Dcera Jacka Sparrowa












Autor	Vydavatel	Licence	Vydani	Autor obalky
Marketa Zaoralova	Greenie kniznica	CC-BY-NC-ND	Prvni (2026)	AI

O knihe

Jak to dopadne, kdyz se vydate hledat sveho otce jen s prstenem a velmi sporymi informacemi? Jeste ze je „slavny“, ale bude to k jeho nalezeni stacit? 
Jedna se o fanfikci. Autorka plne respektuje, ze neni drzitelkou jakychkoli prav k postave Jack Sparrow ak serii Pirati z Karibiku. Jedna se o volne, nekomercni dilo, napsane na zaklade zadani a umyslem je amaterske rozsirovani sveta.


Dcera Jacka Sparrowa (fanfikce)

Sakra, muze nekdo zastavit ten zvon v me hlave? Chytam se za bolavou hlavu a motam si prsty do svych rusych kudrn. Au. Pomalu se pokusim zvednout na posteli. Ztezka rozlepim vicka. Zamzouram do prostoru. Pri hledani toho parchanta bych aspon nemusela byt ve stavu, ve kterem je porad on. Oci prejizdeji po spinave spelunce, oskrabanych zdech a otlucenem nabytku. Pokoj je zarizeny fakt spore, ale to se dalo cekat. Jeste ze ve slamniku nejsou stenice. Snad tady nemaji krysy. Kdyz jsem ulehala, niceho jsem si nevsimla, ale mam dojem, ze by mohl cely svet rozmetat samotny Poseidon a ja bych si toho nevsimla. 
Ztezka se posadim na okraj sveho luzka a zacnu hledat kalhoty. Sice se mi par maniku v baru vysmalo, ze snad nemam vetsi koule nez oni, ale par dobre mirenych je usadilo. Asi necekali, ze budu mit takovou paru. Ale prece nejsem zadna slecinka. Chvili mi trva, nez se trefim do boty. Ktery pitomec vymyslel, ze se boty sneruji? Jeste ze nenosim korzet. Vubec nezavidim tem slecinkam, ktere jezdi po meste v kocaru, aby se nahodou nenakazily obycejnymi lidmi. Vubec ne. 
A kde je ta druha? V usich mi zazvoni, kdyz se sklonim pod postel, abych nasla tu druhou. Sakra, tady taky neni. To musel byt divoky vecer. Snazim se si vzpomenout. Ale vzbudila jsem se sama, bez vune muzskeho tela, zahalena v oparu rumu a dunici hlavy. Byl asi spatnej napad myslet si, ze nejlepsi cesta, jak rozvazat usta, bude tim, ze budu popijet s nimi. Taky bych se ke svemu cili nemusela dostat, ze ano. Nakonec ji najdu v rohu za otlucenym nocnikem. Nastesti je prazdny. Ulevim si do nej a pak ho vyliju z okna. Na nadavani pod sebou odpovim stejne.
Tak si to shrnme. V Tortuze Jack neni. A dlouho ho nikdo nevidel. Zkusila jsem se ptat i v nevestinci, ale mela jsem problem ze sebe dostat kloudne slovo. Jeste ted mi zvoni v usich rycivy smich te prsaty a hykavy te druhe, co mela ksicht zmalovany jako lacina sadrova panna. Skvele, boty? Mame! Nuz, mame. Vacek s penezi… a sakra! To snad ne? No nic, jak ode mne chechtaky odesly, tak ke mne zase prijdou. Jsem prece jen piratova dcera, musim delat cest svemu jmenu. Pro jistotu se ale vyplizim z krcmy.
V tuhle hodinu je tady stejne mrtvo, na stolech pochrapava par chlapu, ktere by ale nevzbudil ani vystrel z dela. Marne si zkousim vzpomenout, co se minuly vecer delo. Zahaluje ho alkoholova mlha. 
I tak se ale snazim naslapovat tise jako kocka na nocnim lovu. Ta myslenka me pobavi, takze se tomu sama zachechtam. Nadskocim, kdyz se prazdnou mistnosti ozve rana. Pritisknu si ruku na prsa a otocim se.Utikej, huso hloupa. Ale nemuzu. Jako by mi nohy vrostly do podlahy. Nastesti se nikdo nevzbudil, jen jeden z tech ochlastu upustil lahev rumu, tak se rozkutalela po zemi a udelala louzi. Opatrne, pomalu couvam z te putyky, mozna bude lepsi mit je furt na ocich. Skubnu sebou, kdyz opravdu zahlednu krysu. Fuj, potvory hnusny. Osiju se. 
S ulevou za zady ucitim drevo dveri. Skrabe me pres tenkou kosili. Tak jo, otoc se a rychle ven.
