Pohadky ke cteni Prvni kniha pohadek z Greenie kniznice Stanislav Hoferek Jazykova korekce: Mariana Janosova, Tomas Laurinec, Tereza Stemberkova, Natalia Zakova Publikovano v Greenie kniznici jako 17. publikace, licence CC-BY-NC-ND 2. vydani (2012), GKBN 000110, pismo pochazi z futuremillennium.com Slovo na uvod Jak je to s detstvim? Nekdo je ditetem cely zivot a jeste je na to hrdy, nekdo jiny se jiz od mladeho veku chova dospele. Nejeden clovek, ktery ma detstvi za sebou, by si ho rad zopakoval. Prozil jeste jednou, se vsim, co k tomu patri. Hry, poznavani vseho a vsude, kamaradstvi i energie na vsechny ty prulezky a adrenalinove zavody „kdekoliv, jakkoliv a hlavne rychle“. K detstvi patri i pohadky. Co to ale je? Jestli chcete presnou definici, nereknu ji. Tedy mohl bych najit vysvetleni od jinych autoru na internetu, ale radeji to popisu vlastnimi slovy. Pohadka je svet. Maly nebo velky, ale porad je to svet. Po tom svete se premistuji dobry i zly kralove, princezny, sem tam taky carodej a nejruznejsi tvory. Lide, velci i malicky, dobre vily, trpaslici nebo zvirata, ktere umi myslet a mluvit jako lide. Svet, kde bojuje dobro se zlem a ten, kdo je dobry v srdci, vitezi. Moudrost, odhodlani, schopnost domluvit se, odvaha. To a mnoho dalsich veci je zadane a ten, kdo je zly, lakomy nebo mu jde jenom o pomstu, dopadne spatne. To je asi nejvetsi rozdil z meho pohledu. V realite vitezi dobro jenom nekdy, a to mozna i proto, ze spousta lidi udela cokoliv pro veci, ktere deti ani neznaji – anebo ani znat nechteji. Dnes je snadne dostat se k pohadkam. Chcete pohadku pro deti? Neni problem, jsou nahovorena na CD, pripadne je mozno nahrat do playlistu sveho ditete. Nestaci audio? Pohadky jsou v televizi (no dobra, tady moc ne), nebo na internetu. Jsou i jine moznosti, treba jit do kina na 3D pohadku ve FullHD rozliseni. Pro ty, co chteji procist svym detem sami a je jim jedno, ze nemaji hlas profesionalniho vypravece, je urcena tato kniha. Pro rodice, kteri si najdou cas, nebo pro deti, ktere se jeste trapi s pismeny abecedy, ale radi objevuji svet pohadek, z ktereho se maji co naucit. Proc vznikla tato kniha? Dohnalo me k tomu dilo s reckymi bajemi. Herakles, Prometheus, Odysseus, to byli hrdinove. A ne jenom tak ledajaky. Kdy byli, tam se neco delo, nespravedlivost se menila na spravedlivost a rozum i telo bylo podle idealu te doby. K pohadkam jsem se dostal az pozdeji, kdyz jsem jiz nebyl cilovou skupinou. Vsiml jsem si poradnou propast mezi bajemi a vetsinou pohadek, co jsem cetl. Opakovani nezajimaveho deje, dlouhe vypraveni bez pointy a chybelo neco, co by se dalo nazvat vzorem. Rozhodl jsem se, ze jestli napisu nejake pohadky, budou jine nez ty, co jsem cetl. Nebudou dlouhe, ale kratke. S pointou, bez mnozstvi jmen a hlavne bez opakovani. Deti jsou chytre a davat jim hloupe dila, to neni ono. Cetli jste nekdy nekomu pohadku, ktera se vam nelibila? Dite si toho urcite vsimlo. Rodice, jestli chcete neco cist, ctete neco, co se vam libi. Vy si to uzijete a dite taky, hlavne pokud vam je podobne. Taky me zaujalo cteni z pohledu hlasivek a pozornosti. Kdo kdy chtel cekat, az nekonecna pohadka skonci? A kdo si pri cteni nekdy rekl, ze je pred nim jeste spousta stranek a uz je to opravdu nuda? Dost bylo reci, knizka zacina. Obsah Pohadky ke cteni 2 Slovo na uvod 3 Kral touzici po zlate 5 O cloveku, ktery si hral s prstenem 7 Krasna vila a jeji zkouska 9 Nejrychlejsi zvire 11 Kouzelna voda 13 Pekelnik a jeho kotel 15 Malir a malirka 17 Katerina a zlata rybka 19 Vojak a zrnka ryze 21 Dva bratri 23 Saty, na ktere se nedalo zapomenout 25 Naslednik trunu 27 Obchodnik s barvami 29 Bratri a mesec se zlatem 31 O nejvetsim zlodeji 32 Princ a neznicitelny drak 34 Stastna mince 36 Princezna a jeji sluzebna 37 Carodej a velke prani 38 Jak se puma stala kralovnou 40 Kral touzici po zlate Kdysi davno a opravdu daleko zil jednou mocny kral. Jeho kralovstvi bylo bohate, pravidelnou urodu zajistovala urodna puda a v lesich byla hojnost zvere. Kralovstvi vzkvetalo, ale neco mu chybelo. Dobry a spravedlivy vladce. Kral byl zly, nespravedlivy a kruty. Nejvic ze vseho vsak touzil po zlate. Prave zlato bylo pro nej vsim a jako mocny kral ho mel opravdu hodne. Jedl jenom zlatym priborem, spal pod perinou zdobenou mnozstvim zlata, a kdyz se oblekal pri okne, zaril jako druhe slunce. Vyzadoval, aby se o vsechny zlate predmety starali ti nejlepsi sluhove, a kdyz se neco zlate poskrabalo nebo rozbilo, okamzite naridil vyhozeni z palace. Cely palac byl ze zlata a mel nevidanou cenu. Protoze mel kral mocnou armadu, nikdo s nim nechtel vest valku, i kdyz kazdy jiny kral chtel alespon cast jeho bohatstvi. Jednoho dne se rozhodl, ze pujde do lesa na lov. Jenom on a nekolik dalsich sluhu. Cestou dostal velikou zizen a jen co spatril male jezirko s pruzracnou vodou, rozhodl se napit. Jak by ale mohl kral pit? Pozadal sluzebniky, aby mu rychle podali pohar. Byl mimoradne zarazen, protoze mu podali ne zlaty, ale jenom obycejny ze skla. Neprijal ji a byl tam az do doby, co mu nekdo donesl pohar z cisteho zlata. Kral se napil a pokracoval v lovu, az se rozhodl vratit. “Jak bylo na lovu?” Pta se ho kralovna. “Moc dobre ne, tyto zlate luky jsou malo ohebne, je tezke dobre zamirit a trefit jelena,” odpovedel ji kral. “Proc tedy zlaty luk? Vezmi si obycejny. Nebo vis co? Ja se postaram o to, aby ten nejlepsi luk natreli zlatou barvou a i kdyz nebude cely ze zlata, bude tak vypadat a ty se budes dotykat jenom zlata.” Kralovna byla moudra zena a i kdyz kral ze zacatku nesouhlasil, dal si to rozmluvit. Dalsiho dne s timto lukem trefil tri jeleny, a kdyz uvidel, jak se k nemu riti divocak, tak ho jedinym sipem ulovil. Byl opravdu stastny, ale jenom do doby, nez si vzpomnel na to, ze luk neni zlaty, ale jenom zlatem obarveny. Dlouho myslel na to, jak by mohl lovit a pouzivat jenom zlato. Napadlo ho, ze by mohl jit na ryby. Vsechno ze zlata, dokonce i clun byl zlaty a zkuseni remeslnici jej vyrobili tak, aby se nepotopil. Kral, ktery mel na sobe tezke sperky, lovil na udici. Dobre se mu nedarilo, ale nekolik malych ryb skutecne chytil. Kdyz se zacal citit unaven, dal pokyn sluhum, aby ho dostali zpatky do palace. Vtom do clunu neco narazilo a zlate plavidlo, ktere jenom s obtizemi plovalo na hladine, slo ke dnu. Sluhove hodili krali zachranny kruh, ale on se jej nechtel dotknout. Vyzadal si kruh ze zlata. Sluhove, kteri vedeli, ze kral jejich radu poslouchat nebude, mu hodili zlaty zachranny kruh. Kral se jej pevne chytil, ale zlato bylo prilis tezke. Nezachranilo mu zivot, ale prineslo mu pouze zahubu. Vladce utonul, ale az do sve smrti se dotykal jen cisteho zlata. Nikomu ho nebylo lito a casem byl zvoleny novy kral, ktery byl spravedlivy a zlato pro nej nemelo az tak vysokou cenu. O cloveku, ktery si hral s prstenem Bylo nebylo, byl jednou chudy pastyr. Nemel zlato, ani poradny dum, jenom nekolik ovecek a kozicku. Vice nez bohatstvi mu ale chybeli pratele. Uz to tak byva, ze nekdo ma bohatstvi, ale je sam, a jiny nema temer nic, ale ma pratele, kteri jsou na tom priblizne stejne. Tenhle pastyr byl ale vyjimkou. Nemel nic, opravdu nic a tak byl vecne nastvany a jenom blazen by si s nim chtel povidat. Libila se mu dcera nejstarsiho pastyre, ale on se nelibil ji. Taky chtel byt bohaty a slavny, jenze