Každodenní neklid Svetozár Barica Autor Vydavatel Licence Vydání Autor obálky Svetozár Barica Greenie knižnica CC-BY-NC-ND Prvé (2022) Stanislav Hoferek Předmluva Nebývá pravděpodobně zvykem, aby si autor uváděl svou prvotinu sám. Činím tak s vírou, že budu alespoň částečně pochopen, pokud se do čtení této útlé knížečky pustíte. Každodenní neklid je rozdělen do dvou části. V první části, pod názvem Lásky, jde o intimní lyriku. Lásku k dívce, ženě, dceři, člověku... Druhá část jsou úvahy, myšlenky, prostě filozofování. Obě části, jak napovídá samotný název, jsou charakteristické jedním krédem: neklidem, hledáním, touhou po neustálém poznávání jevů, věcí, lidí, vztahů, touhou předávat získané zkušenosti, obohatit druhé i sebe o nové pocity, dát se všem, kteří o to budou stát. Protože: Když už člověk je, tak... Ale to bych jenom opakoval moudrou myšlenku pana Wericha, která je všeobecně známa. Obsah Každodenní neklid 1 Předmluva 2 Poznání 5 Motto 6 Lásky 7 Pojď 8 Zimní 9 Hledání 10 Každodenní neklid 11 Závratě snění 13 Svěžest 14 Touha 15 Nádoba 16 Otázka 17 Citová sebevýchova 18 Válíš 19 Blues pro dva 20 Představa 21 Úschovna starých lásek 22 Nedorozumění 23 Soví okno 24 Beze slov 25 Vztahy 26 Hlas 27 Vyznání 28 Ty a já 29 Hobby 32 Erotika 33 Chci víc 34 Slavnosti ducha 35 Hra 36 Neznámá 37 Malá noční hudba 38 Něžnosti 39 Hrdá samota 40 V bistru 41 Filozofování 42 Zamyšlení 43 Dotek 44 Tvůj problém 45 Potrat 46 Nevidomý básník 47 Odpustky 48 Podobenství o milosrdném samaritánu 49 Dluhy 50 Ohlédnutí 52 Poznání Když svírám hlavu v horkých dlaních, jak na videu běží minulý můj dech. Prost naivních už tužeb marných, poznávám pravdu, nepomůže vzdech. Dnes, plný elánu a vroucí krve, stojím kajícně tu před tebou, srdce ti nesu na dlani jak prve, mé cesty více jinam nevedou. Motto Není pět nebo šest divů světa, ale jeden: láska. Jacques Prévert Lásky Pojď Říkají: Jsi cvok. Co blbneš? Máš to zapotřebí? Oni nevědí! Chci žít. Žít pro lidi – žít pro tebe, pro naše děti. Rozumíš? Tak podej mi ruku - a pojď. Zimní Bláznivé rozdováděné vločky bílí naše siluety. Blížíme se k sobě masami předsvátečního shonu. V koutku paměti lovíme obraz toho druhého - s obavou, abychom se neminuli. Ale to se nestane. Bláznivé rozdováděné vločky krášlí tvé řasy. Už se nemůžeme minout - stojíme proti sobě a na nevyslovenou otázku známe stejnou odpověď. Hledání Tonu - v hlubokých jezírkách tvých očí Křičím - v neutichající rozkoši tvé dobroty Hledám - v každodenním neklidu tvůj obraz. Splácím - rovněž tak dluhy svému svědomí a štěstí? Každodenní neklid Brázdím nekonečné oceány tvých myšlenek. Lovím v nich perly svého budoucna. Omlouvám se ti za to, ale ty jenom mávneš rukou. Spílám neočekávané bouři, která hodila mou skořápku na mělčinu. Příští odliv obnaží mé úlovky, ale ty se jenom usměješ. Úspěšný třicátník by už měl znát svůj záliv, ale copak to v tvých bouřlivých vodách jde? A vůbec - vím, zda jej chci Znovu napínám plachty poznání, tentokrát už jasným směrem, ve zpěněném příboji tvého těla však ztrácím orientaci. Začínám chápat tvůj úmysl. Ale to se přece nedělá! Dál budu lovit perly... Snad někdy najdu i svůj záliv v tvých vodách... Závratě snění Od ničeho k ničemu pobíhají mé upocené sny. Poznávám lásku - neznajíc tebe? Mé závratě pocházejí ze zvrhlého snění - primitiva, hledajícího jenom požitky. Poznávajíc tebe, objevuji nové hodnoty, promítající se i do snů. Krásné závratě snění... Svěžest Spějeme spolu k vrcholu opíjeni nektarem touhy Svou svěžestí nabízíš nekonečné prostory rozkoše rušící pojem času S tebou cítím se být čistší Touha s očima dokořán snil jsem jeden sen... Nebo to nebyl sen? Snad doopravdy jsem opájel se vůní vlasů tvých? Bylo to