Každodenní neklid

Svetozár Barica

Předmluva

Nebývá pravděpodobně zvykem, aby si autor uváděl svou

prvotinu sám. Činím tak s vírou, že budu alespoň částečně

pochopen, pokud se do čtení této útlé knížečky pustíte.

Každodenní neklid je rozdělen do dvou části. V první části, pod

názvem Lásky, jde o intimní lyriku. Lásku k dívce, ženě, dceři,

člověku...

Druhá část jsou úvahy, myšlenky, prostě filozofování. Obě části,

jak napovídá samotný název, jsou charakteristické jedním

krédem: neklidem, hledáním, touhou po neustálém poznávání

jevů, věcí, lidí, vztahů, touhou předávat získané zkušenosti,

obohatit druhé i sebe o nové pocity, dát se všem, kteří o to

budou stát. Protože: Když už člověk je, tak... Ale to bych jenom

opakoval moudrou myšlenku pana Wericha, která je všeobecně

známa.

Poznání

Když svírám hlavu v horkých dlaních,

jak na videu běží minulý můj dech.

Prost naivních už tužeb marných,

poznávám pravdu, nepomůže vzdech.

Dnes, plný elánu a vroucí krve,

stojím kajícně tu před tebou,

srdce ti nesu na dlani jak prve,

mé cesty více jinam nevedou.

Motto

Není pět

nebo šest divů světa,

ale jeden:

láska.

Jacques Prévert

Lásky

Pojď

Říkají:

Jsi cvok.

Co blbneš?

Máš to zapotřebí?

Oni nevědí!

Chci žít.

Žít pro lidi –

žít pro tebe,

pro naše děti.

Rozumíš?

Tak podej mi ruku -

a pojď.

Zimní

Bláznivé rozdováděné vločky

bílí naše siluety.

Blížíme se k sobě

masami předsvátečního shonu.

V koutku paměti lovíme obraz

toho druhého - s obavou,

abychom se neminuli.

Ale to se nestane.

Bláznivé rozdováděné vločky

krášlí tvé řasy.

Už se nemůžeme minout -

stojíme proti sobě

a na nevyslovenou otázku

známe stejnou odpověď.

Hledání

Tonu -

v hlubokých jezírkách

tvých očí

Křičím -

v neutichající rozkoši

tvé dobroty

Hledám -

v každodenním neklidu

tvůj obraz.

Splácím -

rovněž tak dluhy

svému svědomí a štěstí?

Každodenní neklid

Brázdím nekonečné oceány tvých myšlenek.

Lovím v nich perly svého budoucna.

Omlouvám se ti za to,

ale ty jenom mávneš rukou.

Spílám neočekávané bouři,

která hodila mou skořápku na mělčinu.

Příští odliv obnaží mé úlovky,

ale ty se jenom usměješ.

Úspěšný třicátník by už měl znát svůj záliv,

ale copak to v tvých bouřlivých vodách jde?

A vůbec -

vím, zda jej chci

Znovu napínám plachty poznání,

tentokrát už jasným směrem,

ve zpěněném příboji tvého těla

však ztrácím orientaci.

Začínám chápat tvůj úmysl.

Ale to se přece nedělá!

Dál budu lovit perly...

Snad někdy najdu i svůj záliv

v tvých vodách...

Závratě snění

Od ničeho k ničemu

pobíhají mé upocené sny.

Poznávám lásku -

neznajíc tebe?

Mé závratě pocházejí

ze zvrhlého snění -

primitiva,

hledajícího jenom požitky.

Poznávajíc tebe,

objevuji nové hodnoty,

promítající se i do snů.

Krásné závratě snění...

Svěžest

Spějeme spolu

k vrcholu

opíjeni

nektarem touhy

Svou svěžestí

nabízíš

nekonečné prostory

rozkoše

rušící

pojem času

S tebou

cítím se být

čistší

Touha

s očima dokořán

snil jsem jeden sen...

Nebo to nebyl sen?

Snad doopravdy jsem

opájel se vůní

vlasů tvých?

Bylo to dávno,

nebo včera,

co líbal jsem

tvé zasněné oči,

tvé vlahé rty?

Ó -

jak silná

je má touha -

žít tento

sen -

nesen!

Nádoba

Stojí opodál -

prázdná.

(Čeká,

kdo ji naplní.)

Naplnil jsem -

praskla.

Vyspravil jsem -

odešla.

Vrátí se?

Odpověď nepřichází.

Otázka

Noc

Tmavá noc

Dráždivá

Vzrušující

Naše těla splynula -

A co dál?

Citová sebevýchova

Přicházíš z lákavého neznáma

Kopíruji tvé šlépěje

Naboso -

Rozpalujíc své představy

Fatamorgána smyslů

Pokus o dotek a -

Hmatám do prázdna

Přesto vím

Existuješ

Cítím tvůj dech

Plachý obdiv

Který si nezasloužím

Co však s děsivou samotou?

Válíš

Dcero, ty válíš!