nevedel jak na to. Casto se modlil k bohum, ale ne za odpusteni svych hrichu, ale o pomoc, aby pro nej neco udelali, i kdyz to casto melo byt neco necestneho. Kdyz se zase takhle modlil, ukazal se mu ve snu carodej. „Jestli opravdu zadas moc a myslis si o sobe, ze si ji zaslouzis prave ty, prijed hned rano k rece a cely se pak ponor do vody.” Pastyr touzil po moci, po nicem jinem. Jen co se rano ukazalo slunce a prvni paprsky ho vzbudili ze spani, oblekl se a vydal se k rece. Prisel primo doprostred, kde byl nejsilnejsi proud, kdyz tady na neco narazil. Vypadalo to zvlastne, asi jako lidska ruka. Na jednom z prstu byl doted prsten. Pastyr si ho okamzite vzal s sebou, a uz cestou se z nej radoval. Byl krasny a taky cenny, s velikym drahokamem. Vice nez nadhera nebo cena ho oslovily schopnosti prstenu. Cokoliv si pral, to se splnilo. Sel ke svemu domu a jen co dostal hlad, ukazaly se pred nim vybrane dobroty, jake svet nevidel. Buchty, dorty, kolace vsech chuti a barev, to vsechno bylo na dosah ruky a bylo toho hodne. Jen pomyslel, a uz se jeho skromny pribytek zmenil na velkolepy palac se spoustou oken, obrazu a s nejruznejsim vybavenim. Prisel do mesta a najednou mel v kapse zlate a stribrne mince. Dost na to, aby mohl koupit ten nejlepsi med a vino tak dobre, ze uz jeho vune menila svet. Prsten mu dal do cesty krasnou zenu a zaridil, aby se do nej okamzite zamilovala. Jeho zivot se zmenil. Uz nebyl pastyrem, ale velkym panem, ktery mohl delat, co se mu zachtelo. Sve bohatstvi nepouzil jen pro sebe, ale taky na to, aby ublizil lidem, kteri s nim meli nejaky spor. Zaridil, aby kazdy z jeho nepratel vyhorel, aby na jine pole nez na vlastni neprselo a aby se v zahradach vsem kolem nej ukazali krtci, kteri vsechno znicili. Mel bohatstvi, krasny dum, velky jako cele mesto a jedl jen ty nejlepsi pokrmy. To mu ale nestacilo a chtel porad vic. Myslel na to, jak by mohl mit pratele. Nikomu nepomahal a nikdo nepomahal jemu a rozhodl se to nejak zmenit. Potkal sedlaka, ktery mu predal nejlepsi chleb, ale nechtel byt jeho pritelem. Tvrdil, ze pratelstvi lze jen tezko koupit. Rozhodl se tedy, ze se vyda k rece a najde jiny prsten, o moc silnejsi. I kdyz mu tenhle dodava, co potrebuje, neni s nim tak stastny, jak by si pral. Porad myslel, ze je to chyba prstenu a nekde musi byt lepsi prsten. Skocil do stredu reky, do nejvetsiho proudu, ale zadny novy prsten nenasel. Neumel dobre plavat a jen co vstoupil, reka se zmenila na divokou a mocnou. Pastyr utonul a byl sam opravdu dlouhou dobu. Zmenil to jenom nejaky clovek, ktery ho nasel a stahl mu z ruky prsten. Za nekolik dni se vydal do reky i on, ale nenasel tam silnejsi prsten, jenom smrt. Dodnes je prsten nekde ukryt, ale kdo po necem touzi a taky chce byt stastny, ten muze jedno i druhe udelat jenom bez prstenu. Krasna vila a jeji zkouska Matej byl takovy ten spravny muz. Mlady, celkem silny a nadmiru sikovny. Umel neco z kazdeho remesla a taky byl mazany a umel prekvapit kazdeho bez vyjimky. Dosahl cehokoliv, i kdyz to nekdy mozna trvalo, az na jednu vyjimku. Talentovany kluk byl sam, nemel divku, kterou by mohl milovat. Hledal ji, ale nikde ji nemohl najit. Zkousel prohledat hrady a zamky, a taky vesnice. Zadna mu nebyla podobna a hlavne se mu zadna nelibila. Uz myslel, ze zadnou divku nikdy nenajde a bude az do smrti sam, kdyz najednou uvidel nebesky krasnou divku, jak tanci na louce a jeji krasne obleceni splyva s kvetinami. Mela zlate vlasy a na nich korunu z cerstvych pampelisek. Vonela jako cela zahrada a Matej byl brzo v jeji moci. “Rekni mi, krasko, pujdes se mnou? Chces se stat mou zenou?” Rekl Matej a nemohl z ni spustit oci. “Ty me chces za zenu? To ale nebude tak snadne, me muze ziskat jenom jeden muz, ktery mi donese neco z konce sveta.” “Donesu ti to,” rekl Matej, jen nevedel, kde by mohl najit to, oc jej vila pozadala. Vydal se domu a nabalil si do batohu jidlo, vzal si svou oblibenou hul a sel hledat neco z konce sveta. Prosel okoli sve vesnice, ale nenasel to, co hledal. V hledani neprestaval a prohledal cely kraj. Ptal se pratel i neznamych lidi, ale nikdo mu nemohl dat presnou odpoved. Pri svych cestach chodil po zemi, jezdil na koni, plavil se na lodi a poznal kraje rozpalene sluncem na poust i zmrzle chladnym vetrem. Konec sveta ale nenasel. Po roku a dni se vratil na louku. “Tak co, mladiku, donesl jsi mi neco z konce sveta?” “Ne, nedonesl. Nenasel jsem konec sveta. Vis, kde bych ho mohl hledat?” Ptal se Matej se zajmem a cekal na odpoved. “Ano, to vim,” odpovedela mu vila. “Konec sveta je tam, kde si vitr hraje s vlasy, slunce prinasi nadeji do kazdeho dne a lide tam mluvi o lasce.” Matej se zamyslel. Zna kraj, kde si vitr hraje s vlasy. Dokonce ne jenom jeden, ale hned nekolik. Kraje, kde je vitr chladivy a ani nejlepsi kozich ho nezastavi, ale i kraje, kde vitr roznasi rozpaleny pisek a ten se dostane i pod obleceni. Take slunce prinasi nadeji do vsech mist. Nadeje pro vojaky na bojisti, sedlaky a pastyre nebo pro rybare a lovce, kteri se hned rano pusti na lov. O lasce se mluvi vsude, tam, kde ji je malo, i tam, kde je ji dostatek. Dotkl se zeme a zvedl kamen, ktery lezel pobliz. “Tady mas, vilo, neco z konce sveta.” “Proc si myslis, ze konec sveta je tady?” “Protoze nema jeden konec. Nevim jak je svet veliky, neprosel jsem ho cely, ale jestli ma nekolik zacatku, musi mit i nekolik koncu. Tady svet zacina a je jiny, at jdes odsud jakymkoliv smerem. A hlavne, i tady si vitr hraje s vlasy, jsi krasna a rad bych s tebou prozival lasku az do konce nasich dnu a jestli mam na to nadeji? Jsme na slunecne louce. Staci se otocit ke slunci a zeptat se.” “Ale slunce ti nic nerekne.” “Uvidime, ja doufam, ze ano. Mozna mi neda odpoved hned, ale nadeji mi nevezme.” Vila byla stastna a Matej taky. Postavili si krasny dum s velikymi, otevrenymi okny. Vitr jim hral s vlasy a slunce se na ne usmivalo., a kdyz nekdy byla vsude na obloze oblaka, tak i tehdy si radi povidali o lasce. Nejrychlejsi zvire Zelvy nejsou rychla zvirata. Vlastne jen maloco je pomalejsi nez zelva. Pohybuji se opatrne a ani kdyz se nekam chteji dostat rychle, nejde to. Jedna takova zelva se jmenovala Helga. Byla na zelvu mlada a taky inteligentni. Vsichni si ji vazili za jeji moudrost. Mela sen, byt tou nejrychlejsi zelvou, nebo treba nejrychlejsim tvorem v cele zvireci risi. Lev, leopard nebo panter, ti vsichni se ji vysmali. Rikali, ze rozmazlene kotatko by bylo rychlejsi nez ona. Helgu to, samozrejme, trapilo. Nebyla stastna z toho, ze si z ni nekdo porad dela legraci. Myslela na to, jak zaridit, aby byla v zavodu prvni. Ano, prave zavod je to, co potrebuje. V normalnim zavode predbehne jine zelvy, no pume, leopardu nebo lvu se rovnat nemuze. Jak by taky mohla? Ma mensi nohy a celkove neni na rychlost tak stavena, jako rychla zvirata. Sla tedy za zajicem, jenom tak, na otazku. Doufala, ze ji neco povi. Zajic je rychly, mozna by ji mohl neco naucit. “Rekni mi, zajici,” pta se zelva, “jak utikas? Umis utikat rychleji nez lev?” “Vis, zelvo, ja vlastne neutikam, ja skacu. Kdyz skacu rychle, umim predbehnout jine zajice, ale lev je porad rychlejsi.” “Umel bys me naucit skakat tak, jak to umis ty?” Zajic si pozorne zelvu prohledl. Prisel na to, ze ji to naucit nemuze. Ma jine nohy, vypada uplne jinak. Nestastna zelva sla za