veci. Zaprve – kovu bylo prilis malo. Zadruhe – nad prenosnym plynovym kahanem se kov tavi a ohyba zatracene spatne. My zase zjistili, ze s vyrobou zbrani na kolene nema naprosto zadne zkusenosti. Viktor vcelku trefne poznamenal, ze by ho teda zajimalo, co ted budeme delat, nacez Johnsonovi ruply nervy a zacal kricet, ze je obklopen blby a pitomci, ze on prece nemusi zarizovat vsechno a ze se nekdo z nas mel podivat, jak se zbrane vyrabi. To zase dost rozcililo nekolik dalsich lidi. Will Miller, docela sikovny automechanik, se nechal slyset: „Poslouchejte, Johnsone, vy jste si jenom pujcil ze skladu kahan, zatimco my ostatni jsme kradli kov, kde se dalo, tak budte od te lasky a nevycitejte nam, ze jsme si jeste k tomu nezjistili, jak vyrobit pistoli.“ Pri jeho dvoumetrove vysce a sudovitem hrudniku se to pekne rozlehalo. „Jojo, presne tak,“ prisadil si kniraty kuchar – dodnes jsem nebyl schopen zjistit, jask se vlastne jmenuje. A pak stavidla znicehonic povolila a vsichni si zacali na Johnsona stezovat a uvadet, co by na jeho miste udelali oni. Byl z toho neskutecny randal. Nekolik uvazlivych lidi se snazilo sve rozvasnene kolegy uklidnit, ale prilis se jim to nedarilo. Zacinala me bolet hlava Udelal jsem tedy to jedine, co mi zbyvalo – vyskocil na stul a zarval: „TICHO!“ Ve stisnenem sklepe to zadunelo jako vystrel z dela. Ale zabralo to. Vsichni ztichli a vytrestili oci. Mozna jsem jim nahnal strach. Vyuzil jsem toho, ze mam prostor k reci, a spustil: „Tohle bylo podle me trochu ukvapene. Chteli jsme vyrabet zbrane, aniz bychom vedeli, jak na to. Na druhou stranu, to nam melo davno dojit a nekdo se o to mel postarat. Takze navrhuju, abychom se rozesli a do zitra si promysleli, jake zbrane a jak budeme vyrabet. Nejake otazky?“ Nikdo zadne nemel. O mnoho hodin pozdeji jsem sedel u stolu v obyvaku, lampicku rozsvicenou, obklopeny prazdnymi hrnky od kavy. Pred sebou jsem mel papir s nacrtkem primitivni pistole. Podobne papiry, zmuchlane a potrhane, pokryvaly podlahu v okruhu nekolika metru kolem stolu. Porad se mi nedarilo prijit na to, jak zkonstruovat spousteci mechanismus. Vedel jsem, ze tam musi byt nejaka pruzina, na kterou zase ma pusobit spoust, aby zbran v konecnem dusledku vystrelila. Ale naprosto jsem netusil, jak to udelat. „Porad jeste pracujes na te zbrani?“ ozvala se Diamond a vytrhla me tak ze zamysleni. Tentokrat mimoradne nesledovala televizi, ale jen lezela na pohovce a zirala do prazdna. „Ano,“ odvetil jsem. „Proc?“ Vstala, priloudala se ke mne a nahledla mi pres rameno do nakresu. „No, ja jenom, ze to vypada strasne slozite,“ podotkla. „Nezkusis vymyslet neco jednodussiho?“ „A co treba?“ Zamyslela se. „Ja nevim… pamatujes na ten film… sakra, jak se to jmenovalo… no, byl tam takovy dlouhovlasy chlap, co lovil vlkodlaky a upiry, takovy s kloboukem…“ „Van Helsing?“ zkusil jsem to. Nadsene prikyvla. „Presne. A jakou mel jeste zbran krome pistole, vzpominas?“ Okamzite mi doslo, co mysli. „Opakovaci kuse! Diamond, ty jsi fantasticka!“ vykrikl jsem a myslel jsem to naprosto uprimne. Prekvapene zamrkala a kdyby se zebry mohly cervenat, urcite by ted byla ruda az za usima. „No,“ zamumlala rozpacite, „to bych nerekla. Chtelo to jenom ten napad…“ Dalsi den jsme se opet sesli, tentokrat pro zmenu v zapomenute garazi. Potesilo me, kdyz jsem zjistil, ze vsichni vypracovali nejake navrhy, ale jak jsem pozdeji zjistil, nektere nebyly realizovatelne. Par lidem se navic podarilo sehnat jeste nejaky kov. Johnson zahajil schuzi a hned mi predal slovo. Pozadal jsem pritomne (nikdo nechybel), aby mi zacali nosit svoje planky. Prvni se ke mne prodral Viktor. Ukazal mi nacrt sice jednoduche, ale ucinne zbrane – slo vlastne o hrubou tyc se zlabkem na svrchni strane, s pruzinou na jednom konci. Kdyz se pruzina relativne prostym spoustecim mechanismem uvolnila, vystrelila sipku zasunutou ve zlabku. Bylo to neco jako kombinace foukacky s kusi bez luciste a tetivy. Mela tu nepopiratelnou vyhodu, ze se dala snadno sestrojit – dreva bylo dost ve skladech nebo na stromech a vyrobit sipky nebylo nijak slozite. Pochvalil jsem to a Viktor nadsene odstoupil, aby uvolnil misto lidem za sebou. Dalsi zbran se uz foukacce podobala vyrazne vic. Prostredni cast tvoril otocny bubinek podobny tomu revolverovemu, az na to, ze se dal snadno odpojit od druhe casti, kterou tvorilo sest hlavni jako u pistole zvane peprenka. Dal se otacet klickou nezavisle na posledni casti, tedy naustku. Kdyz se do nej fouklo, ze svazku hlavni vyletly sipky. Pak stacilo klickou pootocit zasobnik a mohli jste vyslat dalsi varku strel. Odlozil jsem nacrtek k tomu Viktorovu a kyvl na dalsiho v rade. Z toho, co mi ukazal, jsem se zdesil. Slo o improvizovany plamenomet upraveny z vodni pistolky. Byl jsem sice pripraven pouzit proti reditelovym poskokum nutne nasili, ale rozhodne jsem je nehodlal upalovat. Primel jsem dotycneho cloveka, aby planek vsem ukazal a pak ho pred jejich ocima snedl. Stejne jsem pochyboval, ze by nekde sehnal strikaci pistolku. Nasledovalo jeste asi dvacet zbrani, z nichz nektere byly tak komplikovane, ze vyrobit je by zabralo leta, par dalsich bylo stejne desivych jako uz zmineny plamenomet. Jenom jeden clovek dokazal vymyslet pouzitelnou palnou zbran, jinak vesmes slo o ruzne variace na kuse a foukacky, coz ale neznamenalo, ze by nebyly smrtici. Ja jsem vystoupil jako posledni. Protoze jsem nevedel, jak v nasich podminkach vyrobit Van Helsingovu zbran (i kdyz by nepochybne, pokud slo verit filmu, byla vysoce ucinna), inspiroval jsem se takzvanou cinskou opakovaci kusi. Provedl jsem ale nekolik podstatnych uprav. Puvodni cinska opakovaci kuse je dost uzka, takze opereni sipek by v zasobniku prekazelo. Proto se pouzivaji sipky neoperene, coz ale snizuje jejich dolet. Ja jsem zasobnik rozsiril a zvetsil, aby se do nej veslo dvacet sipek s uzkym operenim. Drevene luciste jsem nahradil kovovym, coz dostrel jeste zvysilo. A pustili jsme se do prace. Jako prvni jsme se rozhodli vyrobit bubinkovou foukacku, protoze ze vsech navrzenych zbrani byla asi nejsnaze ovladatelna. Ja jsem dostal na starost sirokou trubku se zatavenym koncem, ze ktere jsem mel pilkou na zelezo uriznout kus na budouci zasobnik. I vsichni ostatni pilne pracovali – Johnson si vzal na starost hlavne, Viktor pomoci telekineze tvaroval naustek a protoze kahan na taveni jsme meli jenom jeden, zbyli lide holt mohli jenom vyrabet sipky. Az na nekolik malych nehod (z kahanu necekane vyslehl obrovsky plamen a ozehl Johnsonovi prsty, a nekolik lidi se zranilo pri vyrabeni sipek) sla prace rychle kupredu a za par hodin byla prvni foukackopistole na svete. Jeji tvurce ji samozrejme musel hned vyzkouset. Nedockave odpojil zasobnik, nabil, zasadil jej zpatky, nadechl se a… „Nemirte s tim na lidi, budte tak laskav,“ ozval se Johnson od umyvadla (ano, i v garazi jsme meli umyvadlo), kde drzel popalene prsty pod proudem studene vody. „Zkuste se otocit treba na zed, to bude bezpecnejsi. A vy ostatni radsi trochu ustupte, sipky se mozna odrazi.“ Poslechli jsme ho. O vterinu pozdeji se ozvalo zasvisteni a do steny se s tupym uderem zaborilo sest sipek. Jen jsme nevericne zirali. V nasledujicim tydnu se nam podarilo vyrobit dalsich osmnact takovychto zbrani – vlastne devatenact, ale jedna nejak nechtela fungovat, a tak jsme ji museli rozebrat. Pak nam dosel material, takze nezbyvalo nez shanet dalsi. Kdyz mel kazdy clen odboje jednu foukackopostoli, zacali jsme vyrabet zbrane navrzene Viktorem. Na ty bylo potreba v podstate jenom drevo, takze jsme s nimi byli hotovi za par dni. Ale to Johnsonovi zdaleka nestacilo. Nas vudce prohlasil, ze pokud nam uprostred boje dojde strelivo, jsme v pytli (coz byla ostatne pravda). Proto trval na tom, abychom se naucili zachazet i s chladnymi zbranemi, coz nekteri – jmenovite ja a Viktor – privitali s nadsenim, jini uz ne. „Na co dalsi zbrane?“ brblal kniraty kuchar – konecne jsem zjistil, ze se jmenuje Peterson. „Uz tak jsem ovesenej jako zbrojnice, a ted mam jeste tahat nejakej nuz nebo mec? Neni to zbytecny?“ Tech zbrani zas az tolik nemel, vlastne jenom dve, ale nutno priznat, ze kazdy musel povinne nosit urcity pocet sipek do rezervy (Johnson, ktery byl skoro tak paranoidni jako profesor, usoudil, ze padesat bude stacit). „Ja vam povim, na co nosit dalsi zbrane,“ nabidl se Smith, peclive kontrolujici veskerou svoji vybavu. „I kdyz, kdybyste si nesedel na usich, mozna byste slysel, ze pan Johnson to tu pred chvili rikal. Kdyz vam dojde munice, je dobre mit jeste neco v zaloze.“ „Pokud proti mne pujde chlap s puskou, nebude mi kudla k nicemu,“ nevzdaval se kuchar. „Pokud proti vam pujde chlap s puskou, uhnete,“ navrhl vousac. „Nebo se sehnete. Taky se muzete modlit, aby se naboj zasekl. A mit nuz je porad lepsi nez bojovat holyma rukama.“ To se Petersonovi evidentne nezdalo. „V rukach mam dost sily,“ oponoval. „Krome toho, kde si myslite, ze ted sezenu poradny nuz?“ „Vyrobite si ho,“ ozval se kdosi z opacneho konce mistnosti. Kuchar pochybovacne povytahl oboci. „To mi neco pripomina,“ schvalne predstiral, ze si nemuze vzpomenout, „co to jenom… uz vim! To je jak nedavno to zacneme vyrabet pistole. Umi nekdo z vas vyrobit kudlu? Ja teda ne,“ preletl nas zkoumavym pohledem. Kdyz se nikdo neozval, dodal jeste, ze to si mohl myslet. Ted byla rada na mne. Odepnul jsem si z opasku nuz, ktery jsem kdysi sebral Fletcherovi, a poslal mu ho po stole. „Tady mate.“ Zatvaril se prekvapene, ale vzal si ho. „Diky.“ „Mate jeste?“ vyhrkli vsichni ostatni. 17. Rychle a tise pryc Probudil jsem se s pocitem, ze je neco spatne. Nemel jsem pro to sice zadny dukaz, ale behem dlouhych hodin v sermirne jsem se naucil verit instinktum – nejednou mi zachranily zdravi, neli zivot. Ale co se deje? Teprve vcera jsme dokoncili posledni zbran (tim jsem si byl jisty, protoze jsem si vzpominal, ze jsem o chvili pozdeji dal Petersonovi svuj nuz). Potom jsem sel domu, navecerel se a lehl si. Nestalo se nic pozoruhodneho. A presto jsem mel spatny pocit. Zaposlouchal jsem se do okolnich zvuku (nevidel jsem nic, protoze byla tma jak v pytli). Postel tise skripala, pobliz jsem slysel tichy dech Diamond a… dvou dalsich bytosti. Prozreni bylo jako kbelik ledove vody, jako dyka vrazena do srdce. Nasli si me. „Pokud me chcete zabit, tak aspon rozsvitte, at vam vidim do obliceje.“ Ja vim, nic moc originalniho, ale nenapadlo me, co jineho bych v tehle situaci mel rict. „Vidis? Ja ti rikal, ze mu to dojde rychle,“ rekl nejaky hlas. „Jo,“ zabrucel otravene dalsi. „Kolik ti dluzim?“ „Pet liber.“ To byl znovu prvni hlas. Oci si pomalu zacinaly zvykat na tmu, matne jsem rozeznal siluetu vysokeho statneho muze postavajiciho u zdi. V dalsi vterine se ozvalo tiche cvaknuti a loznici zaplavilo ostre umele svetlo. Primhouril jsem oci a podarilo se mi matne rozeznat dva muze. Oba byli ozbrojeni, mohutni a plesati. Tim ale veskera podobnost koncila. Ten u zdi mel krizem pres rameno poveseny kulomet, za pasem dve pistole a velky nuz. V ruce drzel neco, co nebezpecne pripominalo granat. Ne jen pripominalo, byl to granat. A jeho komplic… Tak obrovskeho chlapa jsem v zivote nevidel. Meril dobre pres dva metry, obleceni se na jeho svalnate postave napinalo k prasknuti. Byl vybaveny jenom macetou a ocelovymi boxery… a pistoli, kterou miril Diamond primo do oka. „Takze, pane Harrisone,“ promluvil muz u zdi protahlym hlasem filmovych padouchu, „polozim vam nekolik otazek. Ve svem vlastnim zajmu byste mel spolupracovat, nebo tady muj kolega vystreli vasi zebre mozek z hlavy.“ Nebyl jsem hlupak. Videl jsem, jak se prsty holohlaveho obra chveji potlacovanou touhou stisknout spoust. Kdyby Diamond zabil, nikdy bych si to neodpustil. „Dobre,“ souhlasil jsem. Koneckoncu nevedeli, co skryvam pod perinou – a co celou dobu drzim v ruce. Muz s kulometem se potesene usmal, jako by jinou odpoved ani necekal. „Vedel jsem, ze mate rozum, pane Harrisone. Takze…“ dramaticky se odmlcel, a pak znicehonic vypalil: „Jak dlouho uz patrite k odboji?“ Rozhodl jsem se mlzit. „Moc dlouho ne.“ „Kdo vas naverboval?“ „Vudce.“ Nechtel jsem dostat Johnsona do problemu. „A kdy?“ „Nedavno.“ Kdybych jim rekl pravdu – cili ze to bylo nedlouho po tom, co zmizel profesor –, mozna by nasli nejakou spojitost a odhalili dalsi cleny odboje. Plesoun se zjevne zlobil, ze neposkytuju naprosto jednoznacne odpovedi, ale jeste se nevzdaval. „Na cem pracujete?“ Tady jsem mohl byt o neco konkretnejsi. „Snazime se rediteli vsemozne zneprijemnovat zivot.“ Povytahl oboci. „Aha. A v cem to zneprijemnovani spociva?“ Zavrtel jsem hlavou. „To vam rict nemuzu.“ Presel to mlcky. „Kolik vas je?“ Co jsem mel odpovedet? Kdybych mu sdelil presny pocet, mohl by si reditel vytipovat lidi, kteri se mu nepozdavali, a dat je zlikvidovat. Urcite by dostal nejmene nekolik skutecnych clenu odboje – a to jsem nesmel dopustit. „Mezi deseti a padesati,“ rekl jsem. Zacal rudnout. Skutecne nebyl spokojeny s tim, jak vlazne spolupracuju, ale polozil mi jeste posledni otazku. „Mohl byste mi rict nejaka jmena?“ Rozhodl jsem se predstirat nahle selhani sluchu. „Prominte, co jste to rikal?“ Ted uz mu skutecne dosla trpelivost. Misto odpovedi stroze kyvl na sveho obrovskeho poskoka, ktery behem meho vyslechu nepronesl jedine slovo: „Zabij ji.“ Nastesti jsem byl na neco takoveho pripraveny. Opakovaci kusi jsem si sestrojil sam – pracoval jsem na ni po nocich a rano pak vyrabel s ostatnimi cleny odboje jine zbrane. Drzel jsem ji nabitou v ruce pod prikryvkou. Tu jsem ted prudce odhodil, pozvedl zbran a temer bez mireni vypalil. Na tak kratkou vzdalenost jsem nemohl minout. Sipka se zaborila muzi s pistoli do hlavy vterinu pred tim, nez sam stiskl spoust. Upadl nazad, jeho zbran zarvala, ale vystrel sel panubohu do oken. Muze s kulometem to naprosto zaskocilo. „Co to…“ zalapal zdesene po dechu. Venoval jsem mu dalsi sipku. Nevedel jsem, kde ted najdu Johnsona (jak jsem zjistil po pohledu na budik, nebylo jeste ani pul seste), ale Viktor se mi jednou sveril, kde najdu jeho. Protoze jsem nemel kam jinam jit, musel jsem to zkusit. Podsadity dedecek otevrel hned po prvnim zabuseni na dvere – jeste ze tak, protoze pristi stejne silnou ranu by nemusely vydrzet. „Proboha, co tu delate takhle brzo rano?“ zdesil se. Pak zaregistroval muj ustvany vyraz spolu se skutecnosti, ze mam s sebou Diamond, a dal si dve a dve dohromady. „Odhalili nas?“ Prikyvl jsem. „Bohuzel. Muzete mi pomoct?“ „Ale jiste!“ pritakal horlive. „Ze se vubec ptate!“ „Tak rychle sezente Johnsona,“ rozkazal jsem – na pokorne zadani nebyl cas. „A reknete mi, co byste na mem miste udelal se dvema mrtvolama v loznici.“ Viktor zbledl jako stena. „S cim ze?“ preptal se. „Se dvema mrtvolama,“ zopakoval jsem. „Vite prece, co jsou to mrtvoly, ne? Neboztici. Telesne skorapky, ktere opustila duse. Mrtva tela. Zesnuli.“ Pokud to vubec bylo mozne, Viktor zbledl jeste vic. „Vy jste nekoho zabil?“ „Dva chlapy,“ odsekl jsem. „A ptam se, co mam udelat s tema mrtvolama.“ Konecne se vzpamatoval. „Nekoho tam poslu, aby je uklidil. Vy pojdte honem dovnitr. Zavolam ostatnim a vypadneme. Doufam, ze jste si vzal zbrane?“ Johnson dorazil za deset minut. Byl obleceny jak do valky – v neprustrelne veste, maskovacim obleceni a vysokych botach – a ozbrojeny az po zuby. Krome standardni foukackopistole a zbrane vymyslene Viktorem se mu u pasu houpala zahnuta savle – buh vi, kde ji sehnal. „Uz dorazili ostatni?“ zeptal se. Viktor zavrtel hlavou. Nicmene jsme nemuseli cekat dlouho. Ani ne za ctvrt hodiny se priritil Peterson, Smith a cely zbytek odboje. Shromazdili jsme se v jidelne kolem velkeho stolu a Johnson spustil: „Tak se nam to trosku zvrtlo. Byli jsme odhaleni mnohem driv, nez jsem cekal. Zbyva jedina moznost – musime pryc.“ „A proc?“ vykrikl nekdo. Tloustik dotycnemu cloveku venoval utrpny pohled. „Protoze reditel nas odhalil a chce nas znicit,“ odpovedel. „Proto musime zmizet, nez se mu k tomu naskytne prilezitost.“ Tohle polopaticke vysvetleni zabralo. Pokud nekdo predtim netusil, proc jsme se tu sesli, ted uz mu to muselo dojit. „Jak se odsud dostanem?“ zeptal se Smith. „No, urcite nepujdeme v pruvodu a nebudeme hlasite vytrubovat,“ odvetil Viktor nabrousene. „Musi to probehnout rychle a tise. Pujdeme pesky, v malych skupinkach a pokud mozno nenapadne. Musim nekomu vysvetlovat, co to znamena nenapadne?“ Vsichni zavrteli hlavami. Dedecek se usmal. „Dobre. Ja pujdu s Johnsonem, Harrisonem, Diamond a Smithem. Vy ostatni se rozdelte, jak chcete. Kazda skupina si vezme jednu mapu a kazda pujde jinudy. Sejdeme se pozitri v devet rano na Trafalgarskem namesti – to je v Londyne, pokud jste zapomneli. Nejake otazky?“ Nikdo zadne nemel. „Hele, ale vudce jsem tady ja,“ brucel Johnson, zatimco jsme tise mirili k nejblizsimu vychodu. „Ja vim,“ reagoval Viktor, „ale co jineho bys vymyslel?“ Johnson byl nucen uznat, ze nic. Prosli jsme podstatnou casti zoologicke, aniz by si nas nekdo vsiml. Navstevnici tu takhle brzo po ranu nebyli a jedineho zamestnance, na ktereho jsme narazili, omracil Smith ranou pesti do obliceje. Schovali jsme muze v bezvedomi do maleho palmoveho hajku pobliz a pokracovali v ceste. O dvacet minut pozdeji jsme dorazili k tunelu na povrch. Zoologicka se zacinala probouzet a nas cekalo jeste asi pet mil, nez se vynorime v relativnim bezpeci nedaleko Kingstonu, takze jsme si museli pospisit. Johnson si toho byl dobre vedom a bez ustani nas pobizel. Po necele mili jsme ovsem trochu zvolnili, protoze Viktor mel dojem, ze zezadu neco slysi. „Zpomalte trochu,“ zaseptal, „at muzu poslouchat.“ „Co se deje?“ vyhrkl Johnson az prilis hlasite. „Tise!“ zasycel vousaty dedula. „Mam dojem, ze za nami nekdo jde. Je jich vic.“ Tloustik pochybovacne zavrtel hlavou. „To je jenom ozvena.“ „Nemyslim si,“ oponoval Viktor. „Zastavte a uvidime.“ Zastavili jsme – a zvuky se priblizily. Johnson zbledl jako stena. „To jsou reditelovi lide.“ „Takze uz mi veris?“ usklibl se Viktor. „Jasne ze ti verim!“ zarval Johnson – ted uz byl sepot stejne k nicemu. „Rychle pryc!“ Rozbehli jsme se jako o zivot – vlastne ne jako, protoze jsem nepochyboval, ze pokud nas reditelovi poskoci dostihnou, nebudou mit slitovani. Bezel jsem jako nikdy v zivote, Diamond cvalala vedle me. Johnson s Viktorem, ac meli oba slusnou nadvahu, se ritili v cele. Za jinych okolnosti bych se smal tomu, jak na nich poskakovaly tukove rezervy, ale vzhledem k tomu, ze jsme meli v patach zabijaky, nebyl na smich a zerty cas. Smith nas maly pruvod uzaviral. Po nekolika minutach se zvuky pronasledovatelu zacaly ztracet v dalce, az nakonec uplne utichly. Smith nam pokynul, abychom se o kousek vratili, a zavedl nas do postranniho tunelu, o nemz tvrdil, ze je to kratsi unikova cesta. Ale nebyla. „Co to je?“ zarycel Viktor asi o minutu pozdeji. „Ouha,“ hlesl Smith zezadu, „asi jsem se spletl.“ Byla to slepa ulicka. Johnson se vzpamatoval prvni. Zakricel, ze mozna jeste mame cas se vratit a pokracovat puvodni cestou. Rozbehli jsme se tedy zpatky, Smith ted byl v cele. „Tamhle jsou!“ vykrikl nekdo. Treskla rana. Smith zesinal a chytil se za hrudnik. Mezi prsty mu proudem crcela krev. Nevericne zastenal a zhroutil se. Zdesil jsem se – oni chladnokrevne zavrazdili cloveka! Ale nebyl cas truchlit. Utocili na nas. Hmatl jsem k pasu, vytrhl foukackopistoli a vyslal na blizici se nepratele sest sipek. Zasahly jednoho muze primo do obliceje. Pak jsem se ale musel vrhnout stranou, jinak by ze me odvetna palba nadelala reseto. Bylo jich deset, v neprustrelnych vestach a s pistolemi v rukou. My byli vseho vsudy tri a meli jsme jenom foukacky a noze. Rekl bych, ze je to beznadejne – pak jsem ale spatril Johnsona s Viktorem a ten pohled mi vlil do tela novou silu. Podsaditi muzi postupovali bok po boku vstric reditelovym sluhum a zdalo se, ze je chrani nejake kouzlo. Strely jim nemohly ublizit a oni odhodlane kraceli vpred a chrlili na nepratele jednu salvu sipek za druhou. Utocnici, ac meli velkou prevahu, zdesene ustupovali. Vzpamatoval jsem se a vrhl se do boje. Reditelovi poskoci byli sice naprosto vyvedeni z miry pouhou skutecnosti, ze nas nedokazi zabit, ale meli neprustrelne vesty. Sipky jim nemohly vazne ublizit, aspon ne ty z foukacek. Ja si ale vzpomnel, ze mam jeste jinou zbran. Kuse dvakrat cvakla, kovove luciste a ocelova tetiva udelily sipkam mimoradnou razanci. Jeden muz se zhroutil s prostrelenou hlavou, druhy si sevrel zranene stehno a odpotacel se. Pak mi ale padl pod nohy muz, kteremu z krku trcela Johnsonova savle. Zakopl jsem o nej a kuse mi vyletla z ruky. Rychle jsem se prekulil, kolem ucha mi prosvistela kulka. Vyskocil jsem na nohy, jednou rukou si sviral narazena zebra a druhou vytrhl z mrtvoly savli. Ohnal jsem se s ni po muzi, ktery mel zjevne v planu vystrelit mi oko. Uskocil, ale savle zasahla hlaven pistole a vyrazila mu zbran z ruky. Sebral jsem ji ze zeme, ustrelil couvajicimu chlapovi nos a savli jsem hodil zpatky Johnsonovi. Pistole sice nesnasim, ale jsou rozhodne ucinnejsi nez foukacky. Vypalil jsem na nejbizsiho nepritele, jeho hlava se rozprskla v gejziru krve a mozku. Pak jsem namiril na muze s ustrelenym nosem, ktery kvuli ztrate krve uz nemohl chodit a plazil se pryc, a poslal jsem ho na onen svet. No co, oni by s nami taky nemeli slitovani. O vterinu pozdeji probodl Viktor kordem posledniho nepritele. Vytrhl zbran z hrouticiho se tela a otrel cepel o jeho kalhoty. Odhodil jsem ted uz nepotrebnou pistoli a vydal se pro kusi, ktera lezela v chodbe o kus dal. A odkudsi se vynorilo dalsich dvacet zabijaku. Slysel jsem Johnsona, jak krici: „To neni mozne!