Ve jménu jednorožců












Autor	Vydavatel	Licence	Vydání	Autor obálky
Maryla Adamcová	Greenie knižnica	CC-BY-NC-ND	První (2026)	Maryla Adamcová

O knize

Vítejte ve světě, kde magie je běžnou součásti života a v domácích pracích pomáhají zaklínadla vytvářena vědci z lingvistického ústavu. Přibývá však těch, kterým se tento svět nelíbí. Tito lidé stále hlasitěji volají: „Budoucnost bez magie!“ 

Ve jménu jednorožců

Do boční uličky doléhaly výkřiky z náměstí.
„Budoucnost bez magie!“ „Chceme se učit číst, ne kouzlit!“ „Vraťte jednorožce do přírody!“
„No ajssi miňau…“ zamumlal s pohledem upřeným na zaprášenou výlohu obchodu. Jeho odraz nezmizel. Vždy, když byl nervózní, vyslovoval zaklínadla špatně.
Za sebou uslyšel kroky. Otočil se a uviděl mladou ženu ve starých, mnohokrát záplatovaných šatech. 
Vykročil jejím směrem. 
Zvedla ruku v zoufale odmítavém gestu. 
„Heleno,“ zašeptal. 
„Rovná práva nemagikům!“ zakřičel někdo na náměstí. To bylo něco nového. Podvědomě se obrátil směrem odkud zněly výkřiky. Uvědomil si nesmysl takového jednání. Otočil se zpátky, ale mladá žena už tam nebyla. Zmizela. Jako by ani nebyla nemagik.
Podíval se na zaprášenou výlohu. Nemůže tady stát věčně. Musí do práce. Přes náměstí. „No aj simiňa…“ Ani na podruhé nevyslovil zviditelňující zaklínadlo správně. Je to přece jen pokročilá magie. „No aj…“ Nedokončil. To je ono! Uvědomil si. Tohle je řešení.

Skandování demonstrantů bylo slyšet i přes tlusté zdi lingvistického ústavu.
Sebo Talgot vešel do pracovny, byli tady dva z jeho spolupracovníků, ani jeden si ho nevšiml. Pablo Skruc, dvacetiletý mladík, byl zabraný do studia starověké kapijštiny, to byl prozatím jeho jediný úkol. „Nikdy mě nenapadlo, že starověká kapijština je tak těžká,“ vzdychl.
Dolores Voterská, třicetiletá žena, která se jak účesem, tak oblečením snažila dávat všem najevo, že je typickou vědkyni, zvedla hlavu od stolu, na kterém zkoušela psací zaklínadlo.
„Jasně, že tě to nenapadlo, když jsi ani netušil, že zaklínadla jsou v kapijštině.“ Rozhlédla se. „Zdálo se mi, jako by někdo přišel.“
Pablo si teprve teď všiml Talgota. Vstal. „Dobrý den, promiňte, neviděl jsem vás.“
„Samozřejmě, že jsi ho nemohl vidět,“ Dolores změřila Talgota kritickým pohledem. „Vždyť je ještě napůl průhledný.“
Sebo se jen ušklíbl a zamířil ke krbu. 
Pablovi došlo, na co Voterská naráží. Obdivně se podíval na Talgota. „Vy ovládáte zneviditelňující zaklínadlo? Myslel jsem, že kromě strážců je nikdo nesmí používat.“
Dolores obrátila oči v sloup.
„Ach, to naivní mládí. Že se něco nesmí, neznamená, že to nejde.“
Sebo si jich nevšímal. Prozatím si nevšímal ani svého pracovního stolu a přišel ke krbu.
„Fajer burn…“
Dolores k němu přiskočila.
„Žádná zaklínadla, na kterých zrovna nepracujeme!“
„Je tady zima,“ pokrčil rameny. „A třeba zrovna pracuji na vylepšení zapalovacích zaklínadel.“
„Dobře vím, nad čím pracuješ,“ ukázala na jeho stůl. „Nad zaklínadly rozsvěcujícími a zhasínajícími světlo.“ 
Měla pravdu, proto Sebo přišel až pozdě odpoledne. A proto musel projít kolem demonstrantů na náměstí cestou do práce, a ne jako obvykle z práce.