konem. “Rekni mi, ty umis tak rychle cvalat, dokazal bys me to naucit?” Pta se zelva, ale je zklamana z odpovedi: “Ne, zelvo, neumim te to naucit, muj cval se hodi pro kone, ne pro zelvu jako jsi ty.” Blizil se den, kdy se meli zacit zavody. Zamyslela se jeste jednou a nasla zpusob. Ukazalo se ranni slunce a ctyri zvirata se postavila na caru. Zelva ukazala, kde je start, a dala se do behu. Kdyz to videl lev, leopard a panter, sli tim smerem a rychle ji predbehli. Za nekolik okamziku byli jiz opravdu daleko a nebylo je dobre videt. Vtom se zelva vratila na zacatek, vzala cilovou vlajku a zapichla ji kousek od startu. Zajic, ktery to videl, se usmival. Zelva byla v cili driv, mnohem driv, zatim co rychla zvirata zavodila, ktere bude prvni. Bezeli opravdu rychle, no protoze sli nespravnym smerem, zelva se objevila v cili driv. “Nemyslela jsi na to, ze jim bude podezrele, ze jim chybi cil?” Ptal se zelvy zajic. “Myslela a urcite na to prijdou. Zatim ale maji cil, predbehnout dva rivaly. Az si uvedomi, ze nevedi, kde je cil a vim to jenom ja, vrati se. To me ale me male nohy dostanou do cile davno pred nimi. Kouzelna voda Bylo nebylo, byl jednou jeden kral, ktery byl uplne jiny nez vsichni kralove pred nim a po nem. Byl obrovsky, vysoky jako jedle a taky byl poradne tlusty. Miloval jidlo a dobre piti a nebylo pokrmu, ktery by neochutnal. Ovoce, spousta masa na vsechny zpusoby a spolu s jidlem si poradil s jakymkoliv pitim. Pivo, vino, nejruznejsi speciality i voda, uplne obycejna voda. Nebyl stastny z toho, jak vypada. Sam sebe se vubec nelibil a nevedel, co s tim. Dal si v knihach vyhledat dobre rady, jako vsechno zmenit, aby vypadal jako mocny rytir a ne jako kopa sadla. Jeho sluhove nasli zpusob. Existuje vzacna rostlina, z ktere se da udelat vytecny caj, ktery zmeni cloveka k nepoznani. Byl v tom ale hacek. Rostlina byla vzacna a jestli nekde v kralovstvi je, nikdo o tom nevi. To ale neni jediny problem. Na caj treba sehnat vodu, ktera je sladka, i kdyz neni slazena. Zvest o teto novine se rychle rozsiril po krajine. Jaka je to voda, ktera neni slazena, no i tak je sladka? Kral sliboval velkou odmenu ve zlate a ruku sve dcery, mlade krasavice. Lide se pustili do hledani, ale nikdo nic nevidel a neslysel o jednom ani o druhem. Jakub, ktereho nudila prace kovare, cestoval po svete. Nahodou se dozvedel o tom, co hleda kral teto krajiny. Taky nevedel, kde je rostlina, ale tajemstvi sladke, no neslazene vody znal dobre. Prisel tedy ke krali a na rovinu se ho zeptal: “Pane krali, prichazim, abych splnil vase prani. Rad bych ruku vasi dcery, ale nevim, jak vypada ta rostlina, kterou se vsichni snazi najit.” “Hledej kvet, ktery nikdo nedaruje z lasky ani z litosti a ktery zna kazdy, ale nikdo ho za krasnou kvetinu nepovazuje.” Jakub byl zmateny. Znal tajemstvi vody, ale o kvetech a jinych rostlinach toho moc nevedel. I rekl si, ze bude nejlepsi, kdyz jako prvni najde takovou rostlinu. Tulipany to nebyli, ani ruze. Co takhle bodlak? Vedel, ze pro nekoho je bodlak krasny, no jemu se jako krasny vubec nejevil. Tu i tam premyslel, kdyz ho napadl kvetak. Obycejna zelenina, ktera nema krasny kvet, ale da se jist. Kdo by ale komu daroval kvetak? Rozhodl se jit do zahrady, vzal jednu hlavku sebou a taky vzal nejake ty citrony. “Co pak to je? Chtel jsem sladkou vodu, a ty doneses citrony?” “Jen poructe, krali, at prinesou dve nadoby s vodou.” Zanedlouho staly pred Jakubem dve nadoby. Necekal a ihned michal vodu v jedne nadobe se stavou z citronu. Pridal citronu tolik, ze se voda zmenila na velice kyselou a temer se nedala pit. Kral se ji napil, a mimoradne se rozzlobil. “Za tohle te stihne trest, takhle me obelhat. Ta voda chutna jako citrony, je kysela!” Kral zacal zadat sluhy o cukr. “Neni treba, pane. Zkuste ted tuhle.” Jakub mu podal uplne obycejnou vodu a pro krale byla sladka, ta nejsladsi na svete, protoze ji pil hned za mimoradne kyselym napojem. “Vytecne, jsem s tebou spokojen. A co rostlina, mas ji?” “Mam, pane. Tady je.” Mladenec ukazal kvetak a kral se zamyslel. Po chvili odpovedel: “Chces me obelhat, caj z kvetaku preci nikdo nikdy nevidel.” “Ze ne? Bezne je v polivce. Dej varit vodu a ruznou zeleninu a mas dobrou polivku. Bez jine zeleniny mozno udelat asi pouze caj. A verte mi, z nej se da zhubnout.” Kral zacal pit neslazenou, ale sladkou vodu, hned za spoustou stavy z citronu a mel k tomu kvetakovy caj. Sam se tomu divil, ale postupne se zmenil z tlusteho krale na silneho vladce. Vdecne pak dal Jakubovi zlataky i svoji dceru. Pekelnik a jeho kotel Bylo nebylo, rozhodl se samotny Dabel, ze se zastavi na Zemi. Jenom tak, aby uvidel, jaci lide zanedlouho prijedou do pekla. Pochodil mezi rolniky i valecniky a tesil se. Lide nebyli hodni, hadali se, bojovali mezi sebou a tak se rychle dostanou do pekla. Nebyl to ale jediny duvod jeho navstevy. Taky hledal novy kotel, cim vetsi, tim lip. Prohledaval svet az narazil na cloveka, ktery delal kotly. Jmenoval se Petr a Dablovi se mimoradne libila jeho prace. Do takoveho kotle by se veslo opravdu hodne hrisniku. “Prodam ti ten kotel, Dable, ale musis zaplatit. Pet tisic zlataku, ani o jeden mene!” Dabel mu pohrozil, ze jestli mu neda ten kotel zdarma, tak si ho vezme nasilim a jeho taky. Petr rychle politoval svou zbrklost. Jak se ale ted dostane z pekla? Dabel se nedal presvedcit a nepustil ho zpatky na Zem. Petr se tedy rozhodl, ze Dablovi prejde pres rozum. Najde zpusob, jak se dostane zpatky. Cely den uvazoval, kdyz tu prisla odvazna myslenka. Byl sikovny a dokazal vytvorit temer cokoliv. “Musim rict, takhle jsem si peklo nepredstavoval. Je tady chladno.” “Chladno?” Dabel se podivi a okamzite zavola sve pomocniky, at pridaji dalsi polena do ohne. “To moc nepomohlo, porad je tady chladno.” “Tak chladno, jo?” Pta se Dabel a prikazuje dalsim a dalsim sluzebnikum, at zakladaji nove ohne a udelaji z pekla jeste vetsi peklo, nez obycejne.” “Zajimave,” povida Petr, “jen tak dal a mozna tady bude opravdu horko. Kdyby sem ted prijel andel, vsiml by si jenom malinky rozdil v porovnani s nebickem.” Petr Dabla totalne rozohnil. Sam vladce pekel ohromnou rychlosti nanasel na hromadu vsechno drevo z celeho pekla a udelal ten nejvetsi plamen, jaky peklo zazilo. Vzduch se stal nedychatelny a dokonce i Dabel se potil od horka. Po nekolik dni bylo obtizne delat cokoliv. Paty den se peklo zmenilo na lednici. Kazde ohniste bylo studene, protoze nebylo jiz zadne drevo. Dabel dal na veliky ohen vsechno a dokud se mu podari sehnat dalsi, bude v pekle zima. “Poslys, Dable, rad bych sel odsud pryc. Nelibi se mi tady.” “Ty jsi tu za trest, Petre. Budes tu naveky.” “A budu porad delat potize. Mam lepsi napad. Vrat me na zem, budu sekat dobrotu a pak pujdu do nebe. Tam udelam poradny randal andelum a ne tobe. Co ty na to?” Dabel to zvazil a rozhodl se, ze vrati Petra na Zem. Tak se kotlar dostal z pekla ven a postaral se o poradne topeni i o to, ze peklo temer zamrzlo. Malir a malirka Bylo tomu tak, kdesi za mnohymi horami a rekami, byl jednou krasny kraj. Slunce svitilo na rozsahle louky, ktere byli plne kvetin vsech barev a vuni. V lesich byla hojnost veverek a ptactva, ktere svym zpevem dotvarelo kazdy letni den. Leto prave vrcholilo a vetsina lidi se koupala v rece, tancovali na namestich malinkych mestecek nebo na konich