“ Zabzucela sipka a nejblizsi utocnik padl. Vytasil jsem kord a sekl bliziciho se nepritele do obliceje. Cerna cepel prosla kostmi stejne snadno jako maslem, vsude se rozletly zuby a muz se odebral na vecnost. Dalsiho zabijaka, ktery se na me hnal se zdvizenou pistoli, jsem prastil hruskou kordu do ruky a rozdrtil mu loket. V soku jen zaupel, pustil zbran a ja ho pretahl pres hlavu, nacez omdlel. Pak jsem zvedl jeho pistoli a usmrtil muze, ktery se blizil zezadu k Viktorovi. Vzapeti nepratele spustili hromadnou palbu, vrhl jsem se k zemi, abych strelam unikl. Jedna me skrabla do ruky, ale bylo to jen povrchove zraneni a ani moc nekrvacelo. Viktor se rychle vzpamatoval a vyuzil toho, ze se mu kulky stale zazracne vyhybaji. Zvedl dva nepratele telekinezi a mrstil jimi o zed. Sklouzli po ni a uz nevstali. To ostatni nepratele zaskocilo, zavahali. Sklonili zbrane a v hruze zacali ustupovat. Vyrazil jsem vpred, abych to s nimi skoncoval. „Otocte se,“ ozvalo se zezadu. Poslechl jsem. Stal tam reditel. Jednou rukou zaklanel Diamond hlavu a druhou ji k hrdlu tiskl nuz. „Myslim,“ pronesl line, „ze byste se meli vzdat.“ 18. Nabidka Navzdory ocekavani me nezabili ani neuvrhli do vezeni. I kdyz, vlastne to vezeni bylo, protoze okna byla moc mala na to, abych se jimi protahl. U dveri navic stal muz s kulometem, ktery neprijemnou nahodou miril mym smerem. Nachazel jsem se v mistnosti tak ctyri na ctyri metry, vybavene jen posteli, zidli, malym stolkem a kbelikem – ten snad mel poslouzit coby zachod. Presne jako v knize nebo filmu, s tim drobnym rozdilem, ze tohle byla realita. Netusil jsem, kde jsou Johnson s Viktorem, i kdyz podle znamych hlasu, ktere ke mne dolehaly z druhe strany tenke zdi, bych se vsadil, ze to neni daleko. Horsi bylo, ze me oddelili od Diamond. Reditel sice slibil, ze pokud se nepokusim o utek nebo „neco podobne ztresteneho,“ nic se ji nestane, ale tomu cloveku jsem neveril ani dobry den. Trapily me desive vidiny – Diamond na operacnim stole, kde se ji sileny lekar prehrabuje ve vnitrnostech, Diamond zaziva stazena z kuze, Diamond s usekanyma nohama… Uprostred takovychto predstav se otevrely dvere. Vesel reditel. „Co tady chcete?“ vystekl jsem, nez stacil rict jedine slovo. „Kde je Diamond?“ Rty se mu zvlnily v pohrdavem usmesku. „Zije, tim si muzete byt jisty. Ale uz dlouho nebude, pokud se nezacnete chovat rozumne, takze si sednete a poslouchejte.“ Zustal jsem stat. „Sednete si, rikam!“ vykrikl. „Nebo ji dam zabit!“ To zapusobilo. Znicene jsem si kecnul na postel, reditel si pritahl zidli. „Takze,“ spustil, „mel bych pro vas nabidku.“ „Nemam zajem.“ „To me nezajima,“ odvetil reditel. „Mate dve moznosti – bud budete souhlasit, nebo vase zebra zemre.“ Poklepal jsem si na celo. „To myslite vazne? Jakou mam jistotu, ze ji nezabijete i tak?“ „Moje slovo.“ „Jak moc se da verit slovu vraha?“ zauvazoval jsem. Zbledl a sevrel rty do tak tenke carky, ze skoro nebyly videt, ale ovladl se. „Poslyste, pane Harrisone, nejsem hlupak. Kdybych tu vasi drahou zebru zabil, musel bych zabit i vas, protoze pak byste se mnou zcela jiste odmitl spolupracovat.“ „Vyjimecne mate pravdu,“ souhlasil jsem. Rozzaril se – tim jeste vic vynikla jeho mimoradna osklivost. Siroka usta s tenkymi rty se jeste vic roztahla, takze ted pripominala secnou ranu pres cely oblicej, a brada neprirozene ustoupila do vychrtleho krku. „Vidte! Ja vedel, ze jste rozumny clovek. Budete pracovat pro me, operovat jiste subjekty, jinak… rekneme, ze pokud odmitnete, dopadne to s vasi zebrou hodne spatne.“ „Jak to myslite?“ zeptal jsem se. Podeprel si spicku zahnuteho nosu a kratce zauvazoval. „Hm… i s vypichnutyma ocima se da zit,“ rekl a me zachvatila hruza. „Nebo bez nohou. A zrovna ted nedavno jsem vymyslel takovy sikovny stroj, ktery dokaze…“ „To staci,“ vyhrkl jsem – nechtel jsem slyset, jake dalsi hruzy by si mohl vymyslet. „Budu spolupracovat.“ Znovu se usmal. „To me tesi, ze jsme se tak rychle dohodli.“ „Pod jednou podminkou,“ dodal jsem. Razem zostrazitel, jeho tvar zchladla a vratila se do ni prehnana profesionalita a lhostejnost. „Vy si opravdu myslite, ze jste v situaci, kdy muzete urcovat nejake podminky?“ Nadechl jsem se a naprel veskerou vuli k jednomu prani, jak me to ucil Viktor. Strach mi dodal silu a nez se reditel stacil vzpamatovat, vznasel se metr nad podlahou. „Okamzite me sundejte!“ zakvicel vydesene. Byl bledy jako vapno. „Sundejte me!“ „Pod jednou podminkou.“ Rychle mi dochazely sily, ale nedal jsem to na sobe znat. „Vite, co mi muzete se svyma podminkama?“ vriskal. Podarilo se mu pootocit hlavu a pohledl na kulometcika u dveri. „Sejmete ho!“ soptil, od ust mu odletovaly sliny, vypadal naprosto nepricetne. „Okamzite ho sejmete!“ Chlap zavrtel hlavou. „To nejde, sefe.“ Vypadalo to, ze reditel co nevidet vyleti z kuze. „Coze? Jak se opovazujete neposlechnout rozkaz?“ „Mohl bych trefit vas,“ vysvetlil kulometcik lakonicky. „Trochu mi tam prekazite.“ Reditel zjevne konecne pochopil, ze se ocitl v bezvychodne situaci. „Tak dobre,“ povzdechl si, „poslechnu si tu vasi podminku, jenom uz me sundejte, proboha!“ S radosti jsem mu vyhovel a vratil ho na zidli – dluzno rict, ze nijak zvlast jemne. Vlastne se pod tim narazem prevratila. Muj zamestnavatel se s klenim sbiral z podlahy. „Tak jaka je ta vase podminka?“ zeptal se, kdyz se mu podarilo bezpecne se usadit. „Diamond tu bude se mnou.“ Pobavene vyprskl. „To si delate legraci!“ „Nedelam,“ ujistil jsem ho. Asi pochopil, ze to myslim vazne, a hned zacal uvazovat, jestli neudelal chybu, kdyz me prijal. „K cemu by vam to bylo?“ zeptal se. Nechapu, jak mohl nekdo jako on polozit tak stupidni otazku. „Prece budu mit jistotu, ze se ji nic nestane.“ Dalsi osklivy smich. „Stejne bych ji mohl zabit, at by byla kdekoli – treba i na Marsu!“ Nepochyboval jsem, ze by mohl. „Ale pokud tady bude se mnou a vy ji date zabit, budu prvni, kdo se to dozvi,“ vysvetlil jsem. „A pak pujdu rovnou za vama a zabiju vas.“ „To nedokazete,“ odfrkl si, ale sebejistota z jeho hlasu zmizela. „Stejne snadno jak jsem vas zvedl do vzduchu, muzu zvedat a odhazovat vase poskoky. Dokazu zastavit kulky ve vzduchu nebo prorazit diru do zdi,“ blufoval jsem. „Pokud se vas rozhodnu zabit, neochrani vas ani armada zabijaku.“ Nevim, jestli mi uveril, ale zrejme to neminil riskovat. „Takze jsme domluveni, pane Harrisone,“ rekl a vstal. „Ja vam tady privedu tu zebru a vy pro me za to budete pracovat. Pokud se pokusite pouzit sve schopnosti, abyste se dostal ven, zemrete.“ „Dobre,“ souhlasil jsem. 19. Prvni subjekt Reditel odesel. Slysel jsem, jak za sebou zamyka dvere – asi chtel mit jistotu, ze neutecu. Stejne by to neslo, protoze mezi mnou a dvermi stal na strazi chlap s kulometem. Cekal jsem deset minut. Dvacet. Pul hodiny. A Diamond porad nikde. Po hodine jsem uz samou nervozitou prechazel po pokoji jako selma v kleci. Ne ze bych na to mel moc mista – sotva ctyri kroky od jedne zdi k druhe. Kulometcik zacinal byt neklidny, ale zatim se mu darilo nedavat to prilis najevo. Nicmene asi po trech hodinach to uz nevydrzel. „Myslite, ze byste si mohl na chvilku sednout?“ „Sednout?“ vyletel jsem. „Vy jste dobry!“ „No, ja se jenom bojim, abyste neprochodil diru do podlahy.“ Vypadal, ze by se nejradsi vyparil, mozna ze me mel strach. Nevesele jsem se zasmal. „Ze by smysl pro humor?“ Pokrcil rameny. „Mozna. Jsem taky clovek.“ „Vazne?“ zapochyboval jsem. Nez mohl odpovedet, zaharasil v zamku klic. Vzapeti se otevrely dvere a dovnitr vklopytali dva obrovsti svalnati muzi – podezrele se podobali tem, ktere jsem dneska rano zastrelil ve sve loznici. Mezi sebou nesli Diamond omotanou retezy. Polozili ji na postel, ktera se pod jeji vahou prohnula. Ten vetsi vylovil z kapsy kalhot klic a odemkl zamek zajistujici retezy. Se zarincenim sklouzly na podlahu. Uklonili se, sebrali retezy a odesli. Okamzite jsem se k Diamond vrhl a objal ji. Trasla se. „Co ti delali?“ zeptal jsem se. „Nic,“ odpovedela rozechvelym hlasem. „Ale bala jsem se, ze jsi… ze te…“ „Ne, ne,“ zamumlal jsem. „Ale reditel me prinutil spolupracovat. Kdybych odmitl, zabil by te.“ Mozna to nepotrebovala vedet, ale nevidel jsem duvod, proc to tajit. „Takze… co budeme delat?“ „Musim ho nejakou dobu poslouchat,“ byl jsem nucen pripustit. „Ale budu se snazit vymyslet, jak utect, neboj,“ ujistil jsem ji. „Johnson a Viktor jsou hned za stenou, snad se s nima nejak dorozumim.“ Pak jsem si uvedomil, ze nejsme sami. Zatracene. „Pokud neco z toho, co jsem ted rikal, vyzvanite rediteli, zabiju vas,“ varoval jsem kulometcika, aniz bych se k nemu otocil. „To uz asi bude trochu pozde, nemyslite?“ Dalsi ubohy pokus o to, cemu ten clovek rikal humor. Uznal jsem, ze nejspis ano. Vzapeti se dostavilo prvni prijemne prekvapeni tohoto dne: „Nebojte se, ja s nasim drahym reditelem nijak nesympatizuju. Vlastne pro neho pracuju jenom proto, ze mi za to plati.“ Coze? Ze bych zcistajasna nasel noveho spojence? „Pojdte sem,“ pokynul mi. Vykasal si rukav a odhalil leve predlokti. Mel na nem drobne cerne tetovani, dve andelska kridla (ale jak jsem poznal, ze nejsou treba havrani, to netusim) v plamenech a se svatozari. Tetovani mi bylo povedome, urcite jsem ho uz nekde videl, ale nemohl jsem si vzpomenout kde. „Co to je?“ chtel jsem vedet. „To vas momentalne nemusi zajimat,“ dostalo se mi odpovedi. „Staci vam vedet, ze kazdy, kdo ma takovehle tetovani, je na vasi strane – treba Johnson, Viktor…“ „Chcete rict, ze ho maji vsichni clenove odboje?“ skocil jsem mu do reci. Zavrtel hlavou. „Ja nejsem v odboji. Mimochodem, zadny odboj uz neni. Tohle je neco jako symbol… znak jiste organizace, ktera je tak tajna, ze ji nenajdete ani na zadnem seznamu tajnych spolecnosti. Co se tyce jejich cilu…“ „Nerikal jste nahodou, ze to nepotrebuju vedet?“ „Nepotrebujete vedet, kolik presne ma clenu, kdo je jejim velmistrem, kde sidli a jake jsou jeji dlouhodobe cile,“ upresnil. „Ale tech par veci, ktere se tykaji vas a vasi zebry, vam prozradit muzu. Pro splneni jednoho dlouhodobeho cile je bezpodminecne nutne dostat vas pryc, nejlepe tak do tydne.“ Zatocila se mi hlava. Nekdo vyslysel moje modlitby a poslal mi pomoc, pratele, prave ve chvili, kdy jsem to nejvic potreboval. „Jak to bude probihat?“ zeptal jsem se. Skasal si rukav a pohledl na hodinky. „Za chvili vam prinesou obed. Najite se, pak se budete nekolik hodin nudit, nez dostanete veceri, a kdyz ji snite, pujdete spat. Zitra zacnete delat, co po vas bude reditel chtit, a ja kontaktuju velmistra. Pak budeme cekat, az si pro nas prijdou…“ Poobedval jsem ridkou polevku s chlebem. Diamond prinesli oves, a kdyz ji Viktor pres tenkou zed slysel jist (nesnazila se totiz obedvat tise a civilizovane), rozkricel se, ze pokud mu okamzite neprinesou jidlo, vyrazi dvere a dojde si pro nej sam. Az na tuhle humornou prihodu byl zbytek dne straslive nudny. Nemel jsem tu televizi, notebook ani nic na cteni, takze mi nezbylo nez zirat do zdi a cekat na veceri. Tu prinesli asi v osm hodin. Byla stejna jako obed, jen s tim rozdilem, ze chleba byl okoraly a polevka studena. O neco pozdeji prisli ctyri silni muzi, odnesli postel a za okamzik se vratili s rozkladaci pohovkou. Kdyz jsme ji rozlozili (musel jsem kvuli tomu posunout stul az ke zdi), mohli jsme si jedine lehnout, protoze v malem pokoji uz nebylo k hnuti. Ale aspon jsme meli na cem spat – postel byla moc kratka a uzka, a oba by nas stejne neunesla. Spal jsem spatne. Nejenze jsem se citil ohrozeny (a v takove situaci se cloveku dost spatne usina), ale v pokoji navic byla priserna zima – topeni tu nemeli. Aby toho nebylo malo, pres zed jsem slysel Johnsona s Viktorem, jak se halasne dohaduji, kdo z nich bude spat v posteli a kdo na podlaze: „Ty muzes spat na zemi,“ kricel Viktor. „A to jako proc?“ zajimalo Johnsona. „Jsi dost tlusty, tuk te zahreje.“ „Nepovidej! Ty jsi taky tlusty, tak proc mi nenechas postel?“ Chvili bylo ticho a pak Viktor zaburacel, divze mi to neutrhlo usi: „Nemam dost tuku, abych se zahral cely! A neopovazuj se mi do oci tvrdit, ze jsem tlusty, protoze nejsem!“ „Ne, promin, ja zapomnel, jsi stihly! Hubeny! Primo anorektik! Vidim skrz tebe, jako bys tu ani nebyl!“ rval Johnson. Zive jsem videl, jak je rudy a jak poskakuje na miste. „Mas vic tuku nez ja!“ „To je jedno! Jsem jednou vudce odboje a poroucim ti, abys…“ „Mne nebudes nic poroucet!“ „To bych rad vedel, jak jsi na to prisel!“ Nakonec jsem to uz nemohl vydrzet. Vstal jsem, dosel ke zdi (od ledove podlahy me zably nohy), zabusil na ni a zakricel, at mi daji pokoj, protoze nemuzu spat. Konecne ztichli. Lehl jsem si, prikryl se a zavrel oci. Probudil me rachot klice v zamku. Razem jsem byl vzhuru, vyskocil jsem a pospisil si ke stolu – bylo dost pravdepodobne, ze nesou snidani. Nepletl jsem se. Nevypadala tak hrozne jako vcerejsi obed a vecere – nebo mi to tak jenom pripadalo, protoze jsem mel hlad. Kazdopadne proti chlebu se salamem a hrnku caje (i kdyz vlazneho) nic nemam, a tak jsem s chuti pojedl. Diamond hltala oves, jako by tyden nemela v ustech. Mne osobne by takova strava pripadala hrozne jednotvarna, ale ona si kupodivu nestezovala. Sotva jsme dojedli, otevrely se dvere a vesel reditel. „Dobre rano,“ pozdravil jsem, aby rec nestala. „To si nechte pro nekoho, koho to zajima,“ odsekl. „Pokud jste uz dojedl, seberte se a pojdte.“ Pokud jste uz dojedl? Copak je ten clovek slepy? pomyslel jsem si. Prece si musel vsimnout, ze talir je prazdny. „A kam jdeme?“ chtel jsem vedet. Dostalo se mi odpovedi, ze me to nemusi zajimat. „To je mozne,“ pripustil jsem. „Jenomze me to zajima, tak mi prosim odpovezte.“ Slovo prosim jsem pridal jen ze zvyku. Ten chlap me sice zahnal do kouta, ale nesmel si myslet, ze si se mnou muze delat, co se mu zlibi. Viditelne pobledl a sevrel rty, ale odpovedel: „Ukazu vam, kde budete pracovat, a hned se do toho date.“ „A co budu delat?“ Obratil oci v sloup, jako by nemohl uverit, ze jsem vubec polozil takovou stupidni otazku. „Jak jsem uz rikal, budete operovat jiste subjekty. Ten dnesni ma roztristenou ruku, tak se podivate, co se s tim da udelat – jestli to pujde spravit nebo ne.“ Nechapal jsem, jak po mne muze neco takoveho chtit. „Ale ja jsem veterinar,“ ohradil jsem se, „ne doktor!“ „V tom je nejaky rozdil?“ Z jeho hlasu zaznival udiv. Proboha, to byl ale pitomec. „Veterinar leci zvirata,“ vysvetlil jsem to tak zjednodusene, jak jen bylo mozne. „Doktor se zase specializuje na lidi. Nevim, jestli jste si vsiml, ale to je dost velky rozdil.“ „V tomhle pripade ne,“ odvetil. V tehle casti zoologicke jsem jeste nikdy nebyl. Vlastne jsem si ani neuvedomoval, ze bych ji videl na mape. Nevypadalo to tu ani trochu jako v zoo. Kdybych se sem nahodou zatoulal a nevedel bych, kde jsem, nejspis bych si myslel, ze je to nejaky vysoce sofistikovany vyzkumny ustav, nebo mozna laboratore. Nebo taky oboji. Stalo tu celkem asi padesat nizkych budov z sedeho kamene, s pevnymi vraty a minimem oken. Z plochych strech vycnivaly kominy, satelitni talire a podivne konstrukce z propletenych kovovych tyci, jejichz ucel jsem nedokazal uhodnout. Stavby byly mezi sebou propojeny dlazdenymi cestami. Reditel me zavedl do te nejvetsi. Kdybych rekl, ze zarizeni bylo velmi skromne, jeste bych prehanel. Nebylo tu prakticky nic. Hola kamenna podlaha, hole kamenne zdi. U nich pristrcene asi ctyri skrine z neohoblovaneho dreva. Uprostred mistnosti stal operacni stul a na nem lezelo telo. „Tak se do toho dejte,“ vyzval me reditel. „A do ceho?“ Nevericne zavrtel hlavou. „Jak se muzete takhle ptat? Je tu stul. Na stole lezi subjekt. Ve skrini je vybaveni. Subjekt ma zlomenou ruku, tak ji otevrete a podivejte se, jak vypadaji kosti. Zachrante, co pujde, a zbytek amputujte.“ Je to silenec, rozhodl jsem se. „Subjekt“ byl mlady, ani ne tricetilety muz. Lezel, jak se dalo cekat, na zadech, oblicej mel zakryty kyslikovou maskou – o dychani se staral pristroj. Muzova ruka byla podivne zkroucena, ruda a tak napuchla, ze se zvetsila oproti normalni velikosti na dvojnasobek. Vytahl jsem ze skrine nastroje. Byly velice primitivni – skalpel, pilka na kost, kladivko a klesticky. K nim hromada obvazu a nejaka dezinfekce. To bylo vsechno. „To nestaci,“ ozval jsem se. „Proc ne?“ Opet velmi duchaplna otazka. „Jak asi zastavim krvaceni? Kdyz budu toho cloveka rezat do ruky a spravovat mu kosti, za chvili z neho bude tect krve jak z vola.“ Zadumane prikyvl, jako by zdrahave uznaval, ze na tehle namitce neco je. Otevrel nejvetsi skrin… a vytahl z ni kovovy sud, v nemz doutnalo uhli. Vycnivala z nej zelezna tyc a ani mi ji nemusel predvest, aby mi doslo, ze je rozpalena do ruda. Stal jsem nad uspanym muzem a premyslel, co mam delat. Z toho, jak mel napuchlou ruku, jsem usuzoval, ze zlomene kosti nejspis poskodily tkan a doslo k vnitrnimu krvaceni. Krev se po nejakem case srazila, coz zpusobilo zvetseni koncetiny. Otazkou bylo, jak postupovat, aby mi pacient nezemrel na stole. „Co bys s tim delala?“ obratil jsem se na Diamond. „Nevim, nejsem veterinar.“ S ocividnym zajmem telo pozorovala, ale zdalo se, ze musi premahat zvraceni. „Jde o to, ze vubec netusim, co bych v takove situaci mel delat,“ priznal jsem. „Jeste nikdy jsem zadneho cloveka neoperoval, a navic tu nemam zadne poradne vybaveni.“ „Smula,“ odvetila, „v tomhle ti neporadim.“ Tak ti mockrat dekuji, Diamond. Jedine, co me napadlo, bylo, ze bych mel omezit prutok krve koncetinou – to by mohlo zabranit vykrvaceni. Stahl jsem napuchlou ruku obvazem, jak nejpevneji jsem se odvazoval, do leve ruky uchopil nazhavene zelezo, do prave skalpel a provedl prvni rez. Uslysel jsem dutou ranu. Diamond omdlela. Ja sam jsem k tomu nemel daleko. Predstavte si, ze byste zabili prase, cerstvou mrtvolu nafoukli tak, az by ji popraskaly zily, pak to prudce vyfoukli a nechali nekolik dni odlezet. Vysledek by nebyl ani zdaleka tak desivy jako to, co jsem mel pred sebou ja. Kdyz jsem rozrizl, pokozku, skaru a podkozni vazivo, dostal jsem se na svalovinu. Nebo spis na to, co z ni zbylo. Tomu muzi musel na ruku dupnout slon. Nebo mu na ni spadl barak. Jine vysvetleni me nenapadlo. Svaly byly nenapravitelne potrhane roztristenymi kostmi, z ohavne cervenobile hmoty jako gumove hadice vycnivaly porusene cevy. Cele to bylo obaleno krustou zaschle cerne krve, ktera na nekterych mistech vytvarela mesicni krajinu z hor, udoli a krateru. Jednu prednost to melo – krevni srazeniny vytvorily jakousi zatku, takze to prilis nekrvacelo. To byla jedina pozitivni vec, kterou jsem dokazal najit. Sevrel jsem skalpel a opatrne dloubl do nejvetsiho krevniho kolace. Popraskal a vyteklo z nej nekolik jasne cervenych kapek. To mi dodalo nadeji – kdyz v ruce porad proudila krev, nemohla byt jeste uplne odumrela. V opacnem pripade bych ji musel amputovat. Takhle jsem se ji mohl pokusit zachranit. Mel jsem jedinou moznost. Musel jsem odstranit vsechny ty chuchvalce krve, tkane a kosti. Tim padem z ruky nezbude o moc vic nez prazdna slupka, ale urcite existovaly nejake umele kosti a svalove implantaty, ktere se tam daly vsadit misto tech prirozenych. Odhodlane jsem rizl, cerna krusta se odloupla. Rana zacala prakticky okamzite krvacet, ale jen trochu, nebylo treba ji vypalovat. To by ostatne nemelo smysl, protoze jsem se v ni hodlal dal stourat. Otrel jsem krev kusem obvazu namocenym v dezinfekci a pracoval dal. Po nekolika minutach hodinarske prace – rezani, otirani, stourani a vypalovani – se mi podarilo obnazit prvni ulomek kosti. Uchopil jsem ho do klesticek a zkusmo s nim zaviklal, abych zjistil, jak pevne v rane drzi. Nedrzel vubec a najednou jsem potreboval vypalovaci zelezo. Kost jsem omyl v dezinfekci a odlozil na kraj operacniho stolu – mozna se bude jeste k necemu hodit. Za hodinu mi na stole vyrostla slusna hromadka drobounkych bilych ulomku – takovych padesat kousku, odhadoval jsem to na celou loketni kost. Tim ale moje prace neskoncila. Vlastne teprve zacala. Kosti byly venku, ale bylo treba odstranit zbyle krevni srazeniny, vydezinfikovat ranu (vlastne cely vnitrek ruky, nebo jak to nazvat), pokusit se spojit cevy a cele to zasit. Implantat jsem tam mohl dat pozdeji. Dalsich nekolik hodin jsem spickou skalpelu vydloubaval rude chuchvalce, oskraboval tech nekolik svalovych vlaken, ktera tam jeste zbyla, a spojoval zily. Stehy uvnitr ruky budou asi dost neprijemne, ale cevy se hoji rychle. Pak bude stacit nepatrne nariznout ruku a stehy vyndat. Tak jsem si to aspon predstavoval. Pak jsem sestavil roztristenou kost – implantat by podle ni mel jit vyrobit celkem snadno. Pomohl jsem si dratky a lepidlem (stejne bych ji nedokazal pospojovat tak dobre, aby se mohla vratit do tela, nehlede k tomu, ze by uz nesrostla). Zrovna kdyz jsem koncil, vratil se reditel. „Uz na tom delate dost dlouho,“ upozornil. Nic blizsiho pochvale z neho asi nedostanu, doslo mi. „Ano,“ odpovedel jsem. „Delam.