Kde ses to vůbec naučila

za těch pár měsíců?

Potichu,

abych nerušil tvůj spánek,

hlídal jsem vedle...

Kudy přišlo to nadání

získat si každého?

Jsi okouzlující.

prostě - válíš.

Blues pro dva

S ránem,

Kreslícím báječný den,

odmítám starou skořápku.

Sundávám lupínky z tvých víček,

kradu maliny z tvých rtů,

stírám pyl z tvých broskví,

buším na vrátka tvých představ...

Vrstvení slibů pokání

nemá žádný smysl.

svlíknuté myšlenky

stejně prozrazují

klokotání mého já.

Miluji tě,

mám tě,

jsem šťasten,

proto si zpívám

tohle naše blues.

Představa

Volám ti:

Haló! Metafora?

(Vždyť já vlastně neznám

ani tvoje jméno.)

Sedíš někde v koutku?

Nebo hrdě vypínáš prsa?

Slyšíš mě dobře?

Rozumíš,

co ti říkám?

Dost otázek.

Jsi jenom představa.

A na tu se těžko

hledá metafora.

Úschovna starých lásek

Mám v koutku paměti

malinkou světničku.

Říkám jí

úschovna starých lásek.

Na to hezké

se přece nezapomíná.

Co já vím,

třeba jednou napíšu paměti.

Nedorozumění

Hlásíš svůj příchod

a čas příští zvoní na poplach...

Čekal jsem tvůj návrat,

ale bez té pompéznosti.

Jsi úplně jinačí.

Proč jsem vlastně čekal,

že se vrátí to naivní mládě?

Čas příští napoví.

Soví okno

Mlčíš své představy

přesvědčena o marnosti,

svázaná zbytečnou obavou.

Z nepoznaného milování

ti naskakuje husí kůže

a pouze pláčeš do polštáře

svou touhu -

Proč nehledáš soví okno,

kterým se odlétá za poznáním?

Beze slov

Ještě jeden pohled,

náznak úsměvu,

hloubka zamyšlení se -

hledání cesty

jednoho k druhému.

Vždyť víš...

Já toužím,

stejně jako ty,

potkat se -

ne jenom v představách

a najít stejnou řeč.

Vztahy

Rozmělněné ticho

vibruje v prostoru

Bez hlesu

přijímám jeho ozvěnu

pátrajíc po původu

Má snaha

je nepřímo úměrná

tvé vzdálenosti

od průsečíku chtění

Nestejná polarita

je předpokladem

přibližování se

Čas prolomí bariéry

nechtěného

Setkáme se

svlíknuti z kůže všednosti

uprostřed milování

Hlas

Hlas jenž vábí

Hlas jenž hladí

Hlas jenž miluji

Hlas do příště

Vyznání

Naladěn na frekvenci

dvou Mega Srdcí,

nasávám vůni tvého těla

v očekávání něčeho úžasného.

Schoulena v koutku,

křehké nerozhodnosti,

chvějícím se tělem

prosíš o důkaz lásky.

Prostoupeni žárem chtění

mísíme jazyky slůvka vyznání,

dáváme průchod rozkoši

v nekonečném milování.

Ty a já

(Báseň – Rozhovor)

Miluji -

tedy jsem.

Ty: ...jsem na rozpacích.

Ty jsi mi lhal?

Já: Nelhal.

Ukaž mi hranici

mezi přátelstvím a láskou.

Ty: Nějaká existuje.

Já: Pomyslná –

když oba chtějí totéž...

Ty: Tak.

Já: ...opravdové přátelství

přerůstá v lásku.

Pomalu,

ze dne na den

a najednou -

už jeden bez druhého

nemůže být.

Ty: A co okolí?

Já: Ať si říká co chce!

Když pozná,

že nemá pravdu,

zmlkne.

Ty: Já žasnu!

Štípání mě -

to se mi snad jenom zdá!

Jak si to představuješ dál?

Já: Dál...

Chci žít pro tebe.

A s tebou.

Pro tvůj klidný spánek.

Pro tvůj šťastný úsměv,

pro tvé krásné oči.

S tebou -

pro naše dobro,

pro dobro všech,

kteří o to budou stát.

Dál...

Ty: Už vím –

bude záležet

na nás obou,

zda zůstaneme

ty a já.

Krásněji zní:

My...

Hobby

Sex

Na ex

x-

Erotika

Známí nás pomlouvají

Nebyli jsme totiž ještě

na erotickém filmu

Emanuela

Maloměšťáci!

Existuje něco hezčího

než erotický večírek

nás dvou!

Chci víc

Jste moc hezká,

velice přitažlivá.

I když v tomto okamžení

čtu ve vašich očích rozpaky.

Snad neřekl jsem nic

nepatřičného -

Vím, že jste -

Prostě – jste to vy -

a já chci víc

než čekat:

Chci dávat,

chci se dát.

Slavnosti ducha

Ta hudba tě povznáší.

Miluješ jsoucno,

proto se nabízíš.

Celá – bez zábran.