Dolores se vrátila ke svému stolu. Vzala z něj složku nadepsanou Kouzelný domov – dopisy čtenářů. 
„A protože do tmy máš hodně času…“
„Do té doby budu přemýšlet nad zaklínadly,“ přerušil ji Sebo.
„Při jednom můžeš přemýšlet i nad tímhle,“ položila mu složku na stůl.
„Je to tvoje práce.“

„Jsem vědkyně, ne poradna pro domácí hospodyňky,“ zasyčela. Jeden dopis vytáhla: „Milá Meggie,“ četla, „kolik košťat je možné ovládat zametacím zaklínadlem? Mně vždy zametají jen tři, moje tchýně ale tvrdí že zaklínadlo,“ změnila ton na procítěné patetický, „brom fast letit bi klin her by mělo…“
„Žádná zaklínadla, na kterých nepracujeme,“ přerušil ji Sebo.
Odtrhla zrak od papíru. Sebo hlavou ukázal na koště, které ještě před chvílí stálo opřené o stěnu. Teď svižně zametalo podlahu. „Nesmíš do toho vkládat tolik citu, když to nemyslíš vážně.“
Pablo na koště užaslé zíral.
„Postarej se o něj,“ poručila Voterská. „Ať víme, co v tobě je.“
„Jasně,“ přikývl horlivě. „Zametání je hračka.“ Podíval se na koště a pronesl: „Brom stoping sviping nau.“ Koště přestalo zametat a odletělo na místo, kde předtím stálo. Pablo Skruc se podíval na svou spolupracovníci. „Vy jste Meggie?“ V jeho hlase zněl obdiv. Jí to však nezalichotilo, spíš naopak.
„Ne,“ vztekle hodila dopis na Talgotův stůl a posadila se. „Jsem Dolores… pro tebe, mladíku, paní Voterská. Nejsem tak stará, abych s domácími kouzly mohla radit už tvojí prababičce. Pro tentokrát bude Meggii tady kolega Talgot,“ ukázala na Seba.
„Mám za tebe dělat svoji práci, abys mě nepráskla, že používám nedovolená kouzla nebo protože jsi žena a chceš po mě, abych se zachoval jako džentlmen?“ zeptal se tónem, který rozhodně nebyl džentlmenský.
„Jistě, vyber si, co z toho.“ Posadila se. Vzala plnící pero, na kterém předtím zkoušela psací zaklínadla. Prozatím bezúspěšně. Od té doby, co byla ptačí brka nahrazená ocelovými pery, původní zaklínadla byly nepoužitelné. Lingvistům se zatím nepovedlo vymyslet nové. „Kouzelný domov,“ pohrdavě potřásla hlavou.
„Je to nejlepší způsob, jak dostat nová kouzla mezi lidi,“ nesouhlasil Sebo s její nechutí vůči tomuto populárnímu časopisu.
Pokrčila rameny.
„Jestli Jednorožci,“ mávla rukou směrem k náměstí, „vyhrají, bude se ten časopis muset přejmenovat. O rubrice Magie s Meggie nemluvě. Proč si ti dezoláti vybrali jako symbol zrovna jednorožce?“ Byla to řečnická otázka, Pablovi to ale nedošlo.
„Protože jednorožci skoro vyhynuli, kvůli tomu, že jim někteří odřezávali rohy kvůli lektvarům,“ jal se vysvětlovat. „V některých zemích je dokonce krutě týrali, aby je přinutili k slzám.“
„Hele, na čí jsi vlastně straně?“ obořila se na něj Voterská. „Nemůžeš být proti magii a zároveň pracovat tady.“
„Ale… ale… já…“ vykoktal Pablo, „Nejsem proti magii, jen…“
„Hlavně nezapomeň, že jsi podepsal mlčenlivost,“ upozornila ho. 
„Máš štěstí, že pracovní smlouva nemá takový magický tajný dodatek, jako bývaly kdysi v Arlandu,“ přisadil si Talgot.
Pablo se zavrtěl na židli. Otevřel slovník starověké kapijštiny. 