“ „Omdlela vam zebra.“ „A ja vam uzdravil zamestnance,“ odsekl jsem. Pokud ten chlap umi jenom bloumat kolem a konstatovat ocividne skutecnosti, at jde radsi zase pryc, nez mi s nim dojde trpelivost. „Neni to spatne,“ zabrucel lhostejne. Neni to spatne? Co ten vedel o operovani? Kdokoli jiny by na jeho miste nevychazel z uzasu, ze jsem neco takoveho dokazal, a on jenom rekne, ze to neni spatne? Krev se mi varila v zilach, ale ovladl jsem se a rekl: „S loketni kosti se nedalo nic udelat. Budete tam muset dat nejakou nahradu.“ „S tim si poradime,“ odvetil. „Muzete jit.“ To bylo vsechno. Zadne diky, zadne premie, nic. I kdyz, vlastne jsem nebyl v situaci, kdy bych si mohl svobodne stezovat. Tolik tedy k prvnimu subjektu. 20. Rad padlych andelu Miniaturni cela mi po tech hruzach, ktere jsem dneska videl –cili prvni „subjekt,“ nedostatecne lekarske vybaveni, reditelova naprosta lhostejnost k lidem a podobne – pripadala podivne utulna a pratelska. Mozna o to vic, ze me tu cekalo teple jidlo. Bylo prekvapive dobre – po pecenem divocakovi mozna nejlepsi, jake jsem tu jedl. Na prvni pohled obycejne dusene maso, ale bylo dobre okorenene a… nevim, proste v nem bylo neco, co jsem nedokazal pojmenovat a po cem chutnalo skvele. Sotva jsem dojedl, ozvalo se zaklepani na zed. Vrhl jsem letmy pohled na sveho strazce – spis ze zvyku, byl jsem si prakticky jisty, ze je na moji strane – a poposel o nekolik kroku ke stene. Kulometcik ostentativne ziral do stropu a predstiral, ze si niceho nevsiml. „Halo?“ zaseptal jsem. „Jste to vy!“ ozval se z druhe strany nadseny Johnsonuv hlas. „Ano.“ Co jsem na to mel rict? „Poslyste,“ rekl tloustik, „situace se nam vyviji kapku jinak, nez jsme cekali. Pomoc uz by mela byt na ceste, ale zda se, ze je neco zdrzelo. Napada vas, co bychom meli delat?“ Johnson se pta me, co ma delat? Ten svet se zblaznil. „Jaka pomoc?“ chtel jsem vedet. Tentokrat mi odpovedel Viktor. „Par ostrych chlapu s kulometama, obrnene vozy, nejaky ten dynamit. Takove ty veci, ktere se bezne pouzivaji, kdyz chcete uprchnout z vezeni.“ Zeptal jsem se, jestli to nejak souvisi s tou tajnou spolecnosti, ke ktere maji oba patrit. Na druhe strane zdi dlouho panovalo zarazene ticho. Pak se Johnson rozhoupal k odpovedi: „Ano, souvisi.“ „Jak moc?“ „Hodne.“ Aha. Takze ona tajemna spolecnost mela v planu dostat nas pryc, ale neco se zvrtlo, pochopil jsem. Doufal jsem, ze to bude nejaka prkotina – treba ze se jim porouchalo auto –, ale instinkt mi rikal, ze takove stesti mit nebudu. „Co se stalo?“ zeptal jsem se. „Nevime,“ dostalo se mi odpovedi. „Pry ze neco s velmistrem. Ze pry najednou onemocnel nebo co.“ To se mi nezdalo. „Onemocnel zrovna ve chvili, kdy potrebujeme, aby nam pomohl? To je nahoda.“ „Nahody se deji.“ To byl opet Viktor. „Mozna,“ pripustil jsem. „Ale tohle je az moc velka nahoda. A vubec, proc je vlastne problem, ze se neco stalo nejakemu velmistrovi? Nema snad pobocniky, kteri by tu spolecnost vedli za neho?“ Ja vim, o nekom, kdo se mi snazi pomoct, bych se nemel takhle vyjadrovat, ale… pokrcil jsem nad tim rameny. „Jisteze ma pobocniky,“ pravil nabrousene Johnson, „ale ti se tady moc nevyznaji.“ Ze ne? „Ja bych o jednom vedel,“ namitl jsem. Ticho. „Koho myslite?“ otazal se Viktor. „Stoji za mnou,“ zavrcel jsem. Pomalu jsem zacinal ztracet trpelivost. „Takovy vysoky podivin s kulometem. Jak to, ze ho neznate?“ neslo mi na rozum. „On vas zna urcite, tvrdil mi, ze kontaktuje velmistra a ten nas dostane pryc…“ Vycitave jsem pohledl na chlapa u dveri. Ten si ted pro zmenu oprasoval rukavem hlaven kulometu a tise si pohizdoval. Viktorovi se zjevne rozbresklo. „Jo tenhle! Tvrdil nam, ze je jenom informator, ze k Radu primo nepatri.“ „ O jakem Radu to zase mluvite?“ Zacinal jsem v tom mit pekny gulas. Opet bylo chvili ticho. „Vite co, proberte to se svym strazcem,“ navrhl pak Johnson. „A to jako proc?“ „Protoze uz me boli pusa, jak ji tisknu ke stene.“ Tohle mi prislo jako dost chaba vymluva, ale nechal jsem si svuj nazor pro sebe. Obratil jsem se na sveho strazce a zeptal se ho, co mi o tom tajemnem Radu muze rict. Sotvaze zacal, skocil jsem mu do reci. „Rad, neboli celym nazvem Rad padlych andelu, vznikl…“ Skutecnost, ze mluvil, jako by spolkl encyklopedii, mi prilis nevadila, ale zaskocilo me, co tam delaji ti padli andele. To jsou totiz demoni, a demoni jsou obvykle ti spatni. „Pockejte, vy tvrdite, ze stojite na strane demonu?“ Doufal jsem, ze jsem se preslechl. „Samozrejme,“ pritakal. Lhal bych, kdybych tvrdil, ze me to nechalo lhostejnym. Po pravde to mnou dost otraslo. Pokud tihle lide – lide, kterym jsem az doted bezvyhradne veril – byli na strane padlych andelu, museli byt zli. Zadny dobry clovek se prece neda do spolku s dablem. To by vysvetlovalo, proc nemaji radi reditele – krestane a uctivaci demonu se proste nemaji moc v lasce. Ale pokud oni byli ti spatni, musel byt reditel dobry. A to jsem odmital prijmout – at se muj zamestnavatel choval jakkoli, jako krestan tedy urcite ne. Krestanum zalezi na zivotech lidi i zvirat, pravidelne chodi do kostela, rozdavaji almuzny, pomahaji potrebnym. Kulometcik me sledoval s porozumenim, zdalo se, ze tusi, co se mi honi hlavou. Nez jsem ho (a potazmo i Johnsona a Viktora) mohl obvinit, ze je zlocinec, opet si vzal slovo. „Povezte mi, co vite o padlych andelech,“ vyzval me. Moc toho nebylo – samozrejme jsem byl, jako skoro vsichni lide v civilizovanem svete, trochu obeznamen prakticky se vsim, a tedy i s krestanskym ucenim, ale moje znalosti byly dost povrchni. Presto jsem to zkusil: „Padli andele, nebo demoni, jsou andele, kteri se vzepreli Bohu. On je za trest svrhl z nebe, pry jim zcernala kridla, zahorkli, staly se z nich stvury…“ Uz vrtel hlavou. „Co se vam na tom nezda?“ vyjel jsem nastvane – za dnesek toho uz na me bylo moc. „To tvrdi Bible!“ Prikyvl, v obliceji se mu nepohnul jediny sval. Jeho vyraz byl az provokativne klidny. „A muzete mi rict,“ otazal se a ja vytusil, ze ted se vytasi s nejakym triumfem, „odkud se Bible vzala?“ Vyslovil jsem nazor, ze Bible je darem od Boha vsem krestanum. Nesouhlasil. „Zakladni principy mozna, smrtelne hrichy, Desatero, takove ty veci. Ale Bible jako takova nespadla z nebe, tu prece napsali lide.“ „No a co?“ nechapal jsem. „No a nic. Jenom to, ze lide nejsou dokonali, tak si mohli nektere veci spatne vylozit. A taky ze vylozili – to s padlymi andely je skvely priklad. Nekteri andele, napriklad Lucifer nebo Samael, takzvane padli, protoze odmitli uznat nadrazenost cloveka.“ Ten chlap snad spadl z visne. „Co to rikate?“ Taktak jsem se ovladl, abych nepouzil slovo blabolite. Jeho proslov sice znel zajimave, ale postradal jednu dost dulezitou vec – a sice smysl. Moje pochyby ho naprosto nevyvedly z miry. „Zacalo to, kdyz Buh stvoril Adama,“ vedl si dal svou. „Prohlasil, ze Adam, clovek, protoze je obrazem dokonaleho Boha, je sam dokonaly a lepsi nez andele. Prikazal andelum, aby uznali svoji menecennost a klaneli se Adamovi – a jemu, ze stvoril tak dokonaleho tvora.“ Pokud bych odhledl od skutecnosti, ze jsem nikdy nic takoveho neslysel, davalo by to docela smysl. „To se jim asi nelibilo.“ „Jisteze ne,“ zavrtel hlavou. „Teda, vetsine se to libilo nebo jim to bylo jedno. Ale par se jich dost nastvalo. Jak jsem uz rikal, takovy Lucifer byl rozhodne proti. Nebo Samael. Vyuzili toho, ze Buh dal vsem svym tvorum svobodnou vuli, a odtrhli se.“ „A to zase dost nastvalo Boha,“ doplnil jsem. Zacinalo to pomalu davat smysl. Tentokrat souhlasil. „Pochopitelne. Buh ocekaval, ze si svobodne vyberou nesmrtelnost v raji po jeho boku a ze budou pomahat vytvorit dokonaly raj. Jenomze ono jaksi neni v raji moc co delat – prochazet se v zahradach, oslavovat Boha, sem tam zaskocit na zem a potrestat hrisniky. Vy byste si to vybral?“ Musel to byt hlupak. Dusevne zdravy clovek by takovou otazku nemohl polozit. Na veky veku lelkovat v rajskych zahradach a nemit co na praci – nic horsiho jsem si nedokazal predstavit. „Samozrejme ze ne,“ odsekl jsem. „Do tydne bych se ukousal nudou.“ Proc vlastne ti krestane tak spechaji do hrobu? Aby odpocivali az do Posledniho soudu, pak vstali a pripojili se k Bohu na nebesich? Po zbytek vecnosti prochazet ulicemi dlazdenymi zlatem, uzivat si spolecnosti dobrych lidi a andelu a cpat se na nekonecnych hostinach – uprimne vericim lidem to urcite pripadalo jako uzasna odmena, ale nebylo to nic pro me. Ted uz vypadal opravdu potesene. „Presne tak. Buh chce vytvorit dokonaly svet, dokonalou utopii. Padli andele jsou realistictejsi. Oni jenom omezuji zlo…“ A to jsem si myslel, ze je to vcelku normalni clovek. „Vy jste se zblaznil. Jak muze nekdo zly omezovat zlo?“ Sesul se po zdi na podlahu, kulomet mu vypadl z ruky. Zakryl si tvar. „Vy mate tak dlouhe vedeni,“ povzdychl si. „Celou dobu vam tu vysvetluju, ze padli andele jsou ti dobri, a vam to ne a ne dojit!“ Postupne zvysoval hlas, na konci skoro rval. Je to blazen, pochopil jsem. „V cem jsou demoni lepsi nez andele?“ zeptal jsem se. Vstal, najednou drzel v ruce kratky cerny mec, ktery vykouzlil kdovi odkud. „Andele se snazi vytvorit dokonale Bozi kralovstvi za jakoukoliv cenu,“ vysvetlil. „V zajmu nastoleni dobra,“ ta slova vyplivl, jako by to byl jed, „jsou schopni zlikvidovat kohokoli, kdo neni stoprocentne cisty – treba vas.“ Pomatl se, totalne se pomatl. „Jak to myslite?“ „Kdyz jste se snazil utect, zabil jste nekolik lidi, ne?“ „Ano,“ prikyvl jsem. „Ale jenom proto, ze oni by me taky zabili a veznili me tady.“ Z nejakeho duvodu jsem citil potrebu se obhajovat. „Takhle to andele nevidi,“ namitl. „Podle nich je dobry reditel, protoze je krestan. Vy jste zabil nekolik lidi a neprosite o odpusteni, proto jste zly. Navic jeste vedome a svevolne marite Bozi plan, proto je nutne a spravne vas zabit.“ Co je to za blaboly? „Jaky zase plan?“ Poklepal si na celo, zjevne pochyboval o me inteligenci. „Vzdyt jsem to pred chvili rikal. Plan na vytvoreni dokonaleho Boziho kralovstvi, kde bude misto jen pro dobre krestany.“ „Aha, tohle,“ pochopil jsem. „Ano, tohle,“ zapitvoril se. Jedna vec mi ale nebyla jasna – jak jsem ten plan mohl marit, a navic jeste vedome a svevolne? „To je jednoduche,“ odvetil, kdyz jsem se ho na to zeptal. „Tahle zoologicka nema pomahat ohrozenym druhum a ruznym mutantum, ale izolovat chyby a vadne exemplare. Ty se totiz Bohu, jak bych to rekl, nehodi do kramu.“ „Jak to myslite?“ Dalsi utrpny pohled. „Proboha, chlape, nedelejte ze sebe pitomce, budte tak laskavej. Zkuste si predstavit, ze jste byl krestan, pekne chodil kazdou nedeli do kostela a takove ty veci. Po smrti jste se dostal do raje. Co cekate, ze tam uvidite?“ Na to bylo snadne odpovedet. „Ulice cele ze zlata, pekne opecovavane stromky, nadychane oblacky, procesi zpivajicich andelu, same prijemne lidi, zlate svetlo…“ vypocitaval jsem. Nadsene prikyvoval. „Nejste tak hloupy, jak se tvarite,“ ocenil. „A ted si predstavte, ze by vas zpoza stromu vybaflo dvouhlave prase, nebo treba…“ rejdil ocima po pokoji a hledal inspiraci, „… treba modra zebra. To by se vam asi nelibilo.“ Chte nechte jsem musel souhlasit. Dvouhlave prase bych v raji rozhodne necekal. „Co vam vadi na modrych zebrach?“ ozvala se Diamond. „Mne nic,“ ujistil jsem ji rychle. Muj strazce tvrdil to same. Kdyz se Diamond uklidnila, mohli jsme se vratit k Bozimu planu. „Jak jsem rikal, ruzne vadne exemplare jaksi nemaji v raji co delat,“ vykladal kulometcik „Proto se Buh rozhodl, ze na ne jednoduse posle andely, svoje sluhy, aby se s nimi nemusel parat az po Poslednim soudu. Proto dal vybudovat tady tohle. Pak bude stacit jeden utok a zbavi se vetsiny mutantu – a tech, kteri se o ne staraji, protoze tim, ze je udrzuji nazivu se z nich stavaji hrisnici.“ „To je prece nesmysl!“ vybuchl jsem. Bezmocne pokrcil rameny. „Tvrdim snad neco jineho? Kazde nabozenstvi je nesmysl, nekdy vetsi, nekdy mensi. A mozna prave proto tolik lidi veri.“ „Vratme se k tem padlym andelum,“ pozadal jsem. „Rad byl zalozen, jak jsem uz rikal,“ zasklebil se, asi mu nebylo po chuti, ze se musi opakovat, „aby bojoval proti zlu. Vetsinou to znamena cirkev. Samozrejme ne proste verici a knezi z nejakych zapadlych vesnic, ale nabozenske fanatiky, kteri se snazi zlikvidovat vsechno, co pokladaji za spatne.“ „Jako treba ruzne mutanty,“ pochopil jsem konecne. „Ano. Zapaleni verici neberou ohled na to, ze mnohe nestvury, jak jim rikaji, umi myslet, ale protoze je pokladaji za absolutni zlo bez nadeje na zachranu, snazi se je proste znicit.“ Moment. „Takze oni to berou tak, ze ty mutanty nejde spasit, tak je radsi zabiji, aby se netrapili?“ Smutne pritakal. „Presne tak. Divil byste se, kolik jich tomu uprimne veri. Mysli si, ze konaji male zlo v zajmu vetsiho dobra a ze se jim za to dostane vecne blazenosti v raji nebo tak neco.“ „Jenomze pro to vetsi dobro umiraji nevinni.“ „Jak jsem rikal, oni to tak nevidi. Mysli si, ze vsichni jsme hrisnici a nezaslouzime si slitovani.“ To mi k nabozenskym fanatikum nesedelo. Pokud by striktne dodrzovali vse, co jim prikazuje Bible, meli by se ridit i prikazanim miluj sve nepratele. Nadhodil jsem to. „Jasne, ridi se tim,“ rekl s pochmurnym usmevem. „Jenomze si to vykladaji po svem. Cili tak, ze nas v nasem vlastnim zajmu zabiji, abychom uz nemohli skodit.“ „To je totalne padle na hlavu,“ zavrcel jsem. „Ano, mate pravdu. A proto je tady Rad. Padli andele se protivi Bohu, to neznamena, ze jsou zli. Jenom, strucne receno, vyuzili prava svobodne volby a vybrali si vlastni cestu. Cestu moudrosti, svobody. Chteji si naplno uzivat zivota…“ Uz me z neho zacinala bolet hlava. „Opakujete se,“ vyjel jsem. „Budte od te lasky a zkratte to.“ Zbledl jako vapno, nejspis dostal strach, ze bych mu mohl ublizit. „Dobre, dobre,“ vykoktal. „Jak jsem rikal, padli andele jsou realiste. Vi moc dobre, ze svet by bez zla nefungoval, ale snazi se ho omezit. Kdyz musi, vyuzivaji dost brutalni metody.“ To jsem si dokazal predstavit. „Fajn, rekneme, ze mate pravdu a ze padli andele jsou ti hodni,“ pripustil jsem. „Mate nejaky dukaz?“ Prekvapive prikyvl. „Mam. Kdyz jste se snazili utect, reditelovi lidi po vas strileli.“ Odkud to vedel? „Johnsona a Viktora ale nedokazali zranit, vzpominate?“ Opravdu, Johnson s Viktorem tehdy postupovali vpred, kosili vsechno zive – jak otrepana formulace, ale byla to pravda – a kulky jim nedokazaly ublizit. Myslel jsem si, ze proste odrazeji strely pomoci telekineze, ale asi jsem se pletl. „Vsichni clenove Radu maji nejaky dar,“ vysvetloval kulometcik, jako by se nechumelilo. „Projevi se vetsinou hned po zasveceni. Vsichni jsou prakticky nezranitelni, ale kazdy ma jeste neco navic. Treba Johnson je skvely bojovnik, Viktor zase lecitel, ja vestec…“ Bylo toho na me moc. „Pockejte,“ zarazil jsem ho. „Jak ty dary ziskaji?“ „No prece je dostanou od padlych andelu. Ten muj dar je fakt uzitecny,“ rozpovidal se, „umim nejenom vestit, ale dokazu i odhadnout, co se v cloveku skryva.“ To me zaujalo. „Jak to myslite?“ „Nedokazu to vysvetlit, ale kdyz se cloveka dotknu, zahlednu jeho osud, jeho schopnosti,“ mumlal, mohl na me oci nechat. „Vy jste zvlastni, vidim kolem vas rude plameny, cely horite, nad hlavou mate svatozar…“ Nez jsem ho stacil zastavit, dotkl se me. Vzapeti se cely rozzaril a vznesl se. Pusobilo to groteskne, visel ve vzduchu jako zaveseny na neviditelnych provazech, oci mu zbelely, vlasy se postavily, srsely z nej modre a rude blesky. Kdyz otevrel usta a promluvil, jeho hlas ztratil veskere stopy lidskosti. „Vidim muze s cernymi kridly a cernym mecem,“ deklamoval, „k nemu miri ctyri jezdci – Jezdci Apokalypsy. Bily kun a na nem jezdec s lukem…“ No nazdar. Ocitl jsem se ve spolecnosti sileneho vestce, ktery mohl kazdym okamzikem vybuchnout v plamenech, a netusil jsem, jak ho zastavit. „Byl mu dan venec dobyvatelu, aby dobyval. Druhy kun, ohnivy, a jeho jezdec obdrzel moc odejmout zemi mir, aby se vsichni navzajem vrazdili. Kun cerny, a jezdec mel v ruce vahy…“ Vzduch zacal vibrovat moci, ve stenach se objevily praskliny. „Kun sinavy, a jmeno jeho jezdce Smrt, a svet mrtvych zustaval za nim.“ Teplota stoupala, z podlahy salal zar. Diamond se choulila na pohovce, ja se pristihl, ze si vrazim prsty do usi. Zbytecne. Ted mi vestcuv hlas dunel primo v hlave: „Tem jezdcum byla dana moc, aby ctvrtinu zeme zhubili mecem, hladem, morem a dravymi selmami. Prichazeji Jezdci Apokalypsy, aby potrestali lidstvo za jeho hrichy, ale muz s cernym mecem je porazi…“ Vytahl jsem si prsty z usi, skocil k levitujicimu muzi, uchopil ho za nohy a zatahl. Doufal jsem, ze kdyz ho dostanu na zem a trochu profackuju, vzpamatuje se. Nezabralo to. I kdyz jsem na nem lezel a tiskl ho k podlaze, pusu jsem mu zavrit nedokazal. Dal monotonne odrikaval proroctvi a jeho hlas postupne silil, prechazel v rev: „Nejdele bojuje muz se Smrti, ale ta je nakonec take porazena. A hle, muz s kridly useda na hrbet sinaveho kone, stavi se do cela obrovite armady a v jejim cele vyrazi vstric legiim andelu…“ „Tak uz mu konecne zavri hubu!“ zajecela Diamond hystericky. Nezazlival jsem ji to – horky vzduch se temer nedal dychat, zdi pukaly, ze stropu se sypal prach. A vestec stale jecel: „Muz na sinavem koni vede svou armadu do predem prohraneho boje, prorazi rady Bozich vojaku a odhazuje je do vsech stran. Bije kolem sebe kridly, oci ma rude, telo mu zachvatil plamen…“ Plamen opravdu neco zachvatil, a bylo to moje obleceni. Vyskocil jsem na nohy a horecne placal do tricka, aby zhaslo. Podarilo se mi plaminky zadusit, ale hrudnik me palil jako cert a na prave ruce mi vykvetla dlouha leskla spalenina. Sotva jsem se ujistil, ze uz nehorim, popadl jsem blouzniciho muze za limec, zvedl ho na nohy a uderil jim o zed. Prestal kricet, prestal horet. Ubalil jsem mu z kazde strany jednu facku, jen tak pro jistotu. Oci se mu vratily k normalu. A najednou bylo normalni vsechno – neporusene zdi, chladna podlaha, dychatelny vzduch, strop bez jedine prasklinky. Stal jsem a tiskl ke zdi vycerpaneho a zjevne dezorientovaneho chlapka. „Uhhh,“ zamumlal a matozne si protrel oci. Pokusil se zaostrit a poznal me. „Muzete mi rict, co se to se mnou deje? Citim se nejak divne…“ Zachvel se jako strom ve vetru. A omdlel. 21. Druhy subjekt Vestec nebyl v limbu dlouho. Vlastne stacilo, abych ho trochu profackoval, a probudil se obdivuhodne rychle. „Vodu,“ zachraptel. Vzdycky chteji vodu. Na stole porad stal dzban vody od meho obeda. Jeste v nem neco malo zbylo. Donesl jsem mu to. Ziznive se napil, jednim douskem vysrkl uplne vsechno, a prazdny dzbanek mi vratil. „Muzete mi rict, co se stalo?“ pozadal jeste jednou. „Na to bych se spis mel ptat ja, ne?“ reagoval jsem. Pokud jsem si vzpominal, zpusobil vsechny ty podivne udalosti on, ne ja. Prekvapene na me pohledl. „Vazne?“ Fakt si nic nepamatoval. Proc jenom si ti vestci nikdy nic nepamatuji? zauvazoval jsem. Asi mi nezbyvalo nez mu to vsechno pripomenout. Tak jsem se do toho pustil. Zacal jsem tim, jak se me dotkl a vznesl se do vzduchu, pokracoval okridlenym muzem a Jezdci Apokalypsy. Kdyz jsem se dostal k tomu, ze je ten muz vsechny premohl, muj spolecnik zbledl. Potom, co jsem vylicil, jak mel muz „nasednout na sinaveho kone a vyrazit vstric legiim andelu,“ presla jeho barva plynule do brcalove zelene. Ve chvili, kdy jsem skoncil, byl zluty. „Tohle vsechno jsem opravdu rekl?