Je to časování

lidských dimenzí.

- Pro koho? ...

Procitneš

ve stanici

“Inferno“

Hra

Slibuješ hory – doly...

nabízím sebe.

Hraješ svou roli...

Jsi mé nebe.

Čekáš na zázrak„.

Čekám tebe.

Sníš své story...

Myslím na tebe.

Křičíš rozkoší.

Pláču touhou.

Hra na lásku.

Neznámá

Záblesk úsměvu.

Dál nic.

Jen pokrčení ramen.

Přec,

není to dlouho.

Vytesal jsem si tě

do paměti,

znám všechna

tvá tajemství,

každičký kousek

tvého těla.

Opíjel jsem se září

tvých očí.

Mlčel jsem náruživostí

tvých polibků.

Ztrácel jsem vědomí

sladkostí tvého klínu.

Tak si vzpomeň!

Malá noční hudba

V podkrovním pokojíčku

tiše zní Mozart.

Chvějeme se,

blízkostí onoho okamžiku.

Jsi moje.

Jsem tvůj.

Něžnosti

Hladím ti ruku...

Jsi tak plachá.

Nevíš, jak ukrýt

vše prozrazující pohled.

Necouvej,

pošeptám ti jenom

něco hezkého.

Tak neboj,

budu tě líbat,

budu tě milovat.

Něžně,

jak něžná je tvá

láska.

Hrdá samota

Poslední polibek.

Poslední zamávání.

Vzdech.

Já věděl,

že odcházíme.

Nadlouho.

Nereptal jsem -

Rád čtu tvé dopisy.

Chodí stále řidčeji.

Plné výčitek.

Nereptám -

Až se budeš vracet,

neklepej.

Je odemčeno.

V bistru

Lžička čeřící kávu

Pohled do rozbřesku

Tvůj úsměv

Vzpomínka na tuto noc

Najednou nervozita

Spěch

Tvé letadlo nečeká

Filozofování

Zamyšlení

Ze střípků myšlenek

sestavuji si - mozaiku

člověka...

Asi špatně.

Zůstávají mezery.

Tak se ptám:

Člověče - kdo jsi?

Asi špatně.

Jen ozvěna mi odpovídá:

...kdo jsi?

...kdo jsi?

Dotek

Chladný pohled nezájmu -

ničící napřed jakýkoliv pokus

kontaktu

Mlčící stín lhostejnosti -

bránící alespoň náznaku

úsměvu

Krvácející vřed samoty -

nutící k nesmělým počátkům

úvah

První dotek člověčenství -

dávající teplo novému

vztahu

Tvůj problém

Prodírám se mlhou smogu,

nasáklý kyselým deštěm.

Zpovzdálí- znechucen,

nevěřícně sleduji

šokující kreace

diletanta -

primitivně vydávajícího problém

ekologie naší planety

za nemístné pomluvy.

S chutí bych mu nacpal

do chřtánu

blátičko nacucané naftou,

nebo rybu,

plující břichem vzhůru,

opilou splašky civilizace.

Ale to se nesluší.

Tak křičím:

Vzpamatuj se člověče -

to je přece

tvůj problém!

Potrat

Křičíš v euforii,

okamžiku oplodnění -

Zárodek nového života.

Bezmezně věříš…

Poznání zkrápí dlažbu.

Jsi to ještě ty?

Zbytečné šlápnutí vedle.

Za nové nutno obětí.

Nevidomý básník

Przním své myšlenky.

Co mé zásady?

Bláhové vize snílka.

Jsem skutečně slepý?

Hledám výmluvy.

Iluze tají i v mrazu.

Bojuji svou soukromou válku.

Nevidomý básník.

Odpustky

Bloudíš v labyrintu myšlenek.

Vyvoláváním démonů zloby

ztrácíš schopnost úvahy,

stíráš poslední linky dorozumění.

Nepleť se,

prodavači odpustků dávno vymřeli.

Snad bůh ti odpustí -

Ale co dál?

Projdi po rampě člověčenství

a objevíš lepší svět.

Podobenství o milosrdném samaritánu

Diagnóza -

malomocenství ducha.

Opadávají ze mě

prohnilé myšlenky,

zápach absurdity.

Odsouzen na periferii vědomí,

sbírám drobty poznání.

S úsměvem odchod do beznaděje.

City jsou přežitkem...

Dluhy

Dostal jsem úvěr.

Na bytí.

Od té chvíle

dlužím:

poděkování,

protože nevím -

bylo to správné?

Víru,

v něco,

co neexistuje.

Víru,

ve všechno,

co existuje.

Slib,

že si nekousnu,

z jablka poznání,

protože poznání

je rozkoší.

Poznání

že nejsem ničím,

protože jsem k němu

nedospěl.

A lásku,

protože ji lze splatit

zase jenom láskou.

Ale já nevím,

dokážu to?

Ohlédnutí

Že má být krátké?

Když já napáchal tolik

hlouposti!

Ale prosím:

Ohlédnul jsem se -

a pochopil.