PO PRVEJ BÁSNI Dávid Matuš Autor Vydavateľ Licencia Vydanie GKBN Dávid Matuš Greenie knižnica CC–BY–NC–ND Prvé (2020) 011001 O knihe Začalo to v jeden chladný októbrový večer. Pred chvíľou dopršalo, ale ešte stále občas započujem zaklopkať na okno kvapku, ktorá mohla byť drobná ako špendlíková hlavička. Zbožňujem ten čas po daždi. Všetky tie vône, ktoré sa uvoľnia do okolia. V každom ročnom období sú špecifické. V letné dni sú skôr sladkasté, ale po lete, po lete, priatelia, tie vône sú viac premiešané. Nedokážem ich opísať, ale to ani netreba. Vyskúšajte sa niekedy prejsť, keď práve dopršalo a vnímajte ten vzduch. Skúste si uvedomiť tie vône. Skúste ich k niečomu prirovnať. Skúste sa im otvoriť. Alebo sa prejdite, aj keď ešte prší. V detstve to určite veľa z nás milovalo, tak prečo to niekedy neskúsiť zopakovať? Aj keď len z akejsi recesie. Spraviť niečo, čo ste počas dospievania robiť prestali, môže oživiť množstvo krásnych spomienok. Avšak to som teraz riadne vyšiel z cesty, tak sa na ňu pokúsim opäť vrátiť... Bol chladný októbrový večer. Len niekoľko dní predtým, ako kniha Vyryté do dreva uzrela svetlo sveta a mňa prepadla myšlienka knižky, do ktorej sa pridajú viacerí autori. Autori, ktorí pomôžu oživiť básne, ktoré a budem k vám úprimný, ktoré si žiadali aj iný pohľad. Cit niekoho ďalšieho. Nebol som si istý, do ktorých rozmerov sa budú básne vyvíjať, keď sa do nich zapoja pocity viacerých ľudí, ale lákalo ma to zistiť. Lákalo ma to natoľko, že mi aj po dvoch rokoch táto myšlienka ustavične blúdila hlavou a som vďačný vydavateľstvu, ilustrátorke aj všetkým autorom, ktorí mi pomohli z myšlienky vytvoriť realitu. Umenie skutočne spája. Tento E-book je jeden z dôkazov a mne je cťou, že vám ho môžeme predstaviť. Začali ste čítať knihu, v ktorej má každý autor len jednu vlastnú báseň. Všetky ostatné sú tvorené spoločnými „silami.“ Dva roky som čakal a len premýšľal nad tým, aké by bolo úžasné priniesť k vám takúto zbierku. Dva roky mi trvalo, kým som si uvedomil a povedal sám sebe „Aha! Myšlienkou sa to začalo. Myšlienkou sa začalo všetko, čo poznáme, i to, čo sme žiaľ nespoznali kvôli tomu, že po myšlienke neprišla určitá činnosť. Ten čin je najdôležitejší, keď chceme, aby sa z predstavy stala skutočnosť!"“ Samozrejme nie... Nie je to doslovný citát. Netuším, čo som si vtedy povedal, ale bolo to niečo, čo ma priviedlo k tomu, že som sa začal pýtať ľudí, bez ktorých by táto kniha navždy zostala len v hlave... Týmto chcem len na záver povedať... Respektíve napísať... Opakujem to často a neprestanem s tým, lebo neexistuje nikto, kto by mi dokázal opak: Sny sa plnia. Keď máte sen, predstavte si ho. Premyslite si ho a konajte. Všetci máme právo na splnené sny a záleží mi na tom, aby si toto prečítalo, čo najviac z vás. To je jeden z dôvodov, prečo tento E-bok chcem darovať. Darovať každému z vás, lebo aj vy mi dennodenne dokazujete, že je to naozaj. Sny sa plnia. Čo chcete dokázať? Aký máte sen? Úprimne si ho teraz predstavte a nehanbite sa zaň. Je to váš jedinečný sen, pretože aj vy ste jedineční. Predstavte si ho a začnite robiť každý deň aspoň jedno rozhodnutie, aspoň jeden krok k nemu. Každý deň len krôčik a uvidíte, že to jedným krokom neskončí.. Do toho cieľa prídete. Dokážete to... Obsah PO PRVEJ BÁSNI 1 O knihe 2 Obsah 4 Úvod 5 Spolu 7 Pod hviezdami 9 Kdybys jen věděl 12 Aj keď nie všetko... 