“ zeptal se. „Ano,“ ujistil jsem ho. „A zapalil jste mi tricko.“ „Je to horsi, nez jsem si myslel,“ zamumlal. „Tohle se musi dozvedet velmistr.“ „To asi ano,“ souhlasil jsem. Ten snad bude vedet, co delat. Nekdo zaklepal na dvere. Vestec se v mziku promenil v radneho strazce. Uhladil si rozcuchane vlasy, z podlahy zvedl kulomet a dosel ke dverim. „Vstupte!“ zavolal. Jakoby mimochodem na me namiril svou zbran, tvar mu ztvrdla. Kdyby jeste pred chvili nelezel na zemi a zmatene neblabolil pate pres devate, mohl bych si myslet, ze je opravdu tim, za koho se vydava – bezduchym strazcem oddanym necitelnemu nabozenskemu fanatikovi. Dvere se otevrely, vesel reditel. A vida, my o vlku a vlk za humny, pomyslel jsem si. Mel na sobe jine obleceni – cihlove cervenou kosili, kravatu a cerne kalhoty. Oci ale zustaly stejne. „Mel bych pro vas dalsi praci, pane Harrisone,“ rekl. A opet me vedl do podivneho komplexu sedivych budov. Zacinal jsem to tady nenavidet, a to jsem tu byl teprve podruhe. Ale podruhe behem jednoho dne. „Co je to tentokrat?“ zeptal jsem se. S odpovedi si dal nacas. Vlastne neodpovedel vubec, jenom me zavedl do budovy. Protoze jsem si pamatoval, kudy jsme jeli minule, vedel jsem, ze to neni ta, kde jsem se vrtal v muzi s rozdrcenou rukou. A taky byla mensi. Byl to opet muz, tentokrat docela mohutny, samy sval. Vypadal, jako by mel pod kuzi ocelova lana. „Ted je to noha,“ upozornil me reditel. Zbytecne, videl jsem to sam. Muzova prava noha byla tesne pod kolenem na vnejsi strane podivne nafouknuta, odhadoval jsem to na nador. Hodne velky nador. „Chcete, abych to dostal ven,“ tipnul jsem si. Pohledl na me jako na vraha. „Jiste.“ Osamel jsem. Nastroje byly stejne mizerne jako minule, mozna jeste mizernejsi – cepel skalpelu se v rukojeti viklala, pilka byla zrezavela, vypalovaci zelezo moc hrube a tezke. Kdyby mi nekdo jeste pred mesicem rekl, ze se s tim da operovat, vysmal bych se mu. Ale ten clovek potreboval pomoct, a to rychle. Tentokrat mi za zady nepostavala Diamond, takze jsem se mohl soustredit na praci. Ctvrtinou obvazu – bylo jich opravdu malo, reditel asi chtel usetrit – jsem stahl nohu nad kolenem a opatrne vybouleninu ohmatal. Byla tvrda jako kamen. Rizl jsem, jak nejopatrneji jsem se odvazoval. Kupodivu to moc nekrvacelo, zato mi na ruku vychrstlo jakesi nazelenale svinstvo. „Fuj,“ zabrucel jsem a otrel se do stolu. Nador byl usazeny pod tenkou slupkou svaloviny a prorustal az ke kosti. Mel zvlastni, na pohled hladky povrch matne bile barvy a pusobil slizkym dojmem. Tohle vsechno jsem jenom odhadoval – nejsem blazen, abych bez rukavic sahal na nador. Zkusmo jsem do neho bodl skalpelem. Spicka se ulomila. Co to bylo zac? Odlozil jsem premysleni k ledu – chlapovi na stole by moc nepomohlo. Misto toho jsem zacal poskozenym skalpelem odstranovat okolni tkan. Nador byl jenom jeden, vcelku, nerozlezal se vsude mozne a ja doufal, ze se mi ho podari vyndat. Ani to nebylo tak tezke. Ta odporna vec drzela v noze jen diky nekolika roztresenym bilym uponkum. Jenom dost krvacely, kdyz jsem je prerizl. Ale vypalovaci zelezo to spravilo. Odlozil jsem nador na stul a zacal se venovat samotne noze. Ta vec pri svem rustu jaksi pohltila okolni svalovinu – jinak jsem si nedokazal vysvetlit, proc je ji ted na koncetine tak malo. Prohluben po nadoru, kam by se s rezervou veslo slepici vejce, zevnitr kryla jakasi slizka blanka. Kdyz jsem ji odstranil, vyhrnul se ven zeleny sliz. Nastesti byly nastroje puvodne polozene na tacku se zvysenym okrajem. Ten jsem ted drzel v leve ruce, pravou vytahoval hlenovitou hmotu pomoci skalpelu z rany a jeho hranou ho na nej shraboval. Bylo ho dobre pul kila. Zrovna jsem koncil, kdyz vesel reditel. „Jak to slo?“ zeptal se. „Celkem snadno,“ odpovedel jsem po pravde. „Mam pro vas jeste dalsi praci,“ oznamil. Podobnym tonem by se normalni lide bavili o pocasi, ale ja tusil, co ma na mysli. A vubec se mi do toho nechtelo. „Neslo by to nechat na zitra?“ zeptal jsem se. „Ne.“ Vlastne jsem v to ani nedoufal. Zkusil jsem to jinak. „Tak mi aspon reknete, o co jde.“ To byla chyba. Dalsich patnact minut, zatimco jsem ovazoval stale bezvedomeho muze a uklizel vsechen ten svincik, mi zevrubne popisoval jednoho sveho cloveka, lepe receno mutanta. Neco se mu stalo, nikdo nevedel co. Pry se mu znicehonic zacal zvetsovat hrudnik, coz mu melo pusobit hrozne bolesti. Tomu bych i veril – kdyz se vam zacne nafukovat hrudnik, vetsinou to boli. 22. Treti subjekt Opet me zavedl do jine budovy. Tahle byla ze vsech, ktere jsem dosud navstivil, nejmensi, vesel se sem akorat operacni stul, mala skrin a sud s rozzhavenym zelezem. Zato pacient – nebo subjekt, jak je nazyval muj zamestnavatel – byl nejvetsi. Nejsem zrovna maly, o facku vycnivam nad prumer, ale kdyby ten muz stal, dival by se na me shora. Musel merit hodne pres dva metry, mel obrovske tezke kosti, ale masa na nich moc nebylo. Vlastne byl skoro vychrtly. Reditel me jen zavedl dovnitr a odesel. Na prvni pohled jsem videl, ze s muzovym hrudnikem opravdu neco neni v poradku. Mel ho nafoukly jako mech, tenka kuze se napinala na zebrech malem k prasknuti. To bylo tak vsechno, co jsem na zbezny pohled dokazal zjistit. Vubec jsem netusil, co bych mel delat. Dneska se mi to stavalo az znepokojive casto. Nakonec jsem se rozhodl, ze hrudnik proste otevru. Byla to hra vabank, s mym vybavenim – skalpel, pilka, obvazy, dezinfekce a zelezo – o neco takoveho by se mozna nepokusil ani naprosty blazen, ale pokud jsem chtel toho cloveka zachranit, nemel jsem jinou moznost. Na druhy pohled jsem zjistil, ze to neni az tak uplne clovek. Mel podivne strnule zelene oci s uzkymi zornicemi jako had a na dotek tvrdou kuzi. Ale na tom nezalezelo. Opatrne jsem rizl, skalpel chvili vahal, jako by premyslel, jestli se mu do toho chce, ale nakonec kuzi prorizl. Vedl jsem dlouhy rez odshora smerem dolu, co nejuzsi, aby to moc nekrvacelo. Trocha krve ale prece jenom vytekla. Mela relativne normalni cervenou barvu. Ale pach uz normalni nebyl. Ani relativne, ani nijak jinak. Jako by na me dychla smrt. Byla to sepse, snet, mor, neco takoveho, navic radne ulezele. Tak tak jsem potlacil zvraceni a prinutil se pokracovat v praci. Zdani klamalo, ten muz – uz jsem o nem nedokazal premyslet jako o cloveku – zdaleka nebyl tak vychrtly, jak jsem si puvodne myslel. Svaly na tehle casti tela mel abnormalne vyvinute, pred nejakou dobou bych se nad tim mozna pozastavil. Na druhou stranu, tady nebylo normalni nic. Pokrcil jsem nad tim rameny. Zebra taky nebyla normalni, vlastne vubec nevypadala jako lidska. To se me taky netykalo. Kdybych mel premyslet nad vsim, co jsem tu kdy videl, uz bych davno prisel o rozum. Misto toho jsem pevneji uchopil skalpel, do druhe ruky vzal rozpalene zelezo a zacal se propracovavat k srdci. Neco, mozna instinkt, mi napovidalo, ze bych mel zacit tam. Instinkt se nepletl. Ten se neplete nikdy. Kdyz jsem po nekolika hodinach titerne, nesmirne opatrne prace dokazal nemozne – propracoval se k srdci, aniz by mi pacient umrel pod rukama – zjistil jsem, ze taky zdaleka neni lidske. To me uz ani prilis neprekvapilo. Prekvapilo me totiz neco mnohem horsiho. Cele srdce bylo obalene chuchvalci tuku a jakehosi zlutaveho zapachajiciho neporadku, pro ktery bylo i slovo svinstvo moc lichotive. Abych byl uprimny, nechapal jsem, jak je mozne, ze ta bytost jeste zije. Spravne mela byt davno po smrti. Ale to nebylo to nejprekvapivejsi. Kdyz jsem totiz rizl do tukoveho obalu a pokusil se ho dostat pryc, tvor se vymrstil do sedu a odhodil me. Tedy, odhodil neni to spravne slovo. Jeho vychrtla, ale neuveritelne silna ruka se jaksi ocitla na moji brade. V letu me zastavila az zed, ke ktere to ostatne nebylo daleko. Nez jsem se vyhrabal na nohy, byl u me. Vyuzil jsem toho, ze jeste nejsem uplne na nohou, a sehnul se. Jeho pest me diky tomu tesne minula a uderila do zdi. Ztezka jsem se vyhrabal na nohy. Nemelo to byt mozne, nemel byt schopny ani vstat, natoz na me zautocit. Mel otevreny hrudnik, v cernem otvoru jsem videl tepajici srdce. Z mista na palec od nej porad trcel muj skalpel, az po rukojet zaboreny do tukoveho obalu. A on zil. Mel diru v hrudniku az k srdci, a presto zil. Nejenom ze zil, poopravil jsem svuj nazor, kdyz me jeho pest zasahla podruhe, on se me snazil zabit. Tentokrat jsem se ani nesnazil zvedat, nebylo by to k nicemu. Misto toho jsem pockal, az po mne zase vystartuje, a kdyz se dostal dost blizko, vymrstil jsem ruku a prastil ho do zaludku. V ruce mi vybuchla hrozna bolest, urcite jsem si zlomil zapesti. Jemu ta srazka ale taky nijak neprospela. Lezel na zemi, skucel a drzel se za bricho – mozna se mu tam neco roztrhlo. Abych rekl pravdu, nijak zvlast jsem ho nelitoval. Vyskocil jsem na nohy, obehl ho a zacal se shanet po nejake zbrani. Nastesti se porad nemohl hybat, nemusel jsem se bat, ze na me zautoci zezadu. Nebo jsem si to aspon myslel. Ve chvili, kdy mi doslo, ze vypalovaci zelezo by bylo nejvhodnejsi, jsem za sebou spis vycitil nez uslysel pohyb. Bleskove jsem se vrhl k zemi a rukama si zakryl hlavu. To necekal, zakopl o me a opet pristal na zemi. Ja jsem vstal, moje panev si stezovala, ale potlacil jsem bolest a rozbehl se ke zdi, kde se valelo zelezo. Neco me chytilo za kotnik. Byl jsem v pohybu a nedokazal se vcas zastavit. Taky jsem skoncil na zemi, tentokrat si zacalo stezovat bricho a zebra. Ruku, kterou jsem pod sebe nastesti stacil strcit, jsem mel odrenou do krve, ale obliceji se nic nestalo. Zacal jsem skubat nohou a snazil se mu vytrhnout. Zbytecne, stejne tak bych se mohl snazit utahnout kamion. V ruce mel silu, ze by mohl drtit kameni. Vzdal jsem to a vykopl volnou nohou. Pod patou mi neco kruplo, nejspis nos, stisk na kotniku povolil. Honem jsem se plazil pryc – vstat jsem si netroufal, obe nohy bolely jako cert. Se stestim jsem nahmatl zelezo, jenomze spatny konec. To taky bolelo. Ted uz jsem vstat musel, se spalenou rukou jsem se nemohl ani plazit. Bohuzel jsem si na to vybral spatnou chvili – byl jsem napul na nohou a opiral se o zed, kdyz do me narazil. A zase jsme byli na zemi, jeden propletenec rukou a nohou. Jeho ruce se mi sevrely kolem krku, zacal me skrtit. Nastesti jsem si vzpomnel na jeden trik, o kterem jsem snad nekde cetl. Vyrazil jsem hlavou proti jeho obliceji, neco prasklo, zachrochtal a odpadl. Nejak jsem se dokazal postavit a doklopytat ke stolu, o ktery jsem se oprel. Mel jsem tuseni, ze muj souper se hned tak nezvedne, a navic jsem se potreboval vydychat. Tuseni me zklamalo. Mel jsem proste spatny den. Uklonem do strany jsem uhnul jeho pesti, misto na mych zebrech pristala na stole. Palec silna drevena deska se rozstipla, do brady se mi zabodla triska jako dlan. Muj souper na tom byl o dost hur, zlomil si nekolil prstnich kustek a zapesti – na stejne ruce jako ja, za jinych okolnosti bych se tomu mozna i smal. Nez se stacil vzpamatovat, prastil jsem ho zespodu do brady. Ta sice vydrzela, ale on se zatrasl na nejistych nohou a spadl. Rychle jsem zvedl z podlahy polovinu stolu a uderil s ni o zed. A jeste jednou. Drevo to vzdalo a rozletelo se. V ruce mi zustala kovova noha. Kovova tyc, to uz je skoro jako mec. A s mecem jsem to umel. Otocil jsem se o sto osmdesat stupnu s provizorni zbrani zdvizenou ve vysce hrudniku. Neco zaprastelo, muj protivnik, ktery se zjevne mezitim zvedl, najednou vravoral, z leve ruky mu trcela prerazena kost, vsude byla krev. Hodne krve. Mel byt uz davno vyrazeny z boje, ale asi mu to nikdo nerekl. Nelidsky rychle se oklepal a znovu zautocil. Kryl jsem se. Tentokrat se nenarazil, moudre ustoupil. Tim se ale zaroven trochu odkryl, vyrazil jsem na nej. Co na tom, ze tyc nemela hrot. Kov byl dost pevny, abych ho, pokud bude treba, i tak dokazal probodnout skrz naskrz. V posledni vterine uhnul. A zase jsem letel vpred. Zase jsem se nedokazal zastavit. S tim rozdilem, ze tentokrat me nechytil za nohu, ale drapl moji provizorni zbran a zatocil s ni. On drzel jeden konec, ja vlal na druhem jako kus hadru. Se stestim jsem se stacil pustit – nebylo tam dost mista, jeste kousek a rozprskl bych se o zed. Takhle jsem do ni jenom narazil. Zady. Pater kupodivu vydrzela, spravne by se mela rozletet na kusy. Bolelo to. Hodne to boleo. Svet se podivne rozmazal, pres mlhu jsem skoro nic nevidel. Ale jeho oblicej ano. Sklanel se nade mnou, v ruce drzel zeleznou tyc, ktera byla jeste pred chvili moje, a chystal se mi vrazit do oka, Nikdy jsem se nedozvedel, jak jsem se dokazal pohnout tak rychle. Mozna proste pud sebezachovy, ten jsem mel vzdycky dobry. Levou rukou jsem mu narazil do hrudniku, nahmatal neco slizkeho – asi rukojet skalpelu – a vytrhl to ven. Zaskucel, na ruce se mi vyvalila horka krev, sel k zem. Najednou jsem videl jasne, ale kdyz jsem zjistil, co drzim v ruce, pral jsem si, aby se mlha vratila. Nebyl to totiz skalpel. Bylo to srdce. 23. Jako hrabe Monte Christo Nevzpominam si, co se delo potom. Nevim, co jsem rekl rediteli, ale asi to nebylo nic oskliveho, protoze kdyz jsem si opet dokazal jasne uvedomovat sve okoli, byl jsem nazivu. Ke svemu pokoji – nebo cele, to je vec nazoru – jsem dorazil prave vcas, abych jeste videl dva chlapy, jak z ni vynaseji nositka zakryta bilou plachtou. Nemusel jsem byt genius, aby mi doslo, co to je. Takto se prenasi jenom jedna vec. Mrtvola. Ale co delala mrtvola v mem pokoji? Zastavil jsem muze s nositky a obratil se na toho blizsiho. „Kdo to je?“ ukazal jsem na zakryte telo. „Vas strazce,“ odpovedel lakonicky. To snad ne. „Co se mu stalo?“ pokracoval jsem ve vyptavani. „Kdyz jsem odchazel, vypadal dobre.“ Ze chvili pred tim vestil, to jsem si nechal pro sebe, nemuseli to vedet. Pokrcil rameny, nevedel. Odpovedi se ujal jeho informovanejsi kolega. „Prej nejaka alergicka reakce. Napil se a do minuty bylo po nem.“ Odesli. Ceho se tak v mem pokoji mohl napit? Jedine vody, ale pochyboval jsem, ze by byl alergicky na vodu. Takze v ni musel byt jed. Uz me ani neprekvapilo, ze me to neprekvapuje. Vyvstavala tady jina otazka: jak se ten jed mohl dostat do vody? Jak to, ze jeho zabil, a me ne? A jak je mozne, ze neumrel hned potom, co jsem mu dal napit, ale o tolik pozdeji? Nad tim vsim jsem premyslel v sede na pohovce, kdyz tu se ozvalo zaskrabani na zed. Vyskocil jsem a prebehl k ni. „Ano?“ „Jste tam?“ zaseptal Viktor. Rekl jsem mu, ze tak hloupou otazku jsem slysel naposledy pred deseti lety. Chvili bylo ticho, pak se zase ozval. „Vite, ze vas strazce je po smrti?“ Dalsi stupidni otazka, neceho tak zjevneho by si musel vsimnout i slepy. Ale ovladl jsem se a odpovedel: „Ano, vim, a prave premyslim, co ho zabilo.“ „Pry to byla alergicka reakce.“ „Na vodu? Nedelejte si ze me dobry den.“ „Nejsem tak hloupy,“ odpovedel. „Stoprocentne to byl jed. Reditel ho musel odhalit, chudaka.“ Ke stejnemu zaveru jsem dosel i ja. Uslysel jsem jakesi tiche plesknuti, Johnson neco temer neslysne zamumlal. Viktor mu odpovedel stejnym zpusobem a pak se opet obratil na me: „Musime utect.“ „Rad bych, ale posledni utek, pokud si vzpominate, nedopadl prave dobre,“ pripomnel jsem mu. Povzdechl si. „Ja vim, ale musime to zkusit.“ „To mate pravdu,“ souhlasil jsem. „Ale jak?“ Vyrazit dvere neprichazelo v uvahu, chytili by nas, nez bychom usli deset kroku. A taky jsem nevidel nic, co by se dalo pouzit k pomalejsimu uteku – nikde zadny nuz, hrebik, prezka opasku, okno vedlo do vedlejsi cely a nebyly v nem mrize, ktere bych mohl vylomit, jenom tluste sklo. „Nenechal vam tu vas strazny neco?“ navrhl Viktor. „Jak to myslite?“ „No, mozna stacil nekde schovat nuz nebo neco podobneho, nez umrel,“ minil dedula. To by me v zivote nenapadlo, ale davalo to smysl. Pustil jsem se do hledani a opravdu jsem neco nasel – pod pohovkou, az vzadu u zdi, byl zastrceny kratky mec, ktery celou dobu skryval. „Jo, nechal mi tu mec,“ oznamil jsem. „Jaky?“ Jsem snad obklopen pitomci? „Svuj, jaky asi. Takovy cerny.“ „Vyborne,“ zaradoval se Viktor, „ted poslouchejte.“ Mluvil neco pres ctvrt hodiny. Jeho plan, ktery nejspis promyslel uz nejakou dobu, vypadal hrozne slozite, ale vlastne byl az moc jednoduchy, skoro primitivni. Kdyby vsechno nevysvetloval natrikrat, mohl byt hotovy za minutu. Hacek spocival v tom, ze nas oddelovala zed s oknem prilis malym, nez aby jim nekdo z nas prolezl, a ze nas neustale hlidali. Kdybych vyrazil dvere, okamzite by me nekdo zastavil, a Johnsona s Viktorem zrovna tak. Takze dedousek vymyslel riskantni plan. Mel jsem se prorezat zdi do jejich cely. Tam byl jenom strazce s pistoli, toho ve trech hrave zvladneme (po pravde by ho Viktor zvladl sam, proste by mu telekinezi otocil zbran v ruce a stejnym zpusobem vystrelil, ale to by pritahlo pozornost). Pak, kdyz bychom s Diamond byli na druhe strane zdi a zneskodnili strazce, by uz bylo snadne projit dvermi. Hned o kousek dal byl vytah do podzemnich garazi, kde jsme mohli ukrast auto. Vypadalo to jednoduse. Ale jednoduche to nebylo ani trochu. Tak napriklad, jak se prorezu zdi? Kdybych mel nejaky masivni nuz, mozna by to slo, ale mec se na neco takoveho proste moc nehodil – ten by se ve zdi zasekl. Navic, kdyz si budu probijet cestu stenou, urcite bude vznikat nejaky odpad. Taky budu muset zamaskovat postup – a diry ve zdi se maskuji dost spatne. A, do tretice vseho dobreho, za chvili prijde novy strazce. Nedelal jsem si iluze, ze by byl na moji strane a pomohl mi. Spis naopak. Pak me neco napadlo. „Nemohl bych se pres tu zed jednoduse proseknout?“ zeptal jsem se. „Vite, ze bych jako vysekl nejake dvere? Mohli bychm hned odejit.“ „To nepujde,“ zalitoval Viktor. Moje nadseni ochladlo. „Proc ne?“ „Vsiml jste si, z ceho je ta stena udelana?“ „Z betonu. To je problem?“ Muj kord byl neuveritelne pevny a ostry. Tenhle mec byl na prvni pohled ze stejneho materialu. Nepochyboval jsem, ze s betonovou zdi by si poradil. „Kdyby byla jenom z betonu, problem by to nebyl,“ dostalo se mi odpovedi. „Dvakrat byste seknul a bylo by, mohli bychom utect. Akorat ze uvnitr te zdi jsou ocelove vyztuhy. S tema uz si ten mec tak snadno neporadi.“ Aha. „Takze musim pracovat pomalu, postupne,“ doslo mi. Vzapeti se otevrely dvere, sotva jsem stacil hodit mec pod pohovku. Jakoby nahodou jsem klepl patou do steny a doufal, ze jim to dojde a ztichnou. Nezklamali me, ztichli. Muj novy strazce meril urcite pres dva metry, mel podezrele hranatou holou lebku, vyrazny nos a bradu, tvrde oci a obrovske svaly. Vypadalo to, ze tihu maskovaci vesty a dvou obrovskych pistoli zavesenych u pasu ani nevnima. Proste standartni model. „Vy tu sedite proc?“ zeptal se, ve studenem hlase nebyly patrne zadne emoce. „Za napadeni reditelovych lidi,“ vysvetlil jsem. „Fajn.“ Mel jsem pocit, ze bych mohl rict cokoli, a stejne by to nevyvolalo zadnou reakci. Ja mu byl absolutne lhostejny, mluvil jen tak, aby rec nestala. Chvili bylo ticho, klouzal ocima po mistnosti, mozna me hodnotil. Asi po peti minutach se zase ozval: „Ja vas tady budu hlidat. Kdyz budete rvat, zavru vam hubu. Kdyz si budete moc stezovat, zavru vam hubu. Kdyz budete opruzovat, zavru vam hubu. Pokud me napadnete, neco vam zlomim. A pokud se pokusite utect, ustrelim vam hlavu. Jasne?“ „Jasne,“ potvrdil jsem zdanlive bez zajmu. Ve skutecnosti jsem premyslel, jestli moje situace muze byt jeste horsi. Vychazelo mi, ze asi ne. O utek se budu muset pokouset mimoradne opatrne. Zamyslene pokyval hlavou. „Ale nemyslete si, ze jsem nejaky krutas. Nic proti vam nemam. Klidne vam dam prinest knihy nebo neco na psani. Muzeme spolu vychazet dobre.“ To bylo necekane vstricne gesto. Ze bych mezi reditelovymi poskoky nasel cloveka s kouskem duse v tele? O citu se mluvit nedalo, evidentne zadny nemel, ale dusi mozna ano. Zajimalo by me, jak tady clovek s dusi mohl prezit. „Tak dobre,“ pokrcil jsem rameny. Moje ochota spolupracovat ho neprekvapila, nebo pokud ano, nedal to na sobe znat. „Ted pujdete spat,“ prikazal nekompromisne, „uz je dost hodin.