„Hej, kocko.“ V polovine otocky sebou skubnu a kousnu se do jazyka. Au, kurva! Jeden z tech mladsich zvedl lehce hlavu ze stolu. 
„Pod, pobavime se este,“ zamzoural kolem sebe druhy a zvedl jednu z lahvi a obratil ji dnem vzhuru. Na jeho okorale rty vsak neukapla ani kapka. Ticho v krcme prerusilo jeho zakleni. 
Ani nechci vedet, jak jsme se vcera bavili. Odmitam myslet na to nejhorsi. Ale vzbudila jsem s oblecena, jen bez bot a s silenym bolehlavem, no ne? Jeden z tech magoru se zveda. Jezis. No, tak ten ti ted rozhodne nepomuze. Otocim se a pred ocima se mi roztanci hvezdicky. No jo, ty dvere se musi jeste otevrit. Prudce hmatnu po klice ve chvili, kdy se ozve vrzani zidle. 
Malem se necham prejet povozem. Vozka na me neco zakrici a div ze me nepretahne bicem. Hluk probouzejicich se ulic je pro me usni bubinky i hlavu utrpenim, ale presto hbite uhnu kozene stuze bice, kterym se muz rozehnal podruhe, protoze se mu splasili kone. Z plne nalozeneho voziku vyleti sud a za nim dalsi. Kutali se po spinave dlazbe ulice. Chvili tancuju pred rehtajicimi koni, nez se mi podari vmisit se do davu, ktery se samozrejme zajima, co se tady deje. Jeste slysim klapnuti dveri Nevesty, a tak pridam do kroku, i kdyz muj zaludek krici na protest, ale nemuzu si dovolit se zastavit. Co se tam sakra vcera stalo? Vzbudila jsem se normalne na slamniku v pokoji, takze krome chovani tech typku se neukazuje nic podezreleho.
Je jedno, kam bezim, stejne nemam zadny plan. Mozna bych si mohla vzdy pripravit zalozni, ale kdyz nevyjde plan A, plan B urcite taky ne a rozhodne nemam v planu delat si plany na vsechna pismena abecedy. Tak tak se vyhnu splaskum, ktere nekdo vylil z vrchniho patra domu, kolem ktereho bezim. Par kapek mi pristalo na botach. Pridam k tomu obsah sveho zaludku, ktereho vsak neni moc, spise jsem vcera pila nez jedla. I kdyz ty klobasky byly skvele. Otru si usta hrbetem ruky a rozhlednu se kolem. Tak to by bylo.
Co kdybych zkusila znovu nevestinec? Ne ze by se mi do toho baraku chtelo. Je mozne, ze by o nem nikdo v celem tomhle zatracenem pristavu nic nevedel, ani v tomhle dome poteseni? 
Kdybych k sobe byla ale zcela uprimna, rikam si, zatimco kracim nazdarbuh ulicemi a vyhybam se beznemu dennimu ruchu, musela bych si priznat, ze se mi tam jednoduse nechce. Je to misto, kde jsem mohla skoncit taky, kdyby matka nenasla tu odvahu odejit. 
„Hej, vrat to!“
Neotocim se po hlase, jen se snazim vmisit vice do davu a mezitim se horlive zakousnu do jeste horke placky. Uz prvni sousto utisi muj rozboureny zaludek. Odejit, ale nezustat se mnou, zadrnci mi v hlave, jak pokracuji ve sve soukrome konverzaci. Odlozila me jako nejaky nechteny balik. Hltam placku, kterou jsem ukradla ze stanku, za polochuze-polobehu, jen abych se dostala ze sparu posledni noci. Co jen ted budu delat?
Nohy me na to misto ale stejne podvedome zanesly. Tenhle barak mohl skryvat cokoli, ale jsou tam zeny, ktere roztahnou nohy komukoli, kdo si je zaplati, a jeste se musi tvarit, ze z toho maji radost. Zevnitr se ozyva hlasite stenani – I v tuhle dobu? – a rytmicke buseni nabytku o stenu. Zamracim se. 
„Ztratila ses, ptacatko?“ ozve se zprava z prave otevrenych okenic a ja uz podruhe musim uhnout proudu splasku, ktere nekdo vylije z okna po me leve strane. Nakrcim nos, zatimco z okna nade mnou se ozve nejaka nadavka a hykavy smich. 
„Mlada dama je mos fajnofe sbosi, nes aby zafitala sem k nam, cooo?“ Protahne posledni slovo ta nade mnou a odhali ridky usmev.

„Pojd, pridej se k nam, krasavice.“ Bezzuba cernovlaska opet zahyka smichy a skubne sebou jak ji muz, co se za ni nahle objevil, pleskne po zadku. „Za vykecavani te neplatim, ze ne?“ Drsne s ni skubne do vasniveho polibku. Prevrati se mi zaludek. 