13 Osud 15 Po prvej básni/Vyznanie Básni 18 Roky 21 Hľadieť ti do očí 24 Nemuseli by sme hovoriť 27 Tak málo 29 Chcem sa baviť 30 Spoločne s tebou 32 Žiť v básni 35 Esencie 37 Poďakovanie 40 Úvod Úvod si píše život sám, postav si múr a ja ti dám, spísanú zmluvu, na všetko, čo máš, modlím sa za vás otčenáš, nie je to žiadna moderná hra, prázdne slovo či padnutý list, ver mi, že ty si strojcom svojich hodín, kameňom ďalej dohodíš, tvojimi činmi. Príbeh tohto sveta píšeme len my sami. Tak objavme v sebe energiu ľudskosti, aby svet prežil krásny a nekonečný príbeh a my sme mali k sebe blízko... ABY sme sa na planéte mohli všetci objať. Aby to bol – pre nás ľudí – historický objav. Možno by sa to aj dalo, cez siete sa spojiť. V tom objatí mohol by si aj svet rany zhojiť.... Prosím nedopusť, aby tě strach ochromil tak, jako se to děje mnohým. Nenech ho, aby ti vzal to, co nosíš uvnitř. Za žádnou cenu. To, co máš, je vzácné a když to pochopíš a zvládneš, poskládáš skládačku, zjistíš, že jsi na konci, a že to za to stálo, a že nelituješ jediného listu. A co je víc? Počúvaj ma keď to v tebe horí dokážeš byť veľkým lebo všetky ľudské tvory nachádzajú v sebe moc a krásu takú ako vlastníš aj ty. Tak skús pokračovať jak svetlo kométy môžeš dávať nebu nový nádych nový impulz a nový život. Počúvaj ma, keď to v tebe horí, keď to v tebe horí! Si silnejší, si silnejší než si možno myslíš! Si silnejší než všetci neprajní ľudia! Je jedno kto ti povedal, že niečo nedokážeš nepočúvaj jeho nezmysly. Nedovoľ aby ten plameň zhasol, nedovoľ aby mal pravdu! Ty vieš kde tá pravda je, ty vieš, že na to máš a budem k tebe úprimný– Máš na to! Nechaj v sebe ten plameň planúť pretože ti pomôže všetky prekážky zvládnuť... Spolu Spolu jsme sem přišly, spolu kráčíme dál. A spolu dojdeme kamkoli. A možná jednou budu mít odvahu ti říct, že když na mě zase přijdou ty zlý časy, jako třeba dneska– když jedu sama životem a říkám si, co by se asi stalo, kdyby… A jediné, co toho vetřelce dokáže vyhnat, je vzpomínka na tebe. Když se zeptám sama sebe, jaké by to pro tebe bylo, kdybych tě v tomhle pekle nechala samotnou. A pak zase jedu dál. Přijedu a dělám, jako by nic, nasadím si úsměv a přitom ti v duchu děkuju, že jsi mě v tom nenechala. Víš, důvěra je věc křehčí než křepelčí vajíčko. Malé, bezmocné, ale přece v sobě nese život. Spolu jsme ho nerozbily. A spolu ho ani rozbít nemůžeme. Vždycky budeš ta holka s úsměvem v očích, která má kuráž, který je celej svět jedno, a která ho dokáže dobýt jednou větou. A tu mi nikdy nikdo neukradne. Spolu jsme přišly. Spolu jsme nejvíc. Spolu sme sa narodili v minúte, svojho osudu spolu sme sa smiali vtedy, s čiernym humorom, smerovali sme silu počinov, stále po cestách, si priateľom navždy, spolu zvládneme prevrátiť slávnostnú Planétu, spolu napíšeme dejiny. Spolu dokážeme meniť všedné veci na fenomén krásy čo sa rodí v srdci zamrznutých krajín dokážeme vnímať náboj ktorý odkrývajú hlasy čo sa tiahnu údoliami ako nádej na súmraku prerývajúc v nehe svetla kukuričné klasy. Spolu to zvládneme a ustojíme nevadí že sa nového bojíme pretože sa nebojíme postaviť a ukázať silu spoločného tímu spolu dokážeme všetko a všetko je v hlave, čo je v hlave vládne v srdci to šťastie z rozprávok si