“ Neprel jsem se s nim. Zustat vzhuru bylo mnohem tezsi, nez jsem cekal. Po celem dni stravenem usilovnou praci jsem byl utahany jako kun, chvilemi jsem opravdu drimal. Ale nejakym zazrakem jsem neusnul tvrde a po pulnoci vstal temer cerstvy. Byla tma jako v pytli, jen mezerou pode dvermi pronikal uzounky pas svetla. Za to jsem byl vdecny, protoze naproste temnote bych nic nevidel, ale takhle se oci za par minut prizpusobily a ja zacal rozeznavat tvary okolnich predmetu. Diky tomu jsem zjistil, ze hlidac zmizel. Vlastne na tom nebylo nic divneho – nemohli po nem prece chtit, aby tu stal v pozoru celou noc. Ale nekde byt musel, protoze kdyby odesel uplne, mel bych prileztost k uteku. Priplizil jsem se ke dverim (bose nohy na podlaze skoro nebyly slyset) a polozil na ne ucho. Jasne, byl na druhe strane, presne jak jsem si myslel. A podle zvuku kroku to byl nekdo mnohem mensi a lehci. Straze tu zrejme pracovaly na smeny. Pochyboval jsem, ze by znicehonic vtrhl dovnitr. Koneckoncu k tomu nemel duvod, domnival se, ze spim. Mohl jsem se dat do prace. Kdyz jsem lezel a predstiral spanek, promyslel jsem si, jak na to, stacilo jen vzit mec a zacit sekat do zdi. Protoze pres den stal strazce uvnitr, kazdeho otvoru ve zdi by si okamzite vsiml, Proto jsem na to musel jit jinak – nejdriv vysekat ze zdi blok betonu a ten odlozit stranou, a pak teprve normalne rozrusovat zbylou zed. Vyrezana cast mela poslouzit jako primitivni „dvirka,“ kterymi se dal otvor zakryt. Tak jsem si to aspon predstavoval. Ale byl tu jeden hacek, nebo spis kotva. Musel jsem to stihnout za jednu noc. Kdyby se mi to nepodarilo, denni strazce by si podezrele pravidelnych prasklin ve zdi urcite vsiml. Pak bych mel dost velky problem. Pokud to ale stihnu do rana, budu moci dvirka zasadit zpatky do zdi a zamaskovat je, takze si jich nikdo nevsimne. Snad. Bez dalsiho zdrzovani jsem se sehnul, vsoukal se skoro az po pas pod pohovku a vytahl mec. A pustil jsem se do prace. Rezat mecem do zdi neni zadna legrace. Mohlo by se zdat, ze mec, delsi a pevnejsi nez nuz, se na takovou praci hodi skvele, ale neni tomu tak. Mece jsou urcene k sekani a bodani do lidskeho tela nebo podobneho, pomerne mekkeho materialu. Pokud s nimi zacnete bodat do neceho tvrdsiho, zlomi se. Proto se kdysi k temto ucelum pouzivaly spicaky, krumpace a zahrocene kovove tyce. Vlastne se pouzivaji porad. Ja nastesti nemel obycejny mec. Prilozil jsem hrot ke stene a opatrne zatlacil. Mec vklouzl dovnitr jako do masla, ale asi po peti palcich se o neco zarazil. To asi bude ta vyztuha, doslo mi. Po nejake dobe jsem zjistil, ze zed je sestavena z betonovych bloku pospojovanych mrizkou z ocelovych tyci. To se mi hodilo, stacilo rezat na vnitrni strane vyztuhy. Az takhle objedu jedno „okenko“ mrizky, kus betonu, ktery nebude nic drzet, uz vytahnu snadno. Mec byl pevnejsi a ostrejsi, nez jsem vubec povazoval za mozne, postupoval jsem rychle. Brzo jsem mel vyznaceny ctverec o strane zhruba jednoho metru. Pak se ale vyskytla jedna obtiz. Betonove kvadry nebyly zjevne umistene mezi jednotlivymi pasy vyztuhy, jak jsem si puvodne myslel, ale byly do ni castecne zasunute. To znamenalo, ze jsem neuvolnil jeden kus, ale pouze vyznacil obrys dveri. Vubec me nenapadalo, co bych ted mel delat. Mohl jsem samozrejme hodit opatrnost za hlavu a zkusit se v case, ktery mi zbyval, silou probit na druhou stranu zdi. Ale to bych nejspis nestihl. Ne, potreboval jsem kryci dvirka, ale jak to udelat? Jak vyriznout mecem ze zdi blok betonu? A taky, jak s tim budu hybat? Kus betonu o strane jednoho metru, i kdyz jenom deska, ne cela krychle, musi vazit snad tunu. Moment. Opravdu by to mohlo byt tak lehke? Jako odnekud z nesmirne dalky jsem slysel Viktoruv hlas. „Telekineze je pohybovani predmety, ne jenom presouvani. Nejde jenom o zvedani a hazeni veci, ale i o jejich deformaci silou mysli, o otaceni – treba klicem v zamku – a o odstrkovani a pritahovani…“ Odlozil jsem mec a uprel pohled na stenu. Pohni se, prikazal jsem. Castecne uvolneny kus betonu se zachvel jako osika a vystrelil ze zdi. V posledni vterine jsem ho dokazal zastavit, jinak by mi roztristil hlavu na kasi. Fungovalo to! V navalu nadseni jsem zkusil to same s ocelovymi tycemi – prece jenom byla noc, kdybych ted dokazal prorazit na druhou stranu a probudit Johnsona s Viktorem, utekli bychom driv, nez by se nekdo vzpamatoval a pokusil se nas zastavit. Zbytecne. Sice se chvely, jako by se jim zachtelo tancovat, jedna se mozna nepatrne prohnula, ale to bylo vsechno, vic jsem nedokazal. I tak to byl celkem pekny vysledek. Za par hodin jsem se propracoval az na vyztuhu a mel jsem, presne podle planu, peknou betonovou desku. Vratil jsem ji na misto (musel jsem si trochu pomoct telekinezi, prece jenom byla dost tezka), prach a drobne odstepky betonu schoval spolu s mecem pod pohovku a usnul jsem. Rano jsem se citil v podivuhodne dobre forme – az moc dobre na to, ze jsem v noci pohyboval nekolika metrakovym kusem betonu. Vlastne jsem si pripadal skvele. Jak je to mozne? Nepremyslel jsem nad tim. Na stole me uz cekala snidane, chleba se syrem a hrnek caje, mohutny strazce se svymi pistolemi stal u dveri, Diamond prave vstavala. „Dobre rano,“ kyvl jsem na ni. „Mas nejakou veselou naladu,“ zkonstatovala ospale. Pravda, vzhledem ke sve situaci jsem se citil az moc v pohode. To urcite nebylo normalni. Mozna jsem se nakazil, blesklo mi hlavou. Ale neznal jsem zadnou chorobu, ktera by zpusobovala prehnanou bezstarostnost a pocit vnitrni pohody, tak jsem se upnul k myslence, ze mi nekdo dal neco do jidla, nejakou drogu. Bylo to pak lepsi, myslet si, ze tak tak vzdoruju nejake zakerne latce. Dojedl jsem snidani a sedl si zpatky na pohovku. Asi hodinu jsem se silene nudil, az muj strazce prohlasil, ze mi prinese nejake knihy, abych mel zabavu, a odesel. Skokem jsem byl u zdi. Vyriznutou betonovou desku jsem vcera – nebo vlastne dneska brzo rano – zamaskoval dobre, vlasove tenke cerne linie byly videt jenom hodne zblizka. Ale to me ted prilis nezajimalo. Zaklepal jsem klouby prstu na stenu. „Ano, co je?“ ozval se Johnson. Mel jsem stesti, jejich strazce sel asi na zachod ci co, mohli se mnou mluvit. „Prorezal jsem se na prvni vyztuhu,“ odpovedel jsem. „To je skvele,“ zaradoval se tloustik uprimne, „a vas strazce si niceho nevsiml?“ Zavrtel jsem hlavou, az se zpodenim jsem si uvedomil, ze me nevidi. Na tak samozrejme veci clovek proste obcas zapomene. „Myslim, ze ne,“ uklidnil jsem ho. „Jak hluboko je ta vyztuha?“ chtel vedet. Bylo mi jasne, proc se na to pta – pokud bychom vedeli, jak silna je zed, jak daleko jsou od sebe jednotlive pricky vyztuh a jak rychle s praci postupuju, dokazali bychom zhruba urcit, za jak dlouho budeme moci utect. „Asi pet palcu.“ „Hmm,“ zabrucel, „zed je asi ctyricet palcu silna… ctyricet deleno peti… tak osm dni,“ odhadl. „Spis deset,“ zaslech jsem Viktora. „Proc jako?“ „Nezapomen, ze ty vyztuhy jsou ocelove, to da praci,“ pripomnel dedula suse. „To asi jo,“ pripustil Johnson. „Uz mate plan, co delat, az se odsud dostaneme?“ zeptal jsem se. Viktor se okamzite pustil do liceni jakesi patalie, ze ktere pomohl komusi, v dusledku cehoz se dotycny clovek – ktery pry momentalne zije v Londyne – stal jeho nejlepsim pritelem. Tvrdil, ze nam urcite pomuze dostat se pryc ze zeme. Johnson se zeptal, k cemu to bude dobre. Odpoved jsem uz neslysel, protoze do dveri vkrocil muj strazce. Nechapu, jak se pri sve mohutnosti dokazal priblizit tak tise. Nejaky sesty smysl me varoval prave vcas, abych jeste stihl odskocit od zdi a usadit se na pohovku. „To vam to trvalo!“ pravil jsem hlasite, aby moji pratele za stenou pochopili, ze maji zmlknout. „Dejte pokoj,“ zavrcel a hodil mi knihu. Chytil jsem ji. Tolkienovo Spolecenstvo prstenu, moje oblibena. Jak to mohl vedet? A to nebylo vsechno. Zhruba v polovine trcela zalozka, kterou jsem tam urcite nedal ja. Tim jsem si byl naprosto jisty, protoze byla bila jako kost a na zadni strane, pod symbolem Radu, se choulilo nekolik radek textu naskrabaneho cernym perem. Pod symbolem Radu! Vrhl jsem pohled na strazce. Bud si niceho podezreleho nevsiml, nebo mu to bylo jedno, protoze venoval napadnou pozornost svym pistolim a neco si pobrukoval. Mohl to byt pritel? To tezko, doslo mi, takove stesti proste mit nemuzu. Bud opravdu nic nezpozoroval, nebo pokud ano, nechal to plavat, ale urcite nebyl na moji strane. Predstiral jsem, ze listuju v knize, a pritom jsem ji nadzvedl tak, aby mi zakryvala oblicej. Ted jsem si mohl precist tajemny vzkaz na zalozce, aniz bych vzbudil pozornost. Ale moment… Uhledny, sevreny rukopis mi byl mucive povedomy, stejne jako cerny inkoust. Mel jsem dojem, ze jsem ho uz nekde videl, ze pisatele dobre znam. Byl jsem si jisty, ze jsem ho kdysi videl psat, malou zelenou propiskou se zlutym hrotem a cernym inkoustem… To ale nebylo mozne. Nebo snad ano? Pokrcil jsem rameny a soustredil se na vzkaz. Bylo to jen par kratkych vet: Pokud mate moznost, kontaktujte Johnsona nebo Viktora. Reknete jim, ze vas za tyden prijde zachranit Lecitel. At jsou pripraveni k okamzitemu uteku. V. Kdo mohl byt ten V.? Ze by velmistr? Ale ten prece mel byt nemocny. A i kdyby ne, jak by sem dokazal propasovat vzkaz? Cele to bylo nejake divne. Dalsich nekolik hodin jsem si cetl. Bylo mi receno, ze pro me reditel dneska nebude mit zadnou praci. I tak jsem byl jako na trni a co chvili si prohlizel vzkaz na zalozce. Samozrejme se nezmenil, ale posetile jsem doufal, ze si prece jenom vzpomenu, odkud znam jeho pisatele. Marne. Potom se na me konecne usmalo stesti. Mlcenlivy strazce mi oznamil, ze se jde napit, ale at se nepokousim o utek, protoze na chodbe ceka nekolik lidi s kulomety. Sotva odesel, uz jsem byl u zdi. „Halo, jste tam?“ zaseptal jsem. „Ano,“ ozval se okamzite Viktor. „Nas strazny dostal zizen a odesel si pro nejake piti.“ „To je zvlastni, ten muj taky,“ podivil jsem se. Johnson vyjadril nazor, ze se asi sli napit spolu a ze je hned tak neuvidime, protoze chlapi jejich razeni neholduji limonade. Vrele jsem s nim souhlasil. „Zjistil jste neco?“ zeptal se pak. Pritakal jsem. „Divil byste se, ale nasel jsem na zadni strane zalozky nejaky vzkaz,“ informoval jsem ho. To ho pochopitelne zaujalo. „Jaky vzkaz?“ Zvedl jsem zalozku z podlahy, kam mi spadla, kdyz jsem a precetl ho z ni – nechtel jsem riskovat, ze neco spletu. Kdyz jsem skoncil, rozhostilo se zarazene ticho. „Jaky lecitel?“ zeptal se Johnson. „Lecitel jsem tady ja,“ upozornil Viktor. „Myslim Lecitele s velkym L,“ vysvetlil jsem. Johnson hlasite zajasal a jeho spolecnik na neho zasycel, at je proboha zticha. Zeptal jsem se, co je na tom Leciteli tak skveleho. Viktor zdrahave pripustil, ze onen Lecitel je naprosto skvely. „Umi pouzivat lecivou magii mnohem lepe nez ja,“ objasnil, „a je hodne stary. Ne tak stary jako ja, ale i tak celkem dost. Kdysi to myslim byl nejaky mystik.“ „Mystik, to jako ze se setkal s Bohem?“ preptal jsem se. Pokud jsem vedel, mystika byla neco jako komunikace s vyssimi duchovnimi bytostmi cestou meditace. „Ne s Bohem, s nekym jinym,“ bylo mi receno. „A taky to byl lidovy lecitel. A ma spoustu zkusenosti, jak jsem rikal, je jenom o neco mladsi nez ja.“ „Ty prece nejsi tak stary,“ minil Johnson. Viktor oponoval, ze je starsi nez vypada. „Kolik vam je? Tak sedesat, mozna sedmdesat, ne?“ odhadl jsem. „Oficialne sedesat sedm,“ rekl Viktor s durazem na prvnim slove. „Ale vlastne jsem se narodil uz hodne davno.“ Zeptal jsem se, co mysli tim davno. „No, jak to rict,“ brumlal dedousek, najednou znel rozpacite. „V predminulem stoleti, roku 1830. Ja… no… abych rekl pradu, tak… jsem nesmrtelny.“ „To si delate srandu,“ vydechl jsem. „Nedela,“ ujistil me Johnson ponure. „Lecitel je taky nesmrtelny, myslim, ze se narodil za carskeho Ruska.“ „Ano, ve vesnici Pokrovskoje,“ souhlasil Viktor. Pokrovskoje, to mi taky neco rikalo, jenom jsem si nemohl vzpomenout, co. Ale jednim jsem si byl stoprocentne jisty – ten Lecitel, at uz to byl kdokoli, musel byt ve sve dobe hodne znamy. „A proc mate takovou radost, ze pro nas prijde nejaky nesmrtelny mystik?“ zeptal jsem se. „Je skvely bojovnik, urcite nas odtud dostane,“ byl si jisty Viktor. „A navic je hodne bohaty, to by se mohlo hodit.“ Zacinalo toho na me byt trochu moc, a to se teprv blizilo poledne. „Hodne bohaty nesmrtelny mystik, ktery navic umi dobre bojovat,“ zabrucel jsem, „to je nejake divne, ne? Nakonec se z neho jeste vyklube nejaky valecny mag.“ Viktor pripustil, ze by se to dalo rict i tak. „Co mam teda delat?“ chtel jsem mit jasno. „Kdyz si pro nas prijde ten neporazitelny Lecitel, ma cenu snazit se prorezat zdi? Bylo by jednodussi proste vykopnout dvere.“ „To by nebylo,“ nesouhlasil Johnson, „nase cela je v jine chodbe, pres zed to mate kratsi.“ „Jak v jine chodbe?“ nechapal jsem. Opet se ozval Viktor: „Jsou tady dve rovnobezne chodby, na konci spojene tak, ze pri pohledu shora vypadaji jako obdelnik. Jsou od sebe devet metru daleko a ten prostor je uprostred rozdeleny metr tlustou zdi, takze vznikaji dva mensi obdelniky siroke ctyri metry,“ vysvetloval. „Dokazete si to predstavit?“ Ujistil jsem ho, ze ano. „No a ty uzsi obdelniky,“ pokracoval dedula, „jsou v pravidelnych intervalech predelene kratsimi zdmi. Tak vznikaji cely ctyri na ctyri metry. Pohybovat se mezi nimi muzete jen tou vnejsi spojovaci chodbou, jina cesta neni.“ „Aha, a proto musim skrz tu stenu,“ pochopil jsem. Nekdy jsem vlastne pozoruhodne natvrdly. Nez stacil Viktor nebo Johnson cokoli poznamenat, otevrely se dvere vesel muj strazce. Tentokrat jsem ho nastesti slysel prichazet, a tak jsem stihl kopnout do zdi a vratit se na pohovku, aniz by si vsiml neceho podezreleho. Tedy, doufal jsem, ze si niceho nevsiml. „Bavil jste se dobre?“ zeptal se naprosto neutralnim tonem a rozptylil tak moje obavy. Kdyby mel nejake podezreni – napriklad ze se domlouvam s ostatnimi vezni –, urcite by na me uhodil. „Ano,“ kyvl jsem. Knihu jsem nastesti nechal otevrenou, stacil jsem ji i vzit do ruky, takze to vypadalo, ze me vyrusil od cteni. Ustoupil od dveri a nejaky neznamy muz dovnitr vtlacil pojizdny servirovaci stolek. Vzduchem se zacala nest lakava vune vyvaru, peceneho masa a… zacichal jsem, ale nezdalo se mi to. Opravdu mi prinesli i vino, a dokonce bile! „Cim jsem si to zaslouzil?“ preptal jsem se s plnou pusou polevky, sluha jeste ani nestacil opustit mistnost. Dostalo se mi odpovedi, ze reditel nechce, abych zemrel hlady. Ze pry pro me zitra bude mit dalsi praci a ze bych mel byt pri sile. To byla z jeho strany neobvykla starostlivost, ale… pokrcil jsem nad tim rameny, jidlo bylo vynikajici. Kdyz jsem si sel vecer lehnout, trochu me bolelo bricho. 24. Nemoc Byla tma jako v pytli. To ale nebylo to nejhorsi. Zjistil jsem, ze je mi strasna zima, boli me cele telo a… mam vlhky oblicej? Prudce jsem otevrel oci. Nejdriv jsem mel dojem, ze je mam porad zavrene, protoze skoro cele moje zorne pole vyplnovalo cosi cerneho. Pak se to trochu vzdalilo,poznal jsem tlamu a nozdry a ruzovy jazyk – to od neho pochazelo teplo a vlhko na moji tvari, pochopil jsem. „To je dost, ze ses probudil,“ uvitala me Diamond. „Coze?“ zachraptel jsem. V krku me nesnesitelne palilo, mel jsem pocit, ze polykam pisek. Povzdechla si. „Rikam, ze jsem rada, ze ses konecne probudil,“ zopakovala jinymi slovy svoji predchozi repliku. „Celou noc se prevaloval a rval jsi ze spani, mas horecku.“ „Pockej,“ tak moc informaci najednou jsem proste nedokazal stravit, ale hlavni smysl jsem pochopil „chces rict, ze jsem nemocny?“ „A hodne,“ prikyvla. „Ale jak to?“ zaupel jsem. Pri tom mi asi neco vletelo do krku, najednou jsem kaslal, div mi nepraskly plice. Nechapal jsem to, jeste vcera mi bylo dobre. Pokrcila rameny, aspon mi to tak pripadalo. „Netusim, vlastne nikdo netusi. Za chvili prijde Viktor,“ dodala. „Co ten tady bude…“ dalsi zachvat kasle, „… delat, oni ho sem jako pusti?“ „Na chvili jo, zkusi ti pomoct.“ No vlastne, vzdyt je lecitel, doslo mi. O pouhych par minut pozdeji se dvere rozletly, jako by do nich narazilo beranidlo, a odmrstily meho strazce, ktery nestacil vcas uhnout, na zed. Vousate, nosate a podsadite beranidlo jmenem Viktor se valilo dovnitr jako velka voda, prevratilo zidli, odsunulo stranou stul a za chvili bylo u me. „Jak vam je?“ bylo prvni, co chtel deda vedet. Zmohl jsem se jenom na jakousi chraplavou napodobeninu smichu. „Nevidite, ze lezim?“ „To vidim, nejsem slepy,“ odvetil. „Tak se tak blbe neptejte.“ Kupodivu me poslechl, ale nezmlkl, jak bych si pral, – pri kazdem jeho slove jsem mel dojem, ze se z moji hlavy snazi vylezt regiment trpasliku –, misto toho si zacal tise pobrukovat nejakou pisen, ktere jsem nerozumel. „Proc si zpivate?“ nevydrzel jsem to nakonec. Naznacil mi, ze mam byt zticha, a dal pel. Ted uz to znelo, jako kdyz motorovou pilou rezete kocku. Zivou. Ve chvili, kdy jeho „pisen“ presla v neartikulovany skripavy jek (kdybych mohl, uskrtil bych ho, protoze me z toho bolely usi, jako by mi do nich vrazel jehly, ale byl jsem moc slaby) a tlusta tabulka jedineho okna zacala vibrovat, zmlkl, jako kdyz utne. Pomalu se kolem nej zhmotnil jakysi zeleny opar. Polozil mi ruce na hlavu. Byla to lecba sokem, mel jsem pocit, ze se odshora menim v kus ledu, ale udivene jsem zkonstatoval, ze se citim podstatne lepe. Pak jsem omdlel. Probudil jsem se mnohem pozdeji, uz zase byla tma. Ale tentokrat zustala i potom, co jsem otevrel oci. „Myslim, ze se probudil,“ rekl nekdo. Ten hlas jsem v zivote neslysel, ale mluvil tonem, ktery jsem si vzdycky spojoval s lekari. Se zvlast specializovanymi lekari – patology. Byl jsem snad mrtvy? Chvilkovy naval paniky, pak memu zpomalenemu mozku doslo, ze musim byt nazivu, protoze mrtvi nevnimaji, co se kolem nich deje. Ale pokud jsem opravdu zil, co vedle me dela patolog? A proc je tu takova tma? „Nesmysl, ten to ma davno za sebou,“ pravil presvedcene dalsi hlas, taky neznamy. Prvni nesouhlasil. „Slysel jsem, jak se pohnul.“ Ano, hybal jsem se, presneji receno jsem se trasl. Nejenze tu byla tma, taky nefungovalo topeni. Byla mi strasliva zima, pomalu jsem prestaval citit nohy. To bylo spatne, i v tomhle stavu jsem si uvedomoval, ze je to spatne. „Hrome, mas pravdu,“ ozval se treti hlas. Druhy hlas taky zdrahave pripustil, ze jsem nejspis nazivu. „Ja vam to rikal!“ kricel prvni hlas vitezoslavne. „Seru na to, co jsi rikal!“ ozval se opet treti hlas. „Honem ho vyndejte, at nezmrzne! A rozsvitte!“ Mozna rikal jeste neco, nevim. Zase jsem omdlel. Najednou bylo vsude svetlo. Az moc svetla, musel jsem mhourit oci, abych neoslepl. „Date si vino?“ Udivene jsem se otocil, asi pet metru ode me stal ten posledni clovek, ktereho bych tady cekal. I kdyz jsem vlastne netusil, kde to tady je a jak jsem se sem dostal. „Date si vino?“ zopakoval profesor, v ruce najednou drzel lahev. „Rad,“ prikyvl jsem a zamiril k nemu. Zjistil jsem, ze kracim po mekke zelene trave, okolo sumi v mirnem vetriku nekolik stromu a nic me neboli. Vzhledem k tomu, jak mizerne jsem se citil poslednich par hodin, vitana zmena. Profesor stal na terase prilehajici k velkemu bilemu domu. Krome nej tu byl jeste bily plastovy stul, bile plastove zidle a zelena houpaci lavicka s pruhovanou striskou. Zahledl jsem i velky kotec, ve kterem spal hnedy pes s plandavyma usima, spis jeste stene. „Kde to vlastne jsme?“ zeptal jsem se po prvnim dousku lahodneho bileho vina. Muj spolecnik mi prisunul zidli a sam si sedl na dalsi. „Jmenuje se to tady Ceska republika.“ O takovem state jsem v zvote neslysel. „Kde to je?“ Zasmal se a zavrtel hlavou, jako by nemohl uverit, ze to nevim. „Ve stredni Evrope, na vychod od Nemecka. Co je Nemecko, to vam doufam rikat nemusim.“ Nemusel, tohle jsem vedel. „Nemecko je ta zeme, ze ktere byl Hitler,“ blyskl jsem se svymi znalostmi svetovych dejin. Dejepis jsem nikdy nemel rad. Jako by tusil, co se mi honi hlavou, navazal: „Kdyz vite, kdo byl Hitler a co udelal, mozna se vam vybavi, ze v tom figurovalo i nejake Ceskoslovensko.“ Podle toho, jak to rekl, by se mi to vybavit melo, a ja tusil, ze jsem ten nazev uz nekde slysel. Ale kde? Ze by na hodine dejepisu? „Mozna vam neco reknou pojmy komunisticka diktatura, studena valka, zelezna opona,“ napovidal mi dal. „Aha, uz vim,“ vzpomnel jsem si. Spokojene prikyvl a upil trochu vina. „Ceskoslovenska federativni republika se v devadesatem tretim rozpadla na Ceskou a Slovenskou republiku,“ pokracoval v exkurzi do historie, „oficialne spis rozdelila, ale jaksi… abych tak rekl… bez referenda.“ „A ted jsme v Ceske republice? Jak jsme se sem dostali?“ „Vlastne tu doopravdy nejsme. To je takova vize, dalo by se rict, nebo bdely sen.“ A ja si myslel, ze se tohle deje jenom ve filmech. „Proc jsme zrovna tady? Co tu delame? A jak je mozne, ze ten sen ovladate?“ mel jsem najednou spoustu otazek. „Jsme tady, protoze se mi tu libi,“ znela odpoved. To jsem se toho dozvedel. „Vam to tady patri?“ „Ne, vubec.“ „Tak jak je mozne, ze nas odsud uz nekdo nevyhnal?