prechazeli oblibeny kraj tu a tam. Jenom malir nebyl stastny. Na obrovsky papir maloval jakousi zriceninu. Nezajimala jej priroda a jeji dila, jenom stara historie. Veci stare a temer zapomenute. Malir mel mnozstvi obdivovatelu, kdyz maloval krasu, ale ted byl bez pratel. Jak to uz byva, chytry clovek se pta odborniku. Mala Hanka chtela taky malovat a opravdu se ji libila stara malirova dila. Byla vsimava a ne kazdy detail se ji zamlouval. Nejnovejsi malby se ji vubec nelibili. Chtela se malovani naucit, ale ne proto, aby kreslila stare poskozene mosty a zriceniny kdysi mocnych hradu. Mela rada kvety, motyle nebo zapadajici slunce. “Proc malujes takove smutne veci?” ptala se Hanka malire. “Nejsou smutne, pro me jsou vesele.” “Jak vesele? Nerozumim ti, jak muze byt poskozena budova vesela?” “Pamatuji si, kdyz jsem tady zil. Vsechno bylo krasne, opravdu uchvatne.” “Proc to tedy malujes takhle a ne tak, jak to bylo kdysi?” “Hanko, ja si to docela nepamatuji. To bylo jiz davno.” Divka si pujcila papir a barvy a udelala obrazek. Pohled na hrad, jaky mohl byt podle ni kdysi, pred davnym casem, kdy jeste nebyla na svete. Po chvili sve dilo dokoncila. Nebylo to dokonale dilo, chybeli ji zkusenosti stareho malire. Jeji pohled byl ale jiny nejen kvalitou zobrazeni. Hanka namalovala hrad se spoustou vlajek a pred nim stali princ a princezna na kouzelnych jednorozcich. Stary malir ji nepochvalil. Rekl ji, ze to takhle nikdy nevypadalo a cela jeji predstava je nespravna. Vzal ji papir a roztrhal ho na nekolik kousku. “Proc jsi to udelal?” zeptala se Hanka malire a bylo ji lito, ze kousek jejiho sveta roztrhal. “Ty nejsi dobra v malovani. A ani nevis, co chces dat na papir. Takove vlajky tady nikdy ani nebyly. Byla tady jenom jedna, malinkata, a na ni namalovany lev.” “Proc tam nemuze byt dvacet vlajek s jednorozci?” “Jednorozci nejsou, to jsou jen pohadky.” “Ale ja jsem jeste mala, mam rada pohadky!” Divka se s umelcem pohadala. Rozhodla se, ze bude ted malovat sama. Sehnala si dostatek papiru a zacala kreslit stare, ted jiz zricene hrady. Vsude pridavala vlajecky a jednorozce. Ukazala to rodicum a ti ji chvalili. Rikali, ze je to krasne. “Tobe se to opravdu libi, mami?” “Ale samozrejme, je to krasne.” “Vis, ktery to je hrad?” “Ten za rekou?” “Ne, ten pred ni. Jak jsi to mohla nepoznat?” “Ja to az tak dobre neznam. Ale mas tam hezke vlajecky.” A tak zacala Hanka malovat, porad vic a vic. Nic z toho, co dala na papir, nevypadalo jako skutecnost. Hrady vypadali jinak, kvety taky, a kdyz malovala mesic a hvezdy, tak se to vubec nepodobalo na to, co videli dospeli. Jedno ale dosahla. Vsechno, co namalovala, prineslo vsem radost. A co stary malir? Kreslil dal, presne a dokonale, ale svoji predstavu o minulosti si nechaval jenom pro sebe. A tak byl nejvetsim odbornikem, ale vsichni meli radeji vesele obrazy od Hanky. Katerina a zlata rybka Jak je znamo, ulovit zlatou rybku znamena velike stesti a kazda zlata rybka splni prani, nekdy dokonce tri. Jednou sla kolem rybniku Katerina, a kdyz videla, ze v nem neco plave, holyma rukama zlatou rybku vytahla. “Pust me, krasna divko, vrat me do vody! Splnim ti prani!” “To vis, ze te pustim - a rada. Prani mam, ale je narocne. Splnis mi ho?” “Ano, splnim,” odpovedela zlata rybka. Nemela na vybranou. “Preji si, abych kazdy den chytila zlatou rybku.” Chudak rybka to slibila, i kdyz se ji takove prani vubec nelibilo. Uvedomovala si, co to bude znamenat pro ni. “Nechces to kousek zmenit? Jestli si tak prejes prani, tak ti ho kazdy den dam, nemusis me porad vytahovat z vody, to opravdu neni prijemne.” “Tak jo,” souhlasila Katerina a byla na sebe hrda. Prvni vec, kterou pomoci prani zmenila, byl novy dum. Nebyl to palac, ale Katerina byla spokojena. Vratila se na dalsi den k rybniku a pozdravila rybku. Zeptala se, jak se ji dnes dari, a pozadala o krasneho bileho kone, na kterem jezdila po loukach. Postupne ziskala od rybky nejruznejsi bohatstvi. Sperky, vybirane kucharske speciality, jake nikdo neznal, na zimu ten nejlepsi kozich s vytecnymi botami a na leto krasny slunecnik a v studni tu nejlepsi vodu, ktera byla zdrava a chutna. Katerina sama se ale menila. Jiz nepracovala a cokoliv se ji zazadalo, dostala zadarmo od zlate rybky. Jeji ruce si odvykli od prace a po chvili nemela nic, jenom dary zlate rybky. Presel mesic a Katerina si zadala, aby sel kolem princ a aby se do ni zamiloval. Stalo se. Princ to byl, opravdovy, ale nebyl mlady ani pekny, vlastne ani bohaty. Byl odnekud z bezvyznamneho kralovstvi a protoze mel mnoho bratru, nikdy se nemohl stat kralem. Nelibil se ji a nemilovala ho. Pockala do druheho dne a jen co bylo po pulnoci, oslovila zlatou rybku. “Nejsem spokojena s princem, ted mi vycaruj jineho, lepsiho.” “Mas stejne prani?” “Ne, nemam stejne. Chci prince, ale poradneho!” zlobila se Katerina na rybku v rybniku. “Promin, ale zadny dalsi princ tudy nepujde. A jestli nahodou ano, nebude to mou moci. Jestli si prejes prince, postarej se o to sama.” “Jak se opovazujes? Mas mi plnit prani! Rady si nech sama pro sebe!” “Dobra rada je velice dobre pozehnani. Ted odejdu, do jineho rybnika.” “Nikam nepujdes!” Divka chytila rybu a vytahla ji z vody. “Chci poradneho prince. Ted hned. Pak uz po tobe nebudu nikdy nic chtit. Preji si dobreho prince v kazdem ohledu a to je me posledni prani.” “Jak si tedy prejes.” Objevil se princ na krasnem koni, ktery mel na opasku zlaty mec. Byl hezky, bohaty a Katerine se ihned zalibil. Okamzite ho i oslovila. “Ach, krasny princi, urcite hledas divku, ktera by te milovala. Vezmi si me a budeme spolu stastni.” “Promin mi to,” rekl princ, “ale vim, jak jsi se ted zachovala k zlate rybce. Nechci, aby si se tak nekdy zachovala ke me nebo k obcanum me krajiny. Proto si budu hledat jinou nevestu.” “Ale ja mam penize, mam krasny dum a sperky s diamanty!” zvolala na prince Katerina. “Ja taky,” odpovedel princ. “Uz mi chybi jenom zena, kterou bych mel rad. Mozna ji najdu v tomto kraji. A mozna ne.” Princ odesel a Katerina se rozplakala. Darmo litovala, jaka byla k rybce. Snazila se ji najit, ale ta zmizela a na dalsi den zmizelo i vsechno, co od ni dostala. Tak byla znovu chuda a musela si znovu zvykat na tezkou praci, aby netrpela hladem a aby zahnala smutek, ktery si zpusobila. Vojak a zrnka ryze Kdysi davno, v krajine mnoho dni i noci putovani smerem na vychod, zil jeden cisar. K jeho usim se doneslo, ze jiny vladce ze sousedni zeme se pripravuje na valku. Kral byl rozhorcen, hlavne kdyz se doslechl, kolik jezdcu, strelcu a pesaku pripravil jeho protivnik. Znal silu sve armady a kdyby se potkali, pravdepodobne by prohral. Rozhodl se celit invazi a na to nutne potreboval dalsi vojaky. Vybral nejlepsi stavitele, aby zhotovili pred jeho palacem kasarny pro novou armadu a poslal posly do vsech koutu sve rise, aby sesbirali dobrovolniky i vsechny, kteri jiz neslouzili v armade. Mezi novymi branci se ukazal taky jakysi Madan. V prubehu deseti dnu byla postavena velka budova, ktera se zaplnila lidmi. Po vycviceni se meli stat radnymi vojaky, kteri by mohli ubranit rodnou zemi. Dohromady jich bylo deset tisic jedna. Cisar dovezl nespocet zbrani a pro budouci vojaky dal udelat deset tisic misek na ryzi. Taky pozadal pracovniky, aby vzdy delili ryzi na deset tisic casti. Nevedel, ze je o jednoho muze