zaslúžime všetci... Pod hviezdami Vytvorme si spoločnú vlnu ktorá nás vynesie až k hviezdnej oblohe plnej nočných svetiel s odrazom mesiaca na hladine prázdnej dotknime sa spoločne hviezd veď vo svete je toľko krásnych ciest prepliesť si prsty a spojiť dlane buďme hrdí na zdolané prekážky tie chvíle radosti – poďme myslieť na ne. Som ako tá vlna, čo vráža na kamene, stojíš a čakáš, tichosť ti usteliem, na brehu mora, verím na dve dlane, spojitosť sŕdc, vánok veje, letia čajky. Vytvorme si spoločnú chvíľu– piesok medzi prstami ja podržím teba, a ty zas mňa keď stratení sme pod hviezdami chôdza po pláži zamyslenými pohľadmi ty na jednom brehu– ja na tom druhom vravím si– keď si pôjdeme oproti vyzvem ťa do tanca– vyzvem ťa pohľadom a ty sa usmeješ tam, pod hviezdami... Vlasy rozplietli, cestu snom, búrlivé výšiny, kládli kamene, mesiac dvíha, hviezdu na oltár. spoja sa city, do lásky v jedno. Voda dosahujúca k nohám chladí rozpálený piesok a ja pocit mám– ten ktorý často mávam že márny je ten priestor medzi nami tam, na brehu, pri tichej vode, tam, pod hviezdami kde mesiac nás neprezradí keď zostaneme sami... Kdybys jen věděl Kdybys jen věděl jakej je svět kdybys jen věděl jakej je teď nechtěl bys zpět. Kdybys jen věděl jaká je doba kdybys jen věděl kde hledat slova ta vylít z olova. Kdybys jen věděl jak to dnes chodí kdybys jen viděl jak moc jsme chudí a přitom žádné dluhy. Kdybys jen věděl jak moc to bolí kdybys jen věděl jak rána se solí, jak rána holí. Aj keď nie všetko... Aj keď nie všetko vyzerá ako sme čakali to isté slnko spája nás na zemi Aj keď nie všetko udrie hneď do očí pozdvihni hlavu ten úsmev ti nesvedčí Aj keď nie všetko je hneď jasné je to dar keď niekto ti chce ukázať to krásne miesto na oblohe Aj keď nie všetko zdá sa byť nádejné skúsme objaviť nový smer a zabudnúť trápenie lebo rieka stále plynie vpred Aj keď nie všetko slnko zafarbuje svetlom skúsme počuť emóciu pri splývaní s vetrom užívať si vlastný život Aj keď nie všetko vyjde vždy na prvý krát prosím nájdi odvahu vstať a mať aj seba rád Osud Počul som že sa básne nepíšu tak ako ich ja píšem dnes tie reči mi na smiech sú vezmem tehlu– jednu sem a druhú tam tehlu po tehle poskladám najlepšie ako viem svoj osud. Nevadí vyčnievať a mať svoje predstavy nevadí robievať svojské kroky smerom ktorým chceš ty nenechaj sa odradiť staraj sa o svoje sny s nehou a láskou a dozrejú tie plody tou cestou aj keď to nepôjde vždy bez chýb vytvoríš si život z oblakov nebeských a prachu hviezd nech si každý hovorí čo chce keď máš sen– tak si za ním bež náš osud si píšeme samy tak ho vytvorme presne tak ako sa nám páči, tak ho vytvorme tak ako sa nám páči... Vždyť život, život, to jsou překážky a zkoušky. Je to hra. A kdo nechce hrát, prohrál. A kdo nikdy neprohrál, jakoby snad ani nežil. A jen díky té bolesti pak budeme vědět, co je správné. A o to víc si toho vážit. Je to tak, i slzy a bolest jsou potřeba, ukazují nám cestu a správný směr čistí nás tak, jako když na podzim padá ze stromů listí. A jediné, co musíme, je vydržet. Vydržet tohle opadávání, vydržet holí a nazí sami se sebou, i když to tak hrozně bolí. Jít dál. Jít dál svou cestou. Chybami se člověk učí. Však co je to chyba? Chyba neexistuje. Osud nechybuje. Počula som ako veľmi mocný človek môže byť keď tú báseň tvorí keď