“ Nez se odhodlal k odpovedi, dopil vino a znovu si nalil. „Uz jsem rikal, ze tu nejsme doopravdy,“ zopakoval. „Proto nas pravoplatni majitele nemuzou vyhnat. I kdyz by to urcite udelali, a mozna by nepuzili jenom presvedcovani.“ Najednou jsem byl rad, ze je to jenom sen. Netouzil jsem, aby po mne nekdo znicehonic vystrelil. Z hlubin moji pameti se vynoril poznatek, ze v ceskych zemich ma myslivost velmi dlouhou tradici. Ale jak se tam dostal? „A proc tu vlastne jsme?“ vznesl jsem asi tu nejpodstatnejsi otazku. „Chcete mi neco duleziteho rict?“ To by mu koneckoncu bylo podobne, chtit mi neco sdelit v soukromi, pomyslel jsem si. Vzdycky byl hrozne tajnustkarsky. Prekvapene na me pohledl. „Jak jste to uhodl?“ Nad tim jsem mohl leda pokrcit rameny. „Ono je to tak vzdycky, ne? V knihach a ve filmech casto byva nejaky tajemny dedecek, ktery pobiha kolem a sdeluje ruzna zasifrovana moudra.“ Tim jsem ho asi rozcilil. „Tak ja jsem nejaky tajemny dedecek, ktery pobiha kolem, rikate?“ „Trochu tajemny ale jste, ne?“ „Tajemny, to mozna ano,“ pripustil a chvili to slovo povaloval na jazyku, jako by ho ochutnaval, „tajemny… a moudra taky sdeluju, a pokud chcete, muzu je i sifrovat, ale dedecek urcite nejsem.“ Mozna mel pravdu, ale… „Uz jste starsi clovek, ne?“ To jsem ale opravdu nemel rikat, zatvaril se jako masovy vrah. „V breznu mi bude padesat jedna.“ „A mne je dvacet sest. Jste dvakrat starsi nez ja.“ Vypadal, ze od toho, aby se skutecne stal vrahem, ho deli jen krucek. Najednou bylo chladneji, stene v kotci se zavrtelo. „Jsem sice starsi,“ zacal rozvazne, „ale o to jsem moudrejsi. Mam pro vas jednu radu. Bylo by dobre, kdybyste si ji vyslechl… ve svem vlastnim zajmu.“ „Posloucham,“ ujistil jsem ho. Rady mi nedaval moc casto, a kdyz uz ano, opravdu bylo v mem zajmu si je poslechnout. Zhluboka se nadechl a pak pomalu vypustil vzduch nosem, pricemz vyloudil velice zvlastni pisklavy zvuk. „Ta rada je… ale opravdu si ji vezmete k srdci, i kdyz se vam bude zdat legracni… davejte si pozor na zakusky.“ Neovladl jsem se a zahykal smichy. „Coze?“ „Slysel jste.“ Ano, slysel jsem, ale… davejte si pozor na zakusky? Chudak profesor, asi se zblaznil. „Zakusky prece nejsou nebezpecne,“ poukazal jsem na obecne znamou skutecnost. „Mam dojem, ze jednoho ruskeho cara zabila bomba…“ „To me ani tak neudivuje,“ poznamenal jsem. „Neprerusujte me,“ pozadal, ale v jeho hlase se tesne pod povrchem skryvalo ostri. „Ta bomba byla tusim schovana v nejakem pecivu,“ dodal. To jsem nevedel. Pecivo jsem dodnes, podobne jako zakusky, povazoval za neskodne. „V jakem pecivu?“ Profesor se zamyslel, zjevne si nemohl hned vzpomenout. „Mam dojem, ze to byl mazanec nebo neco takoveho,“ pravil vahave, „ale nedal bych za to ruku do ohne. Vybuchla primo pred carem a roztrhala mu obe nohy.“ Pri tom pomysleni jsem se otrasl. Roztrhane nohy, jaka hrozna smrt… „Byl hned mrtvy?“ „Bohuzel ne. Ale netrapil se moc dlouho.“ Uz jsem chapal, ze i zakusky muzou byt nebezpecne. „Dekuji za radu,“ rekl jsem uprimne. „Dam si pozor.“ Okoli se zacalo rozplyvat, nejdriv pomalu a pak rychleji a rychleji. Zelena, bila, hneda… vsechny barvy virily v blaznivem tanci a postupne prechazely do zlate. Ta v oslnujicim zablesku vybuchla a vsechno zbelelo. „Pohnul se,“ rekl nekdo. Ten hlas mi byl matne povedomy. „Ja ti rikal, ze je nazivu, Petere.“ Tentokrat sem poznal, kdo to promluvil – Viktor. Takze ten prvni musel byt Johnson. Neznal jsem nikoho jineho jmenem Peter. Johnson mrzute zabrucel neco v tom smyslu, ze „nas lecitel ma opet pravdu.“ „Ja mam pravdu vzdycky,“ pritakal nadsene Viktor. „Dej uz s tim pokoj,“ okrikl ho Johnson, „zacinas me stvat. Jenom proto, ze jsi starsi nez ja, nemusis mit vzdycky pravdu.“ „Nemusim, ale mam,“ musel mit Viktor posledni slovo. Neco zaklapalo, pak se ozvala Diamond. „Prestante se dohadovat a pomozte mi ho probudit.“ Konecne nekdo rozumny, pomyslel jsem si. Ale vzhledem k tomu, ze Johnson ani Viktor se jemnosti prilis neproslavili, jsem se bal, jak by takove „probouzeni“ vypadalo. Na to, aby se mnou trepali nebo me polevali studenou vodou, jsem se necitil. Po pravde receno mi bylo dost mizerne. „Jsem vzhuru,“ podarilo se mi zamumlat. Tak kratka veta a pritom bylo hrozne namahave ji zformulovat a vyslovit, podivil jsem se. „Tak otevrete oci,“ poradil mi Viktor. Skvela rada, opravdu. Kdybych nebyl tak slaby (coz jsem si pripoustel opravdu nerad), neco bych po nem hodil. „Nemuzu, mam hrozne tezka vicka,“ vymackl jsem ze sebe, i kdyz hlasivky vehementne protestovaly. „Hm, to je divne,“ zadumal se Johnson. „Co je na tom divneho?“ vyjel jsem. „Proste jsem slaby. Dal bych si neco k piti, a pak byste mohli byt zticha,“ navrhl jsem. Mozna to bylo trochu neprimerene chovani, ale v hlave mi hrozne dunelo, mel jsem pocit, ze vsichni krici, a navic me zably nohy. Zably me nohy… „Co se to se mnou vlastne delo?“ Chvili bylo ticho. „Tak co se to se mnou delo?“ opakoval jsem hlasiteji. „Nevim, jak bych to rekl,“ ozval se vahave Viktor. „Nejlepe tak, jak to bylo,“ zavrcel jsem. Zacinal jsem pomalu ztracet trpelivost. Odhadl jsem, ze uplynulo tak pet minut, nez se dedula odhodlal promluvit. „Vite, ja… snazil jsem se vas lecit, ale vy jste… hmm… omdlel, a pak… mmmhhh…“ jeho hlas presel v nezretelne mumlani a pak se uplne vytratil. „No?“ pobidl jsem ho. Ted uz byl opravdu nervozni. „Opravdu to chcete slyset?“ Kdyz se takhle ptal, urcite slo o neco duleziteho. „Ano, chci.“ Zavahal. „Ja myslim, ze to nepotrebujete.“ Nevim, co se delo v dalsich nekolika vterinach, ale najednou jsem si uvedomil, ze sedim a mackam Viktorovi jeho bambulovity nos. „Reknete mi to!“ „Dobre, dobre, jenom me pustte!“ kricel vydesene. Udelal jsem, co po mne chtel. Pak jsem si musel zase lehnout, protoze me tahle akce stala necekane spoustu sily. Viktor si pro jistotu odsunul zidli z meho dosahu. „Ja opravdu nevim, jak to rict,“ priznal. „Vy jste totiz… no, asi to budu muset opravdu formulovat takhle… vy jste jakoby zemrel.“ Zase jsem znicehonic sedel. „Co jste to rikal?“ „Umrel jste,“ opakoval dedecek pevnym hlasem. „Zadny dech, zadny tep, vubec nic. Daval jsem vam masaz srdce, ale nepomahalo to. Asi za hodinu prisli tri patologove a nekam vas odvezli. Diamond jsem musel svazat, delala opravdu strasne sceny – rvala, skucela, pokousala jednoho patologa a kopala do dveri.“ Az ted jsem si vsiml, ze dvere jsou uprostred rozstipnute a vydouvaji se ven. Jenom pomalu mi dochazelo, ze jsem prezil svoji vlastni smrt. Musel jsem se probudit v chladicim boxu – to davalo smysl, protoze tam byla takova zima. Nejspis nejak zapusobil teplotni sok, ale jak, to jsem nedokazal pochopit. A na neco jsem si vzpomnel. „Mluvil jsem s profesorem,“ oznamil jsem. Jako bych do prostoru pustil casovanou bombu – Viktor se na me natlacil, div mi nedychal do obliceje, Johnson si stoupl hned za nej a i Diamond se priblizila. „Kde jste ho potkal?“ vyhrkl nedockave Johnson. Pokusil jsem se jim vysvetlit, ze jsem se s profesorem sesel v jakemsi bdelem snu, navic na uzemi maleho stredoevropskeho statu. Kdyz jsem navic dodal, ze me varoval pred nebezpecnymi zakusky, zacali se na me divat, jako bych se zblaznil. „A jste si jisty… ze to nebyl obycejny sen?“ zeptal se Viktor ponekud netaktne. „Jsem si jisty,“ odsekl jsem. „Muzu se zeptat, kde tu jistotu berete?“ Ty vecne vsetecne dotazy me uz zacinaly unavovat. „Ne, nemuzete. Mohl jsem v tom snu delat, co jsem chtel, a navic jsem citil kvetiny, travu a vino. To staci.“ „Me teda ne.“ „Tak to mate smulu,“ odpalkoval jsem ho. „A uz bezte, chce se mi spat.“ Nelhal jsem, oci se mi zaviraly samy od sebe, musel jsem bojovat, abych udrzel oci otevrene. A to jsem byl vzhuru teprve chvili. Johnson mi podal sklenici vody. Hltal jsem ji, jako bych tyden nepil. Doted jsem si neuvedomoval, jakou mam zizen, a studena voda prijemne chladila v krku a nejakym zvlastnim zpusobem tisila houpajici se zaludek. Sklenice byla prazdna az prilis brzo. Pak jsem usnul. 25. Vyslech Dalsich nekolik dni si bylo navzajem podobnych jako vejce vejci. Probouzel jsem se nekolikrat za noc, dopotacel se ke stolu a upil vody nebo slabeho caje. Rano jsem snedl par piskotu a v poledne nejakou polevku. Mezi jidly jsem vetsinou spal, na cteni jsem nemel dost sily – prece jenom bych musel drzet knihu. Ale asi po tydnu prislo rozptyleni. A nebylo prijemne. Prave jsem se vracel do perin, kdyz jsem predtim vypil hrnek caje. Najednou se otevrely dvere a nekdo vesel. Nemusel jsem se otacet, abych zjistil, kdo to je. Vlastne jsem ho cekal uz nejakou dobu, a navic jsem ho neomylne poznal po hlase, jakmile promluvil. „Dobre dopoledne, pane Harrisone.“ Takhle mluvil jenom jeden clovek. „Dobre dopoledne, pane rediteli,“ prinutil jsem se rict, i kdyz mnohem radsi bych se otocil, vzal hrnek a rozbil mu ho o hlavu. Opravdu jsem nemel naladu na dalsi subjekt, ale nepochyboval jsem, ze k moji smule s necim takovym vyrukuje. Tentokrat jsem se spletl. Bohuzel. Kdyz jsem uslysel, na co se pta, skoro jsem si pral misto odpovedi neco operovat. Holt mam posledni dobou smulu. „Kdy jste naposledy videl profesora?“ „Jakeho profesora?“ hral jsem nechapaveho. Teatralne si povzdechl a zavrtel hlavou. „Nedelejte si ze me legraci, pane Harrisone. Ptam se na vaseho profesora biologie z Glasgowske univerzity, jak moc dobre vite.“ „Aha, tohohle myslite,“ predstiral jsem, ze se mi rozsvitilo. Pochopitelne jsem celou dobu moc dobre vedel, jakeho profesora ma na mysli. „Uz nejakou dobu ne, naposledy kdyz tu byl na navsteve,“ rozhodl jsem se rict pravdu. Protentokrat. „A predtim jste se s nim stykal casto?“ Co je to za stupidni otazku? Samozrejme ze jsem se s nim stykal casto, na univerzite i mimo ni, protoze jsme si celkem rozumeli. To jsem ale rediteli vykladat nehodlal. „Jenom obcas na univerzite,“ rekl jsem. Polopravda jeste nikdy nikoho nezabila. „A o cem jste tak spolu mluvili?“ Ted uz to byl regulerni vyslech, prestavalo se mi to libit. „Proc to chcete vedet?“ „Proste chci. Zajima me to.“ „Nevim, jestli se mi chce odpovidat,“ odsekl jsem. Hodil si nohu pres nohu a zadumane na me pohledl. „A ja nevim,“ pravil rozvazne, „jestli vas jeste potrebuju ziveho.“ Ta nepatrna trocha vstricnosti, kterou jsem snad predtim v jeho hlase slysel, se vytratila a nahradila ji chladna vypocitavost. Mozna jsem mu to rict mohl. Do hrobu jsem zas tolik nespechal a nepochyboval jsem, ze by me opravdu byl schopny dat zabit. „Tak ruzne,“ nadhodil jsem neurcite, „o zviratech, o praci, o ruznych operacich, znate to.“ Aspon jsem si myslel, ze to zna. Koneckoncu byl profesorovym spoluzakem na univerzite. „Hm, ano,“ zabrucel naprosto bez zajmu. Cekal jsem, co dalsiho z nej vypadne. „A neprobirali jste nahodou nekdy genove mutace, ruzne mutanty a nestvury? Nebo to tady pro vas bylo nove?“ Nebyl jsem takovy hlupak, abych si myslel, ze se o me nejak zajima, spis chtel vedet, jestli mi profesor neprozradil neco o nem. Rekl jsem, ze na to parkrat prisla rec v hodinach genetiky, ale nijak jsem to nerozebiral. Zjevne mu to stacilo. „Libi se vam tady?“ vypalil najednou. Opravdu se musel zblaznit. „Celkem ano,“ zalhal jsem a snazil se mu pri tom nedivat do oci, protoze by mohl poznat, ze nerikam pravdu – i kdyz to mu stejne nejspis doslo. „Jenom bych ocenil vychlazene bile vino.“ A vetsi pokoj s peknym vyhledem, dodal jsem v duchu. Blahosklonne prikyvl. „Spolupracujte, zodpovezte jeste par otazek a ja vam to vino dam prinest.“ To se vsadim, pomyslel jsem si, akorat ze otravene. „Kdyz tu byl profesor na navsteve, o cem jste se bavili?“ uhodil. Uz jsem si zacinal myslel, ze se na to nezepta. „Ptal se me, jak se mi tu libi,“ zacal jsem pravdive, „pak jsme se chvili bavili o vine, nakonec rekl, ze ocenuje, co delate pro vsechna zvirata tady.“ Ted uz jsem lhal, jako kdyz tiskne. „A potom?“ zajimal se. Pokrcil jsem rameny. „Potom nic. Ozval se mu nejaky znamy, ze potrebuje pomoct chytit obrovskeho jedovateho pavouka, takze musel jit.“ A den nato zmizel. To reditele konecne zaujalo. Jeho zajem dokazali vzbudit opravdu jenom nebezpecni, nejlepe zmutovani tvorove. „Jak velky byl ten pavouk?“ vyhrkl. Tady jsem klidne mohl rict pravdu. „Jako psaci stul.“ Zavrtel se na zidli a poposedl. „Vazne? Toho bych mozna mel odkoupit, zadne obrovske pavouky tu nemame,“ uvazoval nahlas. „Jak jste rikal, ze byl utocny?“ „Nerikal.“ Cim dele ho dokazu udrzovat v dobre nalade, tim lepe, mozna si to pak rozmysli a nezabije me. „Ale pry je hodne nebezpecny.“ Pokud budu mit stesti, mozna ho ten pavouk zabije. Zatrepal hlavou, chvilkove stadium uprimneho zaujeti bylo pryc, jako kdyz otocite vypinacem, zase si nasadil profesionalni masku. „Vratme se k vyslechu, pane Harrisone,“ pozadal – nebo rozkazal, ale vyslo to nastejno. Vida, najednou pripousti, ze jde o vyslech. „Co jeste chcete?“ zabrucel jsem a predstiral znudenost – to mi moc prace nedalo. Kdyz si bude myslet, ze toho zacinam mit dost, urcite jeste vic zatlaci na pilu a mozna mu uklouzne neco zajimaveho. V knize nebo ve filmu by to urcite fungovalo. Bohuzel tohle nebyl film. „Nemivate nejake zvlastni sny?“ otazal se reditel nevinne. Uporne se pri tom skrabal na nose a tvaril se, ze je mu jedno, jestli dostane odpoved nebo ne. Ja si ale byl jisty, ze mu to jedno neni. A stejne tak jsem si byl jisty, ze bych mu o tom snu s profesorem nemel rikat. „Jak to myslite?“ rozhodl jsem se opet predstirat nechapavost. Pokrcil rameny. „Nejake zvlastni… vidiny, takove, ktere byste aspon v omezene mire mohl ovladat. Vetsinou prichazeji ve stadiu klinicke smrti…“ Jak to mohl vedet? Odpoved se vynorila temer okamzite. Nekdo mu to musel rict. Nekdo, s kym jsem o tom mluvil… Johnson. Nebo Viktor. Zradili me. Moment, okrikl jsem se v duchu. Jak je muzu podezirat? Nemam jediny dukaz… a navic, prece jsme tu tehdy nebyli sami. Muj strazce urcite stal nekde pobliz a slysel nas. Uvedomil jsem si, ze me reditel podezirave sleduje. Ocividne jsem mlcel prilis dlouho. „Ja jsem byl ve stadiu klinicke smrti?“ snazil jsem se hrat prekvapeneho. Samozrejme to byla klinicka smrt, ale on prece nemohl vedet, ze si to pamatuji. Nebo ano? Nasadil primerene zkrouseny vyraz. „Bohuzel ano.“ Pokrytec jeden, predstiral, ze je mu to lito. „Znicehonic jste onemocnel a Viktor se vas pokusil zachranit. Nepovedlo se, upadl jste do komatu. Ale nastesti tu mame nekolik lekaru. Ti vam dokazali pomoct.“ To urcite, pomyslel jsem si. Pomahali mi, ale do hrobu, protoze to byli patologove. „To jsem rad,“ podarilo se mi celkem slusne napodobit uzasly a nadseny ton. Dokonce jsem roztahl tvar do neceho, cemu by se snad dalo rikat usmev. „A kde me lecili?“ Machl rukou ke dverim. „Kousek odsud je osetrovna.“ Vyjimecne jsem mu i veril. Nepochyboval jsem, ze tu nekde neco takoveho bude, ale ze by tam lidi lecili, tim jsem si uz tak jisty nebyl. Spis na nich provadeli nejake pokusy. „Jak tam topi?“ nemohl jsem si odpustit maly zert. „Citim se nejak promrzly.“ A mas to. Ted mu uz urcite doslo, ze jsem ho prohledl a na vsechno si vzpominam. Pomerne prijemny vyraz, ktery muj zamestnavatel mezitim nasadil, mu ted stekl z tvare jako med a opet jej nahradila profesionalni maska. „Bohuzel, topeni se prouchalo,“ zalhal. Tvaril se pri tom tak, ze kdybych neznal pravdu, asi bych mu na to i skocil. „Tady se taky netopi,“ pokracoval jsem nevinne. „Myslim, ze zmrznu…“ zajektal jsem zuby. Nemusel jsem prilis predstirat, opravdu tu bylo docela chladno. Zamracil se a sahl mi na celo. Mel chladnou, mekkou a studenou ruku. Az moc mekkou – jeho dotek byl odporny. „Vratme se k tem snum,“ pravil po chvili zamyslene. Vyptaval se me na spoustu dalsich veci, nektere byly podle meho nazoru naprosto zbytecne. Napriklad kdyz jsem zalhal, ze se mi zdalo, jak hraju s profesorem golf, vyptaval se, jakou barvu mela trava. Tvrdil, ze podle toho dokaze poznat, co se mi deje v hlave, ale neveril jsem mu ani slovo. Po krajne vycerpavajici pulhodine se zvedl. „Mam dojem, ze vam pobyt tady prilis nesvedci, pane Harrisone,“ zamumlal jen napul zretelne. „Mozna byste mel uvazovat o zmene zamestnani.“ To od nej bylo necekane lidske gesto, ale ja o nicem takovem uvazovat nehodlal, protoze mi prave doslo, ze zrovna dneska ma dorazit Lecitel a odvest nas odsud. Rekl jsem, ze bych tu rad pracoval dal. Bud me neslysel, nebo to predstiral. „Ano, myslim, ze by vam to opravdu prospelo. Formality vyridime hned, dostanete plat a odstupne, rekneme tak pul milionu…“ Odesel a zavrel za sebou dvere. Strazny sel s nim. Rad bych rekl, ze jsem okamzite vyskocil na nohy, ale to bych prehanel – porad jsem byl slaby jako moucha. Ke zdi oddelujici mou celu od Johnsonovy jsem se dopotacel a opiral se pri tom o Diamond. „Jste tam?“ zavolal jsem. „Hej!“ zaprotestoval nejaky neznamy hlas. „Nedomlouvejte se mezi…“ Pak se ozvaly chvatne kroky, tupy uder a pad neceho, nespis tela, na podlahu. „Ano,“ rekl Viktor. „Co se deje?“ Misto odpovedi jsem se zeptal, jestli ma Lecitel prijit dneska. Mel jsem dojem, ze ano, ale nemoc zpusobovala, ze se mi v hlave vsechno trochu pletlo. „Vlastne by tu uz mel byt,“ priznal Viktor neochotne. „Zacinam si delat starosti, mozna ho neco zdrzelo.“ „Strazny ma urcite mobil,“ minil Johnson. Taky bych si to myslel – dneska ma kazdy aspon jeden. „Pujc si ho a zavolej.“ „Dobry napad,“ souhlasil dedula. „Vlastne nechapu, proc jsem na to neprisel sam…“ Podle zvuku, ktere nasledovaly, jsem usuzoval, ze prohledava omracenemu strazci kapsy. Za chvili se ozvalo nadsene „Mam ho!“ a tiche cvakani, jak vytukaval cislo. „Nazdar,“ zahalasil po chvili, „kde jsi?“ Okamzik poslouchal a pak rekl: „Tak na to slapni, uz to hori.“ Ukoncil hovor a oznamil nam, ze Lecitel uvizl v dopravni zacpe asi padesat mil daleko. Pak se me zeptal, co ze najednou tak pospicham. „Reditel usoudil, ze by mi prospela zmena zamestnani,“ odsekl jsem. „Ze pry formality vyridime okamzite, dostanu pulmilionove odstupne a tak dal… kruci!“ Na chodbe jsem zaslechl kroky. Sotva jsem se stacil dobelhat zpatky k pohovce a vklouznout do perin, reditel uz vchazel. V jedne ruce drzel propisku a nejake lejstro, ve druhe malou kartonovou krabicku. Za nim sel strazny a jakysi mohutny muz s mymi zavazadly, ktereho jsem neznal. „Tak, pane Harrisone, tady to podepiste,“ strcil mi oficialne vyhlizejici dokument pod nos. Poslechl jsem. Co jsem mohl delat? „Ja ted dojdu pro penize,“ pokracoval muj zamestnavatel – vlastne byvaly zamestnavatel, uvedomil jsem si. „Dal jsem prinest vase veci, tak se prosim prevlecte. Panove pujdou se mnou, abyste mel soukromi.“ Vydal se ke dverim. Uz bral za kliku, kdyz tu se najednou zarazil, jako by si na neco vzpomnel. Otocil se a ukazal na krabicku, polozenou na stole. „Tady mate takovou malou pozornost.“ A odesel. Pozornost? To mi prislo notne podezrele, ale rozhodl jsem se, ze se tim budu zabyvat az za chvili. Nejdriv jsem se potreboval prevlect, protoze v pyzamu, ktere jsem mel momentalne na sobe, jsem stravil posledni tyden a bylo to na nem poznat. Chtel jsem Diamond poprosit, at se ke mne otoci zady, ale uz stejne zkoumala krabicku a vubec si me nevsimala. Uz jsem si natahl kalhoty a ponozky (dziny sice byly po dlouhem pobytu v kufru trochu pokrcene, ale to mi nevadilo), kdyz jsem si vsiml, ze na podlaze lezi nejaky maly papirek. Ze zvedavosti jsem ho zvedl a… Z toho, co na nem talo, se mi zastavilo srdce. Myslite si, ze jste me prevezl, ze? Tim bych si nebyl tak jisty. Preji dobrou chut. Zaroven jsem si uvedomil, ze uz delsi dobu slysim tiche mlaskani. Proboha… Bleskove jsem se obratil. Diamond lezela na zemi, cela se chvela a od tlamy ji odletovala nazloutla pena. V krabicce se vyjimal nakousnuty zakusek. 26. Lecitel Davejte si pozor na zakusky… Tohle se mi profesor snazil rict. Ve vterine jsem byl u Diamond, klekl si a objal ji kolem krku. Trasla se stale silneji, umirala mi pred ocima, a ja nemel tuseni, co ted mam delat. „Po… moz… mi,“ zastenala a vyplivla chuchvalec zlutych slin. Oci se ji pomalu obracely v sloup. „Neumirej,“ septal jsem. „Pomuzu ti, jenom prosim neumirej.“ Pomuzu ti, hrozna lez, ale nenapadlo me, co jineho rict. Zdalo se, ze ji ta predstava dodala silu, dokonce se zvladla kousek nadzvednout. „Verim… ti,“ zachraptela a vyzvratila zlutou brecku smisenou s krvi. „Ale… zkus si… trochu… pospisit, citim se… fakt dost spatne…“ V jine situaci bych se tmuhle pokusu o vtip zasmal, ale ted jsem na to nemel cas. Musel jsem z ni ten jed nejak dostat, a to rychle. Dostat z ni jed… Mohlo to byt az tak snadne? Prilis jsem neveril, ze to vyjde, navic telekinezi kapalin jsem nikdy nezkousel, ale nemel jsem jinou moznost. Musel jsem se o to aspon pokusit. Diamond se cela zachvela a prohnula se v zadech. Obsah jejiho zaludku mi vychrstl primo do obliceje. Roztrzite jsem se otrel. Na druhy pokus vyletlo jen trochu zluteho svinstva, napotreti uz nic. Fungovalo to! Diamond zamrkala a odplivla si. „Citim se… trochu lip.