dávno, nebo včera, co líbal jsem tvé zasněné oči, tvé vlahé rty? Ó - jak silná je má touha - žít tento sen - nesen! Nádoba Stojí opodál - prázdná. (Čeká, kdo ji naplní.) Naplnil jsem - praskla. Vyspravil jsem - odešla. Vrátí se? Odpověď nepřichází. Otázka Noc Tmavá noc Dráždivá Vzrušující Naše těla splynula - A co dál? Citová sebevýchova Přicházíš z lákavého neznáma Kopíruji tvé šlépěje Naboso - Rozpalujíc své představy Fatamorgána smyslů Pokus o dotek a - Hmatám do prázdna Přesto vím Existuješ Cítím tvůj dech Plachý obdiv Který si nezasloužím Co však s děsivou samotou? Válíš Dcero, ty válíš! Kde ses to vůbec naučila za těch pár měsíců? Potichu, abych nerušil tvůj spánek, hlídal jsem vedle... Kudy přišlo to nadání získat si každého? Jsi okouzlující. prostě - válíš. Blues pro dva S ránem, Kreslícím báječný den, odmítám starou skořápku. Sundávám lupínky z tvých víček, kradu maliny z tvých rtů, stírám pyl z tvých broskví, buším na vrátka tvých představ... Vrstvení slibů pokání nemá žádný smysl. svlíknuté myšlenky stejně prozrazují klokotání mého já. Miluji tě, mám tě, jsem šťasten, proto si zpívám tohle naše blues. Představa Volám ti: Haló! Metafora? (Vždyť já vlastně neznám ani tvoje jméno.) Sedíš někde v koutku? Nebo hrdě vypínáš prsa? Slyšíš mě dobře? Rozumíš, co ti říkám? Dost otázek. Jsi jenom představa. A na tu se těžko hledá metafora. Úschovna starých lásek Mám v koutku paměti malinkou světničku. Říkám jí úschovna starých lásek. Na to hezké se přece nezapomíná. Co já vím, třeba jednou napíšu paměti. Nedorozumění Hlásíš svůj příchod a čas příští zvoní na poplach... Čekal jsem tvůj návrat, ale bez té pompéznosti. Jsi úplně jinačí. Proč jsem vlastně čekal, že se vrátí to naivní mládě? Čas příští napoví. Soví okno Mlčíš své představy přesvědčena o marnosti, svázaná zbytečnou obavou. Z nepoznaného milování ti naskakuje husí kůže a pouze pláčeš do polštáře svou touhu - Proč nehledáš soví okno, kterým se odlétá za poznáním? Beze slov Ještě jeden pohled, náznak úsměvu, hloubka zamyšlení se - hledání cesty jednoho k druhému. Vždyť víš... Já toužím, stejně jako ty, potkat se - ne jenom v představách a najít stejnou řeč. Vztahy Rozmělněné ticho vibruje v prostoru Bez hlesu přijímám jeho ozvěnu pátrajíc po původu Má snaha je nepřímo úměrná tvé vzdálenosti od průsečíku chtění Nestejná polarita je předpokladem přibližování se Čas prolomí bariéry nechtěného Setkáme se svlíknuti z kůže všednosti uprostřed milování Hlas Hlas jenž vábí Hlas jenž hladí Hlas jenž miluji Hlas do příště Vyznání Naladěn na frekvenci dvou Mega Srdcí, nasávám vůni tvého těla v očekávání něčeho úžasného. Schoulena v koutku, křehké nerozhodnosti, chvějícím se tělem prosíš o důkaz lásky. Prostoupeni žárem chtění mísíme jazyky slůvka vyznání, dáváme průchod rozkoši v nekonečném milování. Ty a já (Báseň – Rozhovor) Miluji - tedy jsem. Ty: ...jsem na rozpacích. Ty jsi mi lhal? Já: Nelhal. Ukaž mi hranici mezi přátelstvím a láskou. Ty: Nějaká existuje. Já: Pomyslná – když oba chtějí totéž... Ty: Tak. Já: ...opravdové přátelství přerůstá v lásku. Pomalu, ze dne na den a najednou - už jeden bez druhého nemůže být. Ty: A co okolí? Já: Ať si říká co chce! Když pozná, že nemá pravdu, zmlkne. Ty: Já žasnu! Štípání mě - to se mi snad jenom zdá! Jak si to představuješ dál? Já: Dál... Chci žít pro tebe. A s tebou. Pro tvůj klidný spánek. Pro tvůj šťastný úsměv, pro tvé krásné oči. S tebou - pro naše dobro, pro dobro všech, kteří o to budou stát. Dál... Ty: Už vím – bude záležet na nás obou, zda zůstaneme ty a já. Krásněji zní: My... Hobby Sex Na ex x- Erotika Známí nás pomlouvají Nebyli jsme totiž ještě na erotickém filmu Emanuela Maloměšťáci! Existuje něco hezčího než