štetcom nanáša pôvab na plátno, kde iné tvory pozabudli vidieť čosi, čo odkrýva ticho čo roznáša svetlo v kraji a čo dáva more detským pohľadom. Viem, že ten talent patrí mojej osobe že tie zmysly sú mi bohatstvom a že to, čo dnes vidieť dokážem spozorovať pohyb oblakov to je mojou cnosťou nádejou a mocou. Tak tvorím, keď nachádzam kus sveta v mojej poézii tak dodávam rytmus mojej chôdzi a tak moje verše znejú vrastajú nahor jak schody preto dnes vravím že ten osud napísaný ostal mojím perom niekde na vrchole kde som našla šťastie bolo moje vlastné vytvorila som si svet tak ako sa mi páčil vytvorila som si osud tak ako sa mi páčil... Po prvej básni/Vyznanie Básni Celé to bolo veľmi rýchle a ja len dúfam že nepríde deň kedy to všetko stíchne je ťažké vzdať a za sebou zanechať to na čo si srdce zvykne nemám odvahu prepísať ani jednu báseň každý verš je súčasť mňa a spomienka Po prvej básni to malo skončiť, skryť ju v prázdnom zošite čakať kým to čo cítim odíde a ja budem znova v tom živote ustráchanom kráčať niekam– bez cieľa Po prvej básni sa to všetko rozbehlo. Dnes po každej ďalšej napísanej básni vzdávam hold slovu, jeho kráse, jeho sile, jeho pravde... A vzdávam hold Básni. Skrze ňu môžem snívať a obnažiť svoju dušu... Po prvej básni sa to všetko otočilo dovolil som si snívať a tie sny si hýčkať zísť z vyšliapaného chodníka a vytvoriť si svoju vlastnú cestu po prvej básni som ucítil tú slobodu som vďačný že som prišiel sem– do tohto momentu kedy stále píšem a píšem s úctou k tomuto remeslu aj keď to má že vraj k básniam ďaleko vážim si vás a aj vy ste ten dôvod prečo ešte odmietam odísť odtiaľto aj kvôli vám cítim že má význam každý jeden sen po prvej básni– aj keď som to ešte netušil dnes poznám svoj smer a to, čo chcem... … Dôverne známa pesnička Poukladané slovíčka Poďakovanie za sen ... aj taká býva báseň Slák ktorým brnkneš na city nech srdce môže precítiť tú najčistejšiu vášeň ... aj takto vzniká báseň – Myšlienka žije v hĺbke slova! – Omieľam preto dookola Báseň je vtedy Báseň ak nestratí sa v čase Len takto môže pretrvať a všetko ľudské chrániť... Ak by aj ona zlyhala čo potom bude s nami??? Roky Je to dvadsaťšesť rokov čo píšem si ten scenár a kreslím ten portrét seba okolo plynie čas a množstvo scén nie, nehľadám zakopaný poklad niekde v zemi, ani haldu cien lebo ten najväčší poklad je v nás to čo skrývame v srdci má cenu všetkých cien už dvadsaťšesť rokov kráčam vpred aj keď niekedy behá po chrbte mráz z toľkých zmien našťastie viem že sa smiem vrátiť a vrátim sa rád pretože nechcem stratiť ani jednu tvár jediný hlas, jedinú osobu viem kde mám domov aj keď som ďaleko od domu ja vrátim sa, vrátim sa už dvadsaťšesť rokov nie vždy to bolo ľahké ale dnes je to už krása ten svet život ďakujem. Už tridsaťšesť rokov, spievam tú pieseň, pre ľudí bez nádeje, prach víri sladkosť, daj ruku pre plačúce, duše na pokraji, svojich pádov, už tridsaťšesť rokov, verím, ľudia sú nádherné bytosti, vedia cítiť, vytvárať kúty pre iných. Už šesťdesiat rokov viem, že: ŽIVOT je každý deň napísať svoje motto aj kusom umenia ustáť to celé potom Sú to aj omyly prešľapy... smútok... slzy... Aj zostať namäkko pohladiť... nebyť drzý... Kalendár všedných dní čo bežia v rýchlom slede Život je isto aj hľadaním odpovede Na všetko podstatné na každú otázku Byť