“ Pak si vsimla ohavne louze na podlaze a stejne kasovite hmoty na mem obliceji a kalhotech. „No fuj,“ otrasla se hnusem, „to jsem mela v sobe?“ Prisvedcil jsem, vylovil z kufru kapesnik a otrel se. Na prevlekani nebyl cas, ale rychle jsem vklouzl do tricka a bot. Prece tu nebudu pobihat polonahy. „VIKTORE!“ zarycel jsem. „Copak?“ ozvalo se okamzite z opacne strany zdi. „Odchazime. Ustupte nekam do rohu,“ rozkazal jsem. Dedousek se pokusil protestovat. „Ale Lecitel jeste nedorazil.“ Vzkypel ve mne hnev. „Na Lecitele vam seru!“ zarval jsem. „Muzeme mu jit naproti. Diamond otravili zakuskem.“ Trvalo asi pet vterin, nez si to prebrali. Pak Johnson vcelku zbytecne upozornil, ze si musime pospisit, protoze v opacnem pripade Diamond pravdepodobne zemre. „Myslite si, ze to nevim?“ vriskl jsem. Zacinala se me zmocnovat hysterie. „Ustupte, prorazim zed.“ Jina moznost nebyla. Nez jsem onemocnel, stihl jsem do zdi vyrezat jenom „dvere.“ Pokouset se prorezat stenu mecem by nemelo smysl. A navic na to nebyl cas – Diamond mozna neumirala, ale prilis dobre na tom taky nebyla. Podle zvuku, ktere se ke mne (i kdyz trochu tlumene) z jejich cely donesly, jsem usoudil, ze si vzali moji radu k srdci. Zavrel jsem oci, nadechl se a vypustil zadrzovanou silu proti zdi. Nasledoval vybuch. Otevrel jsem oci… Pokousel jsem se jenom o telekinezi – nutno ovsem dodat, ze velice narocnou –, ale asi jsem to ponekud prehnal. To, co ze steny zbylo (v podstate jenom par kusu betonu s poruznu trcicimi ocelovymi vyztuhami kolem obrovskeho zubateho otvoru), vypadalo jako po zasahu delostreleckym granatem. Zbytek lezel na jedne hromade asi palec od Johnsonovy leve nohy. Zacal jsem rychle prohledavat svuj kufr a rozhodovat se, co si vezmu s sebou. Johnson a Viktor si mezitim vytrasali z vlasu vse pokryvajici betonovy prach. Reditel to mel opravdu dobre promyslene. Aby ve mne nevzbudil podezreni, dal mi prinest vsechny veci. Bohuzel (tedy pro nej, ne pro nas) i zbrane, takze jsme si ted mohli probit cestu ven. Viktorovi jsem dal profesorovu hul s mecem, Johnsonovi velky nuz a sam jsem si nechal svuj kord. „Muzeme jit?“ zeptal jsem se. Viktor si vyznamne odkaslal. „Nezapomnel jste nahodou, ze je listopad? Mozna byste si mel vzit neco na sebe.“ S tim jsem mohl jedine souhlasit – v listopadu je zima. Nasoukal jsem se do svetru a nejake teplejsi obleceni poskytl i svym spolecnikum, protoze oni tu zadne vlastni nemeli. Z pohovky jsem si „pujcil“ (rozumejte nevratne pujcil) deku a zamotal do ni Diamond. A mohli jsme vyrazit. Dostat se ven bylo docela snadne, stacilo proste vykopnout dvere. Chlapi s kulomety, kteri nas asi meli zastavit, kdybychom se pokouseli o utek, byli tak zaskoceni, ze jsme je omracili, nez si stihli uvedomit, co se deje. Od jednoho z nich jsem si vzal neprustrelnou vestu – prece jenom nejsem nezranitelny. Asi v pulce cesty k vytahum se nas pokusil zastavit jeden muz s pistoli. Johnson mu vrazil jednu do zubu a sli jsme dal. O par minut pozdeji (Diamond se prece jenom vlekla dost pomalu, ovsem byl zazrak, ze vubec dokazala sama chodit) jsme meli prvni etapu cesty za sebou. Dral jsem se dopredu, abych privolal vytah… … a najednou me neco srazilo. Hrabal jsem se na nohy, v usich mi zvonilo, protoze jsem v padu skrtl hlavou o zed, a spatril jsem, ze Johnson a Viktor se potykaji s obrovskou presilou neznamo odkud se vynorivsich nepratel. Tasil jsem kord a skocil mezi ne. Prvnim sekem jsem srazil dva, pak po mne vystrelil svalnaty a neuveritelne vlasaty chlap s krivym nosem. Musel jsem se sehnout, kulka mi prosvistela tesne kolem ucha. Rychle jsem se zase narovnal. Viktora obtezovali tri mnohem mladsi a mrstnejsi souperi. Asi uz jim doslo, ze pistole jsou proti nezranitelnym lidem k nicemu, protoze je zahodili a utocili velkymi nozi. Dedula se bez problemu stihal kryt, ale nemel prostor k utoku. Vrhl jsem se mu na pomoc, prvniho chlapa priskrtil zezadu a druheho uderil pesti do hlavy jako kladivem. Zatimco Viktor delal kratky proces s poslednim utocnikem, presunul jsem se k Johnsonovi a odrazil muze, ktery ho chtel napadnout zboku. Posledniho chlapa jsem odkopl na zed a cesta k vytahu byla konecne volna. Vbehli jsme dovnitr a sjeli o dve patra niz do podzemnich garazi. Jeste jsme ani poradne nevystoupili, a Viktor uz telefonoval. „No tak kde jsi?“ kricel. „My uz bloumame po garazi jak blumy a cekame tu na tebe…“ Na chvili se odmlcel, slysel jsem nezretelny brucivy hlas druheho ucastnika hovoru. „To je dobre,“ pravil dedecek uz mirneji… … a mobil mu vybuchl v ruce. Z dalsich vytahu se hrnuly desitky muzu s pistolemi a kulomety. „Kryjte se, Harrisone!“ zarval Johnson a uskocil pred davkou z kulometu, ktera roztrhala zed za nim. Dobra rada. Skokem jsem se vrhl za nejblizsi auto, Diamond se uz taky nastesti stacila schovat. Viktor porad stal a miste a nechapave ziral na zbytky mobilu ve sve ruce. Kulky se od nej odrazely – kdyby nebyl nezranitelny, uz bychom ho seskrabovali z podlahy. „Viktore, schovejte se!“ zakricel jsem. Trochu zmatene se zadival mym smerem. „Coze?“ „Povidam, abyste se schoval!“ Nechapave si poklepal na celo. „A k cemu by to bylo, muzete mi rict? Nemuzou mi prece ublizit.“ S tim zahodil nepotrebne trosky mobilu, zatocil kordem a vyrazil vstric vlne reditelovych poskoku. Kulky od nej odskakovaly, rany nozi vykryval takrka mimochodem, podtrhaval protivnikum nohy a hazel je proti zdi. Zanedlouho se kolem nej vytvoril volny prostor. Johnson vyskocil zpoza auta, za ktere se mezitim ukryl, a rozbehl se Viktorovi na pomoc. Mel sice jenom nuz, ale umel pouzivat i pesti a nohy, takze nepratele od nej jen odletovali. Reditelovi lide v hruze ustoupili, najednou jsem mel volne pole. Krikl jsem na Diamond, at zustane schovana (deka by ji proti strelam a nozum nebyla nic platna), a vyrazil z ukrytu. Okamzite po mne zacali strilet. Vrhl jsem se k zemi. Strely trhaly podlahu garaze, prekulil se a vyskocil na nohy. Ocitl jsem se v nejhustsim shluku nepratel a sotva jsem se narovnal, bylo treba se zase sehnout pred vsimavym muzem, ktery se na me vrhl se dvema dlouhymi nozi. To necekal, tesne me minul a upadl. Narovnal jsem se, kopl ho ze strany do hlavy a pujcil si jeho zbrane – kord by mi v takovem davu byl k nicemu. Diky dlouhym hodinam treninku v sermirne se ted moje telo prepnulo do automatickeho rezimu – tocil jsem se, uskakoval, odrazel a rozdaval rany, muzi padali vice ci mene zraneni… a pak mi neco vytrhlo oba noze z rukou. Co to bylo, jsem zjistil, az kdyz mi to roztrhlo kuzi pod okem. Priblizoval se ke mne vysoky, pomerne hubeny muz s velkymi koleny, dlouhym nosem, dlouhyma rukama, dlouhou hlavou… vsechno na nem bylo uzke, dlouhe a zdeformovane, jako by pod kuzi sestaval z lan s obrovskymi uzly. V kazde ruce drzel jeden bic. Beze zbrani to bude vyzva. Chmurne jsem se usmal a vyrazil mu vstric. V cestnem souboji by se mi mel napred uklonit, pak odstoupit a dat mi cas na pripravu. Rozhodne by se na me nemel vrhnout, sotva jsem se ocitl v jeho dosahu. A urcite by nemel pouzivat bice. Souboje uz zkratka nejsou, co byvaly. Sehnul jsem se pod zaludnym svihem prvniho bice – trochu pomaleji, nez bych mel, svihl me pres zada – a druhy chytil do ruky. Ve filmu by se mi nic nestalo, ale tady jsme byli v realite. Mezi sevrenymi prsty mi protekala horka krev a kapala na zem. Muj souper se hlasite zasmal. Uhnul jsem pred jednim bicem, druhy jsem stale drzel v pesti, pritocil jsem se k tomu otravnemu chlapovi a vlepil mu poradnou facku. Vejcita hlava poskocila, smich presel v bolestne syceni. Na oplatku me kopl mezi nohy. Pred ocima mi vybuchl jasny ohnostroj, nohy mi vypovedely sluzbu. Po dopadu na zem mi dalsi ohnostroj vybuchl v zadech, ale soupere jsem strhl s sebou diky tomu, ze se mi podarilo nepustit ten zatraceny bic. Ale ten druhy mel pro zmenu on. Prask. Nasada bice me uderila do zubu, slysel jsem hlasite zaprasteni a usta se mi najednou plnila krvi. Vyplivl jsem mu ji do tvare spolu s jednim zubem, ale kupodivu ho to nevyvedlo z miry. Zkusil jsem ho prastit na solar, ale moje hypoteza se potvrdila – podle tvrdosti brisnich svalu, o ktere jsem si zhmozdil ruku, ten chlap musel sestavat z ocelovych lan. Rozhodne byl skoro imunni vuci bolesti, protoze po dalsi rane, kterou jsem mu ustedril, se jen lehce zachvel a zamrkal, jako by slo o neprijemne, ale bezvyznamne vyruseni. Kosti s vlhkym krupnutim praskly. Tak a je to. Se zlomenou rukou jsem byl k nicemu A za chvili uz mi to bude jedno, pochopil jsem, kdyz se mi o zebra otrelo neco studeneho. Dyka. Chystal se me probodnout. Skoncil jsem. Slysel jsem, jak Viktor chraptive krici, kdyz se mi hnal na pomoc. Cestou porazel vsechny, kdo mu nestihli nebo odmitli uhnout, ale vedel jsem, ze to nestihne. Neco zadunelo. Kolem proletelo auto. Auta prece neletaji… tak jak je to mozne? Vzapeti cosi vrazilo do meho soupere a ve vytrysku krve ho smetlo, az se rozprskl o zed. Nejaka vysoka postava se ke mne sehnula, silne ruce mi obemkly hrudnik. Slysel jsem krik a rany, vsechno se utapelo v mlze. Ta ale znicehonic zmizela. Najednou jsem se citil skvele. Telem mi proudila jakasi horkost, energie napravujici natrzene svaly a zlamane kosti, povzbuzujici mozek. Najednou jsem stal. Proti mne se tycil vysoky muz s rezavymi, mirne prokvetlymi vlasy a vousy (na starika je mel prekvapive dost dlouhe, asi sel s dobou, tedy s moderni mladezi), odeny v cernem mnisskem habitu jednoducheho strihu, ktery ostre kontrastoval s jeho bledou pleti. K obrazku mirumilovneho duchovniho nejak nesedel obrovsky cerny mec, jez se mu jaksi mimochodem pohupoval v ruce. Na podlahu z nej kapala krev a tvorila kolem cizincovych nohou rude jezirko. „Vy jste Lecitel?“ zeptal jsem se. Bylo by to logicke. Prikyvl. „Presny odhad.“ Mel celkem prijemny hlas, ale trochu ochraptely, jako by kdysi hodne pil. „Tak bych vam asi mel podekovat, ze?“ Nerad zustavam lidem neco dluzny, i kdyby to melo byt jenom podekovani. Durazne zakroutil hlavou, az se mu dlouhe vousy rozevlaly na vsechny strany. „Nemusite. A ani na to vlastne neni cas, spechame. Pojdte, mam tady kousek auto.“ „Auto“ nebyl spravny vyraz. Puvodne to asi byl vazne velky Range Rover, ale nejaky nadseny amatersky mechanik, konstrukter nebo proste blazen (mozna dokonce sam Lecitel) si s nim dost pohral. Plechy vymenil za pancerovani, za ktere by se nemusel stydet ani tank, na pneumatiky natahl ostnate retezy, pridal nekolik vyfuku, jejichz ucel mi naprosto unikal – mimochodem vypadaly jako svarene z kusu starych trubek – a provedl spousty dalsich uprav. Vysledny stroj pripominal spis pojizdnou pevnost nez auto, ale svemu ucelu slouzil dobre – pokud se dokazal dostat dovnitr, urcite bude schopen vratit se stejnou cestou opet ven. Lecitel usedl za volant, Viktor vedle nej na sedadlo spolujezdce. Diamond jsme ulozili na zadni sedadla. Potom jsme se tam s Johnsonem sice dost mackali, ale dalo se to vydrzet. Mohli jsme vyrazit. 27. Retrospektiva Jenze reditel nas neminil nechat odjet. Po necele mili cesty tunelem (Lecitel se musel mimoradne soustredit na rizeni, protoze nase vozidlo bylo tak siroke, ze malem drhlo o steny) nas zastavili. Nebo se o to spis pokusili. Najednou jsme prudce zastavili, az jsem na svem kousicku sedadla poskocil jako jojo. Johnsona by potkalo to same, ale diky svym tukovym rezervam byl tak pevne vklineny mezi me a dvere, ze se sotva zachvel. Natahl jsem krk, abych videl pres celni sklo. Tunel blokovalo pet muzu. Lecitel stahl okno a zakricel na ne, aby uhnuli, protoze jinak bude nucen je prejet. „Ale nam se uhnout nechce!“ odpovedel rovnez krikem jeden z nich, nejspis vudce. Lecitel pokrcil rameny. „V tom pripade je mi lito, ale budu vas muset zabit. A,“ dodal, jako by ho nahle neco napadlo, „udelam to rucne, protoze byste mi hrozne zasvinili auto.“ „To by nam bylo fakt lito.“ „Davam vam posledni sanci. Vzdejte se,“ vyzval je Lecitel, vsiml jsem si, ze saha po meci, ktery si odlozil pod Viktorovy nohy. Odmitli. S klidem tak ledovym, ze me z toho az zamrazilo, vystoupil Lecitel z auta. Pomalym krokem se vydal k petici nepratel a mec drzel v prave ruce podel tela. Jejich vudce se ponekud stisnene zachechtal. „Poslyste, dedku, nechte nas na pokoji a my na vas mozna zapomenem,“ zkusil to, zaroven uz sahal po zbrani. Jeho kumpani se zarizovali stejne, pozvedali pistole a kulomety a mirili na blizici se postavu. Nemohli ovsem vedet, ze jejich protivnik je nezranitelny. „Jak jsi mi to rekl?“ zeptal se Lecitel nebezpecne tichym hlasem. „Eeee…“ vudce reditelovych lidi uz vypadal opravdu vydesene. „Nijak, ja… vzdavam se!“ zavrestel, kdyz k nemu cerna postava vykrocila s pozvednutym mecem. „Rikam, ze se vzdavam!“ „Pozde.“ Hlava vyletla ke stropu ve fontane krve. Telo jeste ani nedopadlo na zem, a Lecitel uz stal mezi zbylymi ctyrmi muzi, kteri se vydesene rozjeceli a zahajili palbu. Pistole stekaly, samopaly rachotily a plivaly ohen a smrt. Nekolik zbloudilych strel zarincelo na karoserii, mely vsak asi takovy ucinek jako stipnuti komara. Nase vozidlo bylo opravdu neznicitelne – dokonala pevnost na ctyrech kolech. Mezitim nasi nepratele umirali. Lecitel se mezi nimi propletal a viril jako nejaky tancici dervis, mec se mu mihal v ruce tak rychle, ze pripominal jednolity cerny kotouc. srazel a zabijel muze rychle a promyslene, jako by to byly kuzelky. Tu srazil hlavu, tam probodl telo. Za deset vterin byli vsichni ctyri po smrti. Desivy muz nevenoval zmasakrovanym mrtvolam jediny pohled, otrel mec do kusu hadru a zamiril k autu. A neco vybuchlo. V jednom okamziku Lecitel kracel k nam. A v dalsim zmizel a na jeho miste byly plameny a dym. Musela to byt opravdu hodne silna bomba, protoze auto, ktere by snad prezilo i protitankovou pumu, se otraslo. Vybuch vysklil vsechna okna, zdeformoval kapotu a vmackl dovnitr dvere ridice tak, ze kdyby na tom miste nekdo sedel, uz by nepotreboval doktora. „Utecte!“ krikl Johnson a oprel se do dveri, ty se ovsem zjevne zasekly, protoze je nedokazal otevrit. Viktor se vsi silou zaprel do tech svych, vylomil je, obehl auto a pomohl nam zvenci. Za chvili jsme byli venku a daleko od auta – co kdyby explodoval motor. Ja se bezel podivat do mist, kde jsme naposledy spatrili Lecitele. Zmital jsem se v zachvatu paniky –je mrtvy? Ne ze by mi ten clovek za tak kratkou dobu prirostl k srdci, ale byl jediny, na koho jsem se mohl spolehnout, ze zachrani Diamond. Jestli je po smrti… Bomba dopadla jen kousek pred auto, asfalt byl v tom miste roztrhany a speceny, steny tunelu se hroutily. Mrtvoly muzu, ktere tu jeste pred okamzikem lezely, se proste vyparily. A ze zeme se zvedala cerna postava. Lecitel byl bledy jako sama smrt, mnissky habit mel potrhany, vousy a vlasy ozehle a spalene. Jinak vypadal, ze se mu nic nestalo – jako by bomba schopna roztavit asfalt byla jen zanedbatelnou neprijemnou epizodou, na kterou brzo zapomene. „Jak jste to prezil?“ vydechl jsem v posvatne hruze. Zasklebil se a trhl rameny. „Jsem prece nezranitelny, ne?“ „Aha,“ hlesl jsem trochu hloupe. Az ted mi dosel plny vyznam slova „nezranitelny.“ S muzem, ktery po nas tu bombu hodil, jsme se vyporadavat nemuseli – utekl, kdyz videl, ze vybuch nesplnil ocekavany cil. Vlastne to pro nas zatim vypadalo docela dobre – probili jsme se skoro az ven, zabili nebo jinak zneskodnili spoustu reditelovych lidi a sami nebyli jedinkrat zraneni. Na cistem nebi uspechu se vznasely jen dva cerne mracky. Prvni mracek – s Diamond to porad nevypadalo nejlepe. Druhy mracek – prisli jsme o auto. „Co ted budeme delat?“ zeptal se Viktor. Uz driv jsem si vsiml jeho podivneho nadani klast vhodne otazky. Lecitel, ktery se zrovna posilnoval nejakou nahnedlou tekutinou z male sklenene lahve, jen cosi nesrozumitelne zabrucel. Par kapek napoje mu pri tom steklo po vousech na habit. Dopral si jeste jeden dlouhy dousek, pak lahvicku schoval a hrbetem ruky si otrel rty a plnovous. „Pujdeme pesky,“ rekl. „Vy jste se zblaznil!“ vykrikl jsem. „To Diamond nezvladne!“ Venoval mi chladny, necitelny pohled. „Bude muset.“ „Mam dojem, ze jsme nedomysleli jednu vec,“ ozval se Johnson tonem naznacujicim, ze ta vec je zasadne dulezita. Zeptali jsme se ho, co by to melo byt. „Ten chlap, co utekl, uz urcite potkal nejake svoje kamaradicky,“ vysvetloval tloustik. „A ti se ted sebrali a jdou sem – samozrejme jsou pekne nastvani, ze jsme jim zabili kolegy,“ ukazal nekam do mist, kde jeste pred chvili lezelo pet mrtvol. „No a?“ Viktor si s tim ocividne nedelal moc tezkou hlavu. „Tak je proste zabijeme.“ „A prijdou dalsi. Takhle tu muzeme tvrdnout do zitra,“ nesouhlasil Johnson. „Musime neco vymyslet, abychom je zdrzeli.“ Amorkovity dedecek nikdy nebyl zvlast trpelivy a uz se zacinal zlobit. „Co navrhujes?“ Misto Johnsona jsem se ozval ja, protoze jsme prave dostal skvely napad. „Zabarikadujeme tunel.“ Obrnene auto i za jizdy malem skrtalo o steny, takze ted, kdyz uz bylo nepojizdne, poslouzilo jako skvela barikada. Byl tu jeden problem – proste a dobre bylo moc dlouhe a tezke, takze jsme ho nemohli poradne otocit a vzpricit mezi stenami. Ale nakonec se nam to prece jenom podarilo (zasluhu na tom mela telekineze i Johnsonova obrovska sila). Tunel ted blokovala zatka zohybaneho cerneho plechu a ostnatych kol. „Mel jsem to auto rad,“ reptal Lecitel. „Dej pokoj,“ okrikl ho Johnson a mnul si bicepsy. Bylo jasne, ze ted se k nam reditelovi lide chvili nedostanou, i kdyby sebevic chteli. Konecne jsem mohl polozit otazku, ktera me uz delsi dobu palila na jazyku. „Kdo vy vlastne jste?“ obratil jsem se na Lecitele. Velmi prekvapene se otazal, jak je mozne, ze jsem ho nepoznal. Na to jsem nemel odpoved. „Mam mu to rict?“ zeptal se Viktora. Dedula pokrcil rameny. „Kdyz chces…“ Lecitel se nadechl a polozil mi ruku na celo. Myslel jsem si, ze prenos myslenek a vzpominek je domenou dnes tak oblibene fantasy literatury. Ted se mi ale v hlave zacaly zjevovat obrazy, ktere jsem v zivote nevidel. Detstvi v male, zapomenute vesnici v okrese Tumen. Dva sourozenci, oba zemreli velmi mladi –bratr Lavrentij na zapal plic, sestra Marie se utopila. Take matka zemrela brzy. Jmeno te vesnice bylo Pokrovskoje. Dalsi obraz… Mlady, relativne pohledny muz se svetlymi vlasy a kratkym, tmave zrzavym plnovousem. Casto se opijel, prohanel devcata, kradl. Mistni mu ale kvuli jeho rodine – zbyl mu jenom otec, take nezridka opily – casto jeho prohresky odpousteli. Mnohem pozdeji… Roku 1903 prichazi do Potrohradu, tehdejsiho hlavniho mesta Ruska. Hleda zde duchovni podporu, ale nachazi mnohem vic – nemocneho carevice Alexeje a jeho matku, ktera ho diky jeho lecitelskym a jinym schopnostem pozveda mezi sve radce. Potom prichazi prvni svetova valka. Car ignoruje upenlive prosby, aby se konfliktu neucastnil, a Rusko vstupuje do valky na strane Velke Britanie a Francie. Chmurne predpovedi se naplnuji, ztraty na vychodni fronte jsou znacne, i doma se situace postupne zhorsuje. Car nakonec odjizdi a vladu nad zemi docasne prenechava sve zene. A to je zacatek konce. Lecitel je zabit tricateho prosince 1916. Jeho vrazi se jej nejprve neuspesne snazi otravit cyankali v kolacich a vine, smrtelny jed na nej ovsem nepusobi. Pote je pobodan, strelen dvakrat do srdce a jednou do hlavy a zad a pak, protoze smrt stale neprichazi, vhozen do reky Nevy. Neumira a snazi se dostat ven. Jeho telo je vyfotografovano. O neco pozdeji vstava a odchazi. Veskere zaznamy tykajici se pohrbu jsou zfalsovany a do rakve je ulozeno kameni. A jeste jeden obraz… Rok 2012, tedy loni… Lecitel prichazi do Pokrovskoje. Zjistuje, ze se oproti jeho vzpominkam dosti zvetsilo, ale porad neni prilis vyznamne. Mel by si davat pozor, aby jej lide nepoznali, ale moc dobre vi, necekaji, ze by mohli potkat prave toho, kdo tuhle vesnici – dnes uz spise mestecko – nejvice proslavil. Jmeno Rasputin tu ale zna kazdy. 28. Volni V uzasu jsem na nej vytrestil oci. „Rasputin…“ podarilo se mi zaseptat. Zavrtel se a pokrcil rameny. „No ano, jsem Rasputin,“ priznal. „A co na tom?