„Ink,“ přečetl první slovo na které mu padl zrak.
„Nečti to nahlas,“ okřikla ho Dolores. „Ještě omylem vytvoříš zaklínadlo a…“ Vstala, přešla k Pablovi a vytrhla mu slovník. „Jasně, inkoust, to je ono.“ Vrátila se ke svému stolu.
Pablo se bezradně podíval na Talgota. Ten jen pokrčil rameny. 
„Máš možnost vidět, jak vytvářejí pokročila zaklínadla skuteční mistři,“ řekl beze stopy ironie. Dolores se vrátila ke svému stolu a nevšímala si okolí. 
„Inkoust, to je to, co v tom zaklínadle chybělo… ale ještě něco… Ink rait maj vords nau.“ Pero ležící na stole se lehce zachvělo, ale to bylo vše. Mělo se zvednout a zapisovat, co by mu Dolores nadiktovala. Ten záchvěv ale lingvistka považovala za velký úspěch, doposud se nikomu nepodařilo ani tohle. Byla ve svém živlu, zaklínadla pro pokročilou magii to bylo to, čemu chtěla zasvětit život. Listovala slovníkem a hledala vhodná slova.
Pablo sebral odvahu vstal a přišel blíž k Talgotovi.
„Jak je možné,“ ztišil hlas, „že lidé tím jazykem běžně mluvili? Když se tím jazykem ovládá magie.“
„Nemusíš šeptat,“ upozornil ho Sebo.
„Nechci paní Voterskou rušit.“
„Nevnímá tě.“
„Vnímám,“ Dolores zaklapla slovník. Tvářila se spokojeně. „Jdu domu, přemýšlet můžu i někde, kde lidé nekecají nesmysly.“
„Víš, že zkoušet nová zaklínadla je dovoleno jen na půdě ústavu?“ oplatil ji Sebo upozornění na předpisy.
Obrátila oči v sloup. Pak se podívala na Pabla a nasadila poučující tón. „Nikdo neví, proč zaklínadla fungují jen ve starověké kapijštině, to za prvé, za druhé je to starověký jazyk, takhle nikdo nemluví…“
„Ale kdysi tak mluvili,“ Pablo se odvážil ji přerušit.
Mávla rukou.
„V Kapsku. To je v Zejlandii a tam magie nefunguje. Kvůli tomu nerostu, co tam mají.“
Nemagnezit, pomyslel si Pablo, ale raději to neřekl nahlas.
„Za třetí,“ pokračovala, „Ovládat magii? Kdes sebral tenhle pojem? Prostě ji používáš, ne ovládáš. A ani magie neovládá tebe, to jen pro pořádek, kdybys náhodou chtěl věřit konspiračním teoriím. A u zaklínadel nejde jen o to je vyslovit, jde o to, jak je vyslovíš. Takže když tady jen tak řeknu brom fast letit bi klin her, stane se co?“ tázavě se na něj podívala.
Pablo se přikrčil jako malé dítě zkoušené učitelem, co si na něj zasedl. Podíval se směrem ke zdi, kde stálo koště. Stálo a nehýbalo se. Bylo zřejmé, že Voterská předtím záměrně vyslovila zaklínadlo tak, aby uvedlo koště do pohybu.
Dolores se také podívala na koště. „Nenapovídat.“
Sebo potřásl hlavou. To, jak Dolores Voterská měnila nálady, bylo někdy nesnesitelné. I když lepší vtipkující Dolores než naštvaná.
„Nic se nestane,“ řekl.
„Ty taky nenapovídej,“ podívala se na něj s předstíranou přísnosti.
Mávl dopisem pro Meggie, který před chvílí četl.
„Tady se nějaké dítko ptá, jestli existuje nějaké protizaklínadlo, když před písemkou učitelka vysloví zaklínadlo znemožňující napovídání.“
Vzala mu papír.