„Hej, tam je!“ 
Ach, ne. Co ti dva zas? Zrzka zprava hodi vymluvny pohled na dvere, zatimco okenice nade mnou se hlasite zavrou, kdyz par zklamane zjisti, ze se k jejich radovankam nepridam. Povzdychnu si, zahodim zbytek placky do splasku pred bordelem a hbite proklouznu dovnitr. Dvere se zabouchnou a ja se o ne ztezka opru. Ma uleva vsak netrva dlouho. 
„Betty?“
„Ne, to je Annabel, Betty byla ta druha, ta cernovlasa, tahle ma vlasy jako ohen. Jsi snad ke vsemu jeste slepa?“
Tyhle dve neznam, ale zarazi me, ze skoro uhodly me jmeno. 
U boziho umuceni, to v nevestincich bezne vstavaji takhle brzy? Ale ze stenani, ktere se ozyva z nektereho z pokoju, se zda, jako by ani nesli spat. Bohuzel si jmeno matky nepamatuju, ale pokud jsem to spravne pochopila, divka, ktera mi byla podobna, tady pracovala. 
„Co, jsi nema nebo co?“ 
Zavrtim hlavou. „Ne-e.“ Najednou mi vyschlo v krku. 
Za mymi zady se ozve zabuseni na dvere. Vydesene se otocim. Co jsem jim provedla?
„Bez, Eliz ti da napit. Ja se jich zbavim,“ popostrci me jedna, zatimco ta druha me vezme za ruku a vede ke stolu. 
„Hej, to snad hori?“ 
Otocim se za nastvanym zenskym hlasem, ktery vita nezvanou navstevu, ale odpovedi nevnimam. Premyslim, proc se divky v bordelu jmenuji Annabel, Charlotte nebo Anastazie. Asi to chlapi radi delaji s divkami, ktere maji honosne znejici jmena, treba se pri tom pak citi lip. Mam chut protocit oci, ale neco me drzi dal. Zena si me prohlizi, pak se otoci, dojde ke kredenci a prinese dzbanek a dva kalisky. Naplni je rudou tekutinou.
Nemam chut pit vino, ale asi nejak nemam na vyber. Usrknu si. Ze stenani a rytmickeho buseni z horniho patra mam husi kuzi. 
„Mlada dama este nikdy…?“ trhne ta zenska hlavou smerem, kterym koukam a usklibne se na me. „Vypada to, ze mas trable, devenko.“ Hodi pohledem tentokrat smerem ke dverim, kde jeji kolegyne rychle vypoklonkovala ty dva noumy z hostince. 
„Dekuju,“ dostanu ze sebe priskrcenym hlasem. Ihned ta slova zapiju douskem kyseleho vina. 	
„Tak copak jsi provedla?“
„No… ja… ehm…“ Kdyz ja vlastne ani nevim, co se stalo. Marne se snazim v zakoutich sve mysli vydolovat, co se vcera stalo. „Hledam sveho otce.“
„A myslis, ze tady ho najdes?“
„No, ja sla spise nahodou kolem…“
Zena naproti me jen pozvedne oboci, ale nic nerika.
„Fajn. Hledam Jacka Sparrowa.“
„Aaaaa, Jack.“ Ozve se za mymi zady hlas, az nadskocim. 	
„Tak proto Annabel tehdy zmizela.“
„Uz se nikdy nevratila?“ vydechnu. Zase si radeji prihnu. Ano, zlobila jsem se na ni, ale vedomi, ze se pak uz nikdy nevratila…
„Chces rict, ze nevis, kde je?“ zpozorni jedna z nevestek.
„Nikdy jsem ji nepoznala,“ odpovim uprimne a mysli i projede vzpominka na rodice, kteri v Londyne vedli pekarstvi. Porad muzu citit vuni cerstve upeceneho chleba a kolacu a taky neskutecnou vyhen a nekonecnou drinu. Kdybych nenasla ten prsten… Pockat, kde je? Zpanikarim.
„Je mi lito, Jacka jsem uz dlouho nevidela. Zadna z nas.“ 
Kde je kruci ten prsten? Nebyl ve vacku s penezi? Ten jsem ale rano v hostinci nenasla. 
„A to je vecna skoda, coooo?“ drbne do ni druha kolegyne a hykave se zasmeje. 
Druha zena po ni hodi prisnym pohledem a na chvili se vzdali. „Kdyz tu byl posledne, nechal tady tohle.“ Hodi na stul mezi nas neco hranateho, az z kalisku vysplichne ruda tekutina. Smazim se ignorovat vyznamny ton, ktery nasadila pri poslednim slove, ale osiju se. Snad neceka, ze to za nej zatahnu?