“ Co na tom? Rasputin, nejznamejsi lecitel a mystik (a udajny manipulator, podvodnik a lhar) vsech dob, osobnost obdivovana a zatracovana nespocetnym mnozstvim lidi po celem svete, a sam o sobe mluvi tak… pohrdave. „Jste prece slavny,“ vysvetlil jsem. Zatvaril se, ze je mu to naprosto jedno. „Jenom proto, ze me bylo tezke zabit. Vlastne nemozne,“ opravil se. „A proto, ze se lide nemuzou rozhodnout, jestli jsem hrdina nebo zlocinec, lecitel nebo podvodnik… to neni nic, na co by clovek mel byt pysny,“ uzavrel. „To asi ne,“ musel jsem s nim souhlasit. „Tak pujdeme uz?“ dozadoval se Johnson. „Kam tak spechas?“ chtel vedet Viktor. Tloustik nazlobene zalozil ruce v bok. „Mozna sis toho nevsiml,“ pravil ledove, „ale co nevidet nas zacnou pronasledovat reditelovi lide, tak bych pred nima chtel mit trochu naskok.“ „Neni treba spechat, to auto je dost zdrzi…“ „Musim souhlasit s Johnsonem,“ vlozil se do toho hladce Rasputin. „Vychod uz neni daleko. A pokud meli dost rozumu a vzali si s sebou dalsi bombu, tak je to auto moc nezpomali.“ Lecitel odkudsi z vraku auta vytahl dalsi zbrane – pistole, pusky (Johnson se okamzite zmocnil jedine brokovnice), samopaly, dokonce mel i jeden rucni raketomet. Nechybely ani noze, mece, kladiva a obusky. Kazdy si tech uzitecnych nastroju nabral plnou naruc a vyrazili jsme. Po necele mili se Diamond udelalo spatne. Predtim celou dobu klapala za nami, sice pomalu, ale stale stejnym tempem, a nijak si nestezovala. Najednou kroky utichly a nahradilo je sipave, namahave lapani po dechu. Okamzite jsem se zastavil. „Diamond?“ Nic. Ticho. Lezela zhroucena u zdi, sipala, plivala zlutou penu. Deka, do ktere jsme ji provizorne zamotal, se z ni svezla, bylo videt, ze se cela chveje – zimou nebo ucinky jedu, to jsem nedokazal urcit. Jedno mi ale bylo jasne na prvni pohled – vypadalo to spatne. „Rasputine!“ zakricel jsem. Lecitel se obratil na pate, vrazil sve zbrane do naruce Viktorovi (chudak pod jejich vahou podklesl v kolenou) a rozbehl se k nam. Vrhl se k Diamond a hrube me odstrcil stranou. Nezazlival jsem mu to. Rychle prohrabaval kapsy sveho dlouheho roucha a lovil z nich ruzne susene rostliny, male nadobky plne roztodivnych tekutin a sacky s barevnymi prasky. Jako posledni vytahl maly kotlik. Nalil do nej modrou tekutinu z male lahvicky, pridal zluty prasek a nekolik suchych listu jakesi mne nezname rostliny. Zamumlal nekolik slov a pod kotlikem vzplal ohen. Jen tak, bez drivi, bez papiru, zapalek nebo zapalovace. Temne rude plameny vesele praskaly, olizovaly dno kotliku, v nemz to zacalo vrit, a ocividne nepotrebovaly zadne palivo. Po nekolika minutach, kdyz z kotliku stoupala stribrita para, se Lecitel vytasil s obycejnou cajovou lzickou. Zamichal ji klokotajici tekutinu, ktera mezitim znachovela, trochu nabral a ochutnal. Kapalina musela mit urcite aspon sto stupnu, ale neobtezoval se do ni foukat. „Hotovo,“ zamumlal. Presunul se k Diamond, ktera vypadala, ze co nevidet omdli, jednou rukou ji otevrel tlamu a do druhe uchopil kotlik. Ten pak naprosto nevzrusene naklonil… Diamond pila bez bez odporu, nebo spis fungoval polykaci reflex. Zanedlouho byl kotlik prazdny. A sli jsme. Johnson nas vedl, s puskou naprazenou pred sebe, pripraveny vypalit pri jakemkoli naznaku podezreleho pohybu. Za nim sel Viktor, v jedne ruce sviral pistoli a ve druhe obrovske kladivo. Treti kracel Rasputin, v naruci nesl spici Diamond – kdybych to nevidel na vlastni oci, neveril bych, ze je neco takoveho mozne. Ja nas maly pruvod uzaviral. Asi za pet minut jsme dorazili k zatacce, ohybu tak ostremu, ze nebylo videt za roh. Johnson nam dal zdvizenou rukou znameni, at zustaneme na miste, a tise se plizil vpred. Pak opatrne nakoukl za roh… „Kurva,“ zaseptal. To bylo poprve, co jsem ho slysel pouzit sproste slovo. Sel jsem se podivat, co to tam vidi. Za rohem, sotva sto metru od nas, tunel koncil masivnimi zeleznymi vraty – to byl vychod, nase cesta na svobodu. Akorat ze ji blokoval reditel osobne a s nim asi padesat po zuby ozbrojenych muzu. „Napada vas, co bychom ted meli delat?“ otazal se Viktor. Rasputin odlozil spici Diamond ke stene a tise tasil mec. „Co asi. Probijeme si cestu. Nebude to poprve.“ „Ale jich je padesat!“ „A my jsme ctyri,“ pravil Lecitel tonem, jakym se normalni lide bavi o pocasi. „Nevidim v tom zadny problem.“ Do druhe ruky uchopil pistoli a zkontroloval, jestli je nabita. Byla. Po neprilis dlouhem presvedcovani Viktor uznal, ze je jedno, jestli je nepratel padesat nebo pet set, protoze nam stejne nemuzou ublizit, a zacal si kontrolovat zbrane. Ze ja jsem obycejny clovek, a tudiz je me mozne zabit, na to zapomnel. Ale ja se nehodlal nechat zabit. Ne, kdyz jsem dosel tak daleko. Cesta ven byla primo prede mnou, jen bylo treba porazit par lidi. Rasputin zvedl raketomet, oprel si jej o rameno a vyrazil. Nepratele na nej zirali jak bacily do lekarny asi deset vterin, nez jim doslo, co ma s tou zbrani v umyslu. Pak se rozpadli na dve skupiny – ti statecnejsi zacali na priblizujici se postavu strilet, ti mene statecni, kterych byla vetsina (nijak me neprekvapilo, ze mezi nimi vidim i reditele), se vrhli do jakesi postranni chodby ve snaze spasit holy zivot. Lecitel stiskl spoust. Ocelova vrata kupodivu odolala. Kdyz jsme k nim dosli, vydouvala se ven, ale drzela. Statecni nepratele byli do jednoho po smrti, jejich zbytky rozmazane po ozehlych a proborenych stenach. Mene statecni prichazeli. „Pokousite se utect, co?“ zkonstatoval reditel. „Ne, jenom se tu prochazime,“ usmal se pratelsky Rasputin a mrstil po nem nepotrebny raketomet. Bohuzel minul. Zbran zasahla jineho muze a rozbila mu hlavu. „Rad te zase vidim, Grigoriji.“ „Napodobne,“ odvetil Lecitel. „Vy se znate?“ preptal se zmatene Johnson. „Stara historie,“ utrousil rusky mystik. „Naposledy jsme se setkali na prelomu stoleti. Neprezilo to cele jedno mesto.“ Zatocil svym velkym mecem jako mlynkem. „Ale dneska to skoncime.“ „Jiste,“ pravil reditel a vystrelil. Vubec jsem si nevsiml, ze drzi pistoli. Strela zasahla Rasputina primo do cela, ale ten se jen zasmal. „Jsem nezranitelny,“ rekl, rychlosti blesku vytrhl svemu protivnikovi zbran, zahodil ji a dalsim stejne rychlym pohybem mu zlomil ruku. Reditel ostre vykrikl bolesti a ustoupil. „Copak?“ posmival se mnich. „Vzdavas se?“ „Ale vubec ne,“ procedil reditel pres stisknute zuby. „Pomoz mi, muj Pane!“ vykrikl nahle. „Co to blaboli?“ nechapal Viktor. Taky by me to zajimalo. Ale Rasputin nejspis chapal az moc dobre, protoze zarval, at couvneme, a vystrilel do reditele cely zasobnik. Muj byvaly zamestnavatel sebou pri kazdem zasahu skubl, ale kupodivu nesel k zemi, jak by se dalo cekat. Misto toho se necekane narovnal a obestrelo jej podivne zlate svetlo. „Pohledte na zazrak!“ zvolal preskakujicim hlasem. „Muj milovany Otec, jediny pravy Buh, nedopusti mou smrt!“ „Toho jsem se bal,“ hlesl Rasputin. „Padnete na kolena, hrisnici, a kajte se!“ jecel pateticky reditel a maval pred sebou krizem na retizku, ktery si strhl z krku. „Dny sveta jsou secteny! Jsem prorokem noveho veku! Prichazim a za mnou prichazi milosrdny Buh, aby vas po zasluze ztrestal! Armageddon nastal a legie andelu se…“ „Sklapni uz,“ zavrcel Rasputin. Jedinym dobre mirenym uderem pesti roztristil rediteli zuby. Myslel jsem, ze ho to zabilo, ale „prorok noveho veku“ to jeste nehodlal zabalit. Vstal, prilozil si utrzenou celist na puvodni misto a ta prirostla, vypadle zuby naskakaly zpatky do svych luzek. Opet sevrel kriz a vykrocil k nam. „Tak to bylo nechutne,“ zabrucel Johnson. „Neznecistim si ruce vasi krvi,“ oznamil reditel a tvaril se, ze nam tim prokazuje ohromnou milost. „To je hrich nedustojny praveho krestana. Ale ani vas nemuzu nechat jit.“ „A proc ne?“ zeptal jsem se. Venoval mi posmesny pohled. „Vida, pan Harrison promluvil. Smim se zeptat, jak se dari vasi zebre?“ Vsichni moji spolecnici museli spojit sily, aby me zadrzeli. „To je zabavne,“ chechtal se reditel. „Rekl bych, ze ji milujete, mam pravdu? To je ovsem hrich.“ „Svoje hrichy si strcte do prdele!“ zarval jsem. „Nejsem zadny zoofil jako ten vas Fletcher!“ „Ano, Fletcher, rekl jsem vam uz, ze jsem ho k tomu navedl ja? Vas jsem ale jeste potreboval, zatimco on mi uz nejakou dobu nebyl prilis uzitecny, tak jsem vam ho dovolil zabit.“ Tentokrat me pustili. Popadl jsem ho zepredu za kosili a smykl jim o zed, az mu od ni odskocila hlava. Chytil jsem ho za levou ruku pod loktem, zapacil a utrzenou koncetinu nechal spadnout na podlahu. Tloukl jsem ho do hlavy, do bricha, utrhl mu druhou ruku. Cely svet prikryla ruda mlha. Nakonec jsem ho pustil. To, co zustalo lezet u steny, uz zdaleka nepripominalo cloveka. Roztristena hlava, zprelamane torzo, koncetiny rozhazene po cele chodbe. Reditel byl mrtvy. „Proc se hybe?“ zajecel Viktor zdesene. A opravdu, beztvara hmota se chvela a milimetr po milimetru se jako nejaky nestvurny slimak plazila k zapomenutemu stribrnemu krizku. Z otvoru v hlave, kde puvodne byla usta, vychazel tichy sykot. Nebylo pochyb, ze to zije. A smalo se nam to. Ten okamzik si zbyli nepratele vybrali k utoku. Slysel jsem Rasputina se modlit, ale nebyla to zadna modlitba, kterou bych snad znal. Cim dele nesmrtelny lecitel mluvil, tim vice zaril, az nakonec vybuchl v plamenech jako supernova. Rudy ohen pohasl stejne nahle, jako predtim vzplal. Pak mystik pomalu otevrel oci. Byly zlate, zakryte krvavymi plameny. Mystik vykrocil vstric blizici se mase nepratel. Z prstu, ust a oci mu slehal pekelny plamen a jako bic praskal po vsem zivem, co se ocitlo v dosahu. Stisneny tunel se naplnil bolestnym revem muzu upalovanych zaziva. Rasputin dokazal timto zpusobem zabit pet lidi, pak musel prestat. Udrzovani ohne jej nejspis stalo hodne sil. Do prulomu v nepratelskych radach zacaly prset kulky, to zapracovala Johnsonova brokovnice. Padli dalsi muzi. Pak se mezi ne vrhl Viktor. Misto profesorovy hole s kordem, kterou se mu podarilo nekde ztratit, ted trimal obrovske valecne kladivo a probijel si cestu cirou brutalni silou. Bez ustani rval jako tur, ohanel se tezkopadnou zbrani v sirokych, smrticich obloucich, a zmrzaceni nepratele od nej odletovali na vsechny strany. Posledni jsem zautocil ja. Nemel jsem nic tak tezkeho, cim bych mohl proste bezduse mlatit kolem sebe, takze jsem se musel spolehnout na kord. To mi ovsem naprosto vyhovovalo. Prvniho muze, ktery se mi pripletl do cesty, jsem rychle a usporne sekl pres oblicej. Padl, ale to uz se po mne sapal nejaky jeho nedockavy kolega. Kdyz jsem mu probodl ruku, dosel k zaveru, ze se mu vlastne az tak moc bojovat nechce, a snazil se ustoupit. Nechal jsem ho jit, ale v klubku bojujicich o cosi zakopl a zmizel. Smula. Dalsi muz, se kterym jsem se stretl, nejspis ovladal nejake bojove umeni, protoze odvratil dva moje udery holou rukou, a dokonce me dokazal napalit patou do stehna. Ja ho ovsem za tu nohu chytil a mrstil jim proti zdi, ktera ho s konecnou platnosti zastavila. Rozhledl jsem se. Na nohou se drzelo asi dvacet nepratel a uz to s nimi nevypadalo tak blede. Duvodem byl jakysi mohutny, rozvazny muz, ktery po nich kricel prikazy. Vzchopili se, odrazeli Johnsonovy rany nozem (tloustikovi uz dosly naboje), uhybali pred svistivymi oblouky Rasputinova mece i pred Viktorovym kladivem a pomalu ustupovali k postrannimu tunelu, kde jim kynula nadeje na zachranu. Natahl jsem se po tom novopecenem vudci telekinezi. Musel na nej byt zvlastni pohled – nahle se bez jakekoli priciny zastavil a ve tvari se mu objevil rozpacity vyraz, jako by si nebyl uplne jisty, co tady dela. Pak se rozbehl. Kdyz jeho hlava zaprastela o zed, vsichni – pratele i nepratele – sebou prekvapene trhli a zavahali. Pak Viktorovi doslo, co se deje – koneckoncu, telekinezi me ucil on. Rychle to svym spolecnikum vysvetlil a vsichni tri s obnovenym nadsenim vyrazili vpred. Nasi nepratele naopak v panice utikali. Hnali se k ponicenym kovovym dverim. Kdyz mijeli bocni chodbu, predni rada se pokusila zpomalit a zmenit smer, ale vaha muzu za nimi je proti jejich vuli tlacila dal. Nemusel jsem studovat fyziku, abych vedel, co ted zakonite musi prijit. A taky to prislo. Bezici lide se za hlasiteho kriku a bolestneho upeni srazili s dvermi. To byla posledni kapka. Vrata, ktera zasah z raketometu zrejme tak tak ustala, se s ohavnym zaskripenim vyvratila z pantu a vzala s sebou i kus zdi. Cesta byla volna. Johnson, Viktor i Rasputin hlasite, radostne kriceli. Slysel jsem jeste jeden hlas a az se zpozdenim mi doslo, ze to kricim ja. Zpoza rohu se vypotacela Diamond, kterou ten hluk probudil. Treskla rana. Posledni, co jsem uvidel, byly obliceje mych pratel. V usich mi znel slabnouci krik. Pak vsechno zcernalo. „Tak se zase potkavame.“ Prekvapene jsem se otocil. Kracel ke mne profesor, levou rukou ledabyle pohupoval a v prave drzel vychazkovou hul z hnedeho dreva, zakoncenou stribrnou psi hlavou. „Ta hul,“ zamumlal jsem, „kde se tady vzala?“ „Vite, to je zvlastni,“ pripustil a pokynul mi, at se posadim na jakysi velky kamen. Poslechl jsem. „Pokud se nemylim, jeste pred chvili ji mel Viktor, jenze mu nekde upadla. Tak si me zase nasla – moje veci si me vzdycky najdou.“ Jen jsem si povzdechl – chudak profesor, zblaznil se. „Jak by si vas vase veci mohly najit?“ zeptal jsem se. „Prece nejsou zive.“ „To je prave to, cemu nerozumim,“ priznal. „Nejsou zive, neumi myslet, nemaji nohy a presto si me najdou. Treba celkem nedavno, bude to tak pul roku, jsem si kdesi na koleji zapomnel sendvic se syrem a ledovym salatem. Nasel si me asi tyden pred tim, nez me unesli. Byl sice uz trochu zeleny, ale stejne…“ Chytil jsem se slova unesli. „Nevite nahodou, kde presne jste?“ Souhlasne prikyvl. „Ano, vim to moc dobre,“ sdelil mi s potutelnym usklebkem, „ale nereknu vam to.“ To jsem nechapal. „Proc ne?“ Nahle drzel kourici salek kavy. S gustem se zhluboka napil – v zivote jsem nepotkal Anglicana, ktery by vic miloval kavu. „Protoze jak vas znam, pokusil byste se me zachranit, a to by nedopadlo dobre.“ Nedopadlo by to dobre… Najednou jsem si vzpomnel. „Ja jsem mrtvy!“ Profesor beze spechu dopil kavu a prazdny salek opatrne odlozil na zem. „Vazne? Mne prijdete celkem dost zivy.“ „Ne, nekdo me strelil primo do srdce,“ ujistoval jsem ho. „Citil jsem to, pamatuji si to…“ Kdovi proc jsem citil nutkavou potrebu presvedcit ho, ze jsem skutecne po smrti. „Odpovezte mi na jednu otazku,“ pozadal. To jsem mohl. „Ano?“ „Citite se mrtvy?“ „Co je to za otazku?“ nechapal jsem. „Samozrejme ze ne!“ „V tom pripade jste nazivu,“ pokrcil rameny, jako by se nechumelilo, a zacal poklepavat koncem hulky o zem. Byl to krajne protivny, vlezly zvuk. Zeptal jsem se, jak je to mozne. Profesorovy znalosti zjevne nebyly neomezene, i kdyz nekdy to tak vypadalo. „To vam nepovim. Nemam poneti, jak je to mozne. Ale jedno vam rict muzu – za chvili se probudite.“ „Aha,“ odvetil jsem skepticky, „a co budu delat potom? Zajdu s Rasputinem do nejake hospody a pekne ten happy end zapijeme?“ Odmitave zatrepal rukou. „Kdepak, jeste ne. Mate pred sebou hodne dlouhou cestu. Mozna si vzpomenete, ze reditel povidal neco o Armageddonu, prichodu milosrdneho Boha a o legiich andelu. Nerad to rikam, ale vy – a Diamond, Viktor, Johnson a Rasputin – ho musite zastavit, nez bude pozde.“ To neznelo vubec dobre. „Co myslite tim pozde?“ „No prece ze nastane konec sveta. Veskery hrich bude znicen, demoni pekel porazeni a konecne bude nastoleno spravedlive Bozi kralovstvi, kde se verni krestane budou tesit z vecneho zivota po boku sveho Pana Jezise Krista.“ „Mam pocit, ze by se mi to melo libit,“ rekl jsem, „ale nelibi se mi to. Ani trochu.“ „Takze to zastavite?“ Rekl jsem mu, ze by musel byt blazen, aby si myslel, ze to necham byt. Jen se usmal. „Hned vas poslu zpatky,“ slibil, „jenom vam jeste musim neco ukazat. Podivejte se na tamtu horu.“ Az ted jsem si uvedomil, ze jsme na snehem a ledem pokrytem vrcholu dalsi hory, kde by teoreticky mela byt dost velka zima. Ja se ovsem citil prijemne. Radsi jsem nedumal nad tim, jak je to mozne, a zameril se na vrchol, ktery mi profesor oznacil. Vypadal dost podobne jako ten, na nemz jsme stali – taky tam byl led a snih, a navic tam stala jakasi bouda, pokud jsem na tu vzdalenost mohl soudit. „Co je na ni tak zajimaveho?“ Po pravde receno, mne pripadala celkem obycejna. „To je Glittertind, nejvyssi hora Skandinavie. No, vlastne ted uz druha nejvyssi, ale kdysi, nez se ledovec na vrcholu zmensil, opravdu nejvyssi byla.“ Netusil jsem, ze se profesor zajima i o zemepis. „To je sice moc hezke, ale jak nam to pomuze?“ Osobne jsem se domnival, ze na tom, ktera hora Skandinavie je nejvyssi, prilis nezalezi. „Divil byste se, ale hodne. Jakmile se dostanete z Kingstonu, musite se tam vydat. A ted uz bezte.“ Opet jsem se ocitl ve svem tele. Hrudnik me bolel, jako by mi na nej stoupl slon, a v padu jsem si pekne narazil hlavu, ale dalo se to prezit. S tichym upenim (a laterenim) jsem se vyhrabal na nohy. A vzapeti do me neco narazilo, takze jsem zase malem upadl. To neco byl Viktor, ktery me bourlive objal a zacal se mnou poskakovat dokolecka. „To je uzasne, vy zijete!“ vykrikoval znovu a znovu. „Vy zijete! Nemuzu tomu uverit, uz jsme vas oplakali! Ten clovek vas trefil primo do srdce…“ Opatrne jsem se vyprostil z jeho objeti. „Taky me to dost prekvapuje,“ zabrucel jsem. Uz podruhe jsem prezil svou smrt. „To je vsechno moc hezke,“ ozval se kousave Rasputin, „ale myslim, ze bychom uz meli jet.“ „A cim? Nikde tu neni zadne auto,“ povsiml si Johnson. Lecitel se to neobtezoval komentovat. „Kousek odsud mam jedno zaparkovane. Je celkem rychle, ale modlete se, ke komu chcete, abychom se tam vsichni vesli.“ „To mi neco pripomina,“ pravil Viktor premitave. Johnsonovi to zjevne taky neco pripominalo, a podle toho, jak se tvaril, ty vzpominky nebyly dvakrat prijemne. „Vzpominas, Grigoriji, jak jsi nas pred dvaceti lety nacpal do toho strasneho ceskoslovenskeho auta? Nedopadlo to prave dobre.“ „Tak se holt modli, aby se nam tentokrat do cesty nepostavil stolety strom,“ znela britka odpoved. „Ted nahonem jine auto kupovat nebudu, nemam s sebou dost penez.“ Slysim dobre? Oni se normalne bavi o tom, ze by si jen tak mimochodem koupili auto! „Tak pouzij kreditku.“ Rasputinovi ocividne dochazela trpelivost. „Aby nas snadneji vystopovali? Nejsem hlupak. Pojedeme Tatrou a tecka.“ Krome chladnych zbrani miluju jeste auta, a obzvlast veterany. A Tatra ma i mimo Ceskoslovensko – ted uz je to vlastne Ceska republika, uvedomil jsem si – jistou reputaci. „Slysim dobre, ze mate nejakou starou Tatru?“ vyhrkl jsem. Tatra 87, auto, nad kterym vsichni milovnici veteranu slintaji. A Rasputin mel dokonce dost estetickeho citeni, aby cely interier nechal calounit hnedou kuzi, ktera sla skvele dohromady se stribrnou barvou plechu. Fantazie. Auto bylo zaparkovane v male garazi uprostred Kingstonu. Se svou delkou – skoro pet metru – se tam jen tak tak veslo, a taky bylo tak siroke, ze v omezenem prostoru garaze prakticky nebylo mozne otevrit dvere. Abychom vubec mohli nastoupit, museli jsme ho vytlacit na prijezdovou cestu. Rasputin nastartoval a pokynul nam, ze mame nastoupit. „Zebru jsem timhle autem jeste neprevazel,“ poznamenal, „doufam, ze se pri takove zatezi rozjedeme.“ To neznelo prilis povzbudive. Ale stare ceskoslovenske auto bylo silnejsi, nez kdokoli z nas pokladal za mozne. Chvili sice skucelo jako vlk v poslednim tazeni a kola se protacela, ale pak zabralo a rozjelo se. Poznenahlu nabiralo rychlost a nebyt toho, kde jsem byl vmacknuty, bych si tu jizdu urcite uzival. Rychlosti sto mil za hodinu nejezdim kazdy den. A kde ze jsem to byl vmacknuty? Johnson obsadil pohodlne sedadlo spolujezdce, protoze vzadu by kvuli svym enormnim rozmerum kapku prekazel (takhle jsme mu to ale samozrejme nerekli). Ja a Viktor jsme se vmackli do uzouckeho prostoru mezi operadly prednich sedadel a sedadlem zadnim, ktere okupovala Diamond, nemozne zkroucena – zazrak, ze se tam vubec vesla. Takhle jsem si jizdu v hnedou kuzi calounenem petimistnem sedanu vyssi tridy z konce tricatych let minuleho stoleti rozhodne nepredstavoval. „Tak kam ted?“ ozval se Rasputin asi po pul hodine. Viktor rekl, ze jeho zaludek by byl Leciteli nesmirne vdecny za kratke zastaveni, protoze nesnasi rychlou jizdu. Johnson okamzite dodal, ze bychom pri tom zastaveni mohli i neco maleho snist. „Musime na Glittertind,“ vzpomnel jsem si, co mi rikal profesor. „A to jako proc?“ zajimalo Rasputina. „Chtel to po mne profesor,“ vysvetlil jsem. „Uz zase jste ho videl?“ preptal se Johnson. Na tak stupidni otazku jsem se neobtezoval odpovidat. A tak jsme nabrali smer ke druhe nejvyssi hore Skandinavie. Diamond se zbavila jedu, reditel byl po smrti a my volni. Nebyt toho, ze jsem musel najit profesora a zabranit Armageddonu, rekl bych, ze se situace vyviji relativne dobre.