„Vida, přece jen se tam občas objeví něco zajímavého.“ Rychle přelétla dopis očima a schovala ho do šuplíku u svého stolu. „Odpovídat asi nesmíme, to by nám ministr školství nepoděkoval, ale je to zajímavá inspirace. Tak Talgote, vlastně Meggie, ať ti to utíká. Já letím domů. Tobě, mladej, taky končí šichta,“ upozornila Pabla. Strčila ruce hluboko do kapes svého kabátu, zavřela oči, zatvářila se soustředěně a pronesla: „Aj plejs fink of nau,“ a zmizela.
„Co… jak…“ nechápal Pablo.
„Přenášecí zaklínadlo,“ pokrčil rameny Sebo.
„Myslel jsem, že je to tak pokročilá magie, že je k tomu potřeba i nějaké přenášedlo. A asi i lektvar a…“
„A proč myslíš, že měla ruce v kapsách? V jedné měla přenášedlo.“ Talgot nezmínil, že Voterská jeho vydírala zmínkou o předpisech a sama je s lehkosti porušovala. „Běž domů,“ poručil mladému kolegovi.
Pablo se už ale nakazil nadšením pro zaklínadla. Už je nebral jen jako běžnou součást života, ale jako vědu. Vrhl se na slovník.
„Ajplejs,“ nalistoval první stánku.
„Jsou to dvě slova,“ upozornil ho Sebo.
Pablo zavřel knihu.
„Můžu si to vzít domů?“
„Nemůžeš.“
„Ale… nikomu to neukážu,“ pokoušel se smlouvat.
„Půjdeš kolem těch demonstrantů,“ připomněl mu Talgot. „Nevíš, co je může napadnout, když uvidí, že vycházíš z ústavu. Takže tu knihu dej hezky na polici, kam patří. A až ráno přijdeš, zaneseš do redakce Kouzelného domova odpovědi do rubriky Magie s Meggie.“ Pablo se tvářil zaraženě. Netroufl dát najevo nevoli. Talgot se pousmál. „Neboj Skruci, počkej pár let a také budeš mít výsadu využívat jako poskoky začínající lingvisty.“



Členové organizace Budoucnost bez magie, pro které se již vžilo pohrdavé označení Jednorožci změnilo strategii. Už se nescházeli pouze na demonstracích v pátek odpoledne, část z nich se utábořila před budovou vlády sousedící s lingvistickým ústavem. Transparenty s hesly: „Budoucnost bez magie!“, „Stop týrání jednorožců“ nebo vtipnější: „Neumym čyst, neumym psat, ale umym kouzlit,“ se staly trvalou výzdobou náměstí. 
Talgot by se nejraději zneviditelnil, ale tentokrát potřeboval koupit noviny v trafice na náměstí.
„Rovná pravá nemagikům!“ přečetl na jednom z transparentů.
Tohle heslo se objevilo před několika týdny a najednou se stalo populární. 
To vysvětlovalo přítomnost několika nemagiků, kteří postávali nedaleko demonstrantů. Byli snadno rozpoznatelní, podle ošuntělého oblečení. Nemagici žili většinou z milodarů, práci jim nikdo nedal, práce bez magie byla pomalá. Byla tam i Helena ve svých záplatovaných šatech. Podívala se jeho směrem. Chtěl zvednout ruku na pozdrav, ale jako by mu přimrzla k boku. 
Myslíš, že jim na tobě záleží? zeptal se ji v duchu. Jen vás nemagiky využívají pro svoje cíle.
Odvrátila zrak. Samozřejmě, že tu jeho myšlenku nevycítila. Telepatii neovládali ani mistři té nejpokročilejší magie, natož lidé postižení nemagičnosti. Jenže není třeba telepatie, pokud někoho dobře znáte. 
„Haste oheň vodou, ne magii!“ zakřičel mladík v tričku s jednorožcem. 
„Chceme sirky, ne zaklínadla!“ zvolala dívka stojící vedle něj.
Absurdní kombinace hesel, pomyslel si, rychle koupil noviny, vrátil se do vedlejší uličky a zneviditelnil se.
Dolores Voterská jako obvykle předstírala, že ho nevidí. Stála před zrcadlem, nebyl tam však její odraz, ale pohled, který byl viditelný z okna v horním patře institutu. Dolores dostala za úkol vymyslet zaklínadla přenášející obraz, což se ji povedlo. A taky zvuk. O to se snažila zatím bezúspěšně.