Vezmu do ruky tu vec. Je to kompas. „Kompas?“ A co s tim mam jako delat?“ nechapu. 
„Jackuv kompas,“ pronese ta zena vyznamne. Hluk seshora mezitim utichne. To ticho je svym podivnym zpusobem tisnive. 
„Na co mi bude kompas, kdyz ani zaboha netusim, kde Jack je?“ A ted budu muset najit i ten prsten. 	
Jezis, jak jsem ho mohla ztratit? To se fakt muze stat jen me. Asi jsem ho davala vcera do vacku s penezi, ktery taky nemam. Prastila bych se vzteky do cela, kdyby me hlava nebolela jako strep. 
„Tak na to se budes muset zeptat Jacka.“ 
„Fypadas jako by ti ulitly fsely.“ Po schodech prichazi s dusanim ta bezzuba rajda. Vypada podezrele spokojene. Ale je sama, a tak jsem spokojena i ja. Jen na chvilku, protoze za moment za ni probehne jeji spolecnik, za rychle chuze si zapina kabat. Jeste si ji na chvili pritahne, polibi ji, az to mlaskne a pak ji neco zasepta do ucha, az se ta zenska zahihna. Mne venuje jen ledovy pohled a pak opusti misto cinu. 
Bezzuba nedockave nahledne do dzbanu s vinem a pak jej se spokojenym usmevem pozdvihne k bezzubym ustum, s kaliskem se ani nenamaha a pije rovnou ze dzbanu. No, tak to vino si uz fakt nedam. Stejne je to jen zredeny kysely patok.
„Ehm… myslela jsem, ze pracujete spise v noci.“ 
„Pracujeme tehdy, kdyz nas nekdo potrebuje. Myslis, ze si muzeme vybirat, devenko? A zase az tak brzo neni, ty taky nejsi zrovna ranni ptacatko, coz?“
Ma pravdu, kostel uz zacina odbijet poledne. Sakra, proc je zrovna v piratskem doupeti kostel?
„Muzeme ti este nejak pomoct?“
Ty tri se nade mnou tyci jako sudicky. Ani nemam chut dozvedet se, co by mi darovaly do vinku. 
„Asi uz ne, diky za ukryt a obcerstveni.“ Pozvednu ke rtum svuj kalisek a dopiju tu brecku do dna. To budu pozdeji muset necim splachnout. Polozim kalisek zpatky na osoupanou desku stolu, az to zaduni. „I ten kompas, i kdyz fakt nevim, co s nim budu delat.“ Otevru ho a zarazim se. „On je ale rozbity.“ Kompas neukazuje sever. Cim byl ten jeho kompas tak legendarni, ze ho kazdy chtel? Na co by nekdo potreboval rozbitou vec? 
Zvednu se od stolu. Vrznuti zidle o kamennou podlahu me prasti do hlavy jako palicka o buben. 
„Naprav se, cim ses zkazil,“ zanotuje jedna ze sudicek, az se na ni zamracim. Tohle bude chtit rum. 
„Mate tady nekde zadni vychod?“
„Base, maaame,“ rozzari se Bezzuba, ktere z korzetu pretekaji jeji vnady, a ukaze mi rukou s okousanymi nehty smer. Vidim, ze jeji kypre tvary nejsou to jedine, co tady tece. Take jeji vyrazne liceni vypada, jako by pamatovalo lepsi casy. Karminove kapky z dzbanu, ktery si stale uzurpuje jen pro sebe, ji znaci, jako bych snad za tu chvili zapomnela, kudy mam jit. 
„Diky, damy, mejte se.“
Uslysim za zady smich, jak se vydam na cestu, a tak zrychlim, i kdyz se diky tomu bolest hlavy rozroste. Otevru dvere na dvur a padnu do neci pevne naruce. Vykulim oci pri pohledu na tu zarostlou tvar a spolknu dech. Vmziku se vsak vzpamatuji a dupnu tomu bidakovi na nohu. Hekne a na chvili me pusti. I ten moment staci. Sice se po mne okamzite natahne, ale ja se prohnu v zadech a vyhnu se mu. V duchu velebim svuj napad zahodit saty a cestovat v muzskem osaceni. 
„Nekdy priste, zlato,“ kriknu pres rameno a i pres tepani v hlave nasadim rychle tempo, protoze fakt nechci, aby me dostal. Propletam se ulickami, vyplasim dalsiho kone a rozsypu par jablek. Treba po nich uklouzne. Za sebou slysim funeni a hekani. A taky par nadavek. Byt doma, cervenam se az na zadku, ktery se nyni nachazi v tesnem objeti kozenych kalhot. Zahnu za roh a ocitnu se na dohled mola.