vic. Tak se stalo, ze byl prvni den prave Madan bez jidla. Nebyl spokojeny, trenoval prave tak tezko jak ostatni, a mel tedy poradny hlad. Osud, nebo jen hloupa nahoda, zpusobil, ze prave Madan nedostal jidlo ani na dalsi den. To jiz byl opravdu hladovy a nespokojeny. Dokonce tak, ze se rozhodl rict o te nespravedlnosti primo cisari. Mel stesti v nestesti a cisar se rozhodl, ze ho vyslechne. Ne vzdy to dovolil, protoze ridil svou risi a temer na nic jineho nemel naladu ani cas. “Vase vysosti,” rekl Madan cisari a poklekl na kolena, “jsem jenom obycejny clovek. Kdyz jsem se doslechl o nebezpeci, ktere nam hrozi, sam jsem se vybral do tohoto krasneho mesta a ted trenuji, abych mohl chranit risi. Pres svou snahu jsem jiz po druhe nedostal jidlo. Je nas deset tisic a jeden chlapu a jidla i misek je pro deset tisic. Jeden z nas ma smulu a verim, ze bohove zaridili, ze jsem to byl dvakrat po sobe ja. Posilaji tak vzkaz.” “Dobra tedy,” odpovedel mu cisar, “prikazu, aby hrncir udelal dalsi misku a aby se jidlo delilo na tisic a jednu cast.” “Neni zapotrebi nic takoveho delat. Jenom, prosim, pozadej ty, co pripravuji jidlo, at mi daji pet zrnek ryze z kazde misky stranou.” “Budiz,” odpovedel cisar a stastny Madan odesel z palace. Jeste stastnejsi byl, kdyz se splnil jeho predpoklad. Nejvetsi porce cekala primo na nej. Dobre se zasytil a taky trenovani mu slo lip. Po deset dni nabiral silu a pak cisar prikazal, at se ukonci trenink a at se zkusena i nova armada presune. Madan, osmeleny jidlem i uspechy na cvicisti, kracel jako prvni. Tesne pred bitvou si nepratelsky velitel vsiml, ze vubec nezna toho noveho velitele cisarovy rise. Rozhodl se premluvit s nim. “Tebe neznam, kdo pak jsi?” ptal se velitel utociciho vojska. “Jsem Madan, mocny valecnik. Deset tisic vojaku se musi uskromnit, aby me nasytili. Proto jsem zbehly v pouziti ruznych zbrani a vsechno, co o boji vim, jsem naucil ostatni.” Nepritel se lekl a radeji ustoupil a cisar si nechal Madana predvolat. Ted jiz jako velkeho hrdinu. “Je pravda, ze jsi naucil kazdeho vojaka vsechno, co vis?” “Ano, je to pravda. Rekl jsem jim, ze hladovy vojak neni dobry vojak. Nic vic jsem se nenaucil.” Dva bratri Byla jedna zena a ta se starala o sve dva syny, kdyz byli jeste mladi. Porad dovadeli a vsechno zkoumali. Byli stejne silni, stejne stari i chytri, a kdyz se zacali hadat, neumeli prestat. Jeden se jmenoval Boris a druhy Alexej a jak to uz byva, o vsechno se delili. Kdyz byli jeste mladi, rozhodli se, ze se pujdou projit. Matce o tom nerekli a jen tak sli. V lese zabloudili, a kdyz se z velkeho lesa konecne dostali ven, ocitli se daleko od domova a od matky, na neznamem miste. Boris chtel jit na vychod, za sluncem, kym Alexej na zapad, proti nemu. Netrvalo dlouho a zacali se hadat. Boris i Alexej se i poprali, ale stejne se neumeli domluvit, kudy jit. A protoze byli oba bratri taky palicati, zustali na miste a porad rikal jeden druhemu, co delat a kam jit. Kluci ziskali diky matcinym modlitbam zvlastni pozehnani. Nikdo, ani nejlepsi valecnici zeme, je nemohli zabit. Zily by naveky, kdyby pozehnani nemelo hranic, ale to melo. Nikdo jiny nemohl zabit Borise, jenom Alexej, a ten mel stejny osud. Zatim se jenom hadali a prali, nikdy proti sobe nezvedli zbran a slibili si navzajem, ze tak nikdy neudelaji. Kdyz preslo nekolik dni, uvideli krasnou divku, s oci modrymi jako to nejkrasnejsi jezero. Mela rty jako ruze a vlasy jako nebestanka. Boris i Alexej si ji vsimli spolecne a utikali k ni. Oba se s ni chteli ozenit a jak uz byli zvykli, poprali se. Chvili byl silnejsi Boris, no pak se to otocilo a vyhraval Alexej. “Zabiju te!” krikl Boris a vzal do ruky svuj nuz. Alexej udelal to same, no nez se na sebe vrhli, vzpomneli si na moznou smrt pro oba. Se skripenim zubu se pomerili a schovali sve noze. Divka na ne hledela. Byla zmatena, oba bratri byli stejni, vzhledem i vsim ostatnim. Bylo pro ni tezke vybrat si jednoho z nich. Vedela, ze by tim jednoho potesila a druheho zarmoutila. “Jestli chcete, muzete o me soutezit. Kdo mi jako prvni donese hrnek malin, ten si me muze vzit.” Podala bratrum dva hrnecky, kazdemu jeden, a oba dva se okamzite vybrali jednim smerem. Utikali, co jim sily stacily, no taky do sebe strkali a snazili se jeden druheho zpomalit. Netrvalo to dlouho a vratili se. Oba. Vypadalo to k smichu, kdyz oba drzeli hrnecky. Svuj i bratruv. Kousek pred divkou se oba potkli o kamen a spadli. Oba hrnecky se rozbili a maliny se rozsypali po zemi. Zatim co se bratri zas pochytili, o maliny se zacali zajimat mravenci. “Oba jste donesli maliny az ke me. Zvladli jste ulohu oba.” “Ale ja byl rychlejsi!” “Ne! To ja byl rychlejsi! Porad jsi mi byl za patami jako stin.” “Tak stin? Jsi jako snek a ja jak vichrice!” Po tom, co se pohadali ohledne rychlosti, zacala hadka kvuli malinam, hrneckum a dokonce i kvuli kameni, o ktery se potkli. “Nehadejte se, prosim. Vy dva se porad jenom hadate. A kdybych se i za jednoho provdala, kde budeme bydlet?” zeptala se kraska. “Ja postavim dum!” “Ne, to ja postavim dum!” “Zkuste neco udelat spolecne. Pomahat si.” Bratri si podali ruce a zanedlouho stal maly domek se dvema mistnostmi, oddelenyma prickou. Boris bydlel s divkou v jedne mistnosti, ale jenom do dalsiho dne. Porad se stridali. Kdyz jednou byla jejich spolecna manzelka pryc, bratri se zacali hadat. “Tva cast je vetsi! Udelal jsi pricku tak, aby byla tva mistnost vetsi. Ja tak nemam dost mista.” “Coze? Borisi, je to presne naopak, to tva mistnost je vetsi!” Hadali se a zacali se prat tak, az na ne spadl cely dum a oni zahynuli. Kdyz se vratila jejich zena, byla opravdu smutna. Za rok a den se ale zamilovala do obycejneho chlapce, ktery nebyl tak silny, ale mel ji rad, a kdyz mu rekla, co se stalo, tak se az do konce zivota nehadali. Saty, na ktere se nedalo zapomenout Kral v dalekem kralovstvi vyhlasil na nedeli velky ples. Pohosteni pro spoustu hosti, ale hlavne meli hrat do tance ti nejlepsi hudebnici. Kral sam byl dobry tanecnik, no jeho synove umeli tancit cokoliv a protoze byli pohledni, kazda divka z celeho kralovstvi o nikom jinem ani nesnila. Princove byli tri a kazdy z nich byl dost stary na to, aby si nasel zenu, kterou by mel rad do konce svych dnu. Na ples meli prijet i krasky z jinych kraju a z velke dalky, jen aby mely moznost tancit s nekterym z princu. Podminka pro tanec byla jedna jedina, prijit v satech, ktere se hodi na takovou slavnost. Nedaleko od hradu, v malickem mestecku, se v jednom z nekolika mala domu nachazely tri sestry. Nahoda nebo ne, kazda se koukala do zrcadla a nejradeji by byla prave ted v hradni tanecni sini v tech nejhezcich satech. Pres mestecko kracela v den te udalosti starena a posadila se pri studni. Lide se ji ptali, kdo je a jak ji muzou pomoci. Ta jenom rekla, ze je jiz stara a umi cary, ale jiz necaruje, protoze ji nic nechybi. “Jestli mas znalosti kouzel, urcite mas i saty. Nemam krasne saty a jestli ty ano, rada bych si je oblekla,” rekla ji jedna ze sester. Starena slozila drivi ze zad a ulomila malou trisku. V rukach se ji zmenila na saty, ktere byli bile jako snih a zdobene mesicem a hvezdami v odstinech modre barvy. “Jestli si obleknes tyto saty, budes krasna a az vyjde mesic, budes jeste krasnejsi.” Divka se podekovala a utikala k nejvetsimu zrcadlu. “Taky nemam saty