erotický večírek nás dvou! Chci víc Jste moc hezká, velice přitažlivá. I když v tomto okamžení čtu ve vašich očích rozpaky. Snad neřekl jsem nic nepatřičného - Vím, že jste - Prostě – jste to vy - a já chci víc než čekat: Chci dávat, chci se dát. Slavnosti ducha Ta hudba tě povznáší. Miluješ jsoucno, proto se nabízíš. Celá – bez zábran. Je to časování lidských dimenzí. - Pro koho? ... Procitneš ve stanici “Inferno“ Hra Slibuješ hory – doly... nabízím sebe. Hraješ svou roli... Jsi mé nebe. Čekáš na zázrak„. Čekám tebe. Sníš své story... Myslím na tebe. Křičíš rozkoší. Pláču touhou. Hra na lásku. Neznámá Záblesk úsměvu. Dál nic. Jen pokrčení ramen. Přec, není to dlouho. Vytesal jsem si tě do paměti, znám všechna tvá tajemství, každičký kousek tvého těla. Opíjel jsem se září tvých očí. Mlčel jsem náruživostí tvých polibků. Ztrácel jsem vědomí sladkostí tvého klínu. Tak si vzpomeň! Malá noční hudba V podkrovním pokojíčku tiše zní Mozart. Chvějeme se, blízkostí onoho okamžiku. Jsi moje. Jsem tvůj. Něžnosti Hladím ti ruku... Jsi tak plachá. Nevíš, jak ukrýt vše prozrazující pohled. Necouvej, pošeptám ti jenom něco hezkého. Tak neboj, budu tě líbat, budu tě milovat. Něžně, jak něžná je tvá láska. Hrdá samota Poslední polibek. Poslední zamávání. Vzdech. Já věděl, že odcházíme. Nadlouho. Nereptal jsem - Rád čtu tvé dopisy. Chodí stále řidčeji. Plné výčitek. Nereptám - Až se budeš vracet, neklepej. Je odemčeno. V bistru Lžička čeřící kávu Pohled do rozbřesku Tvůj úsměv Vzpomínka na tuto noc Najednou nervozita Spěch Tvé letadlo nečeká Filozofování Zamyšlení Ze střípků myšlenek sestavuji si - mozaiku člověka... Asi špatně. Zůstávají mezery. Tak se ptám: Člověče - kdo jsi? Asi špatně. Jen ozvěna mi odpovídá: ...kdo jsi? ...kdo jsi? Dotek Chladný pohled nezájmu - ničící napřed jakýkoliv pokus kontaktu Mlčící stín lhostejnosti - bránící alespoň náznaku úsměvu Krvácející vřed samoty - nutící k nesmělým počátkům úvah První dotek člověčenství - dávající teplo novému vztahu Tvůj problém Prodírám se mlhou smogu, nasáklý kyselým deštěm. Zpovzdálí- znechucen, nevěřícně sleduji šokující kreace diletanta - primitivně vydávajícího problém ekologie naší planety za nemístné pomluvy. S chutí bych mu nacpal do chřtánu blátičko nacucané naftou, nebo rybu, plující břichem vzhůru, opilou splašky civilizace. Ale to se nesluší. Tak křičím: Vzpamatuj se člověče - to je přece tvůj problém! Potrat Křičíš v euforii, okamžiku oplodnění - Zárodek nového života. Bezmezně věříš… Poznání zkrápí dlažbu. Jsi to ještě ty? Zbytečné šlápnutí vedle. Za nové nutno obětí. Nevidomý básník Przním své myšlenky. Co mé zásady? Bláhové vize snílka. Jsem skutečně slepý? Hledám výmluvy. Iluze tají i v mrazu. Bojuji svou soukromou válku. Nevidomý básník. Odpustky Bloudíš v labyrintu myšlenek. Vyvoláváním démonů zloby ztrácíš schopnost úvahy, stíráš poslední linky dorozumění. Nepleť se, prodavači odpustků dávno vymřeli. Snad bůh ti odpustí - Ale co dál? Projdi po rampě člověčenství a objevíš lepší svět. Podobenství o milosrdném samaritánu Diagnóza - malomocenství ducha. Opadávají ze mě prohnilé myšlenky, zápach absurdity. Odsouzen na periferii vědomí, sbírám drobty poznání. S úsměvem odchod do beznaděje. City jsou přežitkem... Dluhy Dostal jsem úvěr. Na bytí. Od té chvíle dlužím: poděkování, protože nevím - bylo to správné? Víru, v něco, co neexistuje. Víru, ve všechno, co existuje. Slib, že si nekousnu, z jablka poznání, protože poznání je rozkoší. Poznání že nejsem ničím, protože jsem k němu nedospěl. A lásku, protože ji lze splatit zase jenom láskou. Ale já nevím, dokážu to? Ohlédnutí Že má být krátké? Když já napáchal tolik hlouposti! Ale prosím: Ohlédnul jsem se - a pochopil.