Dovolim si male ohlednuti za svym pronasledovatelem. Vrha na me vrazedny pohled, zatimco se opira o pokrcena kolena a ztezka dycha. Jesteze ma takovej pupek. Kurva… Jau. Klopytnu.
Nekdo by mi mel pripomenout, ze se mam pri behani divat pred sebe. Otocim se zpatky a kulham za svym vytycenym cilem. Pramicka, na kterou jsem uprela pozornost celeho sveho byti uz se odrazi od brehu. Kruci. S tou nakopnutou nohou se mi nechce skakat, ale asi nebudu mit na vyber, ten chlap snad nema pud sebezachovy. Jeste ho takto klepne. Pridam na rychlosti, dusam po skripajicich prknech mola. Nakonec se odrazim a skocim. 
„Nazdarek, panove, svezete me?“ obdarim je tim nejkouzelnejsim usmevem, co svedu. Ignoruju houpani lodky i vyrazy mych spolucestujicich a hledam si misto, kde usadim svoje tresouci se telo.
Na cestu nas provazi krik meho pronasledovatele: „Navzdy se prede mnou schovavat nemuzes, ty devko jedna.“
No tak prrrr. To, ze moje biologicka matka byla nevestka a ze mi damy onoho povolani pred chvili poskytly ukryt, ze me jeste nedela jednu z nich. No jako je fakt, ze ty penize jsem mu s tim prstenem brat nemusela. Kdyz ono se nedalo odolat. Geny se asi nezaprou. Ale ten prsten je moje dedictvi, mela jsem na nej pravo. Mozna diky nemu zjistim, kdo skutecne jsem. Pokud se mi jej tedy nekdy podari najit. Tak schvalne, najdu drive Jacka, nebo prsten? 
„A co takhle dama cestuje sama?“ zazubi se na me jeden z mych spolecniku. Par zubu mu chybi a ostatni maji barvu horcice. Jsem rada, ze sedi ode me nejdal, nemam chut ochutnavat jeho dech. 
„Ehm, kam ze se to jede?“ usmeju se nesmele. Rikam si, zda to uhraju na nevinnou divku, ale s mym osacenim asi ne. Ale za pokus to stoji.
„No, plany byly puvodne jine, ale kdyz mame ted tak fajnovou spolecnost, mozna by se mohl zmenit i smer nasi plavby,“ mrkne na me jeden, ktery vypada, ze nebude o moc starsi nez ja. Zpocene vlasy slamove barvy se mu lepi na spinavy oblicej. 
No tak to urcite. „Bude uplne stacit, kdyz me vysadite na nejblizsi pevnine.“

„A co za to?“ Prestane na chvili veslovat nejspise nejstarsi z nich. Oblicej ma oslehany morem a plny vrasek, vlasy na skranich sedive, ale oci maji urcitou dravost,  diky ktere se uvnitr chveju, a neni to vzrusenim. Ehm, tak tohle jsem nedomyslela.
„No, panove, jste moc hodni, ze jste pomohli dame ve svizelne situaci…“ zkousim to.
Ten mlady vyprskne smichy. „Prej dama. Hej, Paule,“ otoci se na toho, ktery zatim nepromluvil, „slysis to?“ 
Jmenovany se zazubi a odhali tak zkazeny chrup a chybejici jazyk. Hlasite polknu. V duchu si kazu dychat klidne a zhluboka, ale telo me zradi, prudce se otocim ze strany na stranu, abych zjistila, jak daleko uz jsme. Chlapi zabiraji do vesel docela rychle, takze pevnine uz jsme se docela vzdalili, a navic se k lodim, ktere pluji kolem, pridala jedna, na ktere vidim i sveho „mileho“ znameho. Sakra, on si fakt neda pokoj. Chlapi se na me zubi, a evidentne se dobre bavi, vidi, ze neni treba rict cokoliv nahlas, aby mi nahnali strach. Nervozne si zastrcim jednu neposednou rudou kudrnu za ucho a honem premyslim, co bych ted mela udelat. Zkusit prestoupit na jinou lod? 
„Muuuus pRRRRessss palubuuuuu,“ ozve se z boji lodi. Rozesmala bych se, kdybych nebyla vydesena ze slepe ulicky, do ktere jsem se dostala. Jako z blata do louze. Na boku lodi otaci hlavou barevny papousek a opakuje svou vetu porad dokola. 
Nejsem verici, ale ze by mi vesmir seslal znameni? Pokrcim rameny, dam si opet vlasy, ktere mi rve vitr,  za usi a poposednu. Mezitim se ten nejmladsi sune ke mne. Ve svem usmevu odhaluje sice plny usmev, ale take uz ponekud zazloutly. Muj zaludek udela kotrmelec ve chvili, kdy usty naznaci polibek. Pohladi me po stehne a telo rozhodne za me. Ponorim se do vody s hlasitym splouchnutim. V ocich me zastipe sul. Voda je chladna, a kdybych se modlila, modlim se za to, aby je nenapadlo me nasledovat. 
