Tereza Hrušková je prostě člověk, občas trochu (víc) blázen, ale pořád jen člověk. Je tak trochu rozpolcená mezi absolutním optimistou a naprostým pesimistou, ale jen málokdy zvolí zlatou střední cestu realisty. Miluje přírodu, protože teprve v ní se cítí být skutečně sama sebou a část tohoto svého já se snaží promítat i do své poezie a textů obecně.