jednoducho in neskĺznuť k pozlátku... Život je porozumieť bolesti aj láske Ťahať tú svoju káru aj keď je to ťažké... Presvedčiť seba že máš na to – každý deň prežiť ako sviatok… Hľadieť ti do očí Říká se, že lidé nezapomínají, však takový pocit zapomenout nejde. Jak se zapomíná pocit? Naopak, chtěla bych umět tenhle krásný pocit, který ve mně zůstal, uskladnit a zavařit ho na horší časy. Tak, jako se to dělá s ovocem, abychom ho mohli jíst i v zimě, když na stromech už jsou jen holé větve. Jsem přesvědčená o tom, že se věci nedějí jen tak pro nic za nic a tohle je jedna z nich. …Dážď utíchol a deň prenechal žezlo noci po prázdnom chodníku sám, zamyslený a túlavý hľadám to miesto s tebou– kde si stačí jediný pohľad a ja prestanem byť nesmelý kvôli tebe sa dokážem vrátiť vždy keď zídem z cesty ktorá by mohla viesť dvoch prosím, dokáž mi že ešte nie je neskoro pozerám do prázdnej oblohy a dúfam že som nepremárnil čakaním to, čo mohlo byť želám si aby som sa nestal jeden z tých ktorí majú strach z toho čo cítia a to čo mali až keď to stratia zistia. Chcem hľadieť ti do očí a odhrnúť ti z nich pramienok vlasov pohladiť ťa na tvári a ponúknuť ti svoje rameno chcem hľadieť ti do očí a nepozerať viac s tou vážnou tvárou vidieť ťa usmievať... každé ráno chcem hľadieť ti do očí a veriť, že cítiš sa v bezpečí pretože si stmeliť túto chvíľu bozkom, a objatím... Jsem smířená sama se sebou, zase žiju v míru. A když zavřu oči, vidím řeku. Řeku, jak si klidně plyne zelenou mechovou přírodou někam daleko. Tak čistá bez očekávání a smutků. Jen tak si tam je, sama se sebou a teče, mění se každým okamžikem a přece je tak klidná. Proto je cesta cíl. Proto se vyplatí zkoušet to dál Protože kdo nikdy neztratil, nikdy neměl. Tak lehká, jako by se moje tělo vznášelo někde nad zemí. A já bych si strašně přála, aby tam zůstalo, aby už nikdy nespadlo na zem a už vůbec ne pod ní. A vždycky, když půjdu kolem toho místa, vzpomenu si na tebe. A budeš tam už navždycky. A hluboko. A až mi bude smutno, vzpomínka mě rozveselí. Přeju ti jenom to nejlepší, protože to je přesně to, co si zasloužíš. A budu tiše doufat, že se máš krásně, a to bezpodmínečně. Se mnou nebo beze mě. Doufám, že jsi šťastný, a že se často směješ. Protože úsměv ti sluší. A ver, že chcem byť aj Tvojou istotou, oporou aj bútľavou vŕbou. Jednoducho: CHCEM byť ten komu môžeš veriť Ten čo ti chutia jeho pery Ten čo sa o neho oprieš aj bojíš... Možno som práve ja Tvoj šťastný žolík. Ten s ktorým Ťa to bude baviť... Závidia Ti ho všetky baby Prídem si po Teba na bielom koni Len najskôr budeme aj spolu chodiť... Láska sú dve misky jednej váhy Tiež pre Teba chcem byť drahým... Strácať hlavu... hľadať slová... Tak rád bývam s Tebou doma... ...a šepkám Ti: – Moja vzácna! Skvelé že si ma tu našla Môžme spolu naživo meniť lásku na život... You are so much more than you know ? Nemuseli by sme hovoriť Videla som v diaľke mihať sa oceán predstava. Ako veľmi krásne by to mohlo byť nachádzať v tom tichu zvuk nemuseli by sme hovoriť. Videla som v diaľke štyri útesy posadená na jeden z nich sledovala by som kam sa tiahne pevnina nepočula v tom ďalekom ani jeden vzlyk možno krása z tragického zrodila by sa nám tam. Videla som ako nad nami sa ťahá zore horelo farbou sýteho znenia viedla som môj krok spoločne s tým Vašim až k