„Heeej, co delas?“


Otocim se a vidim toho nejstarsiho, jak se zvedl. Mocnymi tempy se snazim co nejvice vzdalit, plavu schvalne opacnym smerem. Podle halekani mych byvalych spolucestujicich pochopim, ze otaceji tu svou smesne malou lodicku. Ti asi dlouho nemeli zenskou. Ani jeden za mnou ale neskoci. Otocim se a par momentu slapu vodu. Na me vsak uz zrak neupira ani jeden z nich. Zkoprnele hledi na lod, ktera kolem nas proplouva. Zpomaluje. 
„Dama pres palubu!“ zni mi v usich krik z jejich paluby.
Ze vseho nejvice me na ni ale zaujmou jeji cerne plachty. Cerna perla, nejrychlejsi lod v celym tomhle zatracenym Karibiku. Jenze podle toho, co mi vcera ti rumem ovineni chlapi povidali, Jack na jeji palube nebude. Ted ji veli kapitan Barbossa, ktery si tak trochu ukradl jeji veleni. Ale copak mam na vyber? Hodim jeste ockem po jeji chude pribuzne. Natahnu se po lane, ktere mi z Perly hodi a necham se vytahnout. Okazale odmitnu pomoc cernocha, ktery ke mne natahne svou pracku a jako mokra krysa se prevalim pres zabradli na tvrdou palubu. Tvare mi hori, ale i tak se zvednu a hrde narovnam. Hledim do tvari nekolika nemytych chlapu. Marne mezi nimi vyhlizim Barbossu. 
„Zeeeeenska na palubeee, smuuula do domu.“ Trhnu sebou, kdyz se mi do ramene zatnou drobne ptaci paratky. 
„S tim nesouhlasim, madame Turnerova mi naopak prinesla nesmirne stesti.“ Prichazejici muz s sedivym vousem a dlouhymi vlasy zalibne pohladi zabradli lodi, pres ktere jsem pred chvili tak neelegantne prepadla. „Kapitan Barbossa. K vasim sluzbam, madam.“ Naznaci posmesnou uklonu. 
„Nechte si ty zdvorilosti, me s nimi neoslnite.“
„Aaaaaa, dama ma ostry jazycek. To mela madame Turnerova taky.“ Barbossa oztahne sva usta do sirokeho usmevu plneho zazloutlych zubu. „Zdvorilost je ctnost, mila slecno…?
„Smithsova.“
„A jak se to stalo, slecno Smithsova,“ doda dulezite a posadka to odmeni hlasitym smichem, „ze jste se ocitla na mori v muzskych satech?“ 
„To je dlouhy pribeh… dekuji za zachranu. Bylo to od vas velice… laskave.“ Boze, do jake bryndy jsem se to zase dostala? 
„Laskavost je me druhe jmeno.“ Vypada to, jako by na neco cekal.
„Co takhle udelat vymenny obchod?“ Neni cas ztracet cas, no ne?
„Vymenne obchody uz nejakou dobu ze zasady nedelam.“
„Co s ni, kapitane?“ vyhrkne az prilis nadsene chlapek se zplihlymi sedivymi vlasy.
„Jo, je takova hezoucka.“ Uchechtne se ten mladsi z dvojice, ktera prede me priskocila. Vytahne si drevene oko,ocisti ho o usmudlanou kosili a pak ho vrati do prazdneho ocniho dulku. Nad nim ma mastnou cuprinu barvy slamy, zatimco jeho spolecnik ma dlouhe, sedive rozcepyrene vlasy holubici sedi jako jeho kapitan.
„Mas pravdu, to je.“ A otoci se zady. 
Zavrou me do podpalubi a postavi straz. Co se mnou budou asi tak delat? Posloucha, jak se spolu bavi a nestacim se divit. Kraken a Bludny Holandan. Ozivle slizke mrtvoly a elixir mladi? Vedela jsem, ze se s Perlou poji rada legend, ale netusila jsem, ze je nekdo bere tak vazne. Chvili jenom trucuju s rukama zalozenyma na hrudi, ale kazdy pohyb lodi na vlnach a kecy tech zabednencu za dvermi me pohaneji k silenstvi. Byla mi pridelena kupodivu cista kajuta s luzkem, nejspise kapitanova, rozhodla jsem se vsak jeho pohostinnost nevyuzit a sednu si na zem. Kdybych mela cim, hodim to na dvere. Muzou uz konecne sklapnout?