a chci je! Chci krasne saty ted hned! A at jsou jeste lepsi nez ty, co dostala sestra!, ” pribehla za starenou druha ze sester. Starena ulomila dalsi trisku a ta se zmenila na zlate saty zdobene cervenymi kvety, ktere pripominali ohen. “Jestli si obleknes tyto saty, budes krasna a kazdy princ s tebou bude chtit tancit.” Druha divka se potesila, ale nepodekovala a jeste rychleji nez ta pred ni, bezela k zrcadlu. Treti divka predstoupila pred starenku, optala se na jeji zdravi a rekla ji: “Rada bych tancila s princem, ale hlavne bych byla rada, aby me mel rad. Prosim te o saty.” Starena ulomila s usmevem posledni trisku a ukazali se jednoduche bile saty s prostymi kvety na ramenou. Divka se podekovala a sla se obleknout. Drive, nez zacal ples, dve starsi sestry se zacali hadat. Sve saty si dotrhaly navzajem a tak ani jedna nemohla jit. Nejmladsi ale sla, no nedostala se az k princum. Jen co se tanceni skoncilo, nejstarsi ji pozadal o dalsi vino. Chvili nechapala, ale pak ji to doslo. Oni si ji spletli se sluzebnou. Sla tedy po vino a donesla ho. “Proc to tolik trvalo?” nervozne se ptal nejstarsi princ. “Prominte, ja jsem v hrade po prve, nikdy jsem tady nebyla.” “Nikdy jsi tady nebyla? Tak to jsi zajimava sluzebnice.” “Nejsem sluzebnice, tohle jsou me nejlepsi saty. Dostala jsem je od starenky. Jsou kouzelne.” “Jak kouzelne?” “Nevim, ale rada bych to zjistila. Starenka vedela, ze chci tancit, tak se asi kouzlo ukaze pri tanci.” Zvedavi princove s ni tancili, jeden za druhym, no na zadne kouzlo neprisli. Pak jsi vzpomneli na to, ze byla jedina, ktera tancila se vsemi tremi a zasmali se na tom. Nejmladsi si ji pak vzal za zenu a ta divka si saty nechala a vzdy v nich rada tancila a nikdy nezapomnela na to, jak si ji princove spletli se sluzebnou a jak se snazili najit magickou moc satu s jednoduchymi kvetinami. Naslednik trunu Kde neni dobry vladce, tam se nedari. Obili neroste, zvirata umiraji a lide se netesi ze zivota. Plati to v pohadkach a nekdy i mimo nich. Byl jednou kral, ktery vladl hezke krajine a tesil se oblibe. Po mnoha letech si jiz zadal odpocinek, pokoj od vsech zalezitosti. Kral mel tri syny, a jak to uz byva, nekdo z nich se mel stat kralem. Jen malokdy jsou synove tak rozdilni a i kdyz chtel kazdy z nich kralovskou korunu, ve vladnuti nemohli najit shodu. Prisel den, kdy se ke krali dostavil nejstarsi z bratru: “Dej mi korunu, otce, a ja budu dobrym kralem. Vyznam se v penezich a jestli budu kralem ja, postaram se, aby byl kazdy dost bohaty na to, aby mohl mit vzdelani pro sebe i pro deti, dobry dum a lide budou stastni, protoze si budou moct koupit to, po cem touzi.” Kral nad tim uvazoval, kdyz se pred nim objevil druhy z bratru. Taky chtel korunu a premluvil ke krali: “Dej mi korunu, otce, a ja budu dobrym kralem. Nik nevi vic o nemocech a nezna zpusoby, jak je lecit. Znam uzitecne rostliny a postaram se o to, aby v kralovstvi nebyl mor a ani obycejna chripka a tak budou vsichni stastni.” Ted mel kral jiz dva navrhy, ktere premital v hlave. Oba by vladnout umeli, jen ktery z nich by to mel byt, to nevedel. Za tretim synem zasel sam. Zeptal se ho, jak se ma a co by delal, kdyby byl kralem. “Nevim otce, co bych delal. Jak vis, vzdy jsem byl spravedlivy a cestny. Nikdo by nespravedlive netrpel a protoze by byli dobri lide v bezpeci a zlocinci za mrizemi, vsichni by byli stastni.” Kral vzal v uvahu i tuto informaci a myslel na to, co by bylo nejspravnejsi. Myslel a uvazoval, ale nevedel si rady. Co delat? Po noci plne premysleni se konecne rozhodl. Najednou rekl svym synum, ze odevzda kralovstvi tomu, kdo ho ucini stastnym, kdyz vsichni tri mluvili o stesti. “Domluvime se, budeme se stridat,” navrhl nejstarsi syn. Tak se tedy bratri stridali. Kazdy ale chtel udelat zmeny ve svem oboru a co jeden zmenil, druhy vratil zpatky. Ne a ne se domluvit. “Rozdelme toto kralovstvi na tri casti,” navrhl prostredni syn. Jen co se nepratele z jinych casti sveta dozvedeli, ze se bude kralovstvi delit, uz - uz pripravovali sva vojska, aby rozdrobenou risi obsadili. Ale zanedlouho se tri casti znovu sjednotili. “Ja mam napad!” Nejmladsi syn vysvetlil vlastni napad. Nemel by vladnout nikdo z nich, ale nekdo moudry, koho by kazdy z nich uznal a obliboval. Protoze nikdo z nich nemel zenu, vybrali z lidu tu nejchytrejsi a tak puvabnou, ze se kazdy z bratru okamzite do ni zamiloval. Kazdy z bratri ji naucil neco z toho, co vedel. Stary kral si tu divku privolal a zopakoval, ze korunu ziska ten, kdo ho udela stastnym. Ona mu udelala buchty a kral - s usmevem - ji dal svou korunu. Tak vladla kralovna a kdykoliv se jeji kralovstvi dostalo do problemu a potrebovalo udelat neco s penezi, zdravim nebo spravedlnosti, vzdy stal pri ni nektery z princu, kdo ji dobre poradil. Obchodnik s barvami Bylo nebylo, v malem domecku zil velky umelec. Dokazal vytvaret barvy, ktere pretrvaly veky. Maloval hrady a zamky, ale i uplne obycejne domecky. Jeho barvy pouzival kazdy malir a s nimi byli obrazy jako zive. Tento obchodnik ale nebyl sam, mel sveho ucne, ktery se taky zajimal o barvy. Neumel je vytvaret, ale moc rad je michal. Nekdy se mu povedlo namichat novou barvu, ale jindy byl vysledek strasny a takove barvy se nedaly predat. Obchodnik musel jednou odjet a tak se mel ucen, Ludvik, postarat o vsechno. Prichazeli k nemu pro barvy i pro rady a on delal co se dalo, ale tak dobry jak jeho mistr nebyl. Ne jen to, ale jeste se mu rozlila na stezku pred kramkem barva a udelala velikou kanku, kterou bylo videt i z dalky. Co s ni? Ucen se snazil smyt barvu vodou, ale barva byla carovna a drzela se na miste. “Co si jenom pocnu?” Ucen byl bezradny. Ptal se na radu vsech pratel i kazdeho, koho potkal, no nikdo mu nevedel poradit. Taky se kazdy ptal na mistra a porad mene a mene lidi si chodilo koupit barvy. Vtom se v jeho mysli zrodila myslenka. Ludvik prohledal cely kramek a nasel stejnou barvu, jaka udelala kanku. Rozhodl se, ze natre celou stezku rude. Tak byl cely chodnik rudy a bylo ho dobre videt. Kanka se tak stala soucasti hezke stezky a lide se vraceli. Mladik mel ale vetsi cil, najit dalsi lidi, kteri by meli zajem o barvy. Rychle se ucil za obchodnika, celkem sam, ale porad chtel prekonat sveho mistra. Jednoho dne uz byl temer bez barev, jenom zlute mel dostatek. Jeho mistr se mel kazdou chvili vratit a udelat dalsi. “Tu zlutou barvu nekam pouziji,” rikal si Ludvik. “Udelam neco pekneho a uzitecneho.” A tak si vzal kybl s barvou a sel do stredu mesta. Tam si namocil chodidla do barvy a sel ke svemu kramku. Za sebou nechaval zlute stopy a prosel taky po rude stezce. Kdokoliv uvidel ve meste lidske stopy, ktere na slunci zarily, nasledoval je a stopy jej dovedly az ke kramku s barvami. Jeden z lidi, co to uvideli, byl stary mistr. Udelal nove barvy a protoze si mnoho lidi vsimlo stopy, mnoho barev se prodalo a oba vydelali. Postupne se Ludvik naucil vsechno a po roku a dni si najal vlastniho ucne. To uz lide nakoupili mnozstvi barev a pri prilezitosti jednoho svatku si natreli barvou chodidla a tancili na namesti. Ludvik byl stastny a ostatni taky, protoze zili v tom nejbarevnejsim meste na svete. Bratri a mesec se zlatem U velke reky stanula kdysi davno starenka. Sil jiz mnoho nemela a i kdyz se velmi chtela dostat na druhou stranu, nikde nebyl most a ani melka