samotnému tichu, čo dotykom menia tváre, ktoré pochopili jeho hodnotu. Videla som v diaľke niečo naivné predstava. Ako veľmi krásne by to mohlo byť vzdať tomu tichu česť nemuseli by sme hovoriť. Tak málo Načo škrečkovanie? Zaprataný byt? To čo najviac chceme je normálne žiť Asi v tom je naše ľudské poslanie šťastie to sú veci celkom normálne... Normálne pracovať plakať aj sa smiať hrať podľa pravidiel – chápeš – čistý chmat... Mať šťastnú rodinu ozajstných priateľov – takto nám to sekne akurát na telo A lásku... Jasnačka! O tej nahlas hovor! Potom ju napumpuj do srdcových komôr... „Maličkosti“ z ktorých sme vždy namäkko A stačí tak málo: zostať človekom... Chcem sa baviť Neutíšim svoj smiech na plné hrdlo lebo je úprimný aj keď často vyzerám ako blázon a ja som tým bláznom keď chcete môžete byť smutní ale ja chcem byť veselý Chcem sa baviť tým čo robím chcem sa baviť písaním, žitím chcem žiť s tým pocitom že šťastný som chcem tvoriť so životom super dvojicu ruka v ruke vodiť ju lásku v srdci spanilú Chcem sa baviť aby som bol šťastný pri lete motýľa zo záhrad Chcem sa baviť pri rozkvete duše splynutej radosťou iných Chcem sa baviť Nad ľudskou láskou Cítiť sa bez viny Milovať Chcem sa baviť poláskať staré ruky našich mám pri zrode Chcem sa baviť Nad životom nás všetkých ľudských tiel spravovať naše činy správne. Chcem sa baviť a neprestanem sa snažiť radosť šíriť chcem sa smiať smiať z chuti chcem udržať živé to čo horí mi v srdci Bavme sa, smejme sa, buďme šťastní, ale zostaňme aj zodpovední... A pamätajme na dávne zásady a pravdy. Napríklad aj na túto: TAK si už natlačme raz navždy do hlavy: „Vtedy sa naša loď do cieľa doplaví. A bude v bezpečí nad čiarou ponoru. Ak má na palube lásku a pokoru...“ Spoločne s tebou Hľadal som to, čo máš ty v sebe v tvojich očiach, chôdzi, v úsmeve to, čo skrývaš vo svojom smiechu nie som vždy po boku, áno viem, ale keď ma budeš potrebovať vždy, vždy budem tu s tebou a neodídem od problému lebo to čo chcem je vyriešiť ho spoločne s tebou. Společně s tebou se můj svět mění, je to poprvé, kdy je realita lepší než sny. A já se strašně bojím, že se probudím a ty tu nebudeš, že zmizíš, budeš fuč. Bez rozloučení a beze slova tak, jako všichni. Já se bojím, bojím se, že když přijdu o to, co máme, přijdu i o kus sebe. Protože kus mě je v tobě. A kus tebe je ve mně. Tohle je rovnováha. To, co jsem hledala na co dlouho čekala. V tebe som našiel tú pokoru, lásku vzájomnú oporu nesnažíme sa hrať hru ktorú nevyhráme spolu v tebe som našiel aj to čo ma vytáča prechádzky v centrách medzi obchodmi mením za vzduch prírodný všetko to dobré aj zlé, v nás tvorí to krásne čo milujem a verím, že je to vzájomné... Já jsem si jistá, protože tvoje energie čistá mě nabíjí a já tak zářím. Mám ze sebe strach. Mám strach, že jsou moje chmury příliš velké na to, abychom je mohli spolu zvládnout. Můj strach je jako zeď a já jsem za ní. Sedím tam a nevím, kudy kam. Hledám cestu ven, zběsile hledám klíč od toho bludiště. Chci ti jí zbourat a říct ti, že všechno bude dobrý. Jenže je to boj, při kterém mi nejde pomoct. Pomoct si musím sama. Jediné, o co tě prosím, je čas. Já tu jsem a jsem tu s tebou. Tady a teď a chci jít dál. Hned potom, co dobojuju, půjdeme spolu dál. Ale prosím, nedávej mi už nic víc, ani kapku. Zachovej rovnováhu. Nemůžeš