Neco me tlaci do boku. No jiste, Jackuv slavny kompas. Muzu velebit volnost sve kosile, ktera ho skryla ve svych zahybech, protoze jinak by mi ho urcite vzali. I kdyz netusim, k cemu by jim byl. Kompas, co neukazuje sever, mracim se na nej. A k cemu bude ksakru mne? Otce mi najit nepomuze. Presto se ho nedokazu vzdat, jako by byl pojitkem s nim. Skubnu sebou a zakleju. Pred ocima se mi rozlije ruda mlha. Tru si temeno, ktere pulzuje tupou bolesti, a nevericne hledim na strelku kompasu. Ted ukazuje jinym smerem, nez doposud. Pohla se. Vystrelila jako spunt z lahve. 
Co jsem s nim provedla? Myslela jsem tak akorat a na ten mizerny kram, co drzim v rukou, a ze mi urcite k nicemu nebude. Ze by to vycitil? Blbost. Je to jen nefunkcni bordel, to jedine, co mi po Jackovi zbylo. 
Mysli, Readhedova, mysli. Prastim se dlani zlosti do cela. Otec, myslela jsem na otce. Ale co mi tim chce ten kompas rict? Stale drzi smer. 
Vzpomenu si na Barbossu a rikam si, kdy se asi tak ten samoliby blbec vrati. Strelka vystreli opacnym smerem. Prudce se nadechnu a naprimim. Ukazuje, kde kdo je? Zamracim se, kdyz se strelka zacne jen bezcilne tocit. Zvednu zrak ke dverim a pak jej zase sklopim k te proklete vecicce ve svych dlanich. Porad sili. Mam chut s kompasem mrstit o dvere, za kterymi uslysim ten nejulisnejsi hlas ze vsech.
„Jakpak se ma nase krasotinka?“
Rychle kompas schovam pod kosili, nez se rozrazi dvere meho vezeni. 
„Och, pekne kvitecko jsme si to utrhli,“ ceni na me Barbossa sve zazloutle zuby. „Mam se ptat, jak jste prisla k tomu prstenu?“ prevraci v prstech moje dedictvi. „Och, a nepokousejte se mi lhat. Vim dobre, ze je to vase. Stejne jako tohle.“ Potezka v ruce nadity mesec, az mince v nem zacinkaji. „Proc hledate Jacka?“ Pristoupi ke mne. „Och, ano, ty vlasy bych poznal vsude… Jakze se to jenom jmenovala? Elizabeth… Ne… Annabel… na tom nesejde. Nicmene ten nos a oci bych taky poznal vsude. Kdysi jsem si myslel, ze jsou pohrbeny na samym zatracenym dne jeste zatracenejsiho Atlantiku.“ 
Vi to, on to vsechno vi. Moje srdce busi jako splasene. Co se mnou ted udela? 
„Musim jeste promyslet, zda mi k necemu jste, slecno Smithsova.“ Na me smyslene prijmeni da zvlastni duraz. „Zatim uvitam vasi spolecnost u vecere. A ‚ne‘ neni odpoved. Sezente ji nejake vhodne saty,“ krikne uz zady ke mne k mym dozorcum. 
Nevim, jak veceri protrpim. Jidlo se v mych ustech meni v popel, vubec netusim, co jim. Sedim prkenne ve vinovych satech svazana do korzetu. Vim, proc ho nenosim. Snazim se vymyslet, jak se dostanu k mesci, ale ani prsten na Barbossove prstu nezahlednu. Doufam, ze se mi podari neztratit kompas, ktery jsem sis privazala ke stehnu pruhem z prosteradla. Porad se mi do hlavy vtira neodbytna myslenka, jak asi ta vecicka funguje. Snazim se na Barbossovy otazky odpovidat co nejjednoduseji, at se  nezamotala do spletite site lzi, a kazdopadne me konverzace s nim vubec netesi.
Vypada to, ze ho moje usecne odpovedi nijak nerozhodily. Mam chut mu za ten vesely ton jednu ubalit. 
„A kam mate namireno?“ vlozim mezi jeho temer monolog i vlastni otazku.
„Do pristavu v Hispagnole, z duveryhodnych zdroju jsem se dozvedel, ze by zrovna tam mely byt informace o prameni vecneho mladi.“
„Vy tomu opravdu verite?“
„Vy ne, slecno Smithsova?“ mrkne na me a zakousne se do zeleneho jablicka z misy na stole.
Dezert asi nebude, ze? Odlozim pribor. „Nevim, proc bych mela. Na pohadky pro deti uz jsem trochu stara.“
„Pohadky? Myslite, ze je to pohadka?“ nakrci oboci.
„Bludny Holandan! Bludny Holandan!“ Blondak, ktery vklouzl do nasi jidelny, je evidentne nervozni. 