voda, ktera by se dala prebrodit. Kolem sli dva bratri a rozhodli se, ze ji pomuzou na druhy breh. Netrvalo dlouho a vsichni tri byli sice mokri, ale v poradku na druhe strane. “Tady mate, mladenci,” rekla jim starenka a podala jim mesec. Drive, nez stihl kdokoliv z nich neco rict, zmizela. Darmo ji hledali a pak jim napadlo, ze to asi nebyla jen tak obycejna starenka, ale nejaka carodejnice. Samozrejme, oba bratri se radovali, protoze v mesci byli zlate mince. Meli hlad, a tak sli do nejblizsi chalupy, pozadali o dobre jidlo a piti a odvdecili se hodnotnou zlatou minci. Za mince si koupili, co jen chteli. Dum, kone, saty, boty, spoustu dobreho jidla a tak dal. Bratri byli bohati a vsichni ostatni jim zavideli. Kdyz ale prisel chudy clovek zadat o zlatku, nedali mu nic, chteli vsechno jen pro sebe. Netrvalo dlouho a mezi bratry zacal spor. Starsi chtel postavit veliky hrad a byt na nem panem sirokeho okoli, zatim co mladsi chtel cestovat a poznat cely svet. Oba potrebovali penize. Starsi bratr zacal stavet. Vytahl minci a dal ji delnikum, kteri mu udelali trun. Pak dalsi minci a stavitele udelali mistnost. Kazdou za zlatku. Jak zmizela mince z mesce, objevila se vzdy nova. Mladsi bratr ale nebyl tak trpelivy. Rozhodl se, ze kdyz muze starsi stavet hrad, on muze cestovat. Vsypal do sve kapsy vsechny zlatky z mesce a mesec vratil. Kdyz prazdny mesec spatril starsi z bratru, rozcilil se, ale mladsi bratr byl uz davno pryc. Kdyz se mesec uplne vyprazdnil najednou, uz zadna mince nepribyla. Starsi bratr postupne dostavel hrad, ale trvalo to dlouho a musel pracovat cele roky. Mladsi nemel tolik stesti a jen co prosel kousek sveta, prepadli ho raubiri a zlatky mu vzali. Nechtel se vratit domu a tak cestoval dal, bez grose a bez pratel. O nejvetsim zlodeji Ten, kdo krade, porad riskuje. Spatny krok znamena velky trest, i za malou loupez. Kdysi davno zil clovek jmenem David, ktery umel ukrast cokoliv a kdykoliv. Netrvalo dlouho a byl tim nejslavnejsim zlodejem. Kradl jiz od detstvi a mnoho se o tomto remeslu naucil. Jako dite kradl buchty a umel tak rychle utikat, ze ho nikdo nemohl dohnat. Kdyz chtel nove saty, nikdy si je nekoupil, vzdy si je sebral bez placeni. Mel stesti a znal lidi a jejich chovani. Slysel o nem i samotny kral a rozhodl se, ze vyuzije jeho sluzby. Prave se jiny kral pripravoval na utok a bylo znamo, ze ten kral rad osobne rozkazuje vojakum na bitevnim poli. David dostal ukol, ukrast zlate brneni toho krale. Za polovinu casu, co se cekalo, se objevil s koristi. Nevzal jenom brneni, ale taky kralovske kone i s kocarem, bojove vlajky, jeho zbrane a spolu s tim i vsechny utocne plany. Kral, ktery ho za to stedre odmenil, byl opravdu prekvapeny. Nikdy si ani nemyslel, ze se to da, a David to stihl za polovinu casu. “Rekni mi, co si prejes za tuto sluzbu, dam ti cokoliv,” rekl kral. “Cokoliv? Dobre tedy. Chci tvoje hrady, tvuj lid, tva vojska, to vsechno je ted moje. Cele kralovstvi.” “Coze? Jak muzes neco takoveho zadat? Kralem jsem tady ja a jestli si myslis, ze ti daruji kralovstvi, jsi na omylu.” “Jake darovani? Vezmu si ho sam.” Zlodej vzal krali korunu, posadil se na trun a dal sam sobe korunu na hlavu. Promluvil k lidu: “Vim, ze na neco takoveho nejste zvykli, ale je tady lepsi moznost? Kdo vam opatri vic bohatstvi nez ja? Kdo vas ochrani proti jinym zlodejum lip nez ja, kdyz znam vsechny triky?” Sel kolem carodej, a kdyz slysel, co se deje, vybral se do kralovskeho trunniho salu. Prehodnotil situaci a oslovil zlodeje, ted s korunou na hlave: “Zajimave, kralovstvi naslo nejvetsiho zlodeje.” “To je pravda,” potvrdil zlodej, “umim ukrast cokoliv.” “Ukradl jsi detstvi sam sobe, ukradl jsi si moznost zit. Ted jsi zlodej, no ktera zena by chtela zlodeje? Jsi na trune, no myslis, ze budou vsichni radi, ze maji zlodeje za krale? Kolik vladcu z jinych kralovstvi ma duvod potrestat te? Ukradl jsi ruzny majetek, ale neco kradezi neziskas. Sve jmeno.” Carodej mel pravdu a zlodej vratil korunu a uz nechtel byt kralem. Stacilo mu, ze byl kral zlodeju. Casto si ale pral, aby byl uplne obycejnym clovekem, kteremu muzou ostatni duverovat. Princ a neznicitelny drak Nekteri draci maji ruzne speciality, diky kterym jsou vyjimecni i mezi sebou. Jeden takovy drak zil v jeskyni nedaleko hlavniho mesta krajiny. Kral mel jedineho syna a rikal si, ze uz prisel cas, aby mu odevzdal trun a krajinu. Nejdriv ho ale chtel vyzkouset. “Mily synu, vim, ze touzis po vlade a ja ti to splnim. Mam ale pro tebe zkousku. Nedaleko odsud, v jeskyni, je mocny drak. Dones mi jeho hlavu.” “Provedu,” odpovedel princ. Vybral si nejlepsi mec a taky nekolik dalsich zbrani a sel primo do jeskyne. V jejim stredu se nachazel drak. Spal hlubokym spankem a byl pokryty vrstvou prachu. Princ nevahal a tasil mec. Videl pred sebou trojici hlav a plnou silou uderil, aby mu hlavy usekl. Nic se ale nestalo. Uderil znovu a znovu, az se mec zlomil. Princ nevahal a vybral sekery, dalsi mece a vsechno co mel, ale drakovi ani za mak neublizil. “Co po me chces, clovece? Nech me spat.” “Ty umis lidskou rec?” “Ano, umim rec lidi, ale ty neznas jejich zpusoby. Jen tak prijdes, pokusis se me zabit a ani se nepredstavis. Proc jsi prisel?” “Posila me kral. Jestli donesu tvou hlavu, dostanu kralovstvi.” “Zajimave, opravdu zajimave. Vlastne ani moc ne. Jdu spat.” Princ byl prekvapeny. Jak by ne? Ma donest hlavu neznicitelneho draka? Lze to vubec? Celou cestou domu premyslel, az neco vymyslel. Vzal kousek masa a vratil se do jeskyne. “Dracku, vstavej! Neco jsem ti donesl!” “Ale nepovidej. Co takoveho?” “Prinesl jsem ti kousek masa. Mas rad maso, ze jo?” “Ne, to nemam. Jsem drak vegetarian. Ja nejim maso.” “A co tedy jis?” “Kdybych neco jedl, tak na me neni tolik prachu,” odpovedel drak. “Tak vis co? Pojd se projit, proletet nebo co.” “Ja jsem uz videl cely svet. Uz me nelaka.” “Tak dobra tedy, ja si najdu jineho draka a budu se bavit s nim.” “Dobra, pujdu. Taky jsem uz davno nevidel tveho otce. Jak je to dlouho? Jedna generace?” Drak se dal presvedcit. Sel ke krali s princem a ten dostal kralovstvi. Ani drak neodesel naprazdno a dostal spoustu kozesin, na kterych se dobre spi. Stastna mince “Jsme na tom stejne,” povida jeden kamarad druhemu. “Na cestu treba dve zlatky kazdemu z nas, no oba mame jenom jednu. Tak se domluvime.” “V poradku, ale jak?” pta se druhy z kamaradu. “Mam tady minci. Jestli padne lic, obe jsou moje. Padne - li rub, dam ti svoji minci.” “Plati.” Hodili jednou minci a padl lic. Ten, co hadal lic, byl stastny, kym ten druhy musel jit domu pesky. Netusil, ze byl podveden. Clovek, ktery rad pouzival svou minci, se jmenoval Ferdinand. Byl prohnany a lstivy, no predevsim spatny. Mel penize na cestu a bez problemu obral kamarada o posledni zlatku. Ferdinandova mince byla zvlastni. Na obou stranach mela lic. Mince bez rubu, to je jistota lice. Protoze to Ferdinand umel vyuzit, rychle zbohatl, ale jeho zivot byl porad na vazkach. Mel bohatstvi, ale mel porad strach, ze ho nekdo odhali a jeho stesti skonci. Po nekolika dnech se rozhodovalo, jakym zpusobem se bude pokracovat v ceste. Ferdinand sel prirodou se skupinou lidi, kteri tu oblast neznali. Neznal ji ani on sam, ale cesta vlevo se mu zdala mnohem hezci. Pouzil svou minci a tak se slo jeho smerem. Mel stesti a vybral opravdu lepsi cestu, po