Talgot se posadil za stolem a vytáhl noviny.


Do místnosti vešel Pablo Skruc. „Brýtro,“ pozdravil, zdaleka už ne tak uctivě jako na začátku své práce v institutu. Byl sice stále nejmladší a nejméně zkušený, ale už přelouskal celý slovník kapijštiny a dostal první samostatný úkol.
„Už o tom víte?“ ukázal směrem k Talgotovým novinám. „Zase nějaké divné požáry. A je toho čím dál víc a některé je problém uhasit a…“
Dolores naštvaně praštila do rámu zrcadla.
„Zatracení dezolátí, kvůli nim musíme vymýšlet věci, které tu už dávno byly.“
Pablo se podíval na zrcadlo.
„Moje máma mi vyprávěla,“ uvědomil si, „že takhle sledovali královu korunovaci, když byla dítě.“
„Víš, že jsi podepsal mlčenlivost?“ připomněl mu Talgot.
„Samozřejmě. Neříkal jsem doma, na čem tady pracujeme,“ bránil se Skruc. „Vyprávěla mi o tom dávno předtím, než jsem tady začal pracovat. Muselo to fungovat nějak jinak, Vyprávěla mi, že každá rodina dostala lahvičku lektvaru, tím potřeli zrcadlo a…“
„Vždyť o tom mluvím,“ Voterská se podívala na Pabla jako by on mohl za její neúspěch. „S těmi lektvary to fungovalo. Jenže kvůli těm dezolátům král zakázal používat některé přísady. Copak jednorožcům nějak ublíží, když se jim ustřihne žíní z ocasu? Nebo drakovi, když se použije jeho šupina?“
„V tom lektvaru na přenášení obrazu byly jednorožčí žíně?“ divil se Skruc. „Kamarádka, která pracuje v alchymistickém ústavu, zkoumala lahvičku, kterou měli na památku u ní doma a říkala, že tam asi používali oči z…“
„Rozmysli se, na čí jsi straně!“ okřikla ho Voterská. „Ty i ta tvoje kámoška.“
Talgot složil noviny.
„Uklidni se, Dolores.“ Než se proti tomu stihla ohradit, otevřel slovník. „Používáš v tom zaklínadle slovo šou?“
„Samozřejmě, chci přece aby mi to zrcadlo ten obraz ukázalo.“


„Ale co když to funguje jen na to, co vidíš. Na přenos hlasu to chce jiné slovo. Nejlépe to bude oddělit. A divím se, že zrovna ty tady horuješ pro lektvary, vždycky přece hlásáš, že alchymie se s lingvistikou nemůže srovnávat.“
„No jo, no,“ pokrčila rameny. Vytrhla Sebovi slovník a začala v něm listovat. Svůj jako obvykle někam založila. Nebo ho přes zákaz odnesla domu.
„Nechceš pomoct?“ nabídl se.
„Samozřejmě, že ne,“ odsekla, „nenechám nikoho, aby mi sebral zásluhy za moje zaklínadla. Nechápu, proč alchymisté mají samostatné laboratoře a my se musíme tlačit tři v jedné místnosti.“
Talgot na to nic neřekl. Ani ji neupozornil, že se s ní podělil o slovník. Vytáhl ze stolu poznámky a začal se věnovat vlastní práci. Nemohl se ale soustředit, rušil ho obraz v zrcadle.
„Alchymisté už na tom nejsou tak dobře jako kdysi,“ poznamenal Pablo. „Král jim hodně omezil peníze. A přitom mají vymyslet, jak v lektvarech nahradit…“
„To se na rande s tou tvoji bavíte o práci?“ přerušila ho Dolores výsměšně. 
Talgot uhodil pěsti do stolu. Tak prudce, že Voterská i Skruc sebou trhli a zapomněli na alchymisty.