dávat víc než dostáváš. Prosím. Spoločne s tebou o inú sa nesnažím ja nezradím, nie, ja nie som ním ale sú veci ktoré nie sú spoločným nadšením naše rozdiely sa navzájom znesú a to je možno základ úspechu v spoločnom vzťahu. Společně s tebou zbořím svou zeď. Společně s tebou změníme svět. Tak pojď sem a neodcházej. Žiť v básni Úlomky duše sa skryli v tme, písané perom tichých patriarchov, papiermi hodil smelý úbohý, škrabance písma vysmiate zo dňa, padnuté na zem ležiac v nádeji, niektorým sa to možno podarí, naučiť ľud milovať prekážky, v očiach básnika prepísané pocity deja našej budúcnosti, úbohých, trpiacich, závidených, plačúcich, trpiacich, obozretných, stvorení hľadať význam prežitia. Esencie Čím viacej píšem tým viac viem na najbližšej križovatke ktorý smer si vyberiem Aj keď niekedy stratený vždy so vztýčenou hlavou a veselý sa snažím byť nemusí to hrať stále tak vážne keď prichádza strach– hľadaj kde to viazne Viac nie... Nesnažte sa nás vzbudiť my ešte snívame a pre tie sny, pre tie sny žijeme čo keď máme len jediný pokus žiť život za ktorý môžeme byť hrdí? Chcem spoznať tie esencie tvojich pier, tvojho pohľadu, tvojich dotykov chcem spoznať tie esencie žitia veď čo ak viac nie čo ak nepríde druhá šanca povedať čo cítim a po čom túžim Tie esencie adrenalínu esencie hrdosti lebo sme prekonali ju tú trému, esencie úletov ale aj lásky– tak hrejivú esenciu jedinečnú, jedinú voľný pád a učenie sa lietať vedieť milovať tie chvíle splietať do jedného veľkého príbehu kráčať po pláži, aj plávať ďaleko od brehu pod hviezdami hľadieť na nočnú oblohu chcem spoznávať esencie– esencie úspechu tie emócie– emócia už je tu je len v mojich rukách ktorú báseň napíšem ako poslednú Všetky tie príchute a vône života na jedno bitie je ich možno priveľa ale chcem ich spoznať čo najviac... Poďakovanie Ďakujem každému, kto číta tieto slová. Vážim si, že ste našej knižke dali šancu a dúfam, skutočne si prajem aby bolo pravdou, že ste si ju užili plnými dúškami. Snáď si to len nenahováram lebo pre mňa... Priznávam sa... Pre mňa bola spolupráca na tomto diele veľkým zážitkom. Ďakujem vám. Obrovské ĎAKUJEM patrí aj všetkým skvelým ľuďom, ktorí stoja za tým, že sa toto dielo stalo skutočnosťou. Úžasní autori, úžasná ilustrátorka a úžasné vydavateľstvo. Tiež Dominike, ktorá mi pomohla rozhodnúť sa v dôležitej otázke: Kresba, či maľba? Bez vás by tu nič z toho nebolo. Nebyť vás, tento E–book by nikdy nevznikol. Ďakujem. Dali ste myšlienke, dali ste knihe tvár aj dušu. Špeciálne poďakovanie si zaslúži Karolína Bortelová, ktorá je autorkou malieb. Úvod (so Zuzanou Volentierovou, Milanom Hodálom, Martinou Kavkovou, Danielou Sabovou) Spolu (s Martinou Kavkovou, Zuzanou Volentierovou, Danielou Sabovou) Pod hviezdami (so Zuzanou Volentierovou) Kdybys jen věděl (autor Martina Kavková) Aj keď nie všetko… (s Danielou Sabovou) Osud (s Martinou Kavkovou a Danielou Sabovou) Po prvej básni/Vyznanie Básni (s Milanom Hodálom) Roky (so Zuzanou Volentierovou a Milanom Hodálom) Hľadieť ti do očí (s Martinou Kavkovou a Milanom Hodálom) Nemuseli by sme hovoriť (autor Daniela Sabová) Tak málo (autor Milan Hodál) Chcem sa baviť (so Zuzanou Volentierovou a Milanom Hodálom) Spoločne s tebou (s Martinou Kavkovou) Žiť v básni (autor Zuzana Volentierová) Esencie (autor Dávid Matuš)