ktere se dalo postupovat rychle a bezpecne. Kde to jen slo, pouzil minci a tak vzdy dosahl sveho. Tak to slo az do dne, kde se rozhodovalo o vsem. Hazard ho ovlivnil natolik, ze se rozhodl vsadit vsechno, co mel. Pravidla jsou jednoducha, ziskat dvojnasobek anebo ztratit vsechno. “Sazim na lic,” rekl Ferdinand a hodil svou minci. Na jeho prekvapeni nepadl lic, ale rub. Nekdo jeho stastnou minci vymenil! A tak prisel o vsechno. Proc? Spolehal se na podvod, maly trik, a ten lehce pouzil proti nemu nekdo, kdo tento figl znal. Nekdy jedna mince rozhodne o celem bohatstvi. Poucil se a uz se nesnazil porad obelhat nahodu a dobre si vzdy vsechno premyslel a zkontroloval. Princezna a jeji sluzebna V jednom z bezpoctu kralovstvi na vychode zil kral, ktery mel jedinou dceru. Byla jiz dost stara na to, aby se vdala a jak bylo zvykem, nasel ji zenicha prave on. Princezne, ktera se jmenovala Adina, se jeji budouci manzel vubec nelibil. Blizilo se datum svatby, no princezna Adina byla porad smutnejsi a smutnejsi. O svem smutku rekla sve osobni sluzebne. “Ach, ja si ho opravdu vzit nechci. Prala bych si nekoho jineho,” stezovala si princezna. “Mozna nebude spatny a bude te mit rad,” odpovedela sluzebna. “Proc si ho tedy nevezmes ty? Taky jsi bez muze. Radeji bych chtela tvoji praci nez svatbu s nim.” “Ty jsi princezna, ja jenom sluzka. Nemam takovy vzneseny puvod jako ty.” “Mozna by se to dalo zmenit.” Princezna sla za carodejem a vzala sebou svoji sluzebnou. Rekla mu, co ji napadlo. Z princezny by byla sluzebna, ze sluzebne princezna a vsechno by bylo v poradku. Carodej pouzil jedno ze svych kouzel a Adina, zvykla na zivot princezny, se ocitla v tele sve sluzebne. Byvala sluzebna byla v krasnych satech. Jen co se vratily do komnat princezny, prisel kraluv zbrojnos a prohlasil, ze prave dorazil zenich pro princeznu a svatba bude dle kralovo prani jeste dnes. Rekl ji take, aby si vzala sve nejlepsi saty. Sluzebna v tele princezny byla ostychava, ale Adina ji to pomohla prekonat. Pripravilo se vsechno na svatbu. Sluzebna se vdala a Adina ji pecovala o vlasy, o saty a o vsechno. Rady spolu mluvily a zustaly pritelkynemi. A tak se stalo, ze se sluzebna vdala a zila v bohatstvi a Adina, ktera si s ni vymenila zivot, byla taky stastna. Nikdo ji nic neprikazoval a jeji nova pani si ji vazila do konce zivota. Carodej a velke prani Bylo nebylo, zil jednou kral, ktery mel vsechno, co si mohl prat. Bohatstvi vseho druhu, ale to ho netesilo. Hrady, zamky, opevneni, mesta a vesnice, to vsechno mel a i kdyz to vsechno objizdel a spravoval, nelibilo se mu to. Mel krasnou zenu, s kterou byl kazdy den jiny a uzasny, no ani to mu nestacilo pro to, aby byl stastny. Mel pratele a spoustu volneho casu pro ne, ale nic z toho ho doopravdy netesilo, nezpusobovalo mu radost. Jednou o tom mluvil s pritelem. “Mam vsechno, co chci. Porad ale nejsem stastny. Proc je to tak?” “Neumim ti odpovedet,” rekl mu pritel, “ale ja stastny jsem.” “Co te naplnuje stestim?” “Treba to, ze se rano vzbudim a vidim krasny den.” Kral to zkusil. Vecer sel spat, a kdyz se rano vzbudil, uvidel slunce nad krasnou krajinou a nikde ani mracek. Nenaplnilo ho to ale stestim. Jiny pritel se postaral o to, aby udelali v kuchyni jeho oblibene jidlo. Taky ho to neudelalo stastnym. Kdyz o tom slysel moudry carodej, ihned se vydal do kralovskeho palace a sel primo za kralem. “Tak ty mas vsechno, ale nejsi stastny?” ptal se carodej krale. “Ano, je to presne tak. Mam cokoliv po cem zatouzim a mam to hned, ale nejsem stastny.” Carodej pouzil jedno ze svych kouzel a vsechno se zmenilo. Misto palace byla jenom hola poust a ze zahrad se stali jenom duny rozpaleneho pisku. Vsichni sluzebnici zmizeli, a kral se s carodejem ocitl uprostred vyschle krajiny bez zivota. “Co jsi to udelal?” ptal se zoufaly kral. “Ja? Ale nic. Delam te stastnym. Ted me omluv, musim jit, ale vratim se.” Carodej zmizel a kral zustal sam. V pustine nevedel kudy jit a protoze byl horky den, rychle se u krale objevila zizen. Potil se a nemel co pit a ani kde se pred palavou schovat. Stravil na tomto miste hodinu, pak dalsi a dalsi a kazda trvala vecne. Po nekolika hodinach se vratil carodej a mel sebou kybl s vodou. Kral se na kybl okamzite vrhl a pil vodu tak hltave, jako jeste nikdy predtim. “Kde jsi tak dlouho byl? Je tady priserne horko. Proc jsi me tady nechal?” “Chtel jsem te udelat stastnym.” “Stastnym? Jak to myslis?” “Nebyl jsi rad, kdyz jsem se objevil s vodou?” Carodej vsechno vysvetlil krali. To, proc se nikdy z niceho netesil. Netesil se na vodu, protoze neznal zizen. Netesil se na pratele, protoze neznal samotu. Carodej pricaroval zpatky vsechno bohatstvi a kral byl konecne stastny. A protoze byl kralem, postaral se o to, aby se mohl jeho lid tesit i z malickosti, jako je treba voda v tom okamziku, kdyz ma clovek velkou zizen. Jak se puma stala kralovnou Dzungli prochazel tygr. Byl silny a rychly a nikdo se zdravym rozumem se mu nepletl do cesty. Tygr byl panem v rozsahle dzungli a casto ji prochazel, aby videl, jak se meni a jak se dari ostatnim. Sel jednou kolem mohutne reky, kdyz tady z niceho nic uvidel lva. “Co tady delas, lve? A jsi vlastne lev? Na tak silne zvire jsi moc malinky.” “Jsem lev a jsem vladcem. Vlastne jeste ne, ale budu. Az vyrostu, budu kralem dzungle ja.” “Ty? Ty nikdy nebudes kralem, to bys me musel porazit!” Tygr lehce vyhnal mladeho lva z dzungle a zakazal mu vracet se. Zustal vladcem a na mladeho lva rychle zapomnel. Preslo nekolik let a lev se znovu dostal na tygrovo uzemi. V boji ho porazil a tak se novym vladcem stal lev, ktery nahradil tygra. Za vlady lva byl vsude poradek a nikdo si nedelal co chtel. Byl dost silny na to, aby mohl ochranit sebe i dzungli, ktera patrila jemu. Jak tak prochazel kolem reky, nasel malou pumu. Zapomel na sve prvni stretnuti s tygrem a zeptal se ji, co je zac. “Jsem puma, silny a nebezpecny lovec a nikoho se nebojim.” “Tak me by jsi se mela bat, ja jsem tady panem.” “Jednoho dne te porazim, ale az vyrostu.” Preslo nekolik let, puma dospela a jeji sila narostla. V tezkem boji porazila lva. Lev se divil, no musel ustoupit. Puma se stala vladcem dzungle. Stejne jako tygr a lev, i ona strezila dzungli a mela dost sily na to, aby se nemusela nikoho bat. Puma jednou potkala mladeho leoparda. Nejdrive si myslela, ze ho zazene pryc, no vzpomnela si na svuj pribeh. “Tak ty chces vladnout dzungli?” “Ano, je to tak. A budu silnejsi, nez ty!” “Dobra tedy, jeste dnes se stanes kralem dzungle.” “Ale ja te neporazim, jsem jeste moc maly a mlady.” “Tak se divej,” odpovedela mu puma. Cerna puma zvolala zvirata z dzungle a prohlasila: “Od nynejska jsem kralovna dzungle a tento leopard je kralem.” “Tohle ze je kral?” ptala se zvirata. Nezdalo se jim, ze by mel maly leopard byt kralem. “Ano, je. Ted jsem mocnejsi a postaram se o vsechny, i o nej. Prijde ale cas, kdy bude silnejsi. Za par let bude jeho sila vetsi, no ja zestarnu a ma sila se zmensi. Do toho dne se budu starat ja o nej a pak se bude starat on o me.” Zvirata souhlasila a leopard se stal kralem a rychle se jeho sila zvetsovala. Mel vladu a tak nemusel bojovat s jinymi zveri vlastne mel jedinou povinnost. Starat se o pumu, ktera byla opravdovou kralovnou dzungle, protoze udelala z nepritele pritele a umela odhadnout svou skutecnou silu.