„Proč musíš mít na tom zrcadle zrovna přenos z náměstí?“ 
Dolores se nechápavě podívala na Seba, jeho reakce ji připadala nepřiměřená, obzvlášť když zrcadlo nepřenášelo zvuk. Otočila se směrem k zrcadlu. Pozorně se zadívala na postavu v rohu. „Není to…“ nedopověděla. Načmárala něco na papír a podala ho Pablovi. „Buď trochu užitečný, a skoč do prvního patra, za čarotechnikem, který tam stojí u okna v chodbě. Ať to,“ hlavou ukázala na zrcadlo, „na svojí straně vypne. Až to pořádně promyslím, dám mu vědět a uděláme další pokus. Tohle ať použije.“
Pablovi se nechtělo vstávat.
„Tak bude to?“ přísně se na něj podívala. „Proto to zkoušíme na přenosu na náměstí,“ vysvětlila. „Aby čarotechnik, který snímá ten přenos, byl někde poblíž, pokud by byl sto mil daleko, neměla bych se s ním jak spojit. To, že se u toho musím dívat na ty dezoláty, mě zrovna netěší.“
Čarotechnik nestál u okna, ale seděl na parapetu. Pohrával si s malou krabičkou, kterou, když viděl Pabla, strčil do kapsy.
Skruc mu podal papír.
„Tohle vám posílá Voterská, máte to tady vypnout, dá vám vědět, až vymyslí lepší zaklínadla a uděláte další pokusy.“
Čarotechnik si nevzal papír. Otevřel okno. Vedle něj na venkovní zdi viselo zrcadlo. „Myror ends šou,“ pronesl čarotechnik pateticky. „Bylo načase,“ poznamenal. „Nevím proč s tím ztrácíme čas. V Zejlandii už dávno mají něco, čemu říkají televize. Dokonalý přenos obrazu a zvuku. Bez magie.“ V jeho hlase bylo dobře slyšitelné nadšení. 
Pablo se podíval oknem na náměstí, pak na čarotechnika.
Ten pokrčil rameny. „Nepatřím k nim,“ ohradil se. „Ale,“ vytáhl z kapsy krabičku. „Ale tohle je teda něco. Sirky. Úžasná věc.“ Vytáhl z krabičky jednu zápalku. „Takhle tím škrtneš a… no řekni, lingvisto, vymýšleči zaklínadel, dá se zaklínadlem vytvořit takhle malý plamínek…. Aj,“ sykl, když mu oheň došel k prstům. Máváním ho zhasl. Jeho nadšení však drobná popálenina neuhasila.
„Takovým ohníčkem nic neohřejete,“ poznamenal Pablo. 
„Nebuď blb. Přiložíš zapálenou sirku k papíru v ohništi a za chvílí máš normální oheň. Uhasitelný vodou, kdyby něco. Od té doby, co začaly ty požáry, používám jenom tohle.“ Podal krabičku Pablovi. „Vem si to, mám jich víc.“
Pablo váhavě vzal krabičku. Byl na ní obrázek jednorožce.
„Máte je od Budoucnosti bez magie?“
Čarotechnik opět pokrčil rameny.
„Vlastně je to tak trochu charita.“
„Jde to na záchranu jednorožců?“ domyslel si Pablo. „Moje babička jednoho viděla, když byla malá. Je jich škoda.“
„To je,“ souhlasil čarotechnik. „Ale na ty to asi nejde. Ty zápalky prodávají nemagici. Lepší než žebrat nebo…“ Podíval se oknem. Zaváhal, ale jen krátce. „Nechci šířit drby, ale… Vidíš tamtu nemagičku? Tak s ní kdysi chodil Sebo Talgot.“
„S nemagičkou?“
„No jo, dokonce měli před svatbou.“
„A co se stalo? Nechal ji, protože zjistil, že je nemagička?“
„To se přece projeví už v dětství. Prý nechala ona jeho, odjela a slehla se po ní zem. Teda ještě předtím mu poslala dopis, že nechce být překážkou v jeho kariéře.“
„Jak to víte?“ 
„No to víš, mladej, Talgota to dost vzalo, potřeboval se někomu svěřit a já byl zrovna po ruce. Chodili jsme spolu do školy. A ona je moje vzdálená příbuzná. Ten dopis mi ukázal. Byl to takový srdceryvný blábol až to bylo nevěrohodné, no tak jsem ho na to upozornil a fakt že jo, přinutili ji k tomu jeho rodiče. Jel ji hledat, ale nenašel ji. Teď se, jak je vidět, vrátila, asi proto, že zemřel její děda, tak nejspíš přijela na pohřeb. A asi už zůstala.“
„To je jak z červené knihovny,“ poznamenal Pablo. Talgot podle něj rozhodně nepůsobil jako hrdina dívčích románů. Čarotechnik si nejspíš trochu vymýšlel. Jako každý, kdo rád šíří drby.