Ale Holandan je prece mytus, chce se mi zavrestet, ale ocividne to tady berou vsichni vazne. Blondak me chytne za zapesti a ja jsem tak v soku, ze me ani nenapadne protestovat. Na prikaz Barbossy me opet zavre v kajute, ten rozruch, ktery mijime, me vydesi. Na posledni chvili se vzmuzu na jakysi odpor. 
Z paluby se ozve krik a lod se zhoupne a ja narazim zady do zdi kajuty. Leskla zelena jablicka se kutali po zemi. Blondak chvili teka ocima mezi Barbossou a mnou, az nakonec kapitan zakouli ocima a vystekne, at tu zenskou zavre. Blondak mu div neliba nohy a nakonec mi opet sevre zapesti a tahne me chodbou do meho vezeni. Paluba se nam pod nohama houpe a muj zaludek tez. Ohlusi me rana z dela. Blondak vubec nevypada vyvedeny z miry, tahne me i pres me protesty. Srdce mi busi jako zvon a utroby mi svira strach, jestli se odsud dostanu ziva.
Trham sebou, a tak sevre me zapesti pevneji. Nad hlavami nam zazpiva dalsi delove koule a lodi skubne naraz. Uderim se do hlavy a do kolen. Blondak me strhl s sebou, ale ta pozice, ve ktere jsem skoncila, se mi vubec nelibi. Rychle se zvednu na nohy a kopnu ho vsi silou do holene, nez se na ne stihne vyskrabat on. I pres kolebani lodi vyrazim rychle na palubu. Tam se mi noha smykne po mokrem dreve paluby a ja dopadnu na zadek.
Diky bohu za nadychanou sukni. Vypada to, ze Holandan i Perla nastvali samotneho boha Poseidona, rikam si, kdyz vidim vlny i cernou oblohu, skrze kterou se klikati blesk.  
On fakt existuje. Je obrovsky, ze shnileho dreva, takze fakt nechapu, co ho jeste drzi pohromade, pokryty slizkymi rasami a muslemi a jeho prid se na me zubi jako tlama plna ostrych zubu. Ne, to se mi jenom zda. Chlapi me ignoruji a litaji kolem me, jako bych byla neviditelna. Ohlusuje me jejich krik a hlasite hrmeni hromu. Pokusim se vstat, ale moje nohy se zamotaji do mokre sukne, takze sebou zase placnu. Uslysim za sebou sramot a nadavky, instinktivne se ohlednu, ale pak mi dojde, ze to bude blondak, kteremu jsem utekla, a tak se plazim mezi dupajici posadkou a do stehna me neco tlaci. Kompas, dojde mi najednou. Bude mi k necemu? Ukaze mi to, co chci?
Najdu si relativne tichy koutek a vyhrnu si saty. Trhnu za pruh prosteradla a vezmu do ruky tu proklatou vecicku. Radeji zavru oci. Chci otce. Chci otce, chci otce, chci otce! Opakuju si dokolecka, nez se odvazim kompas otevrit a podivat se na nej. Zvednu zrak. Strelka ukazuje k Holandanovi. Vytrestim oci vterinu predtim, nez do nas narazi. Uhodim se hlavou o tvrde drevo lodi a chvili tupe mzouram. Nekdo se mnou smykne. Zase ten zkurveny blondak. Natahnu se k nemu a vsi silou ho stisknu na choulostivem miste. Zavresti jako holka a pusti me. Nepremyslim ani vterinu. Vyhrabu se na nohy a potacive se rozebehnu k zabradli. Nohy mi podkluzuji pod vlnami, ktere se prelevaji pres palubu. 
V me vizi hrdinne skacu na lod. Ve skutecnosti se prevalim pres zabradli a zamotam se do vodou nacucane vinove sukne. Zakleju jako namornik. Pred myma ocima se ocitne par bot. Vzhlednu k natazene ruce. Vytahne me prudce na nohy. 
„Nazdarek, Annabeth, pry me shanis. A neco sis zapomnela.“ Kdyz tmu prorizne blesk, blyskne se mu v ustech zlaty zub, ale me vice zaujme prsten se vzorem labute. 
„To je moje,“ vydechnu a natahnu po prstenu ruku.
Jack ale tou svou ucukne a usklibne se na me. „Mela by sis lip hledat svoje veci. A taky se prevleknes z tech prisernych satu. Mam na ne hrozne vzpominky,“ nakrci nos.
Chci to vazne vedet? 
„Sezeneme ti neco lepsiho.“ 	Hodi pres rameno nenapadny pohled ke kormidlu a muzi, ktery u nej stoji. Ma rozevlate cerne vlasy svazane satkem. Jack mi nakonec vhodi prsten do dlane. 
A tak se vydam za nim, zatimco se Holandan miri vstric dalsimu dobrodruzstvi. Tak nakonec ty piratske historky byly pravdive.