Na obzoru se objevil dým. 
„Zase nějaký požár,“ čarotechnik potřásl hlavou.
Pablo se podíval na krabičku s jednorožcem a schoval ji do kapsy. 
Dolores Voterská zaklepala na dveře vedoucího lingvistického ústavu. Nečekala na vyzvání a vešla.
„Chtěl jste se mnou mluvit, mistře… profesore?“ opravila se, protože tomuto titulu poslední dobou začali dávat přednost vedoucí vědečtí pracovníci. Přišlo to ze Zejlandie, světa bez magie, jak jinak. Její nadřízený nebyl v kanceláří sám. Byl zde vyšetřovatel, vrchní strážník Letre. Dolores se sice moc o dění ve světě nezajímala, přesto věděla, že právě on byl přímo králem pověřen vyšetřováním záhadných požáru. 
„Posaďte se,“ ukázal na židli. Na stole ležela hromádka časopisů. 
„Tohle není vaše úřadovna,“ namítla Voterská. 
Strážník vzal do ruky jeden z časopisů. Kouzelný domov, uvědomila si Dolores.
„Pokud chcete, paní Voterská, můžeme vás předvolat k výslechu,“ nečekal na odpověď. „Vy jste Meggie?“
Posadila se.
„Jsem Dolores,“ ohradila se. Netroufla si dodat důrazné Pro vás paní Voterská.
„Samozřejmě, že vím, že se nejmenujte Meggie.“ Otevřel časopis a strčil ho Voterské před oči. „Ale psala jste to?“
Podívala se na svého nadřízeného.
„No já… víte… nejsem si jistá.“ Vzala časopis. „Obávám se, že… vím, profesore, že jste mě pověřil tím úkolem, ale,“ pokrčila rameny. Začetla se. „Milá Meggie… bla, bla, bla, prosím o radu ohledně kouzla na ohřev oběda. Je na to lepší Fajer…“ přestala číst nahlas, aby náhodou nevyslovila zaklínadlo příliš věrohodně. Najednou zbledla. „Ne… ne, tohle jsem nepsala. To je nějaký nesmysl.“
„Nesmysl?“ zopakoval vyšetřovatel.
„Samozřejmě. Podívejte se tady,“ ukázala na konkrétní slovo v článku, „grejt. Zásada zní, v základní magii nikdy nepoužívat taková slova jako grejt, lardž a raději ani big. Promiňte, vy samozřejmě nevíte, co to znamená. Volně přeloženo velký, rozsáhly. Je to příliš nekonkrétní. A tady to slovní spojení znamená rozsáhly oheň. To je… to je jasné, že… že se takový oheň vymkne kontrole,“ mluvila rychle a rozhořčeně. „Jak to někdo… nevěřím, aby…to musí být překlep nebo…“
„Sabotáž,“ napověděl vyšetřovatel.
„Nevěřím, aby někdo schválně…“ zarazila se.
„Někdo takové zaklínadlo pustil mezi lidi,“ upozornil ji vyšetřovatel. „Někdo z ústavu.“
„Třeba to udělal někdo z tiskárny,“ bránil šéf lingvistů své podřízené. „Jistě, od paní Voterské je trestuhodné, že neplnila mé příkazy, ale… ale to si s ní vyřídím sám. Kdo to psal za vás, Dolores?“
Voterská se zavrtěla na židli. Sice se snažila budit dojem, že vědecká kariera je pro ni vším, ale teď si uvědomila, že to má jisté hranice.
„Nevěřím, aby někdo… nejsem… nejsem udavač.“
„V tom případě vás zatýkám za obecné ohrožení,“ vyšetřovatel vytáhl z kapsy pouta. 
„Ale já to nespala...“ Bránila se. „A jsem si jistá, že ani Talgot ani Skruc…“
„Skruce jste snad nenechala psát do Kouzelného domova?“ zhrozil vedoucí ústavu. „Má na to málo zkušenosti.“
„Ne, samozřejmě, že ne. Jen občas nosí odpovědi do redakce.“
„Pablo Skruc?“ zeptal se vyšetřovatel. „Vedeme ho jako možného sympatizanta Budoucnosti bez magie.“
„To můžete podezírat každého, kdo chodí přes náměstí, od té doby, co se tam usadili ti dezoláti,“ bránila mladého kolegu Voterská. A uvědomila si, že buď bude bránit sebe nebo ostatní. „I když občas má divné řeči,“ dodala tedy váhavě. „Ale tohle by nevymyslel.“
„Takže to musel vymyslet zkušený lingvista. Ne nějaký sabotér v tiskárně,“ řekl vyšetřovatel. „Jak je možné, že ty požáry nejde normálně uhasit? Ani hasícími zaklínadly ani lektvary? Dokonce ani vodou ne.“
„To je tím, že ten oheň je rozsáhlý,“ vysvětlil profesor. „S tím normální hasící zaklínadlo nepočítá. Musíme vytvořit účinnější hasící zaklínadla.“
„Prozatím se král chystá vyhlásit zákaz používání oheň zapalujících zaklínadel,“ prozradil Letre. „Paní Voterská, přiznejte pravdu. Tady už jde i o život.“ Vyšetřovatel ji hodil do klína noviny. „Sice o život nemagičky, ale…“ 
„Nemagici jsou také lidé,“ upozornil ho profesor.
„Samozřejmě, a v tomto případě… člověk by neřekl, že jsou schopní takového hrdinství. Vrhnout se do plamenů. Lidé tam stáli, zírali a ta nemagička se do toho hořícího domu vrhla a vynesla odtamtud dvě děti.“ 
Voterská vzala noviny. Léčitele bojují o život hrdinské nemagičky, hlásal titulek. Obávají se, že léčívá zaklínadla v jejím případě nebudou fungovat. „To je přece nesmysl,“ potřásla hlavou. „Nemagici neovládají magii, ale to neznamená, že na ně nepůsobí. Kdyby to tak bylo, ten oheň by ji neuškodil.“ Začetla se do článku. Zbledla. „Tady jsou jen iniciály. Jak… jak se ta nemagička jmenuje?“
Sebo Talgot seděl s rukama v dlaních, tělem mu otřásaly vzlyky. Pablo se na něj s rozpaky díval, nevěděl, jak reagovat. 
Dveře se otevřely. Vešel vrchní strážník Letre. 
„Sebo Talgote, jste zatčen pro obecné ohrožení, sabotáž a účast na spiknutí.“
Talgot zvedl zrak.
„Spiknutí?“
„Jste ve spojení s Jednorožci… s organizaci Budoucnost bez magie?“ opravil se Letre.
„Cože? Ne… chtěl jsem… chtěl jsem aby… aby magie přestala být používaná… ale…“ Vstal. „Přebírám plnou zodpovědnost,“ natáhl ruce, tak aby mu strážník mohl nasadit pouta. „Není to žádné spiknutí, nikdo o tom nevěděl.“
„Tak proč jste to dělal, když ne kvůli Jednorožcům?“ chtěl vědět vyšetřovatel.
„Odmítám vypovídat.“ 
Talgot se ani neohlédl a zamířil ke dveřím. 
Dolores se posadila. Otevřela slovník. Vedoucí ústavu ji sice zatím nepověřil vytvořením nových uhašovacích zaklínadel, ale rozhodla se, že tak jako tak to musí zkusit. Cítila zodpovědnost, za to, co otiskli v Kouzelném domově. I když nemohla tušit, v jakém stavu je Talgot. Dobře to skrýval. Dlouhá léta.
Pablo vzal do ruky noviny, které zůstaly na Talgotově stole.
„Dělal to kvůli